ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce P.
P., zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze
2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem
magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr.
Renatou Scholzovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická 1008/28, za účasti
České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako
vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 126.878,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 140/2011, o dovolání
žalobce a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013,
č. j. 15 Co 103,104/2013-120, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2013, č. j. 15 Co
103,104/2013-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce upadl dne 10.
1. 2010 na chodníku nacházejícím se na parcele ve vlastnictví žalovaného a
utrpěl úraz levé nohy; chodník byl zasněžený a neudržovaný. Soud dovodil, že
šlo o závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích (dále též jen „silniční zákon“), a žalovaný je podle § 420 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) odpovědný za škodu,
která v důsledku této závady vznikla, neboť nezajistil zimní údržbu chodníku, a
porušil tak svoji právní povinnost.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j.
15 Co 103,104/2013-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v
plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k
názoru, že stav chodníku odpovídal dlouhodobé povětrnostní situaci, a žalobce
proto mohl zhoršenou schůdnost předvídat; na chodníku nenastaly změny mající
charakter závady ve schůdnosti podle § 26 silničního zákona, a není proto možné
dovodit objektivní odpovědnost žalovaného podle § 27 tohoto zákona. Podle
odvolacího soudu speciální úprava odpovědnosti v silničním zákoně vylučuje
obecnou úpravu podle občanského zákoníku, proto není podstatné, zda žalovaný
dodržel svou povinnost udržovat stav komunikace v řádném stavu; obecná
odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. je tak vyloučena.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 o.s.ř. Poukazuje na vyhlášku hlavního města Prahy o
schůdnosti místních komunikací č. 39/1997, kterou je v Praze upravena údržba
místních komunikací, a dovozuje, že závada ve schůdnosti může být způsobena i
sněhem, náledím a neodstraněným zmrazkem. Žalovaný porušil právní povinnost
plynoucí z vyhlášky tím, že neodstranil závadu ve schůdnosti ve lhůtách v ní
stanovených. Namítá, že odpovědnost z následků tohoto porušení nelze převádět
na poškozeného a že povinnosti a odpovědnost vlastníka komunikace nelze zužovat
s odkazem na určité povětrnostní podmínky. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním také žalovaný, a to ohledně výroku o
náhradě nákladů řízení. Přípustnost podle § 237 o.s.ř. odůvodňuje tím, že
odvolací soud chybně aplikoval judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, když mu
(jakožto účastníku, který měl ve věci plný úspěch) nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení s odůvodněním, že podle judikatury nelze náklady statutárních
měst považovat za účelně vynaložené, neboť mají k vyřizování podobných sporů
dostatek materiálního i personálního vybavení. Žalovaný namítá, že tento závěr
lze aplikovat pouze na náklady právního zastoupení, nikoliv však na náklady za
soudní poplatky. Povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši
6.340,- Kč se žalovaný nemohl nijak zprostit a bez jeho zaplacení by nemohl
docílit rozhodnutí po právu ve věci samé, trvá proto na tom, že tyto náklady
byly účelně vynaložené, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí v napadené
části zrušil.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 6. 6. 2013, tj.
po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud
jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání žalobce i žalovaného rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o.s.ř.“) –
srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že obě dovolání byla
podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že
zatímco dovolání žalovaného není přípustné, dovolání žalobce je přípustné i
důvodné.
Dovolání žalovaného není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d)
o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť směřuje proti výroku, kterým
bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, přičemž nejde o
vztah ze spotřebitelských smluv, pracovněprávní vztah ani věc uvedenou v § 120
o.s.ř.
Dovolání žalobce splňuje podmínky přípustnosti podle § 237 o.s.ř., neboť
odvolací soud posoudil právní otázku odpovědnosti žalovaného v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí
dovodil, že stav chodníku v posuzovaném případě nebylo možno považovat za
závadu ve schůdnosti, proto není dána objektivní odpovědnost žalovaného
vlastníka komunikace podle § 27 odst. 3 silničního zákona. S odkazem na vztah
speciality pak vyloučil obecnou odpovědnost žalovaného podle § 420 odst. 1 obč.
zák.
Závěr odvolacího soudu, že silniční zákon má povahu zvláštního právního
předpisu v tom směru, že vylučuje použití obecného ustanovení o odpovědnosti za
škodu podle § 420 obč. zák. (vzhledem k přechodným ustanovením § 3028 odst. 3,
resp. § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se použije
občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013), není správný. Silniční zákon,
upravující odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škodu, je sice ve
vztahu k ustanovení § 420 obč. zák. speciálním předpisem, to však neznamená, že
by tím, že není dána objektivní odpovědnost žalovaného města za škodu
způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona, byla automaticky
vyloučena jeho případná obecná odpovědnost podle občanského zákoníku. Silniční
zákon upravuje totiž jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody,
jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou
odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením
konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu
presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady
objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za
zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani
podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní
judikatura pod č. 3/2000, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, nebo ze
dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013). Zkoumání podmínek odpovědnosti
žalovaného podle § 420 obč. zák. (porušení právní povinnosti, vznik škody a
vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno. Porušením
povinnosti při péči o stav komunikace může být v těchto souvislostech buď
porušení tzv. generální prevence ve smyslu § 415 obč. zák. či porušení
stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v
normativním aktu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při
posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu, není správný, neboť nesprávně
vyloučil možnost posoudit věc podle úpravy obecné odpovědnosti za škodu
obsažené v občanském zákoníku (§ 420 a násl.) Z těchto důvodů shledal Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu věcně nesprávným, proto jej zrušil včetně
závislého nákladového výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a
2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu