25 Cdo 3113/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyň a) H. M. a b) H. Č., zastoupené JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti žalovaným 1) TLUKA &
PARTNERS s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Gollova 653, IČO 47450169,
zastoupené Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí 148, a 2) HPS Invest CZ s.r.o., se sídlem v Praze 1, Lodecká 1181/4,
IČO 49810588, zastoupené JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Mezibranská 1579/4, doručovací adresa Praha 3, Radhošťská 1942/2, za účasti
České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956,
doručovací adresa Referát právní pro Region východní Čechy, náměstí 28. října
20, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice na straně žalovaných, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 87/2001, o
dovolání žalobkyně b) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
23. března 2011, č. j. 21 Co 459/2010-487, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 35.076,- Kč k rukám JUDr. Jana Zůbka, advokáta se sídlem v Praze
1, Mezibranská 1579/4, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní b) a vedlejším účastníkem na straně žalovaných
nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
společně a nerozdílně zaplatili 1.027.803,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že je důvodný nárok žalobkyň na
náhradu škody způsobené na jejich domě průsakem vody do domu v důsledku vadně
navržené hydroizolace prvním žalovaným a jejím vadným provedením druhým
žalovaným (§ 420 obč. zák.), avšak jejich nárok je podle ust. § 106 odst. 1
obč. zák. promlčen. Vyšel ze zjištění, že dopisem ze dne 5. 11. 1998 požadovali
tehdejší majitelé domu na žalovaných odstranění závad ve sklepních prostorách
(porušení izolační a betonové vrstvy, průsak vody) a následně dopisem ze dne 4.
1. 1999 uplatnili u nich náhradu škody za znehodnocení stavby. Žalobkyně
nejpozději v srpnu 1999 měly k dispozici znalecké posudky Ing. Bohumila Ruska z
ledna 1999 a Ing. Jiřího Nováka, CSc., z 6. 8. 1999, z nichž se dozvěděly o
vzniklé škodě i o tom, kdo za ni odpovídá. Vzhledem k tomu, že žaloba na
náhradu škody proti žalovaným byla podána 8. 10. 2001, tedy po uplynutí
dvouleté subjektivní promlčecí doby, je jejich nárok promlčen.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. března
2011, č. j. 21 Co 459/2010-487, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku
žalobkyň na náhradu škody. Škoda, jejíž náhradu požadují, vznikla zaplavením
suterénu domu dne 2. 11. 1998 a již v tomto okamžiku musel být patrný rozsah
škody tak, aby bylo možno určit alespoň přibližně její výši v penězích.
Vědomost o rozsahu škody měli poškození nejpozději dne 5. 11. 1998, kdy je
datován jejich dopis, v němž jako závady popisují porušení podlahy sklepa a
průsak vody, a žádají o jejich odstranění. Tuto vědomost nemohli získat jinak,
než prohlídkou místa samotného, kdy i laiku musel být (alespoň orientačně)
patrný rozsah škody, a v dopise z 4. 1. 1999 sdělují žalovanému 1), že
reklamovali u druhého žalovaného „prasklé podlahy v suterénu a pronikání spodní
vody do těchto prostor“. K námitce žalobkyň, že dům byl zaplavován opakovaně,
soud uvedl, že postupný vývoj poškození způsobeného zaplavováním suterénu domu
v důsledku vadně navržené a vadně provedené izolace nelze pokládat za více
samostatných nároků na náhradu škody, které by se promlčovaly nezávisle na
sobě. Vědomost poškozených o osobách škůdců je prokázána uvedenými dopisy, z
nichž je zřejmé, že již v té době si učinili úsudek o tom, že za škodu
odpovídají žalovaní, přičemž znalost míry účasti každého ze škůdců nebyla v
tomto případě zapotřebí. Soud uzavřel, že dvouletá subjektivní promlčecí doba
počala běžet dne 5. 11. 1998 a uplynula dnem 5. 11. 2000 (§ 106 odst. 1 obč.
zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b) dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Nesprávné
právní posouzení spatřuje v interpretaci ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák.
Rekapituluje průběh řízení a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že již dne
2. 11. 1998, resp. 5. 11. 1998, musel být poškozeným znám rozsah škody tak, aby
bylo možno určit výši škody v penězích. Odvolacímu soudu vytýká, že ztotožnil
vniknutí vody do suterénu 2. 11. 1998 se vznikem škody. Uvádí, že vlivem
zvýšené hladiny spodní vody byla 2. 11. 1998 protržena izolace a betonová
podlaha v suterénu a touto prasklinou pronikala do suterénu spodní voda, během
prvních dvou měsíců po protržení podlahy nebylo na zdivu v suterénu žádné
viditelné poškození a v době, kdy psali dopisy, nebyla ještě žádná zřejmá
poškození zdiva v suterénu zjištěna. Vznik škody a její výši bylo možno zjistit
až z detailního ohledání, které provedl znalec Ing. Novák, CSc. a poté Ing.
Fógl při prohlídce 5. 6. 2001. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že
jde o jeden nárok na náhradu škody, neboť škoda byla způsobena opakujícími se
škodními událostmi, zaplavováním suterénu. Několikanásobným zatopením suterénní
místnosti docházelo k nasáknutí zdiva a tím ke snižování statické pevnosti, což
dokázaly znalecké posudky zpracované během soudního řízení. Odvolací soud na
zjištěný skutkový stav sice správně aplikoval ustanovení § 106 obč. zák., ale
nesprávně je interpretoval, když podle konstantní judikatury platí, že
subjektivní promlčecí doba běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě,
jejíž náhradu požaduje, a o odpovědné osobě, přičemž okamžik vědomosti o škodě
nelze ztotožnit s okamžikem vědomosti o protiprávním úkonu, kterým byla škoda
způsobena. Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí
doba objektivní a rovněž počátek běhu objektivní promlčecí doby nelze klást k
okamžiku, kdy došlo k protiprávnímu úkonu, který vedl ke vzniku škody, nýbrž až
k okamžiku vzniku škody samotné. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
Žalovaná 2) ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, případně zamítnout. S
poukazem na to, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 2. září
2009, č. j. 21 Co 118/2006-375, nevyslovil právní názor na otázku promlčení
nároku, jímž by byl soud prvního stupně při svém rozhodnutí vázán,
zpochybňovala přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a k
věci samé uvedla, že o existenci škody, jejím charakteru a o tom, kdo za ni
odpovídá, se žalobci dozvěděli 2. 11. 1998, kdy zjistili, že došlo k protržení
podlahy v suterénu, o čemž svědčí jejich zápis ve stavebním deníku a jejich
dopisy z 5. 11. 1998 a 4. 1. 1999. Protržení podlahy v suterénu bylo prvním
viditelným projevem škody, která vzešla z tvrzeného porušení povinnosti
žalovaných provést dílo řádně a bez vad. Jelikož žalobci porušili prevenční
povinnost stanovenou v § 417 obč. zák., již vzniklá škoda se začala zvětšovat.
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. je
třeba, aby poškozený nabyl vědomost rovněž o okolnostech, z nichž lze usuzovat
na orientační výši škody; nezáleží na odborných znalostech poškozeného a na
tom, zda je schopen z dostupných informací sám (bez konzultace s odborníkem)
dovodit orientačně výši škody, nýbrž podstatné je, má-li taková fakta k
dispozici. K tíži dlužníka nemůže totiž jít, že si věřitel opatří odborné
posouzení až dlouho poté, co tak mohl učinit. Žalovaná 2) se plně ztotožnila s
argumentací odvolacího soudu a má za to, že plně odpovídá konstantní judikatuře
Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadeným rozsudkem
odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 19. října 2005, č. j. 13 C
87/2001-293, jímž žalobě vyhověl ohledně částky 1.027.803,- Kč s
příslušenstvím, a tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen se závazným
právním názorem na posouzení uplatněného nároku podle § 420 obč. zák., je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Ačkoliv v dovolání je uveden i dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
proti správnosti skutkových zjištění, z nichž vychází rozhodnutí odvolacího
soudu, dovolatelka žádné konkrétní výtky nevznáší ani neuvádí, v jakých
zjištěních nemá rozsudek oporu v obsahu spisu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu §
241a odst. 3 o. s. ř. považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.
Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při
hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry a namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva.
Odvolací soud svůj skutkový závěr učinil na základě výsledků obsáhlého
dokazování, svá zjištění čerpal z důkazů, které byly v řízení provedeny, a
nelze mu vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul
podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a v jeho hodnocení
důkazů, popř. dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, není ani logický
rozpor. Odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti měl odvolací soud na
základě provedených důkazů vzít za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy
správně hodnotil, tento dovolací důvod s ohledem na zásadu volného hodnocení
důkazů (§ 132 o. s. ř.) nenaplňuje. Hodnocení důkazů soudem (§ 132 o. s. ř.)
není totiž samo o sobě - jak je uvedeno výše - způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká nesprávný právní závěr ohledně počátku
běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Subjektivní promlčecí doba se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o
tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné
natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u
soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž
lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo
možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah
(výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o
osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si
může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Postačuje,
aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro
závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Okolnost, zda a kdy si
poté vyžádá v tomto směru od odborníka informaci, není rozhodující. Pro podání
žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost
rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním
řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku.
Právní názor odvolacího soudu uvedený v obecné rovině v odůvodnění jeho
rozhodnutí je správný a v souladu s konstantní judikaturou (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, obdobně stanovisko
Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/1984, rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudek Nejvyššího soud
ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod č. C 2445).
Dopisy ze dne 5. 11. 1998 a 4. 1. 1999 svědčí jednoznačně o vědomosti žalobkyně
a) a právního předchůdce žalobkyně b) o odpovědných subjektech. Pokud jde o
vznik škody, nelze sice upřít opodstatněnost námitce dovolatelky, že následky
podmáčení nemohly být žalobcům zřejmé již tři dny po prvním průsaku vody, kdy
praskly podlahy v suterénu domu a kdy se obrátili na žalované s žádostí o
nápravu, avšak relevantní informaci, na jejímž základě bylo možno dovodit
přibližně rozsah vzniklé škody, představovaly znalecké posudky Ing. Bohumila
Ruska z ledna 1999 a Ing. Jiřího Nováka, CSc., z 6. 8. 1999. I za situace, že
by teprve od této doby bylo možno odvíjet počátek běhu subjektivní promlčecí
doby, a žaloba byla podána dne 8. 10. 2001, byl nárok uplatněn po uplynutí
subjektivní promlčecí doby, která počala běžet nejpozději v srpnu 1999. Závěr
odvolacího soudu o promlčení nároku na náhradu škody tak obstojí i z tohoto
důvodu.
Dovozuje-li dovolatelka, že z hlediska promlčení se jedná o jednotlivé
samostatné škody, protože škoda na domě byla způsobena opakujícími se škodními
událostmi, přehlíží, že tzv. „škodnou událostí“ zde nejsou průsaky vody do
sklepa, nýbrž porušení povinností žalovaných při výstavbě domu, a škoda je
požadována za poškození domu následkem vadně projektované a provedené izolace,
nikoliv za opakované průsaky spodní vody.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů věcně správný.
Z uvedených důvodů není dovolání žalobkyně b) z hlediska uplatněných dovolacích
námitek opodstatněné, a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad
řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§ 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř.), dovolání žalobkyně b) v části otevřené dovolacímu přezkumu zamítl (§
243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.).
K dovolání do výroku rozsudku, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení,
nelze než odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že
dovolání do tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, neboť nejde o rozhodnutí o věci samé, a jeho přípustnost nezakládá
ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, 146 odst. 3 a § 151 odst. 2
věty první před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně b) nemá s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované 2)
přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Výše odměny byla vypočtena z
peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (1.027.803,- Kč), podle §
3 odst. 1 bod 5 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena o
50% podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon)
na výsledných 28.930,- Kč; kromě toho jí náleží paušální částka náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v
platném znění, to vše zvýšeno o částku 5.846,- Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty v sazbě 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve
znění účinném od 1. 1. 2010; celkem tedy 35.076,- Kč. Žalované 1) ani
vedlejšímu účastníku žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu