25 Cdo 3109/2023-614
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: M.
J., zastoupená JUDr. Veronikou Loužeckou Beerovou, advokátkou se sídlem
Masarykovo nám. 292, Litvínov, proti žalovanému: Mgr. Vilém Burian, se sídlem
Na Příkopech 902, Chomutov, IČO 71462996, o 9.870.052 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 11 C 187/2015, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2023,
č. j. 12 Co 129,130/2022-557, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2023, č. j. 12 Co
129,130/2022-557, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 24. 5. 2021, č.
j. 11 C 187/2015-400, ve spojení s doplňujícím rozsudkem okresního soudu ze dne
14. 10. 2021, č. j. 11 C 187/2015-417, ve znění opravného usnesení okresního
soudu ze dne 29. 11. 2021, č. j. 11 C 187/2015-422, se zrušují a věc se vrací
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 24. 5. 2021, č. j. 11 C
187/2015-400, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 10. 2021, č. j. 11 C
187/2015-417, a opravného usnesení ze dne 29. 11. 2021, č. j. 11 C
187/2015-422, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 9.870.052
Kč a nahradit náklady řízení. Okresní soud vzal za prokázaná skutková tvrzení
žalobkyně a na základě těchto zjištění konstatoval, že došlo k pochybení
správce konkursní podstaty JUDr. Jindřicha Erlera při vedení konkursního
řízení, která nenapravil ani konkursní soud, tedy že došlo k zanedbání
konkursního dohledu soudu. Z dnešního pohledu již nelze spekulovat, jak by
proběhlo konkursní řízení, pokud by konkursní správce i konkursní soud
postupovali řádně, jak by postupovali věřitelé, či jaký by byl průběh řízení
vůči původnímu smluvnímu partnerovi žalobkyně. Soud však uzavřel, že je
nesporné, že konkursní správce pochybil, výsledkem konkursního řízení bylo
uspokojení věřitelů žalobkyně z méně než 1 % pohledávek, tedy věřitelé dále
vymáhají své pohledávky vůči ní. Tím byla žalobkyni způsobena škoda nejen
konkursním správcem, nýbrž i konkursním soudem, který zanedbal dohled nad
správcem, což vyplynulo z výsledků trestního stíhání Okresního státního
zastupitelství v Chomutově vedeného pod sp. zn. ZN 2920/2002. Po právní stránce
tak soud uzavřel, že nárok žalobkyně nebyl promlčen, neboť v případě
odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je obecná promlčecí
doba tříletá, žalobkyně zmocnila žalovaného k podání žaloby včas a bylo
pochybením žalovaného, že žalobu podal opožděně, čímž porušil § 16 zákona o
advokacii. Jelikož není možné rekonstruovat průběh řádně vedeného konkursního
řízení a jeho výsledek, přiznal soud žalobkyni nárok v plné výši 9.870.052 Kč,
přičemž vyzdvihl její nasazení v odhalování nezákonnosti konkursního řízení a
selhání státu na několika úrovních.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 1. 2023, č. j. 12
Co 129,130/2022-557, změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu o zaplacení částky 9.870.052 Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. V úvodu podrobil rozsudek okresního soudu kritice pro
nepřezkoumatelnost, avšak konstatoval, že již na základě žalobních tvrzení a
obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeného pod sp. zn. 18 C 45/2011 lze
ve věci meritorně rozhodnout. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně
vůči žalovanému je promlčený podle § 106 předchozího občanského zákoníku
(zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“) v
objektivní tříleté promlčecí době a neshledal mimořádné okolnosti odůvodňující
úvahu o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. I kdyby však nebyl nárok
promlčen, žalobkyně by neuspěla, neboť již samotná žalobní tvrzení svědčí o
tom, že její nárok na náhradu škody nemohl být úspěšný vůči státu, který není
ve věci pasivně legitimovaný, a nárok měla vymáhat vůči konkursnímu správci. K
tomuto závěru citoval judikaturu dovolacího soudu.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má
za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Dovolatelka stručně připomněla skutkový průběh předcházející
projednávané věci a namítla rozpor námitky promlčení s dobrými mravy, neboť
žalovaný porušil své odborné povinnosti nejen opožděným podáním žaloby vůči
státu, ale i následným zatajením vznesené námitky promlčení i zamítnutí celé
žaloby. Dále dovolatelka odmítla i druhý závěr odvolacího soudu, podle ní měl
žalovaný jako odborník znalý práva podat žalobu na správný subjekt, a podal-li
žalobu na stát, porušil rovněž své povinnosti advokáta podle § 16 zákona o
advokacii. K oběma otázkám dovolatelka citovala judikaturu dovolacího soudu.
Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
4. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
a to ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud
dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázek odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou
klientovi porušením povinnosti chránit a prosazovat jeho práva a zájmy podle §
16 a § 24 zákona o advokacii a uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými
mravy, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
5. Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), právo na náhradu škody vzniklé
porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních předpisů, tj.
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen „obč. zák.“).
6. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních předpisů posuzují všechny
lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními
předpisy, i když začnou běžet po dni účinnosti tohoto zákona.
7. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb. je třeba
splnění předpokladů povinnosti k náhradě škody posoudit podle právních předpisů
účinných v době posuzovaného jednání. Rovněž právní otázky spojené s původním
konkursním řízením dovolatelky je třeba posoudit podle tehdy účinného zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zrušeného ke dni 1. 1. 2008.
8. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za
dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Dle odst. 2 se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li
o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž
škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
9. Podle § 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, je správce povinen
při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou
porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Je-li správcem
ustavena veřejná obchodní společnost, odpovídají za škodu způsobenou v
souvislosti s výkonem funkce správce její společníci společně a nerozdílně.
Správce je povinen uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by
mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce správce.
10. Dále podle § 12 odst. 1 téhož zákona je soud oprávněn vyžádat si od
správce zprávu a vysvětlení, nahlížet do jeho účtů a konat potřebná šetření.
Může správci uložit, aby si vyžádal na určité otázky názor věřitelského výboru
nebo mu může dát pokyny sám. Podle odst. 2 rozhoduje při výkonu své dohlédací
činnosti soud o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí
opatření nezbytná k zajištění jeho účelu.
11. Podle § 16 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen chránit a
prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny
klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem;
o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Dle odst. 2 při výkonu
advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat
důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta
vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.
12. Dle § 24 odst. 1 téhož zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013)
advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem
advokacie. Advokát odpovídá za škodu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li
škoda způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jiným
jeho zaměstnancem než zaměstnaným advokátem; odpovědnost těchto osob za škodu
způsobenou zaměstnavateli podle zvláštních právních předpisů tím není dotčena.
13. Dovolací soud úvodem konstatuje, že rozhodnutí soudu prvního stupně
je nepřezkoumatelné, neboť neodpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř.
Neobsahuje totiž řádná skutková zjištění, neboť není žádným způsobem
reflektováno jakékoli dokazování nad rámec procesních vyjádření účastníků a
odkazů na další civilní a trestní řízení s projednávanou věcí související. Není
tak zřejmé, jak dopadly další spory, jež dovolatelka vedla a na jejichž
existenci odvolací soud žádným způsobem nereagoval (především spor o náhradu
škody vůči JUDr. Erlerovi vedený Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn.
14 C 160/2014). Dále zcela chybí skutková zjištění o obsahu právních služeb
žalovaného dovolatelce, tedy jak postupoval žalovaný po seznámení se s věcí
dovolatelky, jaké právní hodnocení jí poskytl, kdo navrhl uplatnit žalobu vůči
státu podle zákona č. 82/1998 Sb., s jakým právním posouzením, a především jak
ji informoval o dalším průběhu civilního řízení vedeného Obvodním soudem pro
Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 45/2011. Za této procesní situace nelze přistoupit ani
k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, neboť není na základě
čeho právní závěry učinit. Z již dosud zjištěného však lze uzavřít, že odvolací
soud pochybil jak v hodnocení námitky promlčení nároku dovolatelky, tak v
otázce splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou
porušením povinností advokáta zastupovat řádně zájmy svého klienta.
14. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byly řešeny různé případy
pochybení advokátů při zastupování svých klientů a jejich odpovědnosti za
škodu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo
5819/2017, uzavřel dovolací soud, že odpovědnost advokáta za škodu podle § 24
odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv.
objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří
předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi
výkonem advokacie a vznikem škody. Advokát je při poskytování právních služeb
povinen postupovat s náležitou odbornou péčí. To předpokládá iniciativní a
samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi,
vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu,
vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu)
klienta v případě, že je to potřebné. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8.
2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021, byl řešen obdobný případ pochybení advokátky
spočívající v nedostavení se k soudnímu jednání a zatajení této skutečnosti
před klientem, a dokonce úpravě dalších soudních dokumentů s cílem zatajit
původní pochybení, k čemuž dovolací soud konstatoval, že ve smyslu výše
zmíněného iniciativního a samostatného přístupu advokáta bylo potřeba, aby
žalovaná advokátka klienta poučila o následcích svého pochybení pro něj. V
takovém případě by s vysokou pravděpodobností klient nepokračoval v dalším
řízení a nevynaložil další finanční prostředky.
15. Uvedené závěry platí rovněž pro projednávanou věc. Jestliže odvolací
soud vyšel ze skutkových tvrzení dovolatelky, zjevně vytrhl pouze část tvrzení,
z nichž dovodil promlčení nároku dovolatelky a neshledal mimořádné okolnosti
svědčící o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, ačkoli dovolatelka také
tvrdila, že jí žalovaný zatajil vznesení námitky promlčení státem i výsledek
řízení a jeho pravomocné skončení, čímž žalovaný pokračoval v porušování
povinností advokáta řádně hájit zájmy klienta podle § 16 zákona o advokacii.
Vzhledem k absenci řádně zjištěného skutkového stavu nelze nyní posoudit, zda
lze přisvědčit námitce dovolatelky o rozporu vznesené námitky promlčení s
dobrými mravy, avšak z výše uvedených důvodů by v případě prokázání tvrzení
dovolatelky dovolací soud tuto námitku shledal oprávněnou. Navíc dle názoru
dovolacího soudu nelze než uzavřít, že zatajení opožděného podání žaloby vůči
státu a následné zatajení výsledku sporu bylo úmyslným jednáním žalovaného, u
kterého lze uvažovat i o objektivní promlčecí době desetileté podle § 106 odst.
2 obč. zák., neboť zatajením této informace dovolatelce žalovaný musel být
srozuměn s tím, že způsobí žalobkyni škodu spočívající ve ztrátě nároku vůči
němu. Vzhledem k tomu, že o výsledku sporu dovolatelku klamal již po účinnosti
zákona č. 89/2012 Sb., lze uvažovat i o zneužití vlastního nepoctivého jednání
podle § 6 odst. 2 o. z. V tomto rozsahu je odůvodnění odvolacího soudu
nedostatečné a neúplné. K těmto závěrům je však třeba provést řádné dokazování
ohledně obsahu právního poradenství mezi účastníky sporu.
16. Druhý právní závěr odvolacího soudu, pro který žalobu zamítl,
spočíval v posouzení možnosti úspěchu dovolatelky v původním řízení vůči státu,
jestliže by žalovaný podal žalobu včas. Odvolací soud citoval judikaturu
dovolacího soudu k problematice odpovědnosti správce konkursní podstaty za
protiprávní jednání vylučující odpovědnost státu, avšak i v této právní otázce
pochybil, neboť správce konkursní podstaty nebyl pro své jednání postižen mj. z
důvodu selhání státu jednak v roli dohledu konkursního soudu podle § 12 zákona
o konkursu a vyrovnání, jednak při vyšetřování a stíhání trestné činnosti
konkursního správce, kterou konstatoval státní zástupce Krajského státního
zastupitelství v Ústí nad Labem v usnesení ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. ZN
2920/2002-127 (č. l. 95 procesního spisu vedeného Okresním soudem v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 14 C 160/2014), jež však bylo promlčeno. V obou zmíněných
pochybeních je možno spatřovat nesprávný úřední postup státních orgánů, jež
mohly (a měly) zabránit poškození jak dovolatelky, tak i konkursních věřitelů.
Uvedené závěry vyplývají např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015,
sp. zn. 29 Cdo 1482/2013, uveřejněného pod číslem 45/2016 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.
17. Jestliže dovolatelka ve svých skutkových tvrzeních uvedla, že se
snažila upozornit na pochybné postupy konkursního správce jak dohledový soud,
tak i orgány činné v trestním řízení (a tato tvrzení dokládala přiloženými
spisy), a tyto orgány nebyly schopné účinně zasáhnout, jedná se ze strany
odvolacího soudu o nesprávné, resp. nedostatečné právní posouzení, jestliže se
s těmito tvrzeními žádným relevantním způsobem nevypořádal.
18. Pro právní posouzení nezávislého soudu je pak bez významu vyjádření
Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 8. 3. 2007, neboť se jedná o vyjádření
jedné ze stran sporu. Odvolacím soudem citovaná judikatura dovolacího soudu o
odpovědnosti konkursního správce za pochybení při vedení konkursního řízení na
projednávanou věc nedopadá, neboť odpovědnost konkursního soudu za porušení
povinnosti dohledu stojí vedle této odpovědnosti.
19. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že námitka dovolatelky o nesprávném,
resp. neúplném právním posouzení věci odvolacím soudem je důvodná. Uplatněný
dovolací důvod nesprávného právního posouzení uvedených otázek je tak naplněn.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.)
a protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
20. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby v souladu s
procesními předpisy provedl řádné dokazování, na jehož základě učiní vlastní
závěry o skutkovém stavu podstatném pro posouzení odpovědnosti žalovaného za
majetkovou újmu způsobenou dovolatelce, tedy především o obsahu právní služby
poskytnuté dovolatelce, a následně provede nové právní posouzení takto
zjištěného skutkového stavu s ohledem na právní závěry výše citované judikatury
dovolacího soudu.
21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném
rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu