ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobkyně Pražské provincie kongregace Nejsvětějšího Vykupitele
(Redemptoristů), se sídlem v Příbrami, Svatá Hora 591, PSČ 261 80, IČO
47067039, proti žalované Northtech s.r.o., se sídlem v Praze 8, Primátorská
296/38, PSČ 180 00, IČO 26760461, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou,
advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, o
zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm
73/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
ledna 2013, č. j. 1 Cmo 204/2009-230, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2013, č. j. 1 Cmo
204/2009-230, se ve výrocích pod body I a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se, aby v dalším řízení u Vrchního soudu v Praze věc
projednal a rozhodl senát, jehož členy nebudou soudci JUDr. R. K., JUDr. J. H.
a JUDr. M. K., Ph.D.
Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při
Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 3.
listopadu 2006, sp. zn. Rsp 561/05 (dále jen „rozhodčí nález“) a odložení
vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu. Jako důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu uváděla, že byly dány podmínky podle § 31 písm. f) a g)
zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen
„ZRŘ“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 32 Cm 73/2008-109,
žalobu na zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítl (výrok pod bodem I),
zamítl návrh na odložení vykonatelnosti tohoto rozhodčího nálezu (výrok pod
bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že rozhodčím nálezem byla žalobkyně zavázána
zaplatit žalované částku 5 890 695,52 Kč s úroky z prodlení na základě smlouvy
o dílo uzavřené dne 3. září 2004. Přisouzená částka zahrnovala též cenu za
dodávku a montáž velkokapacitní kuchyně, jejíž vydání požadoval po žalobkyni
subdodavatel žalované, společnost GASTRO-EIS TECHNIK spol. s r. o., ve sporu
vedeném u Okresního soudu v Příbrami, a to na základě tvrzení, že v důsledku
odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené s žalovanou pro nezaplacení ceny díla
došlo k obnovení jeho vlastnického práva. Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze
dne 21. listopadu 2006, č. j. 6 C 145/2006-77, jenž byl potvrzen rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 22 Co 436/2007-124,
žalobě subdodavatele na vydání věci vyhověl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvody pro zrušení rozhodčího nálezu
dány nebyly. Žalobkyně byla rozhodčím nálezem odsouzena k plnění v penězích
jakožto důsledku závazkového právního vztahu, což není plnění nemožné ani
nedovolené [nebyl tedy dán důvod dle § 31 písm. f) ZRŘ]. Žalobkyně netvrdila
žádnou novou skutečnost, o které by nevěděla nebo ji bez své viny nemohla
uplatnit v řízení před rozhodci, nepředložila ani žádný jiný důkaz nebo
relevantní rozhodnutí. Pokud se domnívala, že v jiném řízení, kterého se
účastnila, je řešena otázka, která by měla vliv na rozhodnutí rozhodců, mohla
adekvátně procesně reagovat. Nebyl tedy dán ani důvod dle § 31 písm. g) ZRŘ. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2010, č. j. 1 Cmo 204/2009-181, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil
rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a
Agrární komoře České republiky, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně, deklaroval, že ve výroku o zamítnutí návrhu na odklad
vykonatelnosti rozhodčího nálezu nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním
dotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, který
vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, naopak dospěl k
závěru, že byla naplněna podmínka stanovená v § 31 písm. g) ZRŘ, tj. jsou dány
důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Ty
shledal, s poukazem na ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s . ř.“), ve shora označeném
rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami, neboť dovodil, že tento rozsudek byl
vyhlášen až po vydání rozhodčího nálezu, proto jej žalobkyně nemohla použít v
původním řízení, a že toto rozhodnutí může pro ni přivodit – vzhledem k
popsaným okolnostem - příznivější rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dodal, že
nelze přehlédnout ani skutečnost, že žalobkyně na základě uvedeného rozsudku
kupní smlouvou ze dne 28. ledna 2009 předmětnou kuchyni koupila od
subdodavatele žalované za částku 1 500 000 Kč. K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j.
32 Cdo 2996/2010-215, rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zavázal svým právním názorem, dle kterého rozhodnutími, jež coby
důvod obnovy předjímá ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zákon míní
rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce,
jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1) či z dřívějšího
rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§
135 odst. 2), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným
rozhodnutím ji posoudil jinak. Ze samotné skutečnosti, že částka přisouzená
rozhodčím nálezem žalované jako cena díla zahrnovala i cenu za dodávku a montáž
velkokapacitní kuchyně a že rozsudkem vyneseným po vydání rozhodčího nálezu
byla žalobkyni uložena povinnost vydat tuto kuchyň třetí osobě, subdodavateli
žalované, který se v důsledku odstoupení od smlouvy uzavřené s žalovanou stal
opět vlastníkem souboru věcí tvořícího uvedenou kuchyň, rozhodně ještě
nevyplývá, že uvedený rozsudek řešil (jinak) v meritu takovou otázku, jejíž
zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek rozhodčího řízení (zde v postavení
řízení původního) a jež tedy byla v rozhodčím řízení otázkou předběžnou. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 29. ledna 2013, č. j. 1 Cmo
204/2009-230, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2009, č. j. 32 Cm 73/2008-109, v části výroku pod bodem I tak, že zrušil předmětný
rozhodčí nález v jeho výroku I v rozsahu povinnosti žalované strany [Pražská
provincie kongregace Nejsvětějšího Vykupitele (Redemptoristé)] zaplatit
žalující straně (Northtech s.r.o.) částku 1 500 000 Kč, v jeho výroku II v
rozsahu povinnosti žalované strany zaplatit žalující straně úrok z prodlení ve
výši 1,7 % p.a. z částky 1 500 000 Kč od 2. září 2005 do zaplacení a smluvní
pokutu ve výši 0,05 % z částky 1 500 000 Kč za každý den prodlení od 2. září
2005 do 6. září 2005 v celkové výši 3 750 Kč a v jeho výroku IV v rozsahu
povinnosti žalované strany zaplatit žalující straně 17 % ze zaplaceného
poplatku za rozhodčí řízení, tj. 44 130 Kč (výrok pod bodem I). Ve zbývající
části výroku pod bodem I odvolací soud rozsudek prvního stupně potvrdil (výrok
pod bodem II), deklaroval, že ve výroku pod bodem II zůstal rozsudek soudu
prvního stupně nedotčen (výrok pod bodem III) a rozhodl náhradě nákladů řízení
před soudy všech stupňů (výrok pod bodem IV). Odvolací soud setrval na svém závěru vysloveném v rozsudku ze dne 9. března
2010, č. j. 1 Cmo 204/2009-181, že není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu
podle § 31 písm. f) ZRŘ, neboť rozhodčí soud neodsoudil žalobkyni k plnění
nemožnému nebo nedovolenému. Dospěl však k závěru, že byly naplněny podmínky § 228 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., dle kterého může účastník napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné
usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti,
rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před
soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též
před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve
věci. Podmínku novosti splňuje shora zmíněný rozsudek Okresního soud v
Příbrami, potvrzený Krajským soudem v Praze, již tím, že byl vydán až po vydání
rozhodčího nálezu. Naplnění podmínky, že toto rozhodnutí mohlo přivodit
příznivější rozhodnutí v rozhodčím řízení, vyplývá ze skutečnosti, že pokud by
v rozhodčím řízení bylo v souladu s uvedenými rozsudky zjištěno, že soubor věcí
tvořící vybavení velkokapacitní kuchyně v hodnotě 1 500 000 Kč je ve
vlastnictví subdodavatele žalované, společnosti Gastro-Eis Technik s.r.o.,
nemohla být žalobkyně zavázána k zaplacení této částky žalované v rámci ceny
díla prováděného žalovanou pro žalobkyni, jejíž zaplacení bylo předmětem
rozhodčího řízení. Tudíž byl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31
písm. g) ZRŘ v rozsahu povinnosti žalobkyně zaplatit žalované částku 1 500 000
Kč s úrokem z prodlení, odpovídající částí smluvní pokuty a alikvotní části
náhrady poplatku za rozhodčí řízení. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Ač žalovaná v dovolání
uvádí, že je podává proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, z obsahu
dovolání se podává, že směřuje pouze proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu pod bodem I. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje ve skutečnosti, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jakožto dovolací důvod žalovaná uplatňuje důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Žalovaná uvedla, že Vrchní soud v Praze se neřídil právním názorem Nejvyššího
soudu vysloveným v rozsudku ze dne 27. června 2012, č. j. 32 Cdo 2996/2010-215. Napadený rozsudek odvolacího soudu navíc ve svém konečném důsledku de facto
mění rozhodčí nález, což je v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu.
Dle názoru dovolatelky nesprávné právní posouzení a odchýlení od ustálené
rozhodovací praxe spočívá konkrétně v tom, že jako důvod obnovy řízení ve
smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. shledal rozhodnutí ve sporu mezi
žalobkyní a třetí osobou pouze deklarující skutečnosti žalobkyni již dříve
známé, a že posoudil výše zmíněné rozsudky Okresního soudu v Příbrami a
Krajského soudu v Praze jako rozhodnutí, která mohou přivodit žalobkyni
příznivější rozhodnutí ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou. Uvedené rozsudky nepředstavují novum ani nemohou přivodit pro žalobkyni
příznivější rozhodnutí v rozhodčím řízení. Žalobkyně již v průběhu rozhodčího
řízení musela vědět, že třetí osoba uplatňuje vlastnické právo k části dodávky
žalované. Rozhodčí soud se danou otázkou vůbec nezabýval, neboť žalobkyně tuto skutečnost
vůbec netvrdila a ani se jiným způsobem nedomáhala po žalované nároku z
odpovědnosti za vady. Tato skutečnost nebyla pro žalobkyni novou, v řízení ji
mohla tvrdit, nicméně tak neučinila. Rozhodčí soud se jí tak nemohl zabývat ani
jako otázkou předběžnou. Právní názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu a současně se závazným stanoviskem a právním názorem Nejvyššího soudu
vysloveným v rozsudku ze dne 27. června 2012, č. j. 32 Cdo 2996/2010-215. Nejvyšší soud zcela jasně zaujal stanovisko, že výše zmíněné rozsudky Okresního
soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze nepředstavují s přihlédnutím k
ustálené judikatuře důvod obnovy řízení, tedy důvod pro zrušení rozhodčího
nálezu. Tím, že odvolací soud částečně změnil rozsudek první instance,
nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu a zároveň porušil zásadu
jednoinstančnosti rozhodčího řízení. Žalovaná má za to, že nebyla splněna podmínka existence nových skutečností, ale
ani rozhodnutí nebo důkazů, které žalobkyně bez své viny nemohla použít v
původním řízení. Žalovaná svůj názor podporuje poukazem na judikaturu
Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 18. června 2003, sp. zn. 21 Cdo
273/2003, dle kterého „skutečnosti mohou být důvodem obnovy řízení jen tehdy,
jestliže je účastník, který obnovu navrhuje, nemohl bez své viny použít v
původním řízení a jsou tedy pro účastníka ve srovnání s původním řízením nové,
a jestliže pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti
jsou pro účastníka nové v případě, že účastník - ačkoliv v době původního
řízení objektivně vzato existovaly - je nemohl bez své viny (proto, že o nich
nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil svou
povinnost tvrzení) použít do vyhlášení rozsudku (usnesení ve věci samé), kterým
bylo řízení skončeno.“ Dále svůj argument podporuje usnesením Nejvyššího soudu
ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, a stanoviskem bývalého
Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 67/82. Podle názoru žalované posuzovaly rozhodčí soud a Okresní soud v Příbrami a
Krajský soud v Praze otázky zcela odlišné a mezi jinými subjekty, není tedy
správný názor žalobkyně a odvolacího soudu, že šlo o jiné posouzení předběžné
otázky či jiné posouzení či hodnocení skutečností nebo důkazů.
Svůj názor
žalovaná podporuje poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008,
sp. zn. 29 Cdo 269/2008, dle kterého „závěr, že později přijaté rozhodnutí v
jiné právní věci není samo o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, je v
rozhodovací praxi soudu ustálen…“
Případným důvodem pro povolení obnovy by dle stanoviska bývalého Nejvyššího
soudu ČSR sp. zn. Cpj 67/82 eventuálně mohlo být pouze to, že by rozhodčí soud
odchylně posoudil předběžnou otázku, kterou je oprávněn posoudit jiný orgán,
nikoliv však jiný soud ve zcela jiné věci. Samo rozhodnutí jiného orgánu může
být důvodem pro obnovu řízení jen tehdy, jestliže řeší otázku, jejíž posouzení
bylo rozhodující i při vydání rozhodnutí soudu v původním řízení, jestliže se
tedy dotýká skutečností, které existovaly již v době původního rozhodnutí a
kterými se tedy musel soud v tomto rozhodnutí zabývat. Pod bodem VI dovolání žalovaná popisuje skutkový stav zjištěný v rozhodčím
řízení a dodává, že skutečnost, že žalobkyně je povinna vydat velkokapacitní
kuchyni, mohla nejvýše zakládat žalobkyni práva z odpovědnosti za vady, avšak
pouze za předpokladu, že by se žalobkyně domáhala snížení ceny díla z důvodu
existence právní vady, která by měla spočívat v tom, že k části věcí dodaných v
rámci plnění dle smlouvy o dílo uplatňuje právo jiná osoba, a to pouze za
předpokladu, že by žalobkyně zároveň takovou právní vadu vytkla bezprostředně
poté, co se o takové vadě dozvěděla. To však neučinila a v řízení před
rozhodčím soudem nevyužila procesní možnost tvrdit její existenci. Práva z
odpovědnosti za vady zanikla prekluzí. Z toho důvodu nemohl rozsudek Krajského
soudu v Praze přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci. Dále dovolatelka namítla, že žalobkyně v řízeních před Okresním soudem v
Příbrami a Krajským soudem v Praze neuplatnila argumenty, které by vedly k
odlišnému posouzení věci soudy a žalobkyně by z tehdejšího sporu vyšla jako
vlastník velkokapacitní kuchyně. Žalovaná též vyjádřila podezření, že žalobkyně
jednala v součinnosti s třetí osobou (žalobkyní ve sporu o vydání
velkokapacitní kuchyně) za účelem poškodit žalovanou. Závěrem svého podání dovolatelka vyjádřila názor, že odvolací soud tím, že
napadeným rozhodnutím změnil prvoinstanční rozsudek tak, že jen částečně zrušil
rozhodčí nález, fakticky změnil rozhodnutí jemu nikterak nepodřízeného
rozhodčího soudu a porušil v konečném důsledku zásadu jednoinstančnosti
rozhodčího řízení. Takový postup nemá oporu v zákoně ani v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu, i z tohoto důvodu tedy rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení a je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. ledna 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná rovněž uvedla, že odvolací soud vycházel i ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tuto námitku však žalovaná blíže nespecifikovala, přičemž z tohoto důvodu nelze
ani dovolání podat (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K této námitce žalované
proto dovolací soud nepřihlédl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil, když nerespektoval
závazný právní názor dovolacího soudu. Dovolání je tedy i důvodné. Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolání vycházel ze stejných úvah jako
v předchozím rozhodnutí v téže věci, tedy v rozsudku ze dne 27. června 2012, č. j. 32 Cdo 2996/2010-215. Podle § 31 písm. g) ZRŘ, ve znění účinném do 31. března 2012, soud na návrh
kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže se zjistí, že jsou dány
důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení. Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může
napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto
ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své
viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za
podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a též před odvolacím soudem,
pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu;
soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky,
o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však
o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází
(odstavec 2). Výklad § 228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálen v tom, že
žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout
nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo
správně; nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad
se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze [srov. např. usnesení ze dne
18. prosince 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, sešit č. 2, ročník 2004, pod číslem 27, a usnesení ze dne 17. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C
2581]. Bývalý Nejvyšší soud ČSR vyložil ve stanovisku sp. zn. Cpj 67/1982, uveřejněném
pod číslem 2/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že důvodem pro
povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může být
pozdější rozhodnutí příslušného orgánu řešící odchylně předběžnou otázku, šlo-
li o případ, v němž byl soud při původním rozhodování vázán rozhodnutím jiného
orgánu (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), anebo o případ, v němž soud vycházel při svém
rozhodování z rozhodnutí vydaného dříve příslušným orgánem (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Stejně tak může být důvodem obnovy řízení rozhodnutí příslušného orgánu o
předběžné otázce, šlo-li o případ, v němž si soud sám v souladu s ustanovením §
135 odst. 2 o. s. ř. vyřešil předběžnou otázku, protože vycházel ze zjištění,
že o této otázce nebylo dosud příslušným orgánem rozhodnuto, zjistí-li se
potom, že tento příslušný orgán svým kdykoliv vydaným rozhodnutím vyřešil
uvedenou otázku odchylně. Vysvětlil přitom, že úprava přípustnosti obnovy
řízení obsažená v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je odůvodněna
potřebou vyjádřit ty případy, kdy důvodem obnovy je vydání rozhodnutí jiného
orgánu a nikoliv skutečnosti z něho vyplývající. Z těchto závěrů vychází též judikatura Nejvyššího soudu. Tak např. v usnesení
ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, uveřejněném pod číslem 48/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud formuloval závěr, že
rozhodnutími, jež coby důvod obnovy předjímá ustanovení § 228 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., zákon míní rozhodnutí o předběžných otázkách ve smyslu ustanovení §
135 odst. 1 a 2 o. s. ř., tj. případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o
předběžné otázce, jestliže byl soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí vycházel (§ 135 odst. 2), anebo posoudil-li
předběžnou otázku sám (§ 135 odst. 2), a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán
kdykoli vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak. V usnesení ze dne 23. června
2010, sp. zn. 28 Cdo 1496/2010, uveřejněném v Souboru pod číslem C 8747, pak
Nejvyšší soud zdůraznil, že důvodem pro povolení obnovy řízení může být i
pozdější rozhodnutí jiného orgánu, vypovídá-li toto rozhodnutí o skutečnostech
a důkazech, které byly předmětem původního řízení, zejména řeší-li předběžnou
otázku, jejíž zodpovězení bylo rozhodující pro výsledek původního řízení. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ze samotné skutečnosti, že částka přisouzená
rozhodčím nálezem žalované jako cena díla zahrnovala i cenu za dodávku a montáž
velkokapacitní kuchyně a že rozsudkem vyneseným po vydání rozhodčího nálezu
byla žalobkyni uložena povinnost vydat vybavení této velkokapacitní kuchyně
třetí osobě, nelze dovodit, že by byly dány důvody pro zrušení rozhodčího
nálezu dle § 31 písm. g) ZRŘ ve znění účinném v době rozhodování rozhodčího
soudu, podle něhož soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález,
jestliže se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním
řízení žádat o obnovu řízení. V daném případě totiž nebylo vydáno rozhodnutí
jiného orgánu ve smyslu § 135 o.
s. ř. řešící otázku, jejíž zodpovězení by bylo
rozhodující pro výsledek rozhodčího řízení. Rozhodnutí, jež by zakládalo možnost žádat v občanském soudním řízení o obnovu
řízení, nemůže být v žádném případě rozhodnutí soudu v jiném řízení, v němž
navíc účastníky nejsou totožné strany, a tudíž není dána závaznost tohoto
rozhodnutí ve smyslu § 159 odst. 1 a 4 o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že byl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31
písm. g) ZRŘ, je tudíž nesprávný. Námitkou žalované týkající se faktické změny rozhodčího nálezu způsobené jeho
částečným zrušením se dovolací soud nezabýval, jelikož s ohledem na výše řečené
nemůže mít její posouzení na výsledek řízení žádný vliv. Ze shora uvedeného vyplývá, že byl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 1
o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího
soudu v napadeném výroku pod bodem I a v závislém výroku pod bodem IV a věc mu
podle § 243c odst. 2 prvé věty o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen proto, že nebyl
dodržen závazný právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, č. j. 32 Cdo 2996/2010-215, dovolací soud podle § 243e odst. 3
věty první o. s. ř. nařídil, aby v dalším řízení u Vrchního soudu v Praze věc
projednal a rozhodl jiný senát, než který přijal rozsudek ze dne 29. ledna
2013, č. j. 1 Cmo 204/2009-230. Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že
institut odnětí věci soudci je - již z povahy věci - krajním řešením, neboť se
pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení § 243e odst. 3 o. s. ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu
citované procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo prostřednictvím
nálezu Ústavního soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, který
konstatoval, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li
důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se
konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem. Právě o takovýto případ se
dle názoru dovolacího soudu v posuzované věci jedná, když senát odvolacího
soudu nerespektoval závazný právní názor zřetelně a konkrétně vyslovený
dovolacím soudem; je tu proto nepochybně důvod obavy nerespektování již
vysloveného právního názoru dovolacího soudu, se všemi z toho vyplývajícími
důsledky. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.