25 Cdo 3010/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. J., zastoupenému
advokátem, o 289.751,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 9 C 15/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2006, č. j. 26 Co
556/2005-312, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 9.282,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 289.751,40 Kč, způsobené
tím, že žalovaný se svým synem při opravě žalobcova vozidla Ford
zapomněl v agregátech vozidla nástrčný klíč č. 10, který se později uvolnil,
způsobil prasknutí převodové skříně a obroušení měniče, a tím i nepojízdnost
vozidla. Tato porucha se stala žalobci v R. během cesty na dovolenou do Ř. a
musel vynaložit prostředky na odtah nepojízdného vozidla do Č. r., zaplatit
práci rumunského mechanika, náklady na ubytování v R., náklady na tlumočníka,
telefonické hovory, dálniční poplatky v M., odtah a odvoz lodi, opravu
předmětného vozidla a půjčovné za jiné vozidlo, se kterým pokračoval v cestě
na dovolenou, jakož i půjčovné za užívání jiného vozidla po dobu opravy.
Okresní soud v Trutnově mezitímním rozsudkem ze dne 22. 3. 2002, č. j. 9 C
15/2001-91, rozhodl, že žalobou uplatněný nárok je co do základu dán a žalovaní
(otec a syn) odpovídají za škodu společně a nerozdílně. Vycházel ze zjištění,
že v létě 1999 dal žalobce žalovaným do opravy vozidlo Ford, jehož je od 3. 3.
1999 vlastníkem, k odstranění závady. Bezprostředně po provedení opravy odjel
žalobce s vozidlem na dovolenou do Ř., v R. se na vozidle objevila závada,
která způsobila jeho nepojízdnost. Syn žalovaného na žádost žalobce odtáhl
vozidlo do Č. r. a demontoval díly, na kterých se závada projevila. Znaleckým
ohledáním, které objednal žalovaný, se zjistilo, že závadu způsobil nástrčný
klíč č. 10 zapomenutý v agregátech vozidla při předchozí opravě. Vzhledem k
tomu, že nebylo vydáno písemné potvrzení objednávky zakázky a oba (žalovaný i
jeho syn) se jmenují stejně a oba se na opravě automobilu podíleli, dospěl soud
k závěru, že nelze jednoznačně zjistit, kdo byl zhotovitelem ve smlouvě o dílo
při první opravě vozidla, a dovodil proto podle ust. § 438 odst. 1 obč. zák.,
že za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s porušením jejich povinnosti
podle § 633 obč. zák. (provést dílo – opravu vozidla – řádně), odpovídají oba
společně a nerozdílně.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
dne 15. 10. 2002, č. j. 26 Co 254/2002-110, mezitímní rozsudek
soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným potvrdil, ve vztahu
mezi žalobcem a synem žalovaného jej změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací
soud shledal pochybení soudu prvního stupně v tom, že pominul skutečnosti,
které umožňují jednoznačný závěr, kdo byl zhotovitelem ve smlouvě o dílo při
první opravě vozu. Z obsahu listinných důkazů dovodil, že i původní smlouva o
opravě vozu byla uzavřena žalovaným, a na jeho odpovědnost jako zhotovitele
díla nemá vliv, zda jeho provedením pověřil třetí osobu (§ 633 odst. 2 obč.
zák.), tedy ta okolnost, že opravu provedl syn žalovaného.
Dovolání, které proti tomuto rozsudku podal žalovaný, Nejvyšší soud
usnesením ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 745/2003, odmítl.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 18. 4. 2005, č. j. 9 C
15/2001-259, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2005, č. j. 9 C
15/2001-271, po připuštění změny žaloby a zastavení řízení co do částky 605,70
Kč s příslušenstvím z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci částku 189.770,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 8.
2000 do zaplacení, co do částky 99.377,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. S ohledem na to, že mezitímním rozsudkem bylo
pravomocně rozhodnuto, že žalobou uplatněný nárok na náhradu škody, která
žalobci vznikla v souvislosti s vadnou opravou jeho automobilu v provozovně
žalovaného, je co do základu dán, soud se zabýval pouze otázkou výše škody.
Nejprve rozhodl o připuštění změny žaloby, neboť žalobce v průběhu řízení nově
upravil nároky uplatněné v souvislosti se způsobem opravy prasklé převodové
skříně. Předmětem sporu zůstalo 15 dílčích nároků na náhradu škody v celkové
výši 289.147,70 Kč. Soud dospěl k závěru, že všechny nároky byly uplatněny
důvodně, avšak v plné výši přiznal jen náhradu nákladů vynaložených na odtah
nepojízdného vozidla žalobce z R. do Č. r., v souvislosti s odtahem lodi v Ř.
ze zimoviště na moře a zpět přiznal náhradu pouze ve výši 200,- DM a částečně
vyhověl požadavku na náhradu částek uhrazených za zapůjčení jiného automobilu
na dovolenou a po návratu z dovolené do ČR po dobu, než žalovaný zprovoznil
poškozené vozidlo. Přiznal rovněž náhradu částek uhrazených za náhradní díly,
které pořídil zbytečně, částku potřebnou na uvedení vozidla do původního stavu
nepřiznal, neboť oprava nebyla vůbec provedena; dospěl k závěru, že újmu
představuje snížení obecné ceny vozidla, tedy rozdíl obecné ceny vozu v r. 1999
před nehodou a poté s opravenou převodovkou. Konečně byla žalobci přiznána i
částka vynaložená na opatření znaleckého posudku před zahájením řízení a výdaje
v souvislosti se zajištěním odtahu vozidla z R.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 3.
2006, č. j. 26 Co 556/2005-312, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu. Po doplnění dokazování výslechem znalce vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Nepřisvědčil však jeho názoru, že došlo ke změně skutkových tvrzení ze strany
žalobce, která by si vyžádala rozhodnutí o připuštění změny žaloby, neboť z
podání žalobce se žádná změna skutkových tvrzení nepodává. Označení způsobu
kvantifikace škody není totiž povinností žalobce a soud nebyl ani vázán jeho
návrhy, neboť otázka, zda bude přiznána náhrada ve výši potřebné budoucí opravy
nebo náhrada za znehodnocení vozidla, je právním posouzením, jež náleží soudu.
Navíc žalobce již v podání ze dne 27. 4. 2001, jehož obsah ve svém závěrečném
návrhu pouze zopakoval, předestřel skutkové okolnosti znehodnocení vozidla, a
tudíž není případná námitka žalovaného, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku
na náhradu škody se stavěla až v dubnu 2005.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z
důvodu nesprávného právního posouzení (ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud
posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím ze dne
30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, a rozhodnutím ze dne 7. 11. 2002, sp.
zn. 29 Odo 664/2002, otázku promlčení nároku žalobce pod bodem 14 žaloby ve
výši 174.600,- Kč, když je nesprávný rovněž názor, že v tomto bodě nedošlo ke
změně uplatněného nároku na náhradu škody. Odvolacímu soudu vytýká nesprávný
závěr, že žalobci vznikla škoda 107.700,- Kč, poukazuje na to, že žalovaný
(resp. jeho syn) uvedl poškozenou převodovku do původního stavu, takže žalobci
ani žádná škoda nevznikla, a nesouhlasí s tím, že případné zjištění o havárii
vozidla v minulosti by nemělo vliv na ocenění toho, o kolik se hodnota vozidla
snížila. Za zásadně právně významnou označuje dále otázku, „zda má žalobce
nárok na náhradu za úplatné zapůjčení cizího motorového vozidla po dobu do
opravy poškozeného vozu za situace, kdy žalobce sám vlastní několik jiných
motorových vozidel, a za situace, kdy žalobce odmítne urychlené odstranění vady
a v důsledku dlouhé nepřítomnosti žalobce, který trvá na osobní přítomnosti u
opravy, je oprava vady uskutečněna“. Trvá na tom, že nárok na náhradu škody
způsobené snížením ceny vozidla (pod bodem 14 žaloby) je promlčen a rovněž je
promlčen nárok na zaplacení částky 174.600,- Kč, když až v rámci závěrečné řeči
dne 5. 4. 2005 byl uplatněn nárok na náhradu škody způsobené snížením ceny
vozidla v důsledku poškození převodovky. Uvádí, že původně uplatněný nárok na
zaplacení částky potřebné k uvedení vozidla do původního stavu (tj. přiznání
nákladů v budoucnu provedené opravy), je zcela jiným nárokem než nárok na
náhradu škody spočívající ve snížení ceny vozidla (v důsledku poškození
převodovky), a proto uplatnění prvního nároku u soudu nemělo vliv na běh
promlčecí lhůty u druhého nároku, která marně uplynula. Namítá, že soudy
nezadaly vypracování znaleckého posudku ke zjištění, zda bylo vozidlo
havarováno, takže nebyly provedeny všechny potřebné důkazy a má to za následek
vadu rozhodnutí. V neposlední řadě polemizuje se závěry soudu ohledně nákladů
na opatření náhradních automobilů za situace, kdy žalobce a osoby mu blízké
vlastnili v té době několik automobilů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání vyjádření, v němž uvádí, že již v podání ze dne 27. 4.
2001 uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé znehodnocením jeho vozidla, a
proto tento dílčí nárok ve výši 174.600,- Kč, jenž byl soudem přiznán v rozsahu
107.700,- Kč, nemůže být s ohledem na běh promlčecích lhůt promlčen.
Nespokojenost žalovaného s tím, jak prvoinstanční soud i odvolací soud hodnotil
jednotlivé důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům na základě toho
dospěly, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem. Navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §
241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Především je třeba říci, že v řízení, jež následuje po vydání mezitímního
rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o základu nároku, příp. nároků, soud zkoumá již
jen výši plnění, neboť mezitímním rozsudkem je rozhodnuto o všech otázkách,
týkající se existence nároku, včetně otázky jeho promlčení. To samozřejmě platí
jen tehdy, rozhoduje-li soud v konečném rozhodnutí o těch nárocích, na něž se
vztahuje mezitímní rozsudek. Znamená to, že při uplatnění nového nároku se
účinky mezitímního rozhodnutí na něj nevztahují.
V žalobě podané u soudu dne 6. 12. 2000 se žalobce mimo jiné domáhal zaplacení
částky 174.600,- Kč na předpokládané náklady potřebné k uvedení poškozeného
vozidla do původního stavu (bod 14 žaloby) a rozhodnutím soudů obou stupňů mu
byla přiznána náhrada škody, způsobená znehodnocením vozidla. Jde o nárok na
náhradu škody způsobené na věci. Je třeba zdůraznit, že majetková újma vzniká
vlastníku již samotným poškozením, ztrátou či zničením věci. Výše škody pak
představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit na uvedení věci do
původního stavu, a to bez ohledu na to, zda finanční prostředky na opravu věci
byly skutečně vynaloženy či nikoliv a zda poškozená věc byla opravena či
nikoliv. Jde pouze o jeden ze způsobů stanovení výše náhrady škody; dalším
možným a frekventovaným způsobem stanovení výše náhrady za poškození věci je
zjištění hodnoty poškozené věci v porovnání s její hodnotou před poškozením.
Jiný způsob stanovení výše náhrady není uplatněním jiného, skutkově odlišného
nároku, nýbrž jde stále o – po skutkové stránce identický - nárok na náhradu za
poškození věci. Vyslovený právní názor odvolacího soudu v tomto směru
nepředstavuje proto otázku, jež by byla zásadního právního významu ve smyslu §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Namítá-li žalovaný v dovolání, že nebyly provedeny další navržené důkazy a
vyžádán znalecký posudek, že oprava převodovky byla žalovaným řádně zajištěna,
zpochybňuje-li listinné důkazy a výpovědi svědků, nejedná se o námitky proti
právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu. Tyto námitky
nejsou otázkou aplikace práva, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního
významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. To platí i o dalších
námitkách žalovaného ohledně zjišťování skutkového stavu. Námitka nesprávného
skutkového zjištění zakládá totiž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
(rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího
důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nezakládá (srov. např. R 8/1994). Stejně tak přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani dovolatelem vytýkaná vada řízení, která
je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na
náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1
úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 15, § 14
odst. 1 a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31.
8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 4. 7. 2006/, a snížená na polovinu
podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 (vyjádření k
dovolání bylo sepsáno dne 20. 10. 2006), v částce 300,- Kč. Výsledná částka
7.800,- Kč byla následně zvýšena o 19 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť
zástupce žalobce prokázal, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada
nákladů dovolacího řízení činí celkem 9.282,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. Marta Škárová, v.
r.
předsedkyně senátu