USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci
žalobkyně: L. K., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem,
advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovanému: Institut
klinické a experimentální medicíny, se sídlem Vídeňská 1958/9, Praha 4, IČO
00023001, o 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 16 C 15/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 28. 3. 2018, č. j. 91 Co 446, 447/2017-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018,
č. j. 91 Co 446, 447/2017-198, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na
jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Odvolací soud své rozhodnutí, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
jímž byla žaloba o náhradu újmy způsobené úmrtím dcery žalobkyně v zařízení
žalovaného zamítnuta, založil na závěru, že nebylo prokázáno poskytování
lékařské péče způsobem non lege artis. Po zopakování dokazování uzavřel, že
soud prvního stupně správně pro zjištění rozhodných skutečností ustanovil
znalecký ústav, z jehož posudku a z výslechu zpracovatelů posudku poté vyšel, a
žalobkyně mimo námitek vůči obsahovým náležitostem daného posudku netvrdila
žádné skutečnosti ani neoznačila důkazy, které by závěry posudku vyvracely. Jak
samotný posudek, tak výpovědi jeho zpracovatelů jsou ve vztahu k případnému
vynětí srdečních elektrod i následným léčebným výkonům natolik přesvědčivé, že
neodůvodňují jiný závěr, než že postup žalovaného nebyl příčinou úmrtí dcery
žalobkyně. Námitku, že v řízení před soudem prvního nebyly provedeny všechny
navržené důkazy, neshledal odvolací soud opodstatněnou, neboť veškerou
dostupnou lékařskou dokumentaci měli zpracovatelé posudku k dispozici a jejich
posudek je o ni opřen. Žalobkyně v dovolání pouze opakuje již jednou vznesené námitky, neboť chce
dovolacímu přezkumu předložit otázku obsahových náležitostí znaleckého posudku. Namítá, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy a zpochybňuje napadené
rozhodnutí s tím, že se odvolací soud nezabýval otázkou, zda ponechání
fragmentu přetržené komorové elektrody v těle pacientky odpovídalo požadavkům
řádného lékařského postupu. Jak dovolací soud opakovaně ve svých rozhodnutích
uvedl, soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení,
je však povinen vyložit, z jakých důvodů takový důkaz neprovede, neboť
provedení důkazů záleží na jeho hodnocení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které
důkazy je nezbytné provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav
dokazování doplnit (srov. např. rozsudek ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo
801/2006, usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008 a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011). Odvolací soud podrobně a přesvědčivě
vyložil, z jakých důkazů čerpal svá skutková zjištění, a odůvodnil, proč nebylo
třeba provádět navržené důkazy. Ve svém důsledku tak uplatněné dovolací námitky postrádají charakter právní
otázky, kterou by mohl a měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti
skutkovému stavu, jak jej v rámci volného hodnocení důkazů odvolací soud
zjistil. Tímto způsobem ovšem nelze přípustnost dovolání jakožto mimořádného
opravného prostředku, jehož smyslem je sjednocování rozhodovací praxe soudů,
podle § 237 o. s. ř. založit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/16). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.