25 Cdo 3215/2021-177
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně:
Pensionsversicherungsanstalt, sídlem Friedrich-Hillegeist-Straße 1, 1021 Wien,
Rakouská republika, zastoupená advokátem Mgr. Robertem Tschöplem, sídlem Pod
Křížkem 428/4, 147 00?Praha 4, proti žalovaným: 1) Kooperativa pojišťovna, a.
s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, sídlem Pobřežní 665/21, 186 00?Praha
8, zastoupená advokátem Mgr. Markem Vojáčkem sídlem Na Florenci 2116/5, 110 00?
Praha 1, a 2) DLS, spol. s r. o. v likvidaci, IČO 61505129, sídlem Těšnov
1163/5, 110 00?Praha 1, zastoupená advokátem Mgr. Radkem Klesou, sídlem
Riegrova 223/20, 301 00?Plzeň, o zaplacení 40 851,54 eur s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 77/2019, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 25
Co 76, 77/2021-128, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 25 Co 76,
77/2021-128, ve výroku I, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně proti
druhé žalované, a ve výroku označeném V, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 26. 8. 2020, č. j. 31 C 77/2019-81, ve znění opravného usnesení
ze dne 21. 10. 2021, č. j. 31 C 77/2019-84, ve výrocích I a II, pokud jimi bylo
rozhodnuto o nároku žalobkyně proti druhé žalované, a ve výroku IV, se zrušují
a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení;
jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 15.536 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta Mgr. Marka Vojáčka.
(pseudonym) a CCCCC (pseudonym) od 1. 1. 2019 do budoucna, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j.
25 Co 76, 77/2021-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, o nichž nebylo mezi účastníky řízení sporu. Podle nich se dne 16. 11.
2016 stala dopravní nehoda, při níž se střetlo vozidlo XY a nákladní automobil
XY a došlo k úmrtí dvou osob – J. M. D. a M. W. Vozidlo XY bylo provozováno
druhou žalovanou a odpovědnostně pojištěno u první žalované. Žalobkyně, coby
subjekt veřejného práva založený zákonem, vyplatila pozůstalým dětem po M. W.
sirotčí důchod. Z tohoto důvodu se po žalovaných domáhala zaplacení částek
vyplacených na sirotčím důchodu. V rámci právního posouzení věci soud vyložil,
že předmětem řízení není nárok na náhradu věcné škody či škody na zdraví, nýbrž
nárok třetí osoby na regres plateb, jež vyplatila poškozené osobě podle
rakouských veřejnoprávních předpisů. Podle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy,
(nařízení Řím II) vzhledem k tomu, že škoda z předmětné dopravní nehody vznikla
na území České republiky, bude se věc posuzovat podle českého práva, přičemž je
v daném směru zcela bez významu, že k výplatě sirotčího důchodu, za nějž je
žádána náhrada, došlo na území jiného státu. V návaznosti na takto provedené
určení rozhodného práva odvolací soud uzavřel, že nárok uplatněný proti
žalovaným nelze přiznat ani podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění účinném ke
dni dopravní nehody, ani podle § 2966 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, (dále jen „o. z.“). Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavřel,
že nárok žalobkyně nemá oporu v českém právním řádu. Žalobkyní namítaný čl. 85
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů
sociálního zabezpečení, (dále též „nařízení č. 883/2004“) na posuzovanou věc
nedopadá, neboť jeho předmětem je úprava spolupráce mezi orgány členských států
výhradně v tom směru, aby bylo příjemci dávky zajištěno její vyplacení v řádné
výši, nikoli řešení regresu týkajícího se tvrzené náhrady škody. Stejně tak
nemohou výsledné právní posouzení věci ovlivnit ani žalobkyní namítané závěry
judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Poukazuje na dikci čl. 4
odst. 1 nařízení Řím II a namítá, že ke vzniku škody na její straně,
spočívající ve výplatě sociálních dávek poškozeným, došlo na území Rakouska,
nikoli České republiky, a to dnem, kdy vyplatila příslušné dávky poškozeným. Uplatněný nárok má tudíž podléhat rakouskému právu a jeho vznik jsou ve smyslu
čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 povinny uznat všechny členské státy. Je
přesvědčena, že je zapotřebí důsledně odlišovat nároky poškozených, které se
řídí českým právem, od nároků žalobkyně, jež podléhají právu rakouskému. Poukazuje na závěry rozsudku Soudního dvora ve věci C-428/92, z nichž dovozuje,
že právo členského státu nositele sociálního zabezpečení má být použito nejen
pro otázku, zda na tohoto nositele příslušné nároky přešly, resp. zda disponuje
přímým nárokem proti třetí osobě odpovědné za škodu, nýbrž rovněž na otázku
druhu a rozsahu těchto pohledávek. Z rozsudků Soudního dvora ve věcech C-220/88
a C-364/93 dovozuje, že jedná-li se o majetkovou ztrátu, je zemí, v níž se
projevují účinky protiprávního jednání, země, v níž se nachází centrum
majetkových zájmů poškozeného. Je přesvědčena, že z rozsudků ve věcech C-428/92
a C-397/96 jasně vyplývá, že žádné ustanovení českého právního řádu nelze
vykládat tak, aby bylo možno vyrušit, resp. neuznat regresní nároky
poskytovatele sociálních dávek, které mu vznikly podle jeho vlastního právního
řádu. Postižní právo žalobkyně jakožto sociálního pojistitele vůči škůdci je
upraveno v § 332 odst. 1 ASVG (rakouský obecný zákon o sociálním pojištění). Podle žalobkyně nárok na náhradu škody podle § 2927 a § 2966 o. z. proti škůdci
a podle § 6 odst. 2 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. proti první žalované,
původně vzniklý poškozeným, přešel okamžikem, v němž došlo k výplatě příslušné
sociální dávky, na žalobkyni, přičemž právě tyto dávky představují škodu, jejíž
náhrada je předmětem tohoto řízení. V této souvislosti poukazuje na čl. 85
odst. 1 nařízení č. 883/2004 a na související judikaturu Soudního dvora. Je
přesvědčena, že nařízení č. 883/2004 představuje základní právní normu pro
zahraniční regresy sociálních pojistitelů v členských zemích Evropské unie,
resp. kolizní normu, jež zakotvuje povinnost všech členských států uznat
přechod nároků z poškozeného na sociálního pojistitele, došlo-li k němu podle
právních předpisů nositele pojištění. Jestliže tedy podle rakouských právních
předpisů přešel nárok poškozeného na žalobkyni, musí být takový přechod uznán
rovněž českými orgány. Navrhuje předložit Soudnímu dvoru otázky, jak lze čl. 85
tohoto nařízení vykládat. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. První žalovaná vyslovila v rámci poměrně rozsáhlého vyjádření k dovolání
nesouhlas s jednotlivými body předestřené dovolací argumentace.
Zdůrazňuje
zejména, že z žádného českého právního předpisu nevyplývá přechod nároku na
náhradu škody způsobené výplatou invalidního důchodu. Ustanovení čl. 85 odst. 1
nařízení č. 883/2004 zakotvuje toliko procedurální pravidlo pro určení, za
jakých předpokladů a v jakém rozsahu by mohla žalobkyně nějaký nárok
uplatňovat, nekonstituuje žádné nové nároky speciálně pro sociální instituce. Navrhuje předložit Soudnímu dvoru otázku, zda lze čl. 85 tohoto nařízení
vykládat tak, že na nositele sociálního zabezpečení mohou přejít i takové
nároky, které přesahují nároky, jež má vůči osobě odpovědné za škodu poškozená
podle práva státu, na jehož území škoda vznikla. Navrhla, aby bylo dovolání
zamítnuto. Druhá žalovaná vyslovila názor, že žalobkyně není podle českého práva ve věci
aktivně legitimována. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022
(viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal důvod pro předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru
Evropské unie, neboť otázky navrhované žalobkyní či první žalovanou byly již
řešeny judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu České republiky v souladu s
výkladem podaným Soudním dvorem. Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně proti první žalované. Otázkou v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující dávky sociálního
zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské unie), na které
vznikl poškozené osobě nárok v důsledku úrazu, k němuž došlo v jiném členském
státě, do nároků příjemce dávek vůči pojistiteli odpovědnosti škůdce, Nejvyšší
soud již řešil. V rozsudku ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 589/2020, s
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21,
vyslovil závěr, že zahraniční sociální pojistitel, který podle národního
předpisu země, v níž působí, poskytl invalidní důchod osobě zraněné při
dopravní nehodě na území České republiky, nemá přímý nárok na pojistné plnění
za vyplacené částky proti českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových
vozidel. Tyto závěry jsou plně použitelné i v této věci, kde se žalobce domáhá
přímého nároku na pojistné plnění za vyplacené částky proti českému pojistiteli
odpovědnosti z provozu motorových vozidel, které poskytl ve formě sirotčího
důchodu osobám oprávněným po zemřelém při dopravní nehodě na území České
republiky. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí,
proto není dovolání v tomto rozsahu podle § 237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání proti první žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dále Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobkyně proti druhé žalované. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Řešením otázky výkladu a uplatnění článku 85 nařízení Evropského parlamentu a
Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního
zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“), a toho v jakém rozsahu vstupuje
instituce poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho
členského státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úrazu, k
němuž došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci, se
dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1334/2020. V tomto rozhodnutí uzavřel, že v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 589/2020, a nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21, nárok žalobkyně proti škůdci na regresní
náhradu vyplacených sociálních dávek je dán. Rozhodným právem pro stanovení
odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě na území České republiky
je české hmotné právo, škůdce způsobivší dopravní nehodu odpovídá podle § 2910,
§ 2914 a § 2972 o. z. za škodu při ní způsobenou. Podle českých právních
předpisů je třeba rovněž zkoumat podmínky odpovědnosti škůdce, míru jeho
zavinění a případně spoluzavinění poškozeného. Ze závěrů nálezu Ústavního soudu
však vyplývá, že povaha a rozsah nároků žalobkyně vůči třetí straně se určuje
podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení (v
posuzované věci rakouského právního řádu). Současně bylo v nálezu Ústavního
soudu postaveno na jisto, že tento nárok je dán toliko vůči škůdci a není kryt
pojištěním odpovědnosti. Přestože tedy podle českého právního řádu je výše náhrady za ztrátu na výdělku
krácena o vyplacený invalidní důchod a současně česká právní úprava nezná
regresní nárok na náhradu za vyplacené dávky invalidního důchodu vůči škůdci,
nemá tato skutečnost vliv na rozhodnutí v projednávané věci, neboť v otázce
rozsahu a výše nároku je třeba vycházet z rakouské právní úpravy. Nad rámec
uvedeného závěru je nutné doplnit, že stejné platí i pro vyplacené dávky
sirotčího důchodu, který vyplácí žalobkyně jako zahraniční poskytovatel
sociálního zabezpečení. Odvolacím soudem provedené posouzení otázky, v jakém rozsahu vstupuje instituce
poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského
státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úmrtí, k němuž
došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci, tak není v
souladu s výše citovanou judikaturou. Dovolání do výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve
vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou, je tedy přípustné i důvodné. Dovolací
soud proto v této části rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta
za středníkem o. s.
ř.) a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu v této části, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i příslušnou část tohoto rozhodnutí a věc vrátil v
tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá
o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou
žalovanou (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Jelikož k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, přihlíží dovolací soud, aniž byly namítány. Nejvyšší soud upozorňuje na
to, že žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhá, aby žalovaná byla „povinna
hradit žalobkyni příspěvky na sirotčí důchody, které žalobkyně vyplatila od 1. 1. 2019 a které do budoucna bude vyplácet pozůstalým AAAAA, nar. XY, BBBBB,
nar. XY, a CCCCC, nar. XY, a to tak, že vyplacené plnění za dobu od 1. 1. 2019
uhradí do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku a budoucí plnění vždy do 15. dne
měsíce následujícího po měsíci, ve kterém došlo k vyplacení sirotčích důchodů“,
je pro neurčitost výše požadovaného plnění neprojednatelná, a je tudíž na místě
postupovat podle § 43 o. s. ř. a žalobkyni vyzvat k odstranění této vady žaloby. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a první žalovanou bylo
rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve
výši 12 540 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů za jeden
úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobkyně, a z náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 téže vyhlášky,
to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř.,
celkem tedy 15 536 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.