26 Cdo 680/2020-459
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobkyně Z. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Davidem
Veselým, advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, proti žalovanému J. K.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou se
sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z
nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 31/2016, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října
2019, č. j. 18 Co 189/2019-414, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2019, č. j. 18 Co
189/2019-414, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. 18 Co
189/2019-414, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně)
ze dne 26. 2. 2019, č. j. 11 C 31/2016-357, tak, že určil, že „výpověď z nájmu
bytu č. 10 o velikosti 2+1/T s příslušenstvím ve 2. nadzemním podlaží domu na
adrese XY (dále jen „Byt“) ze dne 24. 11. 2015, doručená dne 7. 12. 2015, je
neoprávněná“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů i o
nákladech řízení státu. Zjistil shodně se soudem prvního stupně, že dne 15. 2. 2015 byla mezi žalovaným
(pronajímatelem) a žalobkyní (nájemkyní) uzavřena smlouva o nájmu Bytu na dobu
určitou od 15. 2. 2015 do 28. 2. 2020. Ve smlouvě bylo ujednáno, že společně s
žalobkyní může Byt užívat i její nezletilá dcera. Žalovaný také souhlasil s
tím, aby si žalobkyně uskladnila své věci v nebytových prostorech domu (v
garáži, chodbě u garáže a další místnosti přístupné ze společných prostor
domu). Žalobkyně se chovala slušně, klidně. Od března do listopadu 2015 s ní v
Bytě bydlela rovněž její matka. Mezi účastníky byla dále uzavřena smlouva o
zápůjčce, na základě které žalovaný zapůjčil žalobkyni částku 23 900 Kč za
účelem splacení nájmu a služeb za měsíce březen a duben 2015. Žalobkyně se
zavázala vrátit zápůjčku do 30. 6. 2015. Dopisem ze dne 24. 11. 2015 dal
žalovaný žalobkyni s odkazem na § 2288 odst. 1 písm. a), d) a odst. 2 písm. b)
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) výpověď z nájmu Bytu
s tříměsíční výpovědní dobou, kterou odůvodnil tím, že od počátku nájmu v bytě
bydlí nenahlášená osoba (matka žalobkyně), že žalobkyně nezaplatila nájemné za
měsíce březen a duben 2015, že neoprávněně užívá kancelář a garáž, které jí
byly zapůjčeny pouze na dobu jednoho měsíce, že užívá i technickou místnost a
neumožňuje pravidelné odečty měřidel a že obtěžuje ostatní nájemce opakovaným
skladováním komunálního odpadu na společné chodbě a hlučnými projevy (dále jen
„Výpověď“). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva je platná, že
Výpověď splňuje formální náležitosti, že byla žalobkyni řádně doručena a že
žalobkyně je aktivně legitimována k podání žaloby na přezkoumání její
oprávněnosti. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že nájemní poměr žalobkyně
zanikl (další) výpovědí z nájmu Bytu doručenou dne 30. 8. 2016, neboť i tuto
výpověď žalobkyně napadla žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4. Obvodní soud pro Prahu 4 v řízení vedeném pod sp. zn. 41 C 307/2016 žalobu
usnesením odmítl s odůvodněním, že před Obvodním soudem pro Prahu 4 jsou vedena
dvě téměř totožná řízení (další je vedeno pod sp. zn. 11 C 330/2016) o téže
výpovědi, a proto je nutno jedno z nich zastavit. Druhé řízení vedené pod sp. zn. 11 C 330/2016 bylo přerušeno do skončení projednávané věci. Za správný pokládal rovněž závěr soudu prvního stupně, že výpovědní důvod
uvedený v § 2288 odst. 2 písm. b) o. z. nebyl naplněn.
Tento výpovědní důvod
byl totiž ve Výpovědi uveden pouze odkazem na zákonné ustanovení, teprve při
soudním jednání žalovaný specifikoval osobu, pro kterou Byt potřebuje, takže
Výpověď nemohla vyvolat zamýšlené účinky. Navíc lze tento výpovědní důvod
uplatnit pouze u nájmů na dobu neurčitou, o ten se však v projednávané věci
nejednalo. Shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že nebyl naplněn ani
výpovědní důvod spočívající v nezaplacení nájemného za měsíce březen a duben
2015. Jestliže totiž žalovaný zapůjčil žalobkyni částku 23 900 Kč na úhradu
nájemného, bylo touto částkou nájemné uhrazeno, a jestliže ji pak žalobkyně
žalovanému nevrátila, nejde o dluh z nájemní smlouvy, ale o dluh z titulu
uzavřené smlouvy o zápůjčce. Ztotožnil se i s tím, že v řízení nebylo
prokázáno, že by žalobkyně nebytové prostory užívala k uskladnění svých věcí
neoprávněně (měla k tomu souhlas žalovaného), ani že by obtěžovala ostatní
nájemce skladováním komunálního odpadu na společné chodbě či hlučnými projevy,
a tedy ani tyto výpovědní důvody nelze považovat za naplněné. Na rozdíl od
soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nebyl naplněn ani výpovědní důvod
vymezený tak, že s žalobkyní bydlí její matka, aniž by žalobkyně nahlásila
správný počet osob obývajících Byt spolu s uvedením jejich jmen, příjmení a dat
narození. Nejde totiž o hrubé porušení povinností nájemce, ale ve smyslu § 2272
odst. 1 věty druhé o. z. (toliko) o závažné porušení. K přijetí matky jako
blízké osoby do své domácnosti přitom žalobkyně souhlas žalovaného
nepotřebovala (§ 2272 odst. 2 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
odůvodnil ustanovením § 237 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že se
nevypořádal s důkazem usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2017,
č. j. 41 C 307/2016-48. Na jedné straně totiž (správně) uvedl, že tímto
usnesením byla odmítnuta žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu
bytu doručené žalobkyni dne 30. 8. 2016, na druhé straně (nesprávně)
konstatoval, že řízení muselo být zastaveno, a jeho odůvodnění je tak vzájemně
rozporné. Tímto postupem se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, např. od
jeho rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004. Hodnocení tohoto
důkazu má přitom zásadní význam, neboť případné ukončení nájmu výpovědí
doručenou dne 30. 8. 2016 by znamenalo ztrátu aktivní legitimace žalobkyně v
projednávané věci. Odvolací soud se nevypořádal ani s jeho tvrzením, že dal
žalobkyni výpověď z nájmu Bytu datovanou dne 4. 1. 2017. Proti této výpovědi
žalobkyně u soudu nebrojila, proto nájemní vztah zanikl, což by i v tomto
případě znamenalo ztrátu aktivní legitimace žalobkyně v projednávané věci, jak
vyplývá např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo
3374/2018, či ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017. Ke svému tvrzení
přitom označil důkazy, které odvolací soud zcela opomenul, a tím se odchýlil
např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014,
či od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16. Obdobně
opomenul i důkazy označené k prokázání jeho tvrzení, že žalobkyni žádal o
vyklizení nebytových prostor a že žalobkyně je tedy užívala bez jeho souhlasu. Dále nesouhlasil s tím, jak odvolací soud hodnotil smlouvu o zápůjčce. Namítal,
že odvolací soud měl aplikovat § 580 o. z. a smlouvu posoudit jako neplatnou,
neboť žalobkyně ji uzavírala s úmyslem ničeho neuhradit a zajistit si, že jí
nebude moci nájem vypovědět pro neplacení nájemného. Měl za to, že uvedená
právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích
námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.) Nejvyšší soud projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb.). Námitka, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 580 o. z., přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Ve vztahu k této otázce dovolatel spatřoval
přípustnost dovolání v tom, že „uvedená právní otázka nebyla dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena“, nevymezil však žádnou konkrétní
otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat. Nadto je jeho argumentace
založena na tom, že žalobkyně smlouvu o zápůjčce uzavírala s úmyslem ničeho na
ní neuhradit, tedy na okolnosti, jež v řízení nebyla zjištěna.
Uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není
zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu,
než ze kterého vycházel odvolací soud (k tomu srovnej např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek zpochybňuje i
závěr odvolacího soudu, že nebyl naplněn výpovědní důvod spočívající v
neoprávněném užívání nebytových prostor k uskladnění věcí. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že při hodnocení důkazu usnesením
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2017, č. j. 41 C 307/2016-48, se
odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004. V něm dovolací soud vyložil, že u každé jednotlivé prokázané
i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru
došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve
smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy
protichůdné. O protichůdné důkazy však v daném případě nešlo. Odvolací soud
sice nejprve uvedl, že žaloba byla (citovaným usnesením) odmítnuta, a poté, že
řízení bylo zastaveno, z kontextu jeho odůvodnění je však patrné, že jde o
zřejmou nesprávnost. Pro právní posouzení věci je přitom podstatné zjištění, že
žalobkyně napadla výpověď z nájmu bytu doručenou jí dne 30. 8. 2016 žalobami u
soudu, že jedno řízení skončilo nemeritorním rozhodnutím a druhé bylo přerušeno
do pravomocného skončení projednávané věci. Nelze proto dosud učinit závěr, že
nájem touto výpovědí zanikl a že žalobkyně tak pozbyla aktivní legitimaci v
tomto sporu.
Odlišná situace je však v případě výpovědi z nájmu Bytu datované dne 4. 1.
2017. Odvolací soud se v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu
nezabýval tím, zda nájem nezanikl touto výpovědí, ač to žalovaný tvrdil, a
dovolání je proto přípustné podle § 237 o. s. ř.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že k podání žaloby na přezkum oprávněnosti
výpovědi podle § 2290 o. z. může být aktivně legitimován jen nájemce (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017).
Uvedený právní názor je odůvodněn tím, že byla-li výpověď doručena osobě, která
nájemcem není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá
ukončit „neexistující vztah“), a již proto musí být žaloba zamítnuta pro
nedostatek aktivní legitimace. Tento závěr se uplatní obdobně i v případě, že
výpověď z nájmu bytu sice byla doručena osobě, která v době jejího doručení
byla nájemcem bytu, avšak její nájem v mezidobí (v době od doručení výpovědi do
rozhodnutí soudu o žalobě na její neoprávněnost) zanikl z jiného důvodu, neboť
ani v takovém případě již nemůže nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního
postavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo
3374/2018).
V projednávané věci žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně
tvrdil, že dal žalobkyni výpověď z nájmu Bytu datovanou dnem 4. 1. 2017, že
žalobkyně nepodala žalobu na přezkoumání její oprávněnosti a že dne 13. 6. 2017
Byt opustila. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda nájem žalobkyně ke dni
jeho rozhodnutí (§ 154, § 211 o. s. ř.) nezanikl touto výpovědí, a bez dalšího
dovodil, že žalobkyně je nájemkyní Bytu, je jeho právní posouzení neúplné, a
tudíž nesprávné.
Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu