USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: Z. E.,
zastoupená Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem Kopečná 987/11, 602 00
Brno, proti žalovaným: 1. statutární město Brno, IČO 44992785, se sídlem
Dominikánské náměstí 196/1, 601 67 Brno, zastoupené Mgr. Petrem Langem, LL.M.,
advokátem se sídlem Jakubská 156/2, 602 00 Brno, 2. Brněnské komunikace, a. s.,
IČO 60733098, se sídlem Renneská třída 787/1a, 639 00 Brno, za účasti vedlejší
účastnice na straně 1. žalovaného: Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., IČO
46973451, se sídlem Římská 2135/45, 120 00 Praha 2, zastoupená Mgr. Martinem
Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem Krkonošská 2001/16, 120 00 Praha 2, o 550
152,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 294 C
42/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.
9. 2022, č. j. 44 Co 74/2021-416, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11.
2. 2021, č. j. 294 C 42/2019-351, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2022,
č. j. 44 Co 74/2021-416, se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalované náhradu nákladů
dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
advokáta Mgr. Petra Langa, LL.M.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou a vedlejším účastníkem nemá
žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala náhrady újmy na zdraví (bolestného, náhrady za ztížení
společenského uplatnění a nákladů na vypracování znaleckého posudku) v celkové
částce 550 152,50 Kč s příslušenstvím, která jí vznikla v důsledku pádu na
zledovatělém, neposypaném chodníku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 44 Co 74/2021-416,
potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 294 C
42/2019-351, kterým tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí
žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 550 152,50 Kč s příslušenstvím, ve
výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovaným jej
změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že dne
22. 12. 2016 v 10.50 hod. žalobkyně uklouzla na náledí před vchodem do kostela
sv. Tomáše v Brně, upadla a zranila se – utrpěla tříštivou zlomeninu obou
stydkých kostí, pánve a zlomeninu pod pravou kyčelní jamkou. Chodník vlastní 1. žalovaný, který jeho zimní údržbou prostřednictvím městské části Brno-střed
pověřil společnost AVE CZ odpadové hospodářství, s. r. o.; 2. žalovaná nebyla
1. žalovaným pověřena správou předmětného chodníku. Dne 22. 12. 2016 po půlnoci
začalo v Brně ojediněle slabě mrholit a sněžit, bylo inverzní počasí, teploty
se pohybovaly mezi -2,9 až -4,1°C. V důsledku toho se tvořila slabá ledovka,
před níž také v 9:00 hod. varoval Český hydrometeorologický ústav. První
žalovaný započal s údržbou Moravského náměstí již po páté hodině ranní, prostor
před kostelem sv. Tomáše však zůstal neošetřen. Dlažba před kostelem byla
viditelně zledovatělá, bez posypu štěrkem. Po 10:00 hod. začalo sněžit, k čemuž
se minimálně od 10:30 hod. přidal také déšť, který nečekaně rychle na
chodnících namrzal a tvořil velmi kluzkou ledovou krustu. Žalobkyně šla do
knihovny přes park na Moravském náměstí, kde byly cesty posypány, avšak na
prostoru před kostelem sv. Tomáše po několika krocích na náledí uklouzla a
upadla, což bylo pro ni (podle jejího vyjádření) nečekané, neboť se domnívala,
že vstupuje pouze na mokrý povrch. Byla oblečena a obuta vhodně pro zimní
období, nikoli již pro náhle vzniklé náledí, neboť její obuv měla kluzkou
podrážku. V rozhodném čase padaly na náledí i jiné osoby. Odvolací soud (ve
shodě se soudem prvního stupně) věc po právní stránce posoudil podle § 19 odst. 1, § 26 odst. 2, 5 a 7, § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích (dále jen „silniční zákon“), a § 2910 a § 2918 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že 2. žalovaná není ve
věci pasivně legitimována, neboť nebyla pověřena správou dotyčného chodníku. Ohledně 1. žalovaného dospěl k závěru, že za újmu neodpovídá podle příslušných
ustanovení silničního zákona, protože žalobkyně uklouzla na souvislé vrstvě
námrazy, která neodpovídá pojmu „závada ve schůdnosti“, jak ho definuje
silniční zákon a vykládá judikatura Nejvyššího soudu. Soud se proto dále
zabýval tím, zda 1. žalovaný jako vlastník komunikace za újmu odpovídá podle
občanského zákoníku. Uzavřel, že 1. žalovaný v kritický den prováděl údržbu
komunikací adekvátní inverznímu počasí se slabým sněžením a mrholením. Avšak
vzhledem k tomu, že výstraha Hydrometeorologického ústavu před náledím byla
vydána pouhé 2 hodiny před úrazem a souvislá námraza se vytvořila během půl
hodiny před úrazem (v té době již byl dán důvod pro odškrabávání ledovky a
posyp), nebylo možno ani na tak frekventovaném místě v historickém centru města
Brna rozumně po 1. žalovaném požadovat, aby následky náhle nastalé změny počasí
zvládl odstranit, zmírnit, anebo na ně upozornit.
Preventivní posyp a solení
nebylo za dané situace účelné, neboť při větším sněžení by byly odstraněny
odhrnováním sněhu. Odvolací soud proto uzavřel, že 1. žalovaný za újmu
neodpovídá ani podle občanského zákoníku. Poukázal rovněž na to, že přestože
příčinou vzniku újmy žalobkyně byla ledovka, která se vytvořila na chodníku,
nevyhodnotila žalobkyně, která se v rozhodné době pohybovala venku a mohla
náhlou změnu počasí registrovat, řádně úsek komunikace, kam chtěla vstoupit. Nevyvinula tak dostatečnou předvídavost, aby v situaci, kdy ledovka byla pro
chodce zřetelná, přizpůsobila své chování důsledkům povětrnostních podmínek a
pohybovala se dostatečně obezřetně (§ 2918 o. z.). Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, a výslovně i rozsudek soudu
prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Podle dovolatelky soudy nesprávně právně posoudily existenci závady ve
schůdnosti chodníku, otázku předvídatelnosti změny schůdnosti komunikace a
dodržení potřebné míry opatrnosti a obezřetnosti ze strany žalobkyně. Vytýkala
soudu, že se obecnou odpovědností 1. žalovaného zabýval nedostatečně, čímž se
odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2853/21 a v rozporu s nálezem
Ústavního soudu I. ÚS 2315/15 se nezabýval ani posouzením řádného plnění
povinností vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb
osob. Nezohlednil, že v místě úrazu nebyla provedena žádná údržba chodníku,
přestože se nachází v samotném centru města Brna. Závěr o nemožnosti ošetření
chodníku preventivně neodpovídá provedenému dokazování a soud se nezabýval ani
argumentací dovolatelky k (podle ní) nesprávnému závěru, že 1. žalovaný neměl
dostatek času k zamezení vzniku ledovky a zmírnění jejích dopadů v místě úrazu. Odvolací soud se nemohl ztotožnit se závěry soudu prvního stupně, který se
zabýval pouze možností či nemožností provedení preventivních opatření 1. žalovaným. Závěry soudů jsou rozporné a nekonzistentní i ohledně otázky, zda se
žalobkyně chovala obezřetně. Zatímco podle soudu prvního stupně byla žalobkyně
vhodně obuta a oblečena, podle soudu odvolacího nikoliv, přestože se v
odůvodnění uvádí, že odvolací soud má shodný názor jako soud prvního stupně. Podle dovolatelky se prokázalo, že její obuv měla protiskluzovou podrážku, a
byla tak zcela odpovídající prostředí, ve kterém se nacházela, tedy
historickému centru města. Nelze po ní požadovat, aby se po městě pohybovala v
trekkingových botách nebo pohorkách. Odvolací soud navíc dezinterpretoval
vyjádření žalobkyně (ze dne 25. 6. 2020) a dovodil z něj, že pro ni závada ve
schůdnosti byla předvídatelná. Zdůraznila, že si nebyla vědoma, že vstupuje na
zledovatělý povrch, neboť se domnívala, že povrch je pouze mokrý. Rozhodnutí,
jež vychází ze závěru, že si újmu způsobila sama, považuje dovolatelka za
překvapivé.
Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka nevymezila řádně
předpoklady přípustnosti dovolání a že se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. V posuzované věci je dovoláním napadeno výslovně též rozhodnutí soudu prvního
stupně. Dovolání je však podle § 236 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem
jen proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem proti
rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Občanský soudní řád výslovně
neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně, proto je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003,
sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní – dále jen „Sb. rozh. obč.“). Jelikož je
usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 294 C 42/2019-351,
proti němuž dovolání výslovně směřuje, rozhodnutím soudu prvního stupně (a
nikoli rozhodnutím odvolacího soudu), dovolací soud řízení o dovolání proti
tomuto rozhodnutí zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném
rozsahu, avšak ohledně té části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl
potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k 2. žalované,
neobsahuje dovolání jakékoliv námitky. Jestliže žalobkyně ve vztahu k 2. žalované nevymezila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání, ani
dovolací důvod, nesplňuje dovolání povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. a trpí tak vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ve zbývajícím rozsahu posoudil Nejvyšší soud dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání
žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence závady
ve schůdnosti a otázku předvídatelnosti změny schůdnosti chodníku, čímž se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Zásady posuzování nároků na náhradu újmy způsobené pádem chodce na komunikaci
byly po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS
2315/2015, sjednoceny a rekapitulovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí
byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2021, sp. zn. II. ÚS 887/21), z nichž odvolací soud vycházel. Podle uvedené
již ustálené judikatury zakládá úprava obsažená v silničním zákoně zpřísněnou
(tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne
uživateli (chodci nebo řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která
je definována pojmem závada ve schůdnosti (§ 26 odst. 7 silničního zákona). Závadou ve schůdnosti může být jen takový úsek (místo) komunikace, který se
svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen
rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí. Není
přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti (sjízdnosti) se může vyskytnout i v
úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže (ne)kvalitu vozovky či
chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při
pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace (srov. důvody rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn.
25 Cdo 134/2014, uveřejněného pod
č. 57/2017 Sb. rozh. obč.). Jinými slovy závadou, s níž jedině se pojí
objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené
místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či
umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2
silničního zákona a vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že je uživatel
není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému
nebezpečí (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo
574/2020). Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku velkého senátu rovněž vyslovil, že
prvek předvídavosti chodce je třeba posuzovat v kontextu celého ustanovení § 26
odst. 7 silničního zákona, které směřuje k objektivizaci celého systému tohoto
typu odpovědnosti tím, že povinnost předvídat spojuje s pohybem přizpůsobeným
stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním
situacím a jejich důsledkům. Míra předvídatelnosti coby definiční znak „závady
ve schůdnosti“ je odvozena od celkového stavu komunikace, který je každý chodec
povinen vyhodnotit, jak mu ukládá § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), podle nějž je účastník silničního provozu povinen své
chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně technickému stavu
pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních
komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Požadavek, aby s
obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek
komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený,
nečekaný či překvapivý. Podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost dovolacímu
přezkumu nepodléhá (§ 241a odst. 1, odst. 6 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), vznikla
v posuzované věci dovolatelce újma na zdraví poté, co dne 22. 12. 2016 v 10:50
hodin uklouzla na chodníku ve vlastnictví 1. žalovaného. Předtím (v 10:00
hodin) začalo sněžit, nejméně od 10:30 hodin se přidal také déšť, který velmi
rychle na komunikacích, včetně chodníků, namrzal. Jestliže se námraza tvořila
všude, nelze místo, kde žalobkyně na náledí upadla, považovat za výrazně
kvalitativně zhoršené oproti celkovému okolnímu stavu komunikace tak, aby je
žalobkyně nebyla schopna rozlišit a přizpůsobit způsob chůze tomuto nebezpečí. Její obrana, že si myslela, že vstupuje na mokrý, a nikoliv zledovatělý povrch,
nemůže být úspěšná, neboť vzhledem k tomu, že teploty byly krátce předtím pod
bodem mrazu, mohla (měla) při dešti existenci námrazy předvídat a přizpůsobit
tomu své chování. Navíc, jak sama připustila, na dotčeném místě klouzaly
(padaly) i jiné osoby nebo toto místo obcházely. Námrazu, na níž žalobkyně na
chodníku upadla, proto nelze považovat za závadu ve schůdnosti, jak je vymezena
§ 26 odst. 7 silničního zákona. Jestliže odvolací soud na základě těchto závěrů
uzavřel, že 1.
žalovaný nenese objektivní odpovědnost za újmu žalobkyně ve
smyslu § 27 odst. 3 téhož zákona, neodchýlil se od namítané ustálené
rozhodovací praxe dovolacího ani Ústavního soudu. Další námitky dovolatelky spočívají v tvrzeném nesprávném (nedostatečném)
posouzení otázky odpovědnosti 1. žalovaného za újmu podle občanského zákoníku,
kde je jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti existence protiprávního
jednání škůdce. Ze skutkových zjištění učiněných nalézacími soudy vyplývá, že k
úrazu dovolatelky došlo zhruba půl hodiny poté, co se prudce zhoršilo počasí, a
necelé dvě hodiny po vydání výstrahy před ledovkou Českým hydrometeorologickým
ústavem. Byť žalobkyně uklouzla na frekventovaném místě v samotném centru města
Brna, nelze spatřovat porušení povinnosti 1. žalovaným v tom, že během 30 minut
nestihl ošetřit všechny místní komunikace a chodníky. V této souvislosti lze
připomenout usnesení ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. II. ÚS 1634/21, ve kterém
Ústavní soud vyslovil následující závěr: „po vlastníkovi komunikace nelze
spravedlivě požadovat, aby v případě, kdy sněží a mrzne, prováděl okamžitě a
všude po celém svém území údržbu a napravoval tak stav vzniklý v důsledku
panujících povětrnostních vlivů, neboť je pochopitelné, že nemůže být ve stejný
okamžik na všech místech, které je třeba ošetřit.“ Ze samotného neprovedení
údržby v místě úrazu proto ještě nelze usuzovat na porušení právní povinnosti
1. žalovaným. Za daných okolností mu nelze vytknout ani neprovedení
preventivních opatření (posypu), neboť v případě sněžení (sněžilo již od noci)
by byly neúčelné a nehospodárné. Závěru odvolacího soudu, že 1. žalovaný
neporušil svou zákonnou povinnost řádně pečovat o stav komunikace tak, aby
umožňovala bezpečný pohyb chodců, proto nelze ničeho vytknout. Soudy na
posouzení obecné odpovědnosti 1. žalovaného za újmu nerezignovaly, této otázce
se po skutkové i právní stránce věnovaly, od ustálené rozhodovací praxe se tak
neodchýlily, a dovolání proto není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolací soud se pro nadbytečnost nezabýval námitkami dovolatelky, které se
týkaly její spoluúčasti na vzniklé újmě (že se chovala obezřetně, byla vhodně
obuta i oblečena). Není-li dán základ nároku podle silničního zákona ani podle
občanského zákoníku, není k posuzování spoluúčasti podle § 2918 o. z. důvod. Zpochybňuje-li dovolatelka skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a
převzatý soudem odvolacím (její obuv měla protiskluzovou podrážku), neuplatňuje
jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné
vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelkou
namítanými vadami řízení – že pro ni bylo napadené rozhodnutí překvapivé, že se
odvolací soud nezabýval jejími odvolacími námitkami a že dezinterpretoval její
vyjádření (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako
nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).