U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem
v právní věci žalobce D. M., zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se
sídlem Brno, Zábrdovická 15/16, proti žalované Fakultní nemocnici Ostrava,
příspěvkové organizaci, se sídlem Ostrava, 17. listopadu 1790/5, zastoupené
JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Ostrava, Sadová 1585/7, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalované České pojišťovny a. s., se sídlem Praha
1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 141/2012, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 57 Co
601/2016-287, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, č. j. 57 Co
601/2016-287, bylo potvrzeno ve výrocích I, II a IV usnesení Okresního soudu v
Ostravě ze dne 9. 12. 2016, č. j. 16 C 141/2012-260, ve spojení s doplňujícím
usnesením ze dne 12. 10. 2016, č. j. 16 C 141/2012-272, výroky II a III
doplňujícího usnesení byly zrušeny a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Okresní soud po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího
soudu poučil žalobce o nedostatcích žaloby, jež brání jejímu věcnému
projednání,
a k odstranění nedostatků mu poskytl lhůtu. Přesto ani podání žalobce ze dne
23. 9. 2015 neobsahuje vymezení nároku na náhradu škody a vylíčení konkrétních
okolností, z nichž dovozuje vznik škody zapříčiněný žalovanou. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce ve lhůtě neodstranil vady
žaloby, neboť neuvedl, zda částku 1.500.000 Kč (respektive později 3.000.000
Kč) požaduje za bolest, ztížení společenského uplatnění, ušlý zisk či jinou
skutečnou škodu, ani neodůvodnil konkrétní skutkové okolnosti vzniku škody.
Proti tomuto usnesení podal žalobce – zastoupen advokátem – dovolání, jež má
být přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí „trpí zásadními
vadami, a to jak práva hmotného, tak procesního a odvolatel (správně dovolatel)
se dožaduje vyřešení těchto sporných právních otázek v rámci dovolacího
řízení“. Dovolatel dále obsáhle shrnul svá skutková tvrzení a průběh řízení
před soudy a citoval nálezy Ústavního soudu zabývající se principy
spravedlivého řízení. Dovolatel vytkl soudům nižších stupňů, že požadavek na
doplnění žaloby byl formulován nepřesně, že tento požadavek odporuje hmotnému
právu i pohledu ústavního práva na ochranu zdraví, že lhůta k doplnění žaloby
byla nepřiměřeně krátká a že žaloba splňovala zákonné náležitosti. Proto
navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a důvod dovolání
vymezen tak, že dovolatel uvede nesprávné právní posouzení věci a vyloží, v čem
nesprávnost spočívá.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a v čem
konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze
dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Z námitky, že napadené rozhodnutí „trpí zásadními vadami, a to jak práva
hmotného, tak procesního a odvolatel se dožaduje vyřešení sporných právních
otázek v rámci dovolacího řízení“ (aniž by tyto právní otázky byly obsahově
konkretizovány a podřazeny některému ze zákonných hledisek přípustnosti
dovolání) je zjevné, že dovolatel své povinnosti vymezit předpoklady
přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. nedostál. Tvrzené vady řízení nejsou
způsobilé přípustnost dovolání založit.
Jelikož dovolání – ani při posouzení z obsahového hlediska – neobsahuje
vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti,
a uvedený nedostatek nebyl v zákonné dovolací lhůtě odstraněn (§ 241b odst. 3
věta první o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat. Z ustanovení § 243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud dovolatele
(povinně zastoupeného advokátem) k odstranění vad dovolání nevyzývá.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Učinil tak usnesením předsedy senátu, jak mu to výslovně umožňuje § 243f odst.
2 o. s. ř.
Souladnost uvedeného postupu Nejvyššího soudu s ústavním pořádkem
potvrdil Ústavní soud v celé řadě svých usnesení, jimiž pro zjevnou
neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost proti usnesení o odmítnutí dovolání
pro vady (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3336/16, I. ÚS 128/17, II. ÚS
2820/16, II. ÚS 3856/16, III. ÚS 3634/16, III. ÚS 3746/16, IV. ÚS 3056/16,
IV. ÚS 111/17).
S ohledem na okolnosti případu, majetkové poměry účastníků a zdravotní stav
žalobce nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (§ 150, §
243c odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu