25 Cdo 3327/2024-773
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: B. K., zastoupená JUDr. Petrem Sýkorou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 555/31, 120 00 Praha 2, proti žalované: Nemocnice České Budějovice, a.s., IČO 26068877, se sídlem B. Němcové 585/54, 370 01 České Budějovice, zastoupená Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem Radniční 489/7a, 370 01 České Budějovice, za účasti: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, 186 00 Praha 8, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 480/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 18 Co 140/2024-735, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 7 C 480/2008-677, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 1. 2024, č. j. 7 C 480/2008-698, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované (tehdy v postavení 2. žalované) zaplatit jí 10 000 000 Kč s příslušenstvím a účastníkům ani státu nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyni a jejímu manželovi se dne 24. 4. 2006 narodila dcera AAAAA (pseudonym), u které byl po narození diagnostikován Treacher Collinsův syndrom (TCS), tedy vzácné vrozené onemocnění, které je způsobeno poruchou DNA (mutací) na jedné ze dvou kopií genu získaných od rodičů.
Toto raritní onemocnění se v době těhotenství obtížně diagnostikuje a k jeho zjišťování dochází za předpokladu rodinné anamnézy. V dané věci však žalobkyně již porodila dvě zdravé děti, těhotenství mělo běžný průběh a nebyla zde ani žádná jiná pochybnost. Genetické předpoklady pro vznik TCS byly nalezeny u otce nezletilé až v průběhu řízení. Žalovaná je akreditovaným vysoce specializovaným neonatologickým centrem a nezletilé AAAAA byla poskytnuta veškerá lékařská péče. U syndromu TCS jsou typické problémy s dýchacími cestami, může dojít i ke krvácení do dýchacích cest.
Na JIP byla nezletilá AAAAA řádně monitorována, dýchací cesty byly uvolněny a péče o nezletilou byla řešena na konsiliu při genetickém zkoumání TCS. Lékařská dokumentace byla vedena řádně. Lékaři žalované po porodu, po první a ani druhé zástavě nepochybili a postup žalované byl lege artis.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně a žalované rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 18 Co 140/2024-735, rozsudek soudu prvního stupně v
meritorním výroku, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil. Odvolací soud změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, které přiznal náhradu nákladů řízení 47 331,64 Kč, když neshledal důvody pro jejich moderaci od okamžiku, kdy žalobkyně byla seznámena se závěry ústavního znaleckého posudku a v řízení pokračovala, ačkoliv jí muselo být zřejmé, že v řízení nebude úspěšná, zároveň odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž neshledal odvolací námitky žalobkyně opodstatněné. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že postup žalované byl lege artis a jde-li o zásah do osobnostních práv spočívající v poskytnutí lékařské péče bez udělení informovaného souhlasu, je tvrzený nárok žalobkyně promlčen.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Namítá, že každý, kdo vyhledá zdravotní péči, má právo na to, aby u něj nedošlo k tak významnému poškození zdravotního stavu jako v případě nezletilé. V době hospitalizace nezletilé byla součástí právního řádu Úmluva o lidských právech a biomedicíně, tedy i pravidlo inkorporované do § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, (dále jen „zákon o péči o zdraví lidu“), že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.
Za postup non lege artis je považován jakýkoliv výkon, pokud s ním pacient nevyjádří informovaný souhlas s výjimkou krajní nouze, kdy nelze souhlas pacienta vyžádat. Žalobkyně se domáhala uplatněného nároku s tím, že postup žalované byl postupem non lege artis, avšak odvolací soud nesprávně aplikoval § 13 a § 100 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a nárokem se dále nezabýval z důvodu uplatněné námitky promlčení, přestože podání žaloby běh promlčecí lhůty stavělo.
Žalobkyně má zároveň za to, že je na místě rozšířit aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, v němž došlo k prolomení obecného pravidla o povinnosti důkazní v tzv. medicínských sporech. S ohledem na rozsah možností postupu non lege artis by v řízení mohl být úspěšný jen vystudovaný lékař s odpovídající kvalifikací a místní znalostí předmětného pracoviště. Pokud by se žalobkyni dostalo ve smyslu čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně informací o účelu a povaze zákroku žalovanou, trvala by ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu na převezení nezletilé AAAAA do FN Motol v Praze.
Dovolací důvody tedy žalobkyně spatřuje v posouzení počátku běhu promlčecí lhůty a jejího stavení z titulu náhrady škody na zdraví s ohledem na žalobou uplatněný nárok pro postup zdravotnického zařízení non lege artis a posouzení obrácení důkazního břemene v medicínských sporech, když odvolací soud tyto otázky posoudil nesprávně. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že nezletilé byla poskytována zdravotní péče na náležité odborné úrovni. Tvrzení žalobkyně, že k poškození mozku a centrální nervové soustavy údajně došlo v důsledku absence zvýšeného dohledu nad nezletilou, tak nelze akceptovat. Pokud žalobkyně konstruuje, že soudy porušení právní povinnosti žalovanou zjistily, ale nebylo možno související právo žalobkyni přiznat v důsledku uplatněné námitky promlčení, neodpovídá to skutečnosti.
Dovolání žalobkyně je vystavěno na argumentaci, že poskytování zdravotní péče, aniž by byla zcela splněna poučovací povinnost lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka, bez dalšího zakládá postup non lege artis a znamená porušení právní povinnosti, s nímž je spojeno právo pacienta na náhradu způsobené újmy. Žalobkyně dovozuje nesprávné posouzení promlčení odvolacím soudem z tvrzení, že postačí obecně tvrdit postup non lege artis ze strany poskytovatele zdravotních služeb s tím, že tento popis zahrnuje všechny eventuality a soud sám identifikuje, jakým konkrétním jednáním nebo opomenutím došlo k porušení právní povinnosti zakládající právo na náhradu újmy.
S tím však žalovaná nesouhlasí, neboť je povinností žalobkyně tvrdit rozhodné skutečnosti, od kterých dovozuje nárok uplatněný žalobou. Sama žalobkyně od počátku namítala chyby v péči o nezletilou během její hospitalizace, na jí tvrzená pochybení žalovaná reagovala ve svých podáních a důkazními návrhy. Tvrzené nedostatky informovaného souhlasu se objevily až těsně před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, tedy přibližně sedmnáct let od doby, kdy k údajnému porušení práva žalobkyně mělo dojít.
Žalobkyně nevysvětluje, jak se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky běhu promlčecí lhůty. Neuvádí na podporu své argumentace žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, pouze cituje z odborných publikací. Netvrdí ani, že se jednalo o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, rozhodovanou rozdílně a ani že by tato otázka měla být posouzena jinak. Bez ohledu na vznesenou námitku promlčení je zjevné, že tvrzené podmínky pro odpovědnost žalované z důvodu nedostatečného poučení žalobkyně neprokázala, k čemuž odkázala žalovaná i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněný pod č. 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nelze souhlasit se žalobkyní, pokud tvrdí, že pacient nemůže důkazní břemeno nikdy unést. Domáhá-li se žalobkyně rozšíření aplikace závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, nezdůvodňuje, proč a jakým způsobem by k obrácení důkazního břemene mělo dojít. V dané věci nebyly žádné nedostatky ve zdravotnické dokumentaci vedené žalovanou prokázány a ani tvrzeny, nalézací a ani odvolací soud se od závěrů shora uvedeného nálezu Ústavního soudu neodchýlily a žalobkyně se v důkazní nouzi neocitla.
Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnuto.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.
6. Má-li být dovolání přípustné, je dovolatel povinen vymezit, které z alternativně uvedených hledisek přípustnosti dovolání obsažených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné a musí přitom uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3325/2023).
Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), tj. jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Tyto skutečnosti musí být z dovolání jednoznačně seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). 7. Pokud jde o námitku žalobkyně, že je na místě rozšířit aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, lze ji vyložit tak, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu. 8. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, (ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 3312/16), vyjádřil názor, že obecné pravidlo o rozložení důkazního břemene lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování standardního rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany, která je nese, protože ta objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí ve sporu. V rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, Nejvyšší soud vědom si judikatury Ústavního soudu vyjádřil názor, že je ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio (tj. zcela výjimečné) spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle § 129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či "ztratil". Tehdy lze totiž akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce – poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy. Tento názor byl shledán v konzistentní rozhodovací praxi Ústavního soudu jako ústavně konformní, přičemž lze odkázat nejen na odvolacím soudem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2000, sp. zn. I. ÚS 3937/18, ale z poslední doby například na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2480/24. V dané věci však nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by zdravotnická dokumentace nebyla vedena řádně. Naopak z výslechu slyšených znalců je zřejmé, že zdravotnická dokumentace řádně vedena byla a znalci ji měli k dispozici. Pokud tedy odvolací soud nerozhodl o obrácení důkazního břemene, postupoval v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, a tak není splněn předpoklad přípustnosti dovolání založený na námitce, že se odvolací soud při řešení otázek vztahujících se k ochraně základních práv a svobod odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Dovolací soud rovněž neshledává důvod aplikovatelnost těchto závěrů rozšiřovat, a tím se v konečném důsledku od těchto závěrů odchylovat. 9. Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobkyně s tím, jak odvolací soud posoudil počátek běhu promlčecí lhůty a otázku jejího stavění, neboť ve vztahu k této otázce dovolatelka předpoklady přípustnosti dovolání neuvedla. 10. Lze pouze zopakovat, že dovolatel je ze zákona povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, ale také tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, avšak žalobkyně této své povinnosti nedostála a dovolací soud není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). 11. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu