25 Cdo 574/2020-319
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Česká
republika – Úřad práce České republiky, IČO 72496991, se sídlem Dobrovského
1278/25, Praha 7, zastoupená Mgr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem U Prašné
brány 1078/1, Praha 1, proti žalovanému: město Litomyšl, IČO 00276944, se
sídlem úřadu Bří Šťastných 1000, Litomyšl, zastoupené Mgr. Alešem Velcem,
advokátem se sídlem Toulovcovo nám. 156, Litomyšl, za účasti vedlejší účastnice
na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem
Spálená 75/16, Praha 1, o 6 698 495,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 289/2017, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 10.
2019, č. j. 23 Co 212/2019-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 10.
2019, č. j. 23 Co 212/2019-277, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne
12. 3. 2019, č. j. 6 C 289/2017-208, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu
k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 6 C 289/2017-208,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 6 028 646 s 8,05% úrokem z prodlení z
částky 3 200 594 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z
částky 57 503,80 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z
částky 2 556 335 Kč od 15. 12. 2017 do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení z
částky 13 841 Kč od 21. 6. 2018 do zaplacení, s 9% úrokem z prodlení z částky
200 371,60 Kč od 21. 8. 2018 do zaplacení, zamítl žalobu v části, v níž se
žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další částky 669 849,45 Kč a úroků z
prodlení požadovaných nad rámec úroků přiznaných, rozhodl o náhradě nákladů
řízení a o poplatkové povinnosti. Žalobkyně se domáhala náhrady za plnění,
které svému zaměstnanci J. B. (dále též jen „poškozený“) poskytla na odškodnění
pracovního úrazu, a to na náhradě bolestného 517 280 Kč, náhradě za ztížení
společenského uplatnění 4 291 418,80 Kč, náhradě účelně vynaložených nákladů
spojených s léčením 845 928,65 Kč a náhradě za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti 1 043 868 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 28. 11. 2013 od časných ranních hodin byla v Litomyšli teplota pod nulou, beze
srážek. Kolem půl osmé ráno začalo mrholit a vlhkost na podchlazeném zemském
povrchu namrzala. Poškozený přišel na své pracoviště do budovy Úřadu práce v
Litomyšli kolem sedmé hodiny ranní, v té době bylo mrazivo a sucho. V 9.35
hodin vyšel z budovy a po několika krocích upadl na přístupové cestě spojující
hlavní vchod do úřadu s chodníkem a utrpěl úraz páteře s následným ochrnutím
horních i dolních končetin. Přístupová cesta před vchodem do úřadu je částečně
krytá stříškou, pod ní byla cesta suchá a dále byla pokryta ledovkou, na jejímž
začátku poškozený upadl. Nebylo prokázáno, že by v době úrazu byla cesta, jež
je ve vlastnictví žalovaného, ošetřena posypem. Vyplacení shora uvedených
částek žalobkyní poškozenému ani oprávněnost jejich výše nebyly mezi účastníky
spornými. Okresní soud s odkazem na § 2917 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) uzavřel, že
žalobkyně, která nahradila škodu svému zaměstnanci, má regresní nárok vůči
žalovanému, jenž je podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění účinném do 30. 4. 2014 (dále jen „silniční zákon“),
osobou odpovědnou za škodu, která poškozenému dne 28. 11. 2013 vznikla. Námitku
promlčení, vznesenou žalovaným, neshledal důvodnou, neboť regresní nárok
žalobkyně vznikl až okamžikem vyplacení náhrady bolestného poškozenému dne 19. 12. 2014 (a dalšími platbami v letech 2015 až 2018), a žaloba byla podána 12. 12. 2017, tedy před uplynutím promlčecí lhůty. V souladu se závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, poměřoval míru,
jakou se na vzniku škody podílela závada ve schůdnosti chodníku a do jaké míry
sám poškozený nedostatečnou předvídavostí ohledně stavu komunikace, případně
nevhodnou obuví. Po zjištění, že nebyla prokázána nevhodná obuv poškozeného pro
dané roční období, uzavřel, že je dána odpovědnost žalovaného za závadu ve
schůdnosti podle § 27 odst. 3 silničního zákona z 90 % a žalovaný se na vzniku
škody podílí v rozsahu 10 %, neboť dostatečně nevyhodnotil vliv změny počasí a
nepohyboval se dost opatrně, když vznik náledí při mrholení na prochladlém
povrchu mohl v daném ročním období předpokládat. Okresní soud proto žalovanému
uložil zaplatit žalobkyni 90% požadované náhrady. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 1. 10. 2019, č. j. 23 Co 212/2019-277, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze
zjištění okresního soudu, že dne 28. 11. 2013 v 9.35 hodin, kdy došlo k úrazu
poškozeného, byla na pozemní komunikaci ve vlastnictví žalovaného ledovka,
způsobená povětrnostní situací, neboť ráno mrzlo a poté začalo mrholit. Nebylo
prokázáno, že by žalovaný komunikaci ošetřil nebo na její neschůdnost
upozornil, a u poškozeného nebyla prokázána nevhodná obuv. Odvolací soud se
ztotožnil i s právními závěry okresního soudu ohledně hodnocení námitky
promlčení i ohledně důvodnosti postižního práva podle § 2917 o. z. Shodně s
okresním soudem uzavřel, že ledovka představovala závadu ve schůdnosti
komunikace, za kterou žalovaný odpovídá podle § 27 odst. 3 silničního zákona v
souladu se způsobem, jímž toto ustanovení vyložil Ústavní soud v nálezu ze dne
12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015. Odpovědnost žalovaného podle citovaného
ustanovení je objektivní a žalovaný neprokázal, že by nebylo v jeho možnostech
závadu odstranit, zmírnit nebo na ni upozornit. V této souvislosti odvolací
soud poukázal na nelogičnost procesní obrany žalovaného, který současně popíral
výskyt ledovky na komunikaci a současně tvrdil, že komunikaci ošetřil posypem. Odvolací soud se ztotožnil s okresním soudem i ve stanovení 10% podílu
poškozeného na vzniku škody nedostatečně obezřetným způsobem chůze, který
neodpovídal ročnímu období a povětrnostním podmínkám. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost
dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že odvolací soud § 26 odst. 7
silničního zákona vyložil nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu, např. s usnesením ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2731/2008, podle něhož „závadou ve schůdnosti je třeba rozumět nepředvídatelnou
změnu ve schůdnosti komunikace způsobenou vnějšími vlivy. Samotná skutečnost,
že kluzká komunikace nebyla v době nehody posypána, závadu ve schůdnosti
nepředstavuje“. Jde o rozhodnutí řešící skutkově obdobnou situaci. Judikatura
dovolacího soudu vychází z toho, že po vlastníku komunikace nelze spravedlivě
požadovat, aby vždy okamžitě uvedl veškeré komunikace do bezvadného stavu
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2089/2014). Výklad § 26 odst. 7 silničního zákona plynoucí z napadeného rozhodnutí by však
ve svých důsledcích k takovému požadavku vedl. Dovolatel dále polemizoval se
závěrem odvolacího soudu o prokázání výskytu ledovky na komunikaci a současně
snesl podrobné argumenty ke svému tvrzení, že komunikace byla ošetřena posypem,
též předestřel své námitky proti závěru o neprokázání nevhodné obuvi
poškozeného. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci
okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí. Žalovaný
se dovolává ustálené judikatury Nejvyššího soudu s odkazem na jeho usnesení ze
dne 26. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2089/2015, které však bylo zrušeno nálezem
Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I.
ÚS 2315/2015, jenž konstatoval
nejednotnost rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce zkoumání nároku
poškozeného z pohledu objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti
komunikace podle § 27 silničního zákona i podle obecné odpovědnosti za škodu
podle občanského zákoníku. Podle žalobkyně nelze odůvodňovat dovolání odchylkou
od ustálené judikatury, když je rozhodovací praxe nejednotná. Žalovaný
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vlastník musí v každém okamžiku
zajistit péči o své komunikace, avšak napadené rozhodnutí na takovém závěru
není založeno. Dovolatel je povinen formulovat právní otázku, která je pro
napadené rozhodnutí podstatná, a vymezit konkrétní námitky, které proti jejímu
řešení vznáší. Dovolání však žádnou konkrétní právní otázku nespecifikuje. Námitky proti skutkovým zjištěním přípustnost dovolání nezakládají. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř. pro posouzení pojmu „závada ve schůdnosti“ podle § 26
odst. 7 silničního zákona. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť jde o
regresní nárok, vztahující se ke škodě vzniklé porušením povinnosti stanovené
právními předpisy, k němuž došlo před 1. 1. 2014. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle ustanovení § 26 silničního zákona dálnice, silnice a místní komunikace
jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel
přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních
komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 1). V
zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné,
jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený
stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním
situacím a jejich důsledkům (odstavec 2). Stavebním stavem dálnice, silnice
nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu,
podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou,
únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní
komunikace součástmi a příslušenstvím (odstavec 3). Dopravně technickým stavem
dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky
(příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a
výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská
výška) [odstavec 4]. Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou
podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé
sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně
a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky
(odstavec 5). Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková
změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při
pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a
povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 7). Podle § 27 odst. 3 silničního zákona vlastník místní komunikace nebo chodníku
odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní
komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích
jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními
situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným
způsobem upozornit. Úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli
(v projednávaném případě chodci a podle § 26 odst. 1 a § 27 odst.
2 silničního
zákona obdobně též řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je
definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez
ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek). Popsaná odpovědnost však není
absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§ 27 odst. 2 a 3 silničního
zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může
odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace,
nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je
výskyt tzv. závady ve schůdnosti (sjízdnosti), definované v § 26 odst. 2
silničního zákona (obdobně srov. definici závady ve sjízdnosti v § 26 odst. 6
silničního zákona). Závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost
vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému
okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele
nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona, a
vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že jej uživatel není schopen
rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí. Dovolací soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti
opakovaně zabýval a obsah tohoto pojmu ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3
silničního zákona a vymezení povahy závady ve schůdnosti v řadě rozhodnutí
vyložil. Tak již v rozsudku ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006,
uzavřel, že silniční zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků
pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z
objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. V rozsudku
ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněném pod č. 140/2011 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pak přijal a odůvodnil závěr, podle
něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona
se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená
vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi
respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její
výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Míra předvídatelnosti coby
definiční znak „závady ve schůdnosti“ je odvozena od celkového stavu
komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), podle nějž je účastník silničního
provozu povinen své chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně
technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v
provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně
nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak
nepřiměřený, nečekaný či překvapivý.
Závadou ve schůdnosti (u vozidel
sjízdnosti) je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním
poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost
pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím
podmínkám. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky
ustálen (srov. např. rozsudky ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1535/2011, ze
dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, nebo ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25
Cdo 3886/2014) a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků
osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemní komunikace. Nelze-li stav komunikace, jenž byl příčinou škody, v konkrétním případě podle
shora popsaných kritérií označit za závadu ve schůdnosti, pak může přicházet v
úvahu obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení
právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž
je občanský zákoník. Silniční zákon totiž upravuje jen objektivní odpovědnost
správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve
schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné
souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost
založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž
předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti
obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou
ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. opět např. rozsudky
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 684/2012, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, sp. zn. 25
Cdo 580/2014 nebo sp. zn. 25 Cdo 1481/2017). Kombinace obou typů odpovědnosti
umožňuje postihovat jak případy škod způsobených nepředvídatelnými závadami ve
schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností
liberace ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona), tak situace, v nichž chodec
utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla
předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze
zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák.). V obou případech (jak u objektivní odpovědnosti podle silničního zákona, tak u
obecné odpovědnosti podle občanského zákoníku) bude vždy přicházet v úvahu i
závěr o možné spoluúčasti poškozeného na způsobení škody, bude-li prokázáno, že
vznikla, respektive se zvětšila, také následkem jemu přičitatelných okolností
(jež odůvodňují poměrné snížení či vyloučení povinnosti vlastníka komunikace k
náhradě ve smyslu § 441 obč. zák.). V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena
okolnostmi na straně poškozeného, je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, neboť
chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná
souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, respektive
kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo
657/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn.
25 Cdo
2075/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo
1500/2006). V tomto směru je tedy vždy povinností nalézacích soudů důsledně
zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. např. zda chodec zvolil ze
všech dostupných cest tu nejbezpečnější, zda použil správnou obuv, přizpůsobil
tempo své chůze stavu chodníku, zda nebyl pod vlivem alkoholu či jiných
návykových látek apod. U objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti musí
být spoluzpůsobení si újmy poškozeným nazíráno z poněkud užšího hlediska, kdy
se požadavek předvídavosti ve vztahu k celkové kvalitě komunikace projeví jen
při hodnocení povahy závady ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona, aby bylo
objektivně zjištěno, jaké vykazovala komunikace vlastnosti z pohledu průměrného
člověka, orientovaného v místě a poměrech tak, aby obvyklým způsobem mohl
předvídat rizika plynoucí z celkově zhoršené schůdnosti. Oproti tomu z hlediska
§ 441 obč. zák. je možno hodnotit již jen další projevy neobezřetnosti chodce
při samotném pohybu po takovém úseku komunikace, např. nevhodnou obuv,
neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se
skutečně promítly do celkového výsledku, jímž byl pád chodce na místě
splňujícím označení „závada ve schůdnosti“. Zásady posuzování nároků na náhradu škody (resp. v podmínkách zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, újmy) způsobené pádem chodce
na komunikaci byly po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/2015, shora popsaným způsobem sjednoceny a rekapitulovány v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020. V projednávané věci podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž
správnost dovolacímu přezkumu vzhledem k zákonným limitům nepodléhá (§ 241a
odst. 1, odst. 6 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), vznikla poškozenému újma na zdraví
poté, co vstoupil z krytého prostoru pod vstupní stříškou úřadu na nekrytý a
ledovkou pokrytý chodník ve vlastnictví žalovaného, uklouzl a upadl. Jestliže
na sklonku listopadu v dopoledních hodinách mrholilo na promrzlý povrch a na
chodnících se vytvářela jednolitá ledovka, nepředstavuje tento stav komunikací
znaky závady ve schůdnosti, jak je vymezena ustanovením § 26 odst. 7 silničního
zákona, a nezakládá objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 27
odst. 3 téhož zákona. Za dané situace proto bylo na místě posoudit, zda
žalovaný neodpovídá za vzniklou újmu podle obecné úpravy v občanském zákoníku
(§ 420 obč. zák.), zejména, zda ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. neporušil
povinnost řádné péče o stav chodníku (místní komunikace) tak, aby umožňoval
bezpečný pohyb chodců, což odvolací soud vzhledem k závěru o odpovědnosti
žalovaného podle § 27 silničního zákona neučinil. Napadené rozhodnutí je z uvedených důvodů nesprávné, dovolací soud proto
rozsudek odvolacího soudu zrušil, a protože se tyto důvody vztahují i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a vrátil mu věc k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V dalším řízení soud
posoudí naplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 a §
415 obč. zák. a vypořádá se s otázkou, zda a v jakém rozsahu se na vzniku škody
podílel sám poškozený (§ 441 obč. zák.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne též
o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.