25 Cdo 3105/2024-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: LAMB&SON s. r. o., IČO 06105122, se sídlem Prostřední Bludovice 715, 739 37 Horní Bludovice, zastoupená JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem 28. října 1610/95, 702 00 Ostrava, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo vnitra, IČO 00007064, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 143/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2024, č. j. 14 Co 191/2024-221, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dovolání není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, neboť otázku, zda později přijaté rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu) v jiné věci
obsahující jiné právní posouzení téže otázky je důvodem pro povolení obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., posoudil odvolací soud podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v posuzované věci. 3. V právní teorii i soudní praxi (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 228 až 235i. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1800; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, nebo ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005) není pochyb o tom, že žaloba na obnovu řízení byla a je chápána jako prostředek nápravy pravomocně skončených věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Samotné jiné právní posouzení věci – spojené se změnou judikatury (v souvislosti s později přijatým rozhodnutím v jiné věci) není důvodem pro povolení obnovy řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 133/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněné pod č. 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, uveřejněné pod č. 40/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy byl-li soud v řízení, jehož obnova je požadována, buď vázán rozhodnutím příslušných orgánů nebo řešil-li konkrétní předběžnou otázku sám. Jinak řečeno, jde o případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li předběžnou otázku a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1350/15), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009]. 4. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 63/2023, který má podle dovolatelky zakládat důvod obnovy řízení, nemá charakter rozhodnutí, jež by řešilo předběžnou otázku ve smyslu § 135 o. s. ř. Dovolací soud v něm pouze vyslovil právní názor odchylný od právních závěrů, jež vedly k pravomocnému zamítnutí žaloby v původním řízení, jehož obnovy se dovolatelka domáhá, a to v řízení, kterého se žalobkyně neúčastnila. Dovolatelce nelze přisvědčit, namítá-li odklon napadeného rozhodnutí od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3347/2022. To se totiž týkalo právě obnovy řízení na základě rozhodnutí vydaného v jiném řízení, které řešilo předběžnou otázku ve smyslu § 135 o. s. ř., což není tento případ, a proto se od zmíněného rozhodnutí odvolací soud nemohl odchýlit. Ústavní soud totiž v řízení mezi týmiž účastníky vyřešil jinak otázku platnosti nájemní smlouvy, jež měla charakter předběžné otázky ve smyslu § 135 o. s. ř. pro řízení o vyslovení závěru o neplatnosti výpovědi téže nájemní smlouvy. 5. Dovolatelce nelze dát za pravdu ani stran jejího argumentu, že jí zastávaný právní názor vyplývá z literatury, na kterou odkazuje (Svoboda, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 313, marg. č. 208). Autor totiž v příslušné pasáži, kterou dovolatelka cituje, jednak navazuje na předchozí výklad vycházející z výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, jednak se jeho úvahy stále týkají předběžné otázky ve smyslu § 135 o. s. ř., nikoliv jiného právního posouzení v jiném sporu týkajícím se odlišných účastníků. Dovolací soud uzavírá, že odvolací soud dovolatelkou předloženou otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pro jejíž změnu neshledal důvody, a proto námitky dovolatelky nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 6. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 7. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 8. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu