25 Cdo 3128/2021-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: A. J., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem Moskevská 637/16, Liberec, proti žalovanému: J. M., IČO XY, bytem XY, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna, a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 240 714 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 155/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. 6. 2021, č. j. 29 Co 279/2020-272, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 29 Co 279/2020-272, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 6. 2020, č. j. 12 C 155/2016-206, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2020, č. j. 12 C 155/2016-232, kterým byla žalovanému advokátu uložena povinnost zaplatit žalobci 70 594,30 Kč, dále zamítnuta žaloba
o zaplacení částky 90 119,70 Kč a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako zástupce žalobce podal žalobu o náhradu škody z dopravní nehody ze dne 14. 4. 2006 proti M. Š., který řídil vozidlo XY RZ XY a způsobil jím žalobci škodu. V průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod. sp. zn. 54 C 58/2012 však vyšlo najevo, že M. Š. řídil vozidlo jako zaměstnanec provozovatele vozidla České dráhy, a.
s., respektive právního nástupce Správy železniční dopravní cesty, s. o., takže odpovědnost za škodu nese jeho zaměstnavatel, nikoliv on sám. Žalovaný pak sice rozšířil žalobu proti tomuto subjektu, v tu dobu však již byl jeho nárok promlčen. Došlo proto k zamítnutí jinak důvodné žaloby proti M. Š. vzhledem k nedostatku pasivní věcné legitimace a žalobci byla uložena povinnost zaplatit tomuto žalovanému na nákladech řízní 70 594,30 Kč, což učinil. Žaloba byla následně zamítnuta i vůči Správě železniční dopravní cesty, s.
o., pro promlčení a žalobci uložena povinnost nahradit této žalované náklady řízení ve výši 6 814,72 Kč, které žalované rovněž zaplatil. Podle žalobce tak žalovaný svým jednáním ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 54 C 58/2012 zavinil vznik škody tím, že zejména nesprávně vyhodnotil otázku pasivní věcné legitimace v této věci a rozšířením žaloby až po uplynutí promlčecí doby došlo k promlčení nároku. Žalovaná částka je tvořena majetkovou škodou – náklady řízení ve výši 70 594,30 Kč (uhrazeno prvnímu žalovanému žalobcem), dále ve výši 6 814,72 Kč (uhrazeno druhé žalované žalobcem) a zaplaceným soudním poplatkem ve věci ve výši 29 995 Kč. Dále náklady vynaloženými na právní zastoupení ve výši 13 310 Kč ode dne, kdy došlo k vypovězení plné moci žalovaným podáním ze dne 18.
1. 2014 do pravomocného skončení soudního řízení dne 3. 8. 2015, kdy žalobce byl nucen vyhledat dalšího právního zástupce. Dále žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy původně ve výši 120 000 Kč. Při jednání před soudem prvního stupně dne 21. 5. 2018 vzal žalobce žalobu co do částky 80 000 Kč zpět s tím, že požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč. Řízení proto bylo co do 80 000 Kč zastaveno a jeho předmětem zůstalo zaplacení 160 714 Kč. Odvolací soud posoudil věc podle § 16 odst. 1, 2 a § 24 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný při zastupování žalobce v řízení o náhradu škody z dopravní nehody chybně vyhodnotil otázku pasivní věcné legitimace a žalobu podal proti M.
Š., který za škodu neodpovídal, neboť vozidlo řídil jako zaměstnanec jiného subjektu. Způsobil tak žalobci škodu v podobě zbytečně vynaložených nákladů řízení ve výši 70 594,30 Kč, které byl žalobce nucen nahradit jako neúspěšný účastník M. Š. Ohledně dalších nároků žalobce pak konstatoval, že nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu (nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody).
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 70 594,30 Kč, napadl žalovaný dovoláním z důvodu nesprávného posouzení otázky, zda je advokát povinen při podání žaloby bez dalšího posoudit, vůči kterému z více v úvahu připadajících subjektů uplatní nárok klienta. Přípustnost dovolání dovolatel vymezil tak, že má jít o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatel má za to, že k otázce (ne)existence pasivní věcné legitimace je soudem vedeno dokazování a advokát by tak musel při podání žaloby předjímat budoucí vyřešení této otázky soudem, což není jeho úkol.
Namítá, že v případě složitějších odpovědnostních sporů je zpravidla v souladu s požadavky zákona o advokacii takový postup advokáta, že žalobu směřuje (byť i jen z opatrnosti) vůči více subjektům, a to v situaci, kdy otázka existence a rozsahu odpovědnosti na jejich straně je výsledkem dokazování, který však advokát nemůže předjímat. Je proto toho názoru, že postupoval při poskytování právních služeb žalobci správně a dle informací a podkladů, které měl v rozhodné době k dispozici. I kdyby dovolatel měl již při podání žaloby informace o tom, že M.
Š. v okamžiku vzniku nehody řídil služební vozidlo a že jeho zaměstnavatelem byla Správa železniční dopravní cesty, s. o., nebyl by dovolatel v pozici, kdy by mohl bez dalšího věc posoudit tak, že vůči M. Š. žalobu nepodá, neboť i tímto postupem by bylo pro klienta podstupováno nepřiměřené riziko pro případ, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že M. Š. se v době nehody dopustil excesu z rámce výkonu svých pracovních povinností. Dovolatel má tedy za to, že vznik nákladů, které musel žalobce nahradit M.
Š., není v příčinné souvislosti s tvrzeným pochybením dovolatele. Náklady by totiž vznikly, neboť dovolatel by žalobu v původním sporu podal vůči oběma subjektům, tj. jak vůči Správě železniční dopravní cesty, s. o., tak i vůči M. Š. (když jeho odpovědnost dle okolností připadala v úvahu). Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá a dovolateli se přiznává náhrada nákladů řízení, případně aby tento rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 1, 2 písm. b) o. s. ř.], není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona o advokacii vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění všech tří předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody.
Tato koncepce vyjadřuje zvýšené nároky, jež jsou kladeny na advokáty jako odborníky vykonávající specializovanou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn.
25 Cdo 2593/2011, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – C. H. BECK pod C 13865, dále jen „Soubor“). Advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§ 16 odst. 1 a 2 zákona o advokacii). Z podstaty poskytování právních služeb vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb povinen postupovat s náležitou odbornou péčí.
To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 121/2010, Soubor C 10101). Zároveň však platí, že takto koncipovaná odpovědnost se neuplatní automaticky a bez dalšího. Na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky a správnost výkonu advokacie je třeba posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem daného případu a charakteru tvrzeného pochybení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2310/2013, Soubor C 14288). I když zákon již dále podrobněji rozsah konkrétních povinností advokáta nevymezuje, lze pod požadavek čestné a svědomité ochrany a prosazování práv a oprávněných zájmů klienta s využitím všech zákonných prostředků ve smyslu § 16 zákona o advokacii podřadit i tzv. znalostní povinnost a povinnost poučovací. Poučovací povinnost, ač není v zákoně výslovně definována, je samotnou podstatou výkonu advokacie, prolíná všemi stadii poskytování právní služby a odráží zvýšený standard péče, který advokát jako specialista na právní otázky a postupy musí klientovi garantovat, aby dosáhl zamýšleného účinku ve věcech, které pro klienta jako příkazník zajišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017). Odvolací soud splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného advokáta za škodu ve smyslu § 24 odst. 3 zákona o advokacii dovodil ze závěru, že dovolatel při zastupování žalobce v řízení o náhradu škody z dopravní nehody neučinil dostatečná zjištění o tom, kdo za škodu odpovídá a žalobu podal proti M. Š., který za škodu neodpovídal, neboť vozidlo řídil jako zaměstnanec jiného subjektu – Správy železniční dopravní cesty, s. o. Pro posouzení pasivní věcné legitimace si dovolatel neobstaral všechny potřebné podklady a spoléhal se pouze na obsah rozhodnutí vydaných v trestním a posléze přestupkovém řízení proti M.
Š., které se týkaly pouze odpovědnosti této osoby jako řidiče, ale neuváděly ničeho o provozovateli vozidla. Pokud by dovolatel alespoň nahlédl do trestního spisu, kde byl založen protokol o dopravní nehodě, byl na tomto protokole uveden jako provozovatel vozidla České dráhy, a. s. Dovolatel měl rovněž možnost nahlédnout do evidence motorových vozidel, neboť toto právo mu bylo dáno jako osobě s právním zájmem, v době zpracování žaloby mu to umožňoval § 4 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb.
Zjištění provozovatele odlišného od řidiče vozidla by sice neznamenalo automaticky vyloučení odpovědnosti řidiče, bylo by však indicií této možnosti a dovolatel pak měl ověřit u provozovatele vozidla, zda řidič vozidlo řídil jako zaměstnanec v rámci svých pracovních povinností, což je velmi častá situace. Určitého pochybení se dopustil i žalobce, který zřejmě nepředložil dovolateli dopis pojišťovny o částečném plnění, z něhož bylo zjistitelné, že provozovatelem je právnická osoba. Žalobce si však jako právní laik nemusel být této souvislosti vědom a rozhodné zavinění v tomto směru nese dovolatel jako advokát poskytující právní služby.
Odvolací soud tak rozhodl zcela v souladu s výše uvedenou konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť je nepochybné, že dovolatel při zastupování žalobce v řízení o náhradu škody z dopravní nehody nepostupoval s náležitou péčí odborníka vykonávajícího specializovanou (právní) činnost. Dovolatel před podáním žaloby za žalobce jako jeho klienta evidentně vůbec nezvažoval možnost, že by odpovědným subjektem z dopravní nehody mohla být jiná osoba než řidič vozidla, což jako advokát zvažovat mohl a měl.
Pokud dovolatel namítá, že mu žalobce jako jeho klient neposkytl před podáním žaloby všechny relevantní informace (především o tom, kdo byl provozovatelem vozidla), nelze takové námitce vyhovět. Jak již uvedl odvolací soud, žalobce si jako právní laik nemusel být vůbec vědom varianty, že za škodu by mohl odpovídat někdo jiný než řidič vozidla. Bylo naopak na dovolateli jako advokátovi, aby klientovi vysvětlil řešenou problematiku (včetně možnosti odpovědnosti provozovatele vozidla), vyžádal si všechny relevantní informace, předestřel možné varianty dalšího postupu a vyhodnotil jejich výhody i rizika, což však v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu neučinil, a nesplnil tak svoji znalostní povinnost a povinnost poučovací.
Případná není ani námitka dovolatele, že náklady řízení v původním sporu ve výši 70 594,30 Kč by vznikly i tak, neboť dovolatel by v případě své plné informovanosti o škodné události z dopravní nehody žalobu podal vůči oběma subjektům, tj. jak vůči Správě železniční dopravní cesty, s. o., tak i vůči M. Š. Dovolatel tím konstruuje zcela hypotetický postup, přičemž vůbec není jisté, že by takto proběhl. V takovém případě by totiž musel poučit žalobce jako svého klienta, že M. Š. bude žalován pouze z tzv. z procesní opatrnosti, což s sebou přináší riziko, že nemusí být ve sporu pasivně věcně legitimován a žalobce by mu pak musel nahradit náklady řízení.
Takový procesní postup by si jistě žádal pokyn (informovaný souhlas) žalobce jako klienta, který dovolatel nesprávně bez dalšího předpokládá. Především však jde o námitku, která se opírá o vlastní skutkové závěry. Dovolatel tím tak neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a to nesprávné právní posouzení věci. Uvedená námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit, nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen jiný skutkový stav. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože žádná z dovolatelem vznesených námitek nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2023
JUDr. Robert Waltr předseda senátu