25 Cdo 3387/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing.
P. Š. a b) PaedDr. J. Š., obou zastoupených Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se
sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti žalované Konhefr, stavby a interiéry, s. r.
o., IČO 6105579, se sídlem Praha 9 – Horní Počernice, Štverákova 1777/22,
zastoupené JUDr. et PhDr. Petrem Podlahou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1,
Vodičkova 40, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn.
15 C 291/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 5. 2012, č.j. 53 Co 572/2011-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 5.370,- Kč rukám JUDr. et PhDr. Petra Podlahy,
Ph.D., advokáta se sídlem Praha 1, Vodičkova 40, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Žalobci se na žalované domáhali zaplacení 76.020,50 Kč s příslušenstvím jako
nákladů na odstranění škody způsobené žalovanou při její stavební činnosti v
nemovitosti žalobců, kdy mělo dojít k ucpání odpadního potrubí stavebními
materiály.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. 7. 2011, č.j. 15 C 291/2007-131,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
žalovaná společnost prováděla v letech 2001 až 2002 pro žalobce stavbu
rodinného domu včetně napojení odpadů na kanalizační přípojku, která byla
zřízena již před koupí pozemku žalobci. Od května do července 2002 prováděla
žalovaná na stavbě vnější i vnitřní omítky, betonáž podlah a plotu včetně
pokládky zámkové dlažby; stavba byla žalobcům předána 18. 7. 2002 a 12. 8. 2002
kolaudována. V létě 2005 se projevily problémy s odtokem odpadních vod z
nemovitosti, následně se žalobci snažili prostřednictvím specializovaných firem
pročistit kanalizační přípojku, v níž byly zjištěny vápenité usazeniny trvalého
charakteru, v září 2006 žalobci vyměnili nefunkční odpadní potrubí za nové.
Podle závěrů znaleckého posudku hlavní příčinou ucpání kanalizační přípojky
bylo její nekvalitní provedení v rozporu s tehdy platnými normami, spočívající
v nedodržení výškových rozdílů v napojeních potrubí a neexistenci přechodového
kusu při napojení přípojky na hlavní řad, když ze záznamů je zřejmé, že ucpávka
prošla téměř celým potrubím a zastavila se v místě přechodu do hlavního řadu.
Soud s odkazem na ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. dospěl k závěru, že hlavní
příčinou ucpání kanalizační přípojky bylo její nekvalitní provedení, avšak za
zhotovení části přípojky od revizní šachty k hlavnímu řadu nenese žalovaná
odpovědnost, neboť ji nebudovala. Ucpávka sice byla tvořena stavebním
materiálem, nelze však přesně určit jakým, a nelze tak s jistotou říci, že se
jednalo o stavební materiál žalované. S odkazem na zákonné předpoklady vzniku
odpovědnosti za škodu shledal, že ani případné nesprávné nakládání žalované se
stavebním odpadem by přímo ucpání kanalizace nezpůsobilo, to bylo způsobeno až
následným odplavením ucpávky a jejím zaklesnutím v místě bez přechodového kusu.
Prvotní příčinu vzniku ucpávky se tak nepodařilo zjistit, neboť její vzorek
nebyl k dispozici, ucpávka se zjevně tvořila několik let a nebylo možné zjistit
od jakého okamžiku. Soud uzavřel, že z těchto důvodů žalovaná nenese
odpovědnost za ucpání kanalizace žalobců, ačkoli se svou činností na zanesení
vápenocementovými usazeninami spolupodílela, nebylo však prokázáno, zda měrou
podstatnou či hlavní.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, č.j. 53
Co 572/2011-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nebylo příčinou ucpání
kanalizace nesprávné zhotovení přípojky co do výškového napojení jednotlivých
dílů, jak uzavřel soud prvního stupně. Samo nezabudování přechodového dílu
kanalizace škodu podle odvolacího soudu nezpůsobilo a bylo na žalobcích, aby
prokázali, že nedovolené nakládání se stavebním odpadem se dopustila právě
žalovaná, a to v rozsahu způsobilém přivodit vznik ucpávky, když pouhé částečné
zanesení průtočného profilu, opět samo o sobě, případně i ve spojení s
neexistencí přechodového kusu, se při následném již běžném užívání kanalizace
nutně nemuselo projevit vůbec nikdy. Žalobci se tedy ocitli v důkazní nouzi,
když neprokázali, že žalovaná by se stavební činností přímo podílela na
zanesení přípojky vápenocementovými usazeninami. Odvolací soud zdůraznil, že
ucpanou přípojku žalovaná nebudovala, nebyl zaznamenán stav přípojky před
zahájením činnosti žalované, nebylo prokázáno stáří usazenin, ani že šlo o
materiál užívaný žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nesprávnost dovoláním
napadeného rozsudku spatřují v tom, že soud založil své potvrzující rozhodnutí
na jiných skutkových zjištěních než soud prvního stupně, aniž by zopakoval
dokazování a aniž by žalobci byli poučení o tom, že dosud neprokázali důvod
ucpání kanalizace. Namítají, že nebyly splněny podmínky pro potvrzení
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, neboť soud prvního stupně
neučinil skutková zjištění zásadně významná pro správné rozhodnutí o věci samé.
Shledávají vady řízení před odvolacím soudem, který sice přisvědčil námitkám
žalobců ohledně podstatné příčiny ucpání kanalizace nesprávným zhotovením,
přesto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě skutečností, které měl
soud prvního stupně za prokázané, proti nimž však dovolatelé nemohli brojit.
Napadají též správnost znaleckého posudku, ze kterého odvolací soud převzal
pouze závěr o nekvalitním provedení kanalizace z důvodu chybějící přípojky na
hlavní kanalizační řad, ač tuto skutečnost jiný důkaz nepotvrdil, a vyjadřují
přesvědčení, že posudek měl být jako celek „odmítnut“ a měl být zpracován
posudek revizní. Mají za to, že k prokázání porušení povinnosti žalované
postačují z dokazování vyplývající skutečnosti vytvářející ucelený řetězec
nepřímých důkazů, logicky na sebe navazujících a směřujících k závěru, že k
ucpání došlo v důsledku činnosti žalované. Splnění požadavku odvolacího soudu
na předložení přímého důkazu o aktivní činnosti žalované považují za nemožné.
Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání domnívá, že dovolání není v konkrétním
případě přípustné, neboť v něm dovolatelé nevymezují otázku, jež by měla mít po
právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí s tvrzením dovolatelů, že mezi
rozsudky soudů obou stupňů existují rozpory, když oba soudy vycházely ze
zásadně stejných skutkových zjištění a dospěly ke stejným skutkovým závěrům
ohledně nekvalitního provedení kanalizační přípojky. Uzavírá, že Nejvyššímu
soudu přísluší hodnotit pouze právní závěry odvolacího soudu a nemůže se
zabývat novými skutkovými tvrzeními dovolatelů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání žalobců odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo
součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných
do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní
otázky zásadního významu.
Žádná z otázek předložených dovolateli k dovolacímu přezkumu nepředstavuje
otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam pro rozhodnutí ve věci samé
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobci nesouhlasí zejména s tím, jak
soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a
sami (odlišně od soudů obou stupňů) hodnotí, zda na straně žalované jsou
prokázány skutečnosti zakládající odpovědnost za škodu, jejíž náhrada je
požadována (oproti závěru odvolacího soudu tvrdí, že prokázali protiprávní
jednání žalované i existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti
žalované a vzniklou škodou), tedy brojí proti správnosti skutkových závěrů
odvolacího soudu, nikoli právního posouzení. Nesouhlas se skutkovými závěry a
výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá,
není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž jde o
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
jsou vznik škody, porušení právní povinnosti (protiprávní jednání) a příčinná
souvislost mezi nimi. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně; není-li
splněn i jen jeden z nich, odpovědnost dána není a soud se nemusí zabývat
splněním předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.
2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek
nejvyššího soudu pod C 3267). Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. například
usnesení ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení ze dne 25. 1.
2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, usnesení ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2308/2005, a usnesení ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007) opakovaně
vysvětlil, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z
předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných
následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku
jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto
postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní
majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li
jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody
může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl.
Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se
podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o
příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je
pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní
příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně
případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Z těchto právních
závěrů Nejvyššího soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov.
například jeho nález ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, uveřejněný pod
číslem 228/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolacímu soudu
nelze v této souvislosti nic vytknout. Právní závěry odvolacího soudu jsou v
souladu s citovanou judikaturou. Skutkové závěry o tom, které skutečnosti byly
či nebyly prokázány, přezkumu dovolacího soudu nepodléhají. Dílčí rozdíly mezi
skutkovými závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu nejsou pro právní
závěr o nedůvodnosti žaloby podstatné (pro výsledek řízení není rozhodné, zda
nebylo prokázáno, že se žalovaná na zanesení kanalizační přípojky podílela
podstatně, anebo že se na něm podílela vůbec).
Ani namítaná případná vada řízení (výhrady směřující proti znaleckému posudku a
postupu odvolacího soudu, jenž odůvodnění svého rozsudku opřel zčásti o jiné
skutečnosti zjištěné v řízení před soudem prvního stupně než soud prvního
stupně, popřípadě nepoučil žalobce, že neprokázali rozhodné skutečnosti)
nezakládá přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení, neboť je to zákonem
výslovně vyloučeno (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Procesní vada (porušení procesních
předpisů), jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je
samostatným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odlišným od
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř. Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
může založit jen taková dovolací námitka, která představuje spornou otázku
výkladu procesního práva, jež dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena, nebo je
odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně. Žádnou takovou otázku
dovolatelé neformulují. Znalecký posudek podléhá stejně jako ostatní důkazy
hodnocení soudu a jeho případné vady nevedou bez dalšího k jeho nepoužitelnosti.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší
soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a je odůvodněn
tím, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, jsou povinni nahradit náklady
dovolacího řízení žalované. Náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých
žalované sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k
dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 4.140,- Kč,
paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s
připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem činí 5.370,-
Kč. Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, ačkoli ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá
zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v
jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež
byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení
nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis, podle něhož by náhrada
jednotným způsobem ve srovnatelných případech mohla být stanovena, k dispozici
není.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu