25 Cdo 3360/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci
žalobkyně Č.k.p, zastoupené advokátem, proti žalovanému 1) O. a.s.,
zastoupenému advokátem, 2) P. K., o zaplacení 36.495,- Kč s přísl., vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 94/2005, o dovolání prvního
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, č.j. 13
Co 296/2006-65, takto :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, č.j. 13 Co 296/2006-65,
se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně vůči prvnímu
žalovanému, a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a
prvním žalovaným zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že při dopravní
nehodě dne 4. 11. 2002, kterou jako řidič způsobil druhý žalovaný, bylo
poškozeno vozidlo J. J., jemuž žalobkyně (Č. k. p.) z garančního fondu
vyplatila 36.495,- Kč na náhradu škody způsobené provozem vozidla, k němuž
nebyla uzavřena smlouva o povinném pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla ve smyslu ust. § 4 zákona č. 168/1999 Sb. (dále jen „zákon“).
Vlastníkem vozidla byla leasingová společnost (první žalovaný) a druhý žalovaný
byl jako leasingový nájemce jeho provozovatelem. V leasingové smlouvě se druhý
žalovaný zavázal, že uzavře smlouvu o povinném pojištění odpovědnosti za škodu,
což učinil, smlouva však byla k 18. 7. 2002 ukončena pro neplacení pojistného.
Žalobkyně se podle § 24 zákona domáhala na obou žalovaných zaplacení částky,
kterou poskytla J. J. Soud prvního stupně uzavřel, že za škodu způsobenou J. J.
odpovídá druhý žalovaný jakožto provozovatel vozidla podle ust. § 427 obč. zák.
První žalovaný jako vlastník měl sice podle ust. § 4 zákona povinnost vozidlo
pojistit, ovšem v tehdejší době zákon výslovně nestanovil povinnost vlastníka
nepojištěného vozidla zaplatit žalobkyni to, co plnila poškozenému.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č.j.
13 Co 296/2006-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou
povinni zaplatit žalobkyni 36.495,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 17. 9. 2004
do zaplacení společně a nerozdílně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, dospěl však k jiným závěrům. Zákon č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke
dni 28. 2. 2003 (vznik nároku žalobkyně) sice neobsahoval ust. § 24 odst. 8 o
tom, že vůči pohledávce K. (Č. k. p.) jsou solidárními dlužníky provozovatel a
vlastník vozidla, jehož provozem byla způsobena škoda, avšak povinnost
provozovatele i vlastníka vozidla k plnění K. byla dána i před tím. Vzhledem k
tomu, že první žalovaný jako vlastník vozidla měl podle § 4 zákona povinnost
uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla,
v případě, že tak neučinil, je osobou bez pojištění odpovědnosti, za níž bylo
plněno poškozenému. Druhému žalovanému vznikla smluvně (uzavřením leasingové
smlouvy) povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, a proto po zániku tohoto
pojištění je i on osobou bez pojištění odpovědnosti. Proto i před novelou
zákona, která výslovně stanoví solidární povinnost provozovatele a vlastníka
vozidla, měly tyto osoby povinnost k náhradě toho, co za ně K. poškozenému
plnila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Namítá, že odvolací soud nesprávně
vyložil a na projednávaný případ nesprávně aplikoval zákon č. 168/1999 Sb. v
tehdejším znění. Teprve novela zákona (zákon č. 377/2005 Sb.) účinná od 29. 9.
2005 zakotvila solidární povinnost provozovatele a vlastníka vozidla vůči K. a
v rámci principu zákazu retroaktivity právních předpisů nelze dovodit zákonnou
povinnost prvního žalovaného uzavřít pojistnou smlouvu, a nelze jej tedy ani
považovat za osobu bez pojištění. Za škodu způsobenou provozem vozidla odpovídá
jeho provozovatel, a tím byl druhý žalovaný. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, věc projednal podle ust.
§ 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený
rozsudek byl vydán dne 18. 10. 2006, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl
o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
první žalovaný uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 4 zákona č. 168/1999 Sb. (ve znění účinném ke dni 28. 2. 2003) uzavřít
pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti je povinen vlastník nebo
spoluvlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li
tento zákon jinak. Tím není dotčeno právo uzavřít pojistnou smlouvu ve prospěch
těchto osob.
Podle § 6 odst. 1 zákona se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu,
která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné
smlouvě.
Podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona K. (tj. Č. k. p.) poskytuje z garančního
fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou
odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti.
Podle § 24 odst. 7 věty první zákona K. má právo proti tomu, kdo odpovídá za
škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyšel z názoru, že pasivní legitimace v tomto
sporu se odvíjí od posouzení, zda a kdo má povinnost uzavřít pojistnou smlouvu.
Již ve svých předchozích rozhodnutích se dovolací soud zabýval posouzením,
které osoby vymezuje zákon pod pojmem „osoba bez pojištění odpovědnosti“. Např.
v rozsudcích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, a ze dne 11. 3.
2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, Nejvyšší soud dovodil, že za osobu bez
pojištění odpovědnosti, vůči níž má K. ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona
č. 168/1999 Sb. právo na náhradu, je třeba považovat tu osobu, která za
způsobenou škodu odpovídá, nikoliv pouze osobu, která nesplní povinnost uzavřít
k vozidlu pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 tohoto zákona. Pojištění odpovědnosti
se podle § 6 odst. 1 zákona vztahuje totiž na každou osobu, která odpovídá za
škodu. Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle § 427 a
násl. obč. zák. jeho provozovatel, podle § 420 odst. 1 obč. zák. pak jeho řidič
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo
990/2008), pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li
o případ uvedený v ust. § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudek publikovaný
pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li tedy Č. k. p.
(žalobkyně) podle § 24 odst. 7, ve spojení s § 24 odst. 2 písm. b) zákona (ve
znění tehdy účinném) právo postihu vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou
provozem nepojištěného vozidla, nemůže mít toto postižní právo proti tomu, kdo
za škodu nenese odpovědnost, byť by jako vlastník vozidla nesplnil svou
povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti. Druhý žalovaný
sice neměl zákonnou povinnost uzavřít smlouvu o povinném pojištění vozidla,
zavázal se k tomu vůči prvnímu žalovanému v leasingové smlouvě, to však
neznamená, že by tímto smluvním ujednáním zanikla povinnost vlastníka vozidlo
pojistit, vyplývající přímo ze zákona (§ 4). Avšak vlastník vozidla, pokud není
řidičem (§ 420 obč. zák.) ani provozovatelem vozidla (srov. R 6/2009, § 427
obč. zák.), není osobou odpovědnou za vznik škody z dopravní nehody, a podle
tehdejší právní úpravy § 24 zákona nemá vůči pohledávce K. solidární povinnost
k plnění.
Protože odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
nároku uplatněného proti prvnímu žalovanému, je zřejmé, že uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Dovolací soud proto
zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci společně a nerozdílně
s druhým žalovaným 36.495,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 17. 9. 2004 do
zaplacení, spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení, a věc v tomto
rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 části věty za
středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu