25 Cdo 3225/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobce M. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Mgr. J. H.,
zastoupenému advokátem, o náhradu škody ve výši 980.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 54/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. května 2006,
č. j. 61 Co 175/2006-162, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 1. 2005, č. j. 10 Co 832/2004-58,
zrušil rozsudek ze dne 16. 9. 2004, č. j. 12 C 54/2004-40, kterým
Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu na zaplacení částky
900.000,- Kč s příslušenstvím, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 1. 2006, č. j. 12 C 54/2004-139,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 20.000,- Kč s příslušenstvím,
žalobu co do částky 880.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Rozhodl tak o požadavku žalobce na náhradu škody, spočívající v
tom, že žalobce v důsledku pochybení žalovaného nenabyl vlastnictví k
nemovitosti. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný tím, že nezajistil doručení
návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce Katastrálnímu
úřadu K. V. dle darovací smlouvy ze dne 8. 5. 2001, k čemuž byl žalobcem
(obdarovaným) a jeho babičkou (dárkyní) jako advokát zmocněn, odpovídá za
škodu vzniklou žalobci podle § 24 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb. Pokud by
žalovaný splnil tuto povinnost, stal by se žalobce vlastníkem daru, tj.
ideálního podílu ve výši 13,61 % na nemovitosti v katastrálním území T., obci
K. V. Hodnota daru byla znaleckým posudkem vyčíslena na 980.000,- Kč, z čehož
hodnota věcného břemene, spočívajícího v doživotním bezplatném užívání
nemovitosti, představovala částku 960.000,- Kč; rozdíl, tj. 20.000,- Kč je tak
skutečnou škodou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 5.
2006, č. j. 61 Co 175/2006-162, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
zamítavém výroku potvrdil, co do částky 60.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního
stupně dovodil, že součástí uvedené darovací smlouvy nebylo ujednání o zřízení
věcného břemene v hodnotě uvažované soudem prvního stupně, neboť na základě
ujednání ve smlouvě mohl žalobci vzniknout jen osobní závazek umožnit dárkyni
užívání nemovitosti. Přesto shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně
správným. Dospěl k závěru, že v posuzované věci je nezbytná aplikace § 3
občanského zákoníku; dárkyně a žalobce pověřili v darovací smlouvě žalovaného
sepsáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí a jeho doručením, avšak záhy
po jejím podpisu dárkyně požádala žalovaného, aby návrh nedoručoval, přičemž ho
ujistila, že o tom bude žalobce informovat; žalovaný se pak mohl oprávněně
domnívat, že mezi účastníky uvedené darovací smlouvy je vše vyřízeno. Naproti
tomu žalobce si mohl sám u katastrálního úřadu zjistit, zda je jeho vlastnické
právo k předmětné nemovitosti vloženo, a mohl žalovaného vyzývat ke splnění
jeho závazku z příkazní smlouvy. Odvolací soud zohlednil i princip
proporcionality a to, že žalobce je vnukem dárkyně, předmětná nemovitost je
stále v katastru vedena jako její vlastnictví a v případě jejího darování dceři
(matce žalobce) je zřejmé, že tato nemovitost zůstane v majetku rodiny a jejím
potencionálním dědicem bude žalobce. Dárkyně by navíc mohla trvat na vrácení
daru s ohledem na chování obdarovaného (žalobce), který by byl nucen jí dar
vrátit ve smyslu § 630 občanského zákoníku a žádná škoda by mu tak nevznikla. S
ohledem na výše uvedený závěr odvolací soud zamítl žalobu i ve zbývající části,
o níž byla rozšířena při odvolacím jednání dne 3. 5. 2006 (připuštěno usnesením
ze dne 3. 5. 2006).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Především
nesouhlasí s aplikací § 3 občanského zákoníku a namítá, že on nejednal v
rozporu s dobrými mravy; uvádí, že nutně nemusí být dědicem majetku, neboť„ze
strany jeho matky je určitá neshoda s jeho ženou“, což pak zřejmě vedlo k
jednání dárkyně. Je toho názoru, že princip proporcionality, podle kterého
rozhodoval odvolací soud, neodpovídá skutečnému stavu, přičemž odvolací soud se
měl zabývat především jednáním žalovaného a nikoliv tím, jaké byly vztahy mezi
příbuznými. Dále namítá, že pracoval mimo Českou republiku a o jednání
žalovaného, kterým „ztratil“ 980.000,- Kč, nemohl vědět, neboť teprve po
svém návratu dne 18. 6. 2003 se na katastrálním úřadě v K. V.
dozvěděl, že dne 9. 10. 2002 došlo k převodu vlastnického práva k předmětné
nemovitosti z jeho babičky na jeho matku. Odvolacímu soudu vytýká, že věc
neposoudil důsledně podle § 628 a § 630 obč. zák., podle kterého se dárce může
domáhat vrácení daru, jestliže jsou hrubě porušeny dobré mravy, což se v tomto
případě nestalo; s babičkou a matkou stále „jedná slušně a má k nim dobrý
vztah“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
V posuzované věci potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku o věci samé do částky 880.000,- Kč s příslušenstvím a stejným
způsobem rozhodl soud prvního stupně o této částce i v předchozím rozsudku,
který byl následně zrušen usnesením odvolacího soudu, a proto se přípustností
tohoto dovolání lze zabývat toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.
s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým
dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sešit č. 31/2005, pod C 3080). Dovolatel namítá nesprávnou
aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně
uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami
demokratické společnosti; uvažováno z hlediska § 3 odst. 1 občanského zákoníku
mají převážně funkci interpretační (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 27/2004, pod C 2112/2004). Jedná
se tedy o obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost
posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v
případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Otázku, zda soud byl v
posuzované věci oprávněn odepřít ochranu žalobcova práva na náhradu škody
způsobenou jednáním žalovaného jako advokáta pro jeho rozpor s dobrými mravy
podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, řešil odvolací soud v
neprospěch žalobce - dovolatele. Je proto namístě posoudit, zda uvedená otázka
je otázkou zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
V posuzovaném případě jsou skutkové okolnosti i důvody, pro něž odvolací soud
aplikoval § 3 odst. 1 občanského zákoníku, natolik specifické, že rozhodnutí
odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných
(obdobných) případech. Jestliže v dané věci odvolací soud (jak vyplývá z
odůvodnění jeho rozhodnutí) přihlédl jak k okolnostem na straně žalobce,
tak i na straně žalovaného, a tyto okolnosti zhodnotil, pak postupoval v
souladu s ustálenou judikaturou. Z toho, jak se obecně správné právní
východisko užité odvolacím soudem prosadilo v konkrétní věci (kterou ze
zkoumaných okolností měl soud shledat v konkrétní věci za převažující nad
jinými), již na zásadní právní význam rozhodnutí (jenž se pojí právě s obecným
přesahem do soudní praxe) usuzovat nelze. V tomto smyslu tedy rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2482/99, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 1/2001, pod pořadovým číslem 6 nebo ze dne 15. 3.
2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 3/2001, pod C 308/2001).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud
proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s
ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a
žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Marta Škárová,
v. r.
předsedkyně senátu