25 Cdo 301/2024-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: H. Š., zastoupená prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, proti žalované: ČSOB Stavební spořitelna, a.s., IČO 49241397, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, o zaplacení 353 024,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 14/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 36 Co 279/2023-128, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 36 Co 279/2023-128, potvrdil rozsudek ze dne 15. 6. 2023, č. j. 24 C 14/2023-94, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni 353 024,29 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o náhradu škody zahájeném žalobou podanou dne 8. 12. 2022 vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že vůči povinnému – manželu žalobkyně vydal exekutor dne 8.
11. 2016 exekuční příkaz, kterým přikázal provedení exekuce uspokojením v exekučním příkazu specifikované pohledávky přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně a jejího manžela vedeného u žalované. Po vyrozumění o nabytí právní moci exekučního příkazu vyplatila žalovaná dne 16. 11. 2017 všechny finanční prostředky z účtu exekutorovi. Žalobkyně sdělila dne 29. 11. 2017 žalované, že je v exekučním řízení v postavení manželky povinného, že podala návrh na odklad a zastavení exekuce, že se na účtu nacházejí finanční prostředky nespadající do společného jmění manželů a že žádá jejich vyplacení.
Žalovaná jí obratem dne 30. 11. 2017 informovala, že finanční prostředky již vyplatila exekutorovi a doporučila jí obrátit se přímo na exekutora. Dne 7. 5. 2019 zaslala právně zastoupená žalobkyně žalované výzvu k zaplacení 353 024,29 Kč (částka odpovídající dvojnásobku životního minima a polovině peněžních prostředků nacházejících se na účtu v den obdržení exekučního příkazu) a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015, ze kterého dovozovala odpovědnost žalované za neoprávněné vyplacení této části finančních prostředků.
Ta reagovala dopisy ze dne 30. 5. a 17. 6. 2019 s tím, že odmítá svou odpovědnost, polemizovala se závěry Nejvyššího soudu a jejich aplikací na nyní projednávanou věc a navrhla mimosoudní řešení sporu. Žalobkyně na dopisy žalované nereagovala, až před podáním žaloby znovu vyzvala žalovanou k zaplacení žalované částky dopisy ze dne 29. 4. a 5. 9. 2022. Žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal nárok podle § 609 ve spojení s § 620 odst. 1 a 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“) promlčeným. Žalobkyně již v roce 2017 věděla o škodě, když ji žalovaná informovala o tom, že z jejího účtu vyplatila veškeré finanční prostředky exekutorovi. Nejpozději v roce 2019 měla i informace o osobě škůdce, neboť disponovala dostatečnými skutkovými okolnostmi, ze kterých mohla usuzovat na odpovědnost žalované, přitom byla právně zastoupena a sama ve své výzvě adresované žalované formulovala svůj úsudek o její odpovědnosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že by promlčecí lhůta měla běžet až od roku 2022, kdy se žalobkyně seznámila s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 868/2022, (rozsudek vydaný v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn.
47 C
111/2020, ve kterém se žalobkyně totožné částky domáhá vůči státu pro pochybení exekutora), kde dovolací dospěl k závěru, že ochrana peněženích prostředků podle § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., tj. ochrana poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, se uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně si možné odpovědnosti žalované byla vědoma již v roce 2019, když sama ve výzvě ze dne 7.
5. 2019 odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015, podle kterého se ochrana peněženích prostředků podle § 304b odst. 1 o. s. ř., tj. peněžních prostředků do výše dvojnásobku životního minima, uplatní i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Promlčecí lhůta započala běžet nejpozději na jaře 2019, žalobkyně podala žalobu až dne 8. 12. 2022, tj. po uběhnutí tříleté promlčecí lhůty. Současně odvolací soud uzavřel, že nebyly splněny podmínky, pro které by promlčecí lhůta měla začít běžet později či po určitou dobu neběžet podle § 647 o.
z., neboť mezi účastníky v době od května do června 2019 a ani poté neprobíhala žádná mimosoudní jednání. Žalovaná jen nabídla mimosoudní řešení věci a žalobkyně na to nijak nereagovala. Konečně měl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za to, že vznesení námitky promlčení žalovanou nebylo v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná pouze v rámci komunikace s žalobkyní popírala svou odpovědnost, nečinila tak však ve zlém úmyslu, nepřesvědčovala žalobkyni, aby uplatnila nárok vůči někomu jinému, a ani v uplatnění nároku vůči ní žalobkyni nikterak nebránila.
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, potažmo se jedná o otázky doposud dovolacím soudem neřešené. Podle dovolatelky nepostačí k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pouze znalost skutkových okolností, neboť v některých případech k tomu v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10.
5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, přistupuje rovněž schopnost věřitele učinit si právní úsudek o tom, že mu právo vzniklo. V této souvislosti se žalobkyně dovolává závěrů německé doktríny, která výjimečně umožňuje oddálit počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, pokud by podání žaloby pro věřitele bylo neúnosné. Pokud právní hodnocení neumožňuje věřiteli s dostatečnou jistotou určit osobu za škodu odpovědnou, nelze po něm požadovat, aby nárok uplatnil u soudu. Podle dovolatelky byla právní situace nejasná až do vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 868/2022. Až tímto rozhodnutím vyřešil Nejvyšší soud spornou právní úpravu a dospěl k závěru, že stejně jako ochrana dvojnásobku životního minima podle § 304b odst. 1 o. s. ř. se i ochrana poloviny peněžních prostředků na účtu podle § 304b odst. 4 o. s. ř. poskytuje i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., tedy že peněžní prostředky musí zůstat k dispozici i poté, co exekutor doručil peněžnímu ústavu vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Dřívější judikatura Nejvyššího soudu k tomuto závěru dospěla jen ve vztahu ke dvojnásobku životního minima podle § 304b odst. 1 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015). Proto měla dovolatelka o odpovědnosti žalované pochybnosti, které odůvodňují posunutí počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Její výzvy z roku 2019 nelze vnímat jako výzvy k náhradě škody, neboť se těmito dopisy domáhala pouze výplaty poloviny částky v souladu s procesními předpisy. Odvolací soud dále pochybil i při aplikaci § 647 o.
z., když podle dovolatelky je pojem dohody o mimosoudním jednání nezbytné vykládat široce jako jakýkoliv shodný projev vůle dlužníka a věřitele vyjadřující zájem mimosoudně jednat. Za návrh na zahájení mimosoudních jednání měl považovat již výzvu žalobkyně k uhrazení dluhu, nikoli až dopis žalované ze dne 17. 6. 2019, ve kterém žalovaná nabídla mimosoudní jednání výslovně. Dopis žalované měl odvolací soud naopak vyložit jako faktické přistoupení na mimosoudní jednání, tedy uzavřít, že od roku 2019 strany spolu jednaly a běh lhůty nepokračoval, neboť žádná ze stran ve smyslu § 647 o.
z. výslovně neodmítla v jednání pokračovat. Konečně odvolací soud nesprávně posoudil i otázku, zda žalovaná vznesla námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud dostatečně nezohlednil, že žalovaná v postavení odborníka popírala svou odpovědnost a nesprávně žalobkyni poučila o totožnosti osoby, vůči které má uplatnit svůj nárok (v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18). Žalobkyně o svá práva náležitě dbala, když se na žalovanou opakovaně obrátila s žádostí o vyplacení finančních prostředků, ta však svou odpovědnost setrvale odmítala a odkazovala žalobkyni s jejím nárokem na stát. Díky úspěšně vznesené námitce promlčení teď těží ze své nesprávné rady. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout, a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle § 619 odst. 1 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
6. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy.
7. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, publikovaný pod č. 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Lze tak i nadále vycházet z toho, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně.
Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné pod C 1168 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody.
Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010). Vědomost o škodě ve smyslu § 620 o. z. je dána i tehdy, jestliže nositel práva, jehož promlčení je posuzováno, o rozhodných okolnostech vědět měl a mohl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, publikovaný pod č. 91/2020 Sb. rozh. obč.).
8. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně jako poškozená se o škodě dozvěděla již v roce 2017, když ji žalovaná informovala, že z jejího účtu již vyplatila veškeré finanční prostředky exekutorovi, a že o osobě škůdce musela vědět nejpozději na jaře v roce 2019, neboť disponovala dostatečnými skutkovými okolnostmi, ze kterých mohla usuzovat na odpovědnost žalované, a současně si učinila svůj úsudek o její možné odpovědnosti, když prostřednictvím svého právního zástupce vyzvala žalovanou k náhradě škody, je v souladu s výše uvedeným výkladem § 619 odst. 2 o. z. a § 620 o. z. Promlčecí lhůta skončila nejpozději na jaře 2022 a žalobkyni tak marně uplynula, když žalobu podala až 8. 12. 2022. Nalézací soudy se neodchýlily ani od žalobkyní odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, který připouští pro určité případy relevanci schopnosti učinit právní úsudek o vzniku práva pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Ve věci řešené Ústavním soudem dospěly nalézací soudy k závěru o počátku běhu lhůty pro vydání bezdůvodného obohacení s odkazem na vědomost stěžovatele o uzavření pojistné smlouvy a provádění jednotlivých plateb pojistného. Ústavní soud jim vytkl, že ze zjištěných okolností nevyplývalo, zda si byl stěžovatel subjektivně vědom neplatnosti jím uzavřené pojistné smlouvy, a tedy toho, že se druhá smluvní strana bezdůvodně obohatila. I pokud by závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu bylo možné zobecnit a vztáhnout na nyní projednávanou věc, nalézací soudy by požadavkům vyplývajícím z nálezu vyhověly. Vědomost právního úsudku žalobkyně vyplývala totiž z její výzvy k náhradě škody ze dne 17. 5. 2019, kde formulovala odpovědnost žalované s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu. Byť judikatura dovolacího soudu neřešila přímo otázku, která se týkala věci žalobkyně, šlo o relevantní judikaturu, z níž byla odpovědnost žalované odvoditelná. Pochybnosti o její odpovědnosti odpovídaly běžnému riziku vedení sporu, její odpovědnost byla dostatečně pravděpodobná a podání žaloby bylo rozumné. Ostatně i žalobkyní odkazovaná judikatura německých soudů pro prolomení pravidla, že pro započetí běhu promlčecí lhůty postačuje znalost rozhodných skutkových okolností, vyžaduje výjimečné okolnosti – právní stav musí být natolik nejistý, aby ani osoba práva znalá jej nebyla schopna spolehlivě zhodnotit. Výklad je přitom velmi restriktivní a důvod pro aplikaci výjimky není založen pouhým faktem, že rozhodnou právní otázku dosud neřešily vrcholné soudy (blíže Brim, Luboš. Význam právního hodnocení pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty. Právní rozhledy, 2022, č. 15-16, s. 515, a zde odkazovaná judikatura a literatura).
9. Podle § 647 o. z. v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží.
10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 565/2024, vyložil, že za dohodu ve smyslu § 647 o. z. je třeba považovat právní jednání, z něhož vyplývá (je patrná) shodná (oboustranná) vůle stran (věřitele a dlužníka) vést jednání o určitém právu nebo o okolnostech jej zakládajících, jehož cílem je vyřešit situaci jinak než podáním žaloby k soudu. Taková dohoda může být uzavřena nejen výslovně, ale i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoby chtěly projevit (tzv. konkludentně – srov. § 546 o. z.). Dohodou o mimosoudním jednání podle § 647 o. z. však není neopětovaná snaha věřitele či dlužníka navázat s druhou stranou komunikaci o určitém právu nebo o okolnostech, které jej zakládají, ani oboustranná výměna stanovisek týkajících se předmětného práva mezi věřitelem a dlužníkem, jejímž obsahem je pouze informování druhé strany o konečném (další jednání a jakékoli smírné řešení nepřipouštějícím) odmítnutí jejího práva (námitek proti tomuto právu).
11. Odvolací soud se od shora uvedené judikatury neodchýlil. Žalobkyně zaslala výzvu k náhradě škody dne 7. 5. 2019, o možném mimosoudním řešení sporu nic neuvedla. Až žalovaná v reakci na tuto výzvu navrhla žalobkyni řešit spor jinak než podáním žaloby k soudu. Na to však žalobkyně vůbec nereagovala, až v roce 2022 před podáním žaloby zaslala znovu výzvu k náhradě škody. Z toho je zřejmé, že účastníci řízení neuzavřeli dohodu ve smyslu § 647 o. z., a to ani konkludentně. Žalobkyně pouze vyjádřila své stanovisko ke svému tvrzenému právu na náhradu škody. Snahu žalované o mimosoudní řešení sporu žalobkyně neopětovala.
12. Konečně žalobkyně spatřuje dovolací důvod v nesprávném právním posouzení, zda uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sb. rozh. obč., a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, Soubor C 1058, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013, nebo ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1722/2022); to platí i ve vztahu k právu na náhradu škody. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Tyto okolnosti se přitom nevztahují k samotnému škodnímu jednání, nýbrž především k poměrům, za nichž se žalovaný námitkou promlčení bránil, a musely by přitom být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.
13. Takové výjimečné okolnosti však v projednávané věci nenastaly. Bylo na žalobkyni, zda podá žalobu vůči všem potenciálním škůdcům, tedy i proti žalované. Žalovaná nejednala způsobem, který by žalobkyni znemožňoval či ztěžoval včasné uplatnění nároku, ani ji neujišťovala o tom, že její nárok mimosoudně uspokojí. Pouze v reakci na výzvu žalobkyně na náhradu škody popřela svou odpovědnost a odkázala žalobkyni s uplatněním nároku na exekutora, resp. stát, protože měla za to, že se porušení právní povinnosti dopustil výlučně exekutor a nikoli ona. Dospěl-li za tohoto stavu věci odvolací soud k závěru, že uplatněná námitka promlčení dobrým mravům neodporovala, a své závěry řádně zdůvodnil, rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Neodchýlil se ani od žalobkyní odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by podle citovaného nálezu měly být relevantní pro posouzení rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Žalovaná nezneužila svého postavení odborníka vůči žalobkyni, ostatně nešlo ani tak o spor týkající se bankovnictví, ale exekucí, ani setrvale neodmítala nárok žalobkyně. Pouze jednou reagovala na výzvu k náhradě škody, kde zpochybnila svou odpovědnost. Žalovaná ani nesprávně nepoučila žalobkyni o totožnosti osoby, vůči které má uplatnit svůj nárok, neboť v řízení o náhradu škody vůči státu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 111/2020 je žalobkyně zatím úspěšná (stát podal dovolání).
14. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobkyně o podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 1. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu