25 Cdo 1481/2017

25 Cdo 1481/2017-108

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci

žalobkyně: O. B., zastoupená Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem Na

Hřebenkách 12/1882, Praha 5, proti žalovanému: hlavní město Praha, se sídlem

magistrátu Mariánské nám. 2/2, Praha 1, IČO: 00064581, zastoupené JUDr. Janem

Olejníčkem, advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, o náhradu škody,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 28/2015, o dovolání obou

účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 62

Co 259/2016-67, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 62 Co 259/2016-67,

se zrušuje, a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

vyslovil, že základ žalobního nároku je dán a že o náhradě nákladů řízení bude

rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Shledal opodstatněným nárok žalobkyně na

náhradu za újmu na zdraví, kterou utrpěla dne 15. 1. 2013 při pádu na

zasněženém chodníku v ulici N. P. v P. Dovodil odpovědnost žalovaného města

podle § 26 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen

„silniční zákon“), a podle § 420 a § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), s odůvodněním, že

chodník vykazoval závadu ve schůdnosti (neodmetený sníh a neodstraněný

zmrazek), přičemž žalovaný porušil právní povinnost tím, že nezajistil zimní

údržbu chodníku v rozporu s pravidly stanovenými pro zimní ošetřování chodníků

ve vyhlášce č. 39/1979 Sb. hl. m. Prahy, o schůdnosti místních komunikací.

Žalovaný se odpovědnosti nemůže zprostit tím, že v rozporu s dobrými mravy svým

vlastním nařízením zahrnul plně užívanou a vytíženou komunikaci v centru

hlavního města mezi místa, na nichž se pro údajný malý dopravní význam

nezajišťuje odstraňování sněhu a náledí.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j.

62 Co 259/2016-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném

rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odmítl závěr o závadě ve schůdnosti s odůvodněním, že k pádu nedošlo na

ojediněle neschůdném místě, neboť chodník nebyl vůbec posypán a byl celkově

namrzlý. Žalobkyně však mohla stav chodníku vzhledem k pravidelným cestám

těmito místy předpokládat a mohla přizpůsobit svůj pohyb stavebnímu a dopravně

technickému stavu chodníku. Zjištěná námraza a náledí tak nebyly

nepředvídatelnou závadou ve schůdnosti, která by zakládala objektivní

odpovědnost správce komunikace. Žalovaný podle odvolacího soudu neporušil ani

prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.), neboť ulici N. P. nezahrnul do plánu

zimní údržby hlavního města Prahy, a nebyl proto povinen ji v zimě udržovat

(odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo

684/2012). Jde sice o frekventovanou ulici, ovšem poměrně krátkou, a protože ji

lze snadno obejít, nelze vytýkat žalovanému postup předvídaný ustanovením § 27

odst. 5 silničního zákona a provedený nařízením hlavního města Prahy č. 18/2010

Sb. hl. m. Prahy ve znění nařízení č. 17/2011 Sb. hl. m. Prahy.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž poukazuje na nález

Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15, a vytýká odvolacímu

soudu nesprávnost závěru, že ulice N. P. je komunikací malého dopravního

významu. Jde naopak o hojně využívanou komunikaci v centru hlavního města,

kterou nemůže její vlastník svým vlastním rozhodnutím vyřadit z okruhu

ošetřovaných komunikací, a vyloučit se tak z odpovědnosti za škodu. Postup

žalovaného, který takovou komunikaci zařadil svým nařízením mezi místa, kde se

neprovádí zimní údržba, je v rozporu s dobrými mravy i se zákonem. Tím žalovaný

podle jejího názoru porušil právní povinnost (§ 420 odst. 1 obč. zák.) a

odpovídá za škodu na zdraví vzniklou závadou ve schůdnosti, kterou dovolatelka

ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních

vlivů nemohla předpokládat a účinně na ni reagovat. Za absurdní označila závěr

odvolacího soudu, že by její znalost místa, kterým denně prochází, vylučovala

závadu ve schůdnosti vyvolanou systematickým neplněním povinnosti vlastníka

komunikace. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu

soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že nevyřadil předmětný chodník ze

zimní údržby účelově, nýbrž s ohledem na kapacitní možnosti Technické správy

komunikací hl. m. Prahy, která zajišťuje údržbu všech komunikací ve vlastnictví

žalovaného (okamžitá a opakovaná údržba v případě spadu sněhu se týká skoro 300

chodníků z celkového počtu 800). Podle jeho názoru je třeba udržovat zejména

komunikace, které zprostředkovávají pro občany přístup k významným zastávkám

městské hromadné dopravy, školám, školkám, zdravotnickým zařízením, veřejným

institucím, apod. Plány zimní údržby jsou každoročně revidovány a dosud

nezazněl žádný návrh, aby ulice N. P. do nich byla zařazena. Navrhuje proto,

aby dovolání bylo zamítnuto.

Žalovaný podal dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, jemuž vytýká

nesoulad s řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže ve sporu úspěšnému

účastníku zastoupenému advokátem přiznal jen náhradu hotových výdajů za šest

úkonů.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání žalované plně ztotožnila s právním

posouzením odvolacího soudu ve věci nákladů řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 5. 10. 2016,

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského

soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2

zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),

zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že

dovolání žalobkyně je přípustné pro otázku podmínek vynětí pozemní komunikace

ze zimní údržby, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolání žalobkyně

je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod

dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc

posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní

předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci

nesprávně aplikoval.

Podle § 26 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění

účinném do 30. 12. 2015, kdy nabyla účinnosti novela provedená zákonem č.

268/2015 Sb. (tj. účinného v době, kdy žalobkyně upadla na chodníku), v

zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné,

jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený

stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním

situacím a jejich důsledkům.

Podle odstavce 3 tohoto ustanovení stavebním stavem dálnice, silnice nebo

místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné

nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost

vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace

součástmi a příslušenstvím.

Podle odstavce 4 tohoto ustanovení dopravně technickým stavem dálnice, silnice

nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání,

příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a

začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška).

Podle odstavce 5 tohoto ustanovení povětrnostními situacemi a jejich důsledky,

které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní

dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť,

vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich

důsledky.

Podle odstavce 7 tohoto ustanovení závadou ve schůdnosti pro účely tohoto

zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže

chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně

technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

Podle § 27 odst. 1 citovaného zákona uživatelé dálnice, silnice, místní

komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze

stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací.

Podle odstavce 3 tohoto ustanovení vlastník místní komunikace nebo chodníku

odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní

komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích

jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními

situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným

způsobem upozornit.

Podle odstavce 5 tohoto ustanovení úseky silnic, místních komunikací a

chodníků, na kterých se pro jejich malý dopravní význam nezajišťuje sjízdnost a

schůdnost odstraňováním sněhu a náledí, je vlastník povinen označit podle

zvláštního právního předpisu nebo prováděcího právního předpisu. Vymezení

takových úseků silnic stanoví příslušný kraj svým nařízením a vymezení úseků

místních komunikací a chodníků stanoví příslušná obec svým nařízením.

Právní úprava obsažená v silničním zákoně zakládá přísnou, tzv. objektivní

odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škody, jejichž příčinou byly

závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na

protiprávnost a zavinění, která je ovšem spojena jen s výskytem závady ve

sjízdnosti či schůdnosti (definiční znaky vymezuje § 26 odst. 2, 3, 4, 5 a 7

zákona s liberačním důvodem podle § 27 odst. 3), tedy s takovým nedostatkem

komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně

technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který

představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem

škody (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo

1713/2008, publikovaný pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek). Tím není vyloučena případná obecná odpovědnost vlastníka (správce)

komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a

to podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník (rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, publikovaný pod C 13647 v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. BECK, dále též jen „Soubor“); v

posuzovaném případě se vzhledem k datu tvrzeného porušení právní povinnosti

použije podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3, resp. § 3079 odst. 1

zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb., občanský

zákoník, účinný do 31. 12. 2013.

Předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti

obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou

ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. rozsudky Nejvyššího

soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní

judikatura pod č. 3/2000, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005, Soubor

C 5503, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3597/2013, Soubor C 13647).

Zkoumání podmínek odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák. (porušení

právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto

není vyloučeno. Porušením povinnosti při péči o stav komunikace může být v

těchto souvislostech buď porušení tzv. generální prevence ve smyslu § 415 obč.

zák. či porušení pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li stanovena v

normativním aktu.

Dovolatelka sice argumentuje v důvodech podaného dovolání tím, že uklouzla v

místě, které bylo závadou ve schůdnosti, ovšem nepřináší relevantní argumentaci

proti závěru odvolacího soudu, že o závadu ve schůdnosti nešlo; podle

odvolacího soudu se dané místo nacházelo na namrzlém a neposypaném chodníku,

jehož stav byl v celém úseku nedobrý, aniž by se nějaká jeho část celkovému

stavu vymykala. Konkrétní situace na místě je podložena skutkovým zjištěním o

stavu chodníku, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 a

§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že kritické místo

nebylo závadou ve schůdnosti, protože nevybočovalo svým charakterem z celkového

stavu chodníku, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která

připouští, že jak v místě špatného stavu chodníku, tak i na jinak řádně

udržovaném chodníku (s přihlédnutím k povětrnostní situaci), se může vyskytnout

závada ve schůdnosti, kterou chodec nemohl předvídat (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014, Soubor C 14718). Taková

situace však v daném místě nebyla zjištěna. Pak je bez významu polemika

dovolatelky s úvahou, zda a nakolik mohla popsaný stav chodníku vzhledem ke své

znalosti prostředí předpokládat.

Odvolací soud následně důvodně řešil, zda žalovaný odpovídá za škodu podle

obecné úpravy v občanském zákoníku a zda ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.

porušil právní povinnost či povinnost tzv. generální prevence (§ 415 obč.

zák.). Nemýlí se ani v obecném závěru, že není-li místní komunikace malého

dopravního významu zařazena do plánu zimní údržby města, neporušuje vlastník

právní povinnost ani obecnou prevenční povinnost, jestliže ji v zimě od sněhu a

náledí neošetřuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn.

25 Cdo 684/2012, Soubor C 12725). Zde ovšem odvolací soud nesprávně dovodil, že

určil-li žalovaný předmětnou ulici svým obecně závazným předpisem jako

komunikaci malého dopravního významu, je tím automaticky vyloučen závěr o

porušení povinnosti zajišťovat její zimní údržbu. Z ustanovení § 27 odst. 5

silničního zákona totiž vyplývá, že obec či kraj nemohou ze zimní údržby tímto

způsobem vyřadit libovolnou komunikaci podle své úvahy, nýbrž mají prostor

pouze pro určení těch komunikací, které nebudou v zimě ošetřovat, mají-li malý

dopravní význam. Ve sporu o náhradu škody vzniklé chodci musí soud opřít svůj

závěr o porušení právní povinnosti z hlediska obecné odpovědnosti vlastníka

komunikace též o právní posouzení, zda vyřazená komunikace je místem způsobilým

k provedení výluky v zimním úklidu, resp. zda se jednalo o komunikaci malého

dopravního významu, protože jedině ohledně komunikace takového charakteru může

být vlastník povinnosti zimní údržby zproštěn, jak důvodně namítá dovolatelka.

Nejde tu o postup v rozporu s dobrými mravy, zařadí-li vlastník mezi dopravně

nevýznamné komunikace i takovou, která do této kategorie nepatří, nýbrž o

postup v rozporu se zákonem, který v konečném důsledku znamená porušení právní

povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., není-li na tomto základě

komunikace vůbec udržována. Soud tedy není vyřazením komunikace prostřednictvím

obecního nařízení vázán a je oprávněn (a povinen) přezkoumat, zda vlastník

nepostupoval v rozporu se zákonným předpokladem malé dopravní významnosti

komunikace. Opačný výklad by vedl k neudržitelnému závěru (argumentatio ad

absurdum), že vyřazení i těch nejužívanějších míst (v Praze například

Václavského náměstí), je-li provedeno formálně správně obecním nařízením, by

nepřinášelo žádné právní důsledky plynoucí z absence zimní údržby.

K témuž závěru lze dospět i výkladem smyslu zákona, který sleduje rozumný a

dosažitelný účel co nejširší zimní údržby. Povinnost zimního úklidu kladená na

vlastníka komunikací obecně již z titulu jeho vlastnictví (podle čl. 11 odst. 3

věty první ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina

základních práv a svobod, vlastnictví zavazuje) nemůže být bezbřehá či dokonce

absolutní a nemůže jej nezvladatelně zatížit. Vlastník proto nemá povinnost

udržovat veškeré své místní komunikace sjízdné a schůdné, k výjimkám ovšem musí

mít opodstatněný důvod. Ten mu dává silniční zákon tím, že umožňuje v zájmu

řádné údržby skutečně potřebných míst vyřadit z této povinnosti komunikace

dopravně druhořadé, tedy zejména takové, které se nacházejí v místech zřídka

používaných či jinak nevýznamných. I z tohoto pohledu lze těžko zdůvodnit, že

komunikace přímo ústící v jednu z hlavních městských tepen, má malý dopravní

význam, nebude v zimě udržována, a přímo v návaznosti na klíčovou komunikaci

spojující ji s jinými frekventovanými místy tak vznikne náhlý úsek

nepodléhající zimní údržbě.

Odvolací soud označil dané místo sice za poměrně frekventované, nicméně spíše

pěšími turisty, přičemž ulice je krátká a lze ji obejít; v postupu žalovaného

při zařazení mezi ulice, jejichž zimní údržba se nezajišťuje, neshledal žádnou

závadu. Dovolací soud s tímto závěrem nesouhlasí. Ulice N. P. sice není hlavní

dopravní tepnou, nicméně se nachází v historickém centru hlavního města a ústí

do křižovatky ulic Národní a Spálená. Je tzv. notorietou, kterou není třeba

dokazovat, že Národní je jednou z nejznámějších a nejfrekventovanějších

pražských tříd, na níž se nachází řada historických památek, kulturních

zařízení i jinak společensky významných budov. Ulice N. P. pak od ní vede

směrem k centru Starého Města, bezprostředně k ulicím Bartolomějská, Husova,

Jilská a k Betlémskému náměstí, takže přestože se již nachází v dopravně méně

exponovaném úseku, nezatíženém tramvajovou dopravou, její dopravní význam je

nepopiratelný. Ani okolnost, že ji lze obejít (podobně jako řadu jiných z husté

sítě ulic), nesnižuje její význam natolik, aby odůvodňoval vynětí z povinnosti

zimní údržby. Naopak právě to, že jde o nejkratší spojnici mezi přilehlou částí

Starého Města a stanicí městské hromadné dopravy (tramvají a metra) Národní

třída, její význam pro chodce zvyšuje. Lze tudíž uzavřít, že ulice N. P. není

komunikací malého dopravního významu a není možno ohledně ní využít postupu

upraveného v § 27 odst. 5 silničního zákona; učinil-li tak žalovaný a na

základě toho neprováděl v předmětném období dostatečnou zimní údržbu chodníku v

této ulici, porušil právní povinnost ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.

Je tedy zřejmé, že dovolací důvod uplatněný žalobkyní je opodstatněný. Nejvyšší

soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu věcně nesprávným a v celém rozsahu

jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), včetně závislého výroku o náhradě

nákladů řízení, aniž bylo nutno zkoumat k dovolání žalovaného jeho správnost;

věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s.

ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2018

JUDr. Petr Vojtek

předseda senátu