ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J.
N., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2, proti žalované: J. H., se
sídlem XY, IČO XY, za účasti: Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem
Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, zastoupená Mgr. Josefem Veverkou,
advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 86/7, Praha 5, jako vedlejší účastnice na
straně žalované, o 1.879.033,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 232 C 9/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, č. j. 44 Co 60/2018-977, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, č. j. 44 Co 60/2018-977,
ve výroku I ohledně částky 660.209,10 Kč s příslušenstvím a v závislých
nákladových výrocích II a III, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne
8. 8. 2017, č. j. 232 C 9/2015-748, ve stejném rozsahu se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání
odmítá.
žalobu o zaplacení částky 1.879.033,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Nárok žalobce na zaplacení žalované částky sestával z náhrady
škody a nemajetkové újmy vzniklé žalobci v důsledku pochybení žalované jako
advokátky při poskytování právních služeb žalobci (zastupování v soudním řízení
proti L. R.) ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, (dále
jen „zákon o advokacii“). Předmětem řízení byly nároky žalobce sestávající z
částek 605.388,50 Kč (plnění přisouzené protistraně žalobce L. R. v původním
řízení, náklady řízení přisouzené L. R., náhrada nákladů zastoupení žalobce
žalovanou v prohraném soudním sporu, uhrazené soudní poplatky za odvolací a
dovolací řízení), 149.000 Kč (úroky z půjčky na úhradu plnění L. R.); 624.245
Kč (žalovanou neuplatněné nároky žalobce ze smlouvy o dílo vůči L. R.) a
500.000 Kč (náhrada nemajetkové újmy, která byla především spatřována v zásahu
do profesní cti žalobce a ve skutečnosti, že žalovaná žalobce svým jednáním
udržovala v několikaletém stresu a v přesvědčení, že v České republice se nelze
dovolat práva na spravedlivý proces), vše s úrokem z prodlení. V řízení, v
němž žalovaná žalobce zastupovala, bylo rozhodováno o nároku tehdejšího žalobce
L. R. na vrácení zálohy ve výši 200.000 Kč ze smlouvy o dílo týkající se
zhotovení analýzy schvalitelnosti vrtulníku AK-1 podle předpisu JAR 27 žalobcem
(tehdy žalovaným) jakožto zhotovitelem pro účely následné registrace a
legálního provozování vrtulníku v tuzemsku L. R. po dovozu z Ukrajiny. Svůj
nárok na vrácení zálohy L. R. uplatnil po žalobci na základě odstoupení od
smlouvy o dílo, které učinil pro řádné neplnění smlouvy ze strany žalobce. Městský soud po provedeném dokazování neshledal důvodnou námitku promlčení,
dovodil porušení povinnosti žalované jako advokátky při zastupování žalobce,
avšak neshledal, že nebýt tohoto porušení, mohl být žalobce v původním sporu
úspěšný. Z provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že
žalovaná jako advokátka zastupovala dovolatele v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C
89/2009 před Okresním soudem Praha-západ, který rozhodl rozsudkem ze dne 11. 5. 2011 tak, že dovolateli v postavení žalovaného bylo uloženo zaplatit žalobci L. R. ve věci samé částku 200.000 Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení
172.385,52 Kč. Při jednání dne 21. 4. 2010 byl vyslechnut L. R., následovalo
poučení žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o potřebě označení důkazů
prokazujících, že došlo k předání částky 200.000 Kč dne 3. 7. 2007. Tomuto
jednání předcházela e-mailová komunikace mezi účastníky, v níž žalobce zasílal
žalované případné dotazy na L. R. pro případ jeho účastnického výslechu. Jednání dne 11. 5. 2011 před výše uvedeným soudem se žalovaná nezúčastnila,
proto byl vynesen rozsudek pro neunesení důkazního břemene žalobcem,
následovalo potvrzení rozsudku odvolacím soudem (rozsudek Krajského soudu v
Praze ze dne 17. 1. 2012, č. j. 21 Co 430/2011-150), poté bylo Nejvyšším soudem
odmítnuto dovolání žalobce (usnesení ze dne 16. 4. 2013, č. j.
32 Cdo
1832/2012-183), a taktéž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce (usnesení
Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2023/13). Mezi účastníky
probíhala prostřednictvím e-mailů komunikace týkající se soudního řízení, v níž
žalovaná sdělovala dne 26. 8. 2011 žalobci, že zasílá rozsudek ve věci R.,
přiložila rozsudek, který měl být zaslán společně s tímto e-mailem jako
příloha, kde zcela zjevně chybí pasáž týkající se neúčasti žalované u jednání
soudu a nemožnosti jejího poučení dle § 118a o. s. ř. Na běžný účet žalobce
byla dne 9. 3. 2012 společností NA Engineering s. r. o. poukázána částka
498.000 Kč a následně z tohoto účtu ve stejný den byly zaplaceny dvě částky, a
to 225.189 Kč jako náklady zastoupení a 270.794 Kč coby úhrada žalované částky
s úroky ve věci N. versus R. Z účtu žalobce taktéž byly zaplaceny náklady
dovolání ve výši 12.402,50 Kč a z účtu společnosti NA Engineering s. r. o. bylo
zaplaceno 9.400 Kč za právní poradenství. Na základě rozsáhlého dokazování soud
prvního stupně uzavřel, že žalovaná byla v době zastupování žalobce závislá na
alkoholu, dopustila se neetického chování, když hrubě porušila zásady advokátní
etiky nedostavením se k jednání soudu, nepředložením důkazů a zatajením těchto
skutečností dovolateli, avšak toto pochybení nemělo vliv na výsledek sporu s L. R. Za stěžejní považoval soud prvního stupně především otázku, zda dovolatel
přijal zálohu v částce 200.000 Kč od L. R., a tedy byl po odstoupení od smlouvy
povinen tuto částku vrátit. K tomu směřovalo jak dokazování, tak právní
argumentace, a to se závěrem, že tuto zálohu žalobce obdržel, následně L. R. platně odstoupil od smlouvy a žalobce byl povinen zálohu vrátit. K uplatněnému
protiplnění městský soud uzavřel, že tento nárok může žalobce stále uplatnit, a
tedy mu škoda nevznikla. Náklady právního zastoupení nepovažoval za uhrazené
žalobcem, nýbrž společností NA Engineering s. r. o. Tvrzený nárok na zaplacení
úroku z půjčky čerpané na úhradu nákladů řízení není dán proto, že náhradu
nákladů sporu, který by i bez pochybení žalované prohrál, by musel žalobce
stejně zaplatit. Náhrada nemajetkové újmy byla nedostatečně konkretizována,
neprokázána a bylo-li vrácení 200 000 Kč po právu, nelze je vnímat jako újmu na
profesní cti žalobce, zvláště s přihlédnutím k tomu, že žalobce předložil soudu
pozměněný dokument, kterým hodlal vylepšit svou procesní pozici. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 44 Co 60/2018-977,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení mezi účastníky a ve vztahu k vedlejšímu účastníku (výroky II
a III). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním
posouzením soudu prvního stupně. Po doplnění skutkových tvrzení a předložení
důkazních návrhů žalobcem konstatoval, že nelze učinit závěr o odlišném
výsledku původního řízení žalobce v případě řádného postupu žalované. Jednání
žalované posoudil jako protiprávní a neetické, avšak nebylo v příčinné
souvislosti s následně prohraným soudním sporem žalobce, neboť i při dodržení
všech pokynů klienta by žalobce ve sporu neuspěl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce obsáhlé dovolání, neboť má za to,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly v
praxi dovolacího soudu řešeny, nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázky, v nichž dovolatel
spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., byly formulovány
takto: 1) Odpovídá advokát za újmu vzniklou klientovi v situaci, kdy advokát
neodešle soudu jím vypracovaný přípis s popisem obrany a shromážděnými důkazy,
ač klientovi tvrdí, že tak učinil, a když se o týden později advokát bez omluvy
nedostaví k ústnímu jednání, nepředloží zde soudem požadovaná skutková tvrzení
a důkazní návrhy, klienta o svém pochybení neinformuje, následně své jednání
zakrývá prostřednictvím falzifikace rozsudku a podvrhováním klientovi jiného
znění opravných prostředků, než které za něj podal k soudu? Pokud v příčinné
souvislosti s těmito pochybeními advokáta nevznikne klientovi újma majetková,
odpovídá advokát alespoň za újmu nemajetkovou způsobenou klientovi? 2) Zahrnuje
odpovědnost advokáta i náhradu majetkové újmy vzniklé klientovi tím, že na
splacení povinnosti, která mu byla uložena rozsudkem soudu (navzdory ujišťování
advokáta, že klient bude ve sporu úspěšný), si klient musel vzít úvěr a z něj
platit úroky, a to i v situaci, kdy věřitelem poskytujícím půjčku byla
společnost ovládaná klientem? 3) Je advokát oprávněn účtovat odměnu za právní
služby, o kterých ví, že nebudou jeho klientovi ku prospěchu (bez toho, aby jej
na tuto skutečnost upozornil)? 4) Byl objednatel (zde L. R.) oprávněn odstoupit
od smlouvy o dílo v situaci, kdy neposkytuje zhotoviteli, který má být v
prodlení, sám potřebnou, resp. naprosto žádnou součinnost, ač tak učinit měl a
mohl? 5) Byl objednatel povinen poskytnout dovolateli určité plnění dle smlouvy
za situace, když neposkytnutím součinnosti zmařil zhotovení díla? 6) Byl
objednatel povinen v rámci své součinnosti přistavit vrtulník k prohlídce? 7)
Je odpovědnost za nemajetkovou újmu podmíněna současným vznikem majetkové újmy? 8) Je soud oprávněn hodnotit obsah dovolatelem zpracovaného dokumentu technické
povahy? 9) Skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. 10)
Hodnocení učiněná soudem jsou nepřezkoumatelná. 11) Soud nedostatečně přihlédl
ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. 12)
Soudem nebyly provedeny významné důkazy. Dovolatel se domnívá, že veškeré
uplatněné nároky na náhradu majetkové i nemajetkové újmy vznikly v přímé
souvislosti s jednáním žalované, bez kterého by nedošlo k neúspěchu dovolatele
v původním soudním řízení. Rekapituloval pochybení žalované a konstatoval, že
kdyby k nim nedošlo, prokázal by v řízení proti L. R. neodůvodněnost odstoupení
od smlouvy a výsledek soudního sporu by byl odlišný. Dovolatel stručně
zopakoval skutkový popis jednání žalované a doplnil judikaturu dovolacího soudu
k výkladu odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi.
Dovolatel též
zpochybnil přiznání náhrady nákladů vedlejšímu účastníku, který do soudního
řízení vstoupil dobrovolně, a jejich přiznání považuje dovolatel za rozporné s
dobrými mravy. V doplňku dovolání dále dovolatel uvedl, že bylo zásadně
porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ze všech uvedených důvodů navrhl,
aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě v
plném rozsahu vyhoví, případně jej zrušil i s rozsudkem soudu prvního stupně a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Ačkoli se částka náhrady majetkové újmy, která byla předmětem odvolacího řízení
a je napadena dovoláním, skládá z dílčích částek, z nichž některé nedosahují
zákonného limitu 50 000 Kč stanoveného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
dovolací soud nepovažuje za souladné s účelem citovaného ustanovení ohledně
těchto částek považovat dovolání za částečně nepřípustné. Náklady řízení lze
vždy (i když jejich zbytečné vynaložení představuje škodu) členit na náklady
jednotlivých stupňů řízení a dále na náklady soudních poplatků, náklady
dokazování a náklady zastoupení advokátem, a ty pak dále na náklady za
jednotlivé úkony právní služby, hotové výdaje, náhradu za promeškaný čas a
náhradu daně z přidané hodnoty, a bylo by absurdní vylučovat z dovolacího
přezkumu náhrady takových nákladů dosahujících vcelku i statisícových hodnot
jen proto, že je lze uvedeným způsobem členit, zvláště má-li být v dovolacím
řízením posuzován samotný základ nároku na náhradu škody, takže vyloučení
dílčích peněžitých částek z dovolacího přezkumu by nepřineslo žádné odbřemenění
dovolacího soudu, což je hlavním účelem citovaného ustanovení (k účelu a
ústavní konformitě zákonného omezení přístupu k dovolacímu soudu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
body 27-30).
Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky odpovědnosti advokáta za
majetkovou a nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku zatajení chybného postupu
advokáta v soudním řízení, na jejímž řešení je vskutku založeno dovoláním
napadené rozhodnutí a jež dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu v
daných souvislostech řešena, a v tomto rozsahu je důvodné.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byly opakovaně řešeny případy pochybení
advokátů při zastupování klientů a otázka jejich odpovědnosti. Odpovědnost
advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti
bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na
současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik
škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody). Advokát je
při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí.
To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných
informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných
variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů
(informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné. (Srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, nebo ze
dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017.)
V projednávané věci je nutno tyto závěry chápat nejen ve vztahu k pochybení
žalované spočívajícím v nedostavení se k soudnímu jednání dne 11. 5. 2011, ale
i v zatajení této skutečnosti dovolateli a minimálně nedostatečném poučení o
následcích tohoto pochybení. Tyto důsledky však odvolací soud ve svém
rozhodnutí pominul nebo dostatečně nezohlednil. Ve smyslu výše zmíněného
iniciativního a samostatného přístupu advokáta bylo potřeba, aby žalovaná
dovolatele poučila o následcích svého pochybení pro dovolatele. V takovém
případě by s vysokou pravděpodobností dovolatel nepokračoval v dalším řízení,
nevynaložil zbytečně prostředky na odvolací a dovolací řízení, neplatil soudní
poplatky atd. Závěr odvolacího soudu, že k neúspěchu dovolatele v řízení před
prvoinstančním soudem by došlo i bez pochybení žalované, neodůvodňuje
pokračování řízení podáváním řádných i mimořádných opravných prostředků a
navyšováním nákladů řízení.
K nároku na náhradu nákladů řízení L. R. a nákladů právního zastoupení žalované
uvedl soud prvního stupně, že je nezaplatil dovolatel, ačkoli z dokazování
vyplynul opak. Odvolací soud pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně a na
akcesorickou povahu uvedeného nároku.
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy je nutno konstatovat, že
dovolatel postupně vylíčení svého nároku na náhradu nemajetkové újmy měnil, od
újmy na zdraví s nutností léčby, přes zásah do profesní cti až po frustraci z
nemožnosti dovolat se spravedlnosti. Jestliže soud prvního stupně nepovažoval
takto formulovaný nárok za dostatečně určitý, měl dovolatele poučit a vyzvat k
jeho upřesnění či doplnění podle § 43 odst. 2 a § 118a odst. 1, odst. 3 o. s.
ř. Pokud odvolací soud tuto vadu řízení přehlédl a zabýval se nárokem věcně, je
i jeho rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí, k níž dovolací soud přihlíží i bez návrhu.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyl řešen obdobný případ vzniku
nemajetkové újmy klienta způsobený advokátem, který porušil svou právní
povinnost a následně v úmyslu toto pochybení před klientem zastřít, manipuloval
s textem rozsudku a úmyslně klamal klienta o průběhu a výsledku soudního sporu.
Městský soud uzavřel, že žalovaná přiložila v e-mailové komunikaci pozměněný
rozsudek, kde zcela zjevně chybí pasáž týkající se neúčasti žalované strany a
nemožnosti poučení dle § 118a o. s. ř., avšak právní závěr z toho neučinil, a
odvolací soud se s tímto neúplným posouzením ztotožnil. Obecně však lze
uzavřít, že porušením povinnosti advokáta a úmyslným zatajením této skutečnosti
před klientem lze způsobit i nemajetkovou újmu. Nepřichází-li v úvahu podle
jiných zvláštních zákonných ustanovení náhrada nemajetkové újmy na jiných než
přirozených osobnostních právech, zakládá poškozenému právo na její náhradu §
2971 o. z. za splnění tam uvedených (poměrně přísných) podmínek. Dovolací soud
již obdobný závěr učinil např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021,
sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, uveřejněný pod č. 60/2022 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, podle kterého ten, kdo porušil důležitou právní povinnost (v
daném případě realizovat stavbu jen na základě stavebního povolení a
respektovat správní a soudní rozhodnutí), čímž u žalobce vyvolal dlouhodobý
stres a pocity frustrace a osobního neštěstí, odpovídá za nemajetkovou újmu,
která tím žalobci vznikla.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že námitka dovolatele o nesprávném právním
posouzení nároků v celkové částce 660.209,10 Kč s příslušenstvím sestávající z
částky 52.803,60 Kč za náklady odvolacího řízení, částky 12.405,50 Kč za
náklady dovolacího řízení, částky 77.000 Kč za náklady právního zastoupení
žalovanou, částek 10.000 Kč a 8.000 Kč za soudní poplatky v původním řízení
proti L. R. a částky 500.000 Kč za nemajetkovou újmu dovolatele způsobenou
zatajením neetického jednání žalované před žalobcem a pokračováním v dalším
soudním řízení, navyšováním jeho nákladů, tedy otázky odpovědnosti advokáta za
újmu způsobenou klientovi porušením povinnosti chránit a prosazovat jeho práva
a zájmy podle § 16 a § 24 zákona o advokacii, je důvodná a ve vztahu k těmto
nárokům spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném, respektive
nedostatečném právním posouzení. Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního
posouzení uvedených otázek je tak naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek
odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a protože
důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů
nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání. Stejně
tak není dovolání přípustné, pokud právní otázky vymezené dovolatelem vycházejí
z jiného skutkového stavu, než z něhož vycházel soud odvolací. (Srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 680/2020, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 683/2020).
Ve vztahu k ostatním uplatněným nárokům dovolatel neformuloval relevantní
právní otázky, na jejichž řešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno,
otázky uvedené shora pod body 9) až 12) nejsou vůbec otázkami, nýbrž jen
apodiktickými tvrzeními či názory dovolatele.
Dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení (§ 238 odst. 1 písm.
h/ o. s. ř.).
Z uvedených důvodů bylo dovolání nad rámec shora vyloženého rozsahu, v němž
bylo shledáno bezvadné, přípustné a důvodné, odmítnuto podle § 243c odst. 1 o.
s. ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí
o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 8. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu