25 Cdo 3327/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně E.-E., s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému s. m. H., o
63.627,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v
Havířově pod sp. zn. 113 C 177/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2008, č. j. 15 Co 56/2008-151,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaný jako zadavatel dvou samostatných veřejných soutěží o nejvhodnější
nabídku na uzavření smlouvy o zajištění provozu, údržby a oprav veřejného
osvětlení s. m. H. pro okrsek (veřejné zakázka č. 6/MH/02) a pro okrsek č. 2
(veřejná zakázka č 7/MH/02), rozhodl v obou soutěžích dne 17. 7. 2003 o výběru
nejvhodnější nabídky, avšak v obou případech jiné než uplatněné žalobkyní,
která proti těmto rozhodnutím podala dne 28. 8. 2003 námitky, jimž žalovaný
rozhodnutími ze dne 5. 8. 2003 nevyhověl. Žalobkyně dne 11. 8. 2003 podala
návrh na zahájení řízení o přezkoumání těchto rozhodnutí u Ú. p. o. h. s. (dále
též jen „ÚOHS“) a na jeho výzvu uhradila správní poplatky v souhrnné výši
63.627,- Kč (34.917,- Kč a 28.710,- Kč). ÚOHS dne 21. 10. 2003 zrušil obě
rozhodnutí žalovaného s tím, že byl porušen § 35 odst. 1 a § 37 odst. 1 písm.
h) zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, neboť nabídkové ceny
uchazečů nehodnotil podle jejich výše v souladu s kritérii uvedenými v
podmínkách soutěže, tedy podle zveřejněného způsobu, a hodnocení nabídek
neobsahovalo zdůvodnění výběru nejvhodnější nabídky. Po zamítnutí rozkladu
podaného žalovaným se obě jeho rozhodnutí stala pravomocnými. Soud prvního
stupně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 373 obch. zák. s přihlédnutím k §
757 obch. zák. a dospěl k závěru, že porušením obecného ustanovení § 286 obch.
zák. a speciálních ustanovení zákona č. 199/1994 Sb. ze strany žalovaného
vznikla žalobkyni škoda odpovídající výši zaplacených správních poplatků
(63.627,- Kč), za kterou žalovaný odpovídá.
Rozsudek ze dne 29. 8. 2006, č. j. 15 Co 497/2006-104, jímž k odvolání
žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího
soudu ČR ze dne 12. 12. 2007, č. j. 25 Cdo 532/2007-139, a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil, že jde o záležitost
vztahující se k výkonu samosprávy v samostatné působnosti obce ve smyslu § 14
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších
předpisů, proto nebyla splněna podmínka odpovědnosti obce podle zákona č.
82/1998 Sb., tedy že škoda byla způsobena nezákonným rozhodnutím obce vydaným
při výkonu veřejné správy, tj. takovým rozhodnutím, kde obec uplatňuje veřejnou
moc, jejímž je nositelem. V daném případě bylo sice pro nezákonnost zrušeno
rozhodnutí vydané obcí (žalovaným) jakožto zadavatelem veřejné soutěže o pořadí
nejvhodnějších nabídek na zajištění provozu, údržby a oprav veřejného osvětlení
ve vlastnictví obce, avšak nejde zde o rozhodování o právech a povinnostech
jiných osob, vůči nimž by byla uplatňována tzv. vrchnostenská pozice; při
výběru provozovatele svého zařízení, jenž vstoupí do právních vztahů s
žalovaným jako rovný s rovným, a při rozhodnutí o výsledku zadané veřejné
soutěže obec vystupuje a rozhoduje jako vlastník a vykonává svá oprávnění při
nakládání a hospodaření se svým majetkem. Dispozice s obecním majetkem má
zvláštní soukromoprávní povahu a rozhodování obce o výběru provozovatele jejího
majetku není výkonem veřejné moci, a nelze proto s tímto rozhodnutím, byť bylo
příslušným orgánem zrušeno, spojovat odpovědnost obce podle § 19 a násl., § 31
zákona č. 82/1998 Sb., ale pouze odpovědnost obecnou.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 15 Co 56/2008-151,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vázán právním názorem dovolacího
soudu dovodil, že mezi porušením povinnosti při vyhodnocení nabídek v obchodní
soutěži žalovaným a újmou, jejíž náhradu žalobkyně požaduje, není vztah
příčinné souvislosti. Důvodem pro zaplacení správních poplatků byla poplatková
povinnost žalobkyně v příslušných správních řízeních, samotná pohnutka vedoucí
k vyvolání správních řízení příčinnou souvislost nezakládá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Vytýká
odvolacímu soudu aplikaci ustanovení § 420 obč. zák. s tím, že šlo o vztah při
provozování podnikatelské činnosti, podléhající ustanovení § 261 odst. 2 obch.
zák., resp. že odpovědnost za škodu měla být řešena podle § 373 obch. zák.
Dovolatelka rekapituluje průběh výběrového řízení, poukazuje na pochybení
žalovaného a dovozuje vztah příčinné souvislosti. Za nesprávné považuje i to,
že odvolací soud, použil-li ustanovení občanského zákoníku, nepřihlédl k
povinnosti generální prevence ve smyslu § 415 obč. zák., kterou žalovaný podle
dovolatelky rovněž porušil. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že žalobkyně neuvádí žádné
nové skutečnosti, které by byly způsobilé vyvrátit závěr o nedostatku příčinné
souvislosti. Navrhl proto, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem podle
§ 241 odst. l o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Jednou z podmínek odpovědnosti za škodu je vztah příčinné souvislosti (příčiny
a následku) mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a vznikem majetkové
újmy (škody). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem
protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li
doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo.
Není-li tento vztah dán, není rozhodující, podle jakého konkrétního ustanovení
má být kvalifikováno jednání škůdce, s nímž poškozený spojuje vznik majetkové
újmy na své straně. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že mezi
nesprávným vyhodnocením nabídek ve výběrovém řízení a zaplacením správních
poplatků není vztah příčinné souvislosti, nemá pro odpovědnost za škodu význam,
zda jednání žalovaného mělo být posouzeno podle § 415 obč. zák. či § 373 obch.
zák., jak uvádí dovolatelka.
Otázku příčinné souvislosti mezi konkrétním rozhodnutím žalovaného o výsledku
veřejné obchodní soutěže a náklady následně vynaloženými žalobkyní na zahájení
správního řízení, v němž bylo toto rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, řešil
odvolací soud v rámci obecné odpovědnosti obce v souladu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ČR ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1961/2005, který je založen na
obdobném skutkovém základě; od jeho závěrů není důvodu se odchylovat ani v této
věci. I zde totiž platí, že příčinou vzniku povinnosti žalobkyně zaplatit
správní poplatek nebylo rozhodnutí zadavatele veřejné obchodní soutěže o výběru
nejvhodnější nabídky, jež bylo později zrušeno, neboť žádná platební povinnost
z tohoto rozhodnutí pro žalobkyni nevyplývala (i ze samotného platebního výměru
vydaného ÚOHS se podává, že správní poplatek byl žalobkyni tímto úřadem vyměřen
z důvodu, že navrhla přezkoumání uvedeného rozhodnutí, a stala se tak
poplatníkem podle zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích). Povinnost
žalobkyně k zaplacení vyměřeného správního poplatku není tedy přímým důsledkem
předmětného rozhodnutí žalovaného, nýbrž jen důsledkem té skutkové okolnosti,
že žalobkyně jakožto právnická osoba dala podnět k úkonu správnímu orgánu a byl
jí vyměřen poplatek (§ 3 odst. 1, § 6 odst. 2 zákona č. 368/1992 Sb.) s
poučením, že nezaplatí-li poplatek ve stanovené lhůtě, správní orgán zastaví
zahájené řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného. I když žalobkyně podala
zřejmě návrh na základě svého - a jak se později ukázalo i důvodného -
přesvědčení o nesprávnosti rozhodnutí žalovaného, bez jejího návrhu podaného
správnímu úřadu by jí poplatková povinnost nevznikla a bylo zcela na ní, zda
návrh podá či nikoliv. Pohnutka, jež vedla žalobkyni k podání návrhu, právní
význam nemá.
Rozsudek odvolacího soudu je ze všech těchto důvodů správný, a proto Nejvyšší
soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému
v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu