25 Cdo 3397/2024-368
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: P. Ž., zastoupený Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem Cihlářská 643/19, 602 00 Brno, proti žalované: Slavia pojišťovna, a. s., IČO 60197501, se sídlem Táborská 940/31, 140 00 Praha 4, o zaplacení 2 075 376 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 48/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 182, 241/2024-337, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 182, 241/2024-337, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení dovolatelem formulovaných otázek neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 16 C 48/2021-287, ve spojení s usnesením ze dne 20. 6. 2024, č. j. 16 C 48/2021-315, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) 484 321 Kč s příslušenstvím (výrok I) a na bolestném 178 214 Kč s příslušenstvím (výrok III), ohledně částek 1 370 296 Kč s příslušenstvím na náhradu za ZSU a 42 545 Kč s příslušenstvím na bolestném
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 58 Co 182, 241/2024-337, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I tak, že žalobu i ohledně 484 321 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 5. 2018 M. Š. srazil žalobce vozidlem pojištěným u žalované a způsobil mu újmu na zdraví, přičemž mezi stranami panoval spor pouze o výši náhrady. Za účelem stanovení rozsahu nemajetkové újmy odvolací soud zopakoval dokazování znaleckým posudkem MUDr. Lorenze, který předložil žalobce, MUDr. Hrnčíře, který předložila žalovaná, a revizním ústavním znaleckým posudkem Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Odvolací soud vyšel z revizního ústavního znaleckého posudku, který se přiklonil k závěrům znalce MUDr. Hrnčíře, protože posudek MUDr. Lorenze nezohledňoval předchorobí žalobce. Soud uzavřel, že výše náhrady za ZSU činí 573 930 Kč, a protože žalovaná plnila mimosoudně žalobci 599 769 Kč, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že žalobu zamítl.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“).
5. Dovolatel v první řadě namítá, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2925/20, neboť neaplikoval nařízení vlády č. 276/2015 Sb., podle kterého by žalobci náležela vyšší náhrada, protože se u žalobce nejednalo o pracovní úraz. Dovolatel má za to, že tím odvolací soud porušil princip rovnosti. Jeho námitka však není důvodná. Nález Ústavního soudu na posuzovanou věc nedopadá, neboť v něm šlo o případ poškozeného, kterému vznikl nárok na náhradu újmy jak podle zákoníku práce, protože utrpěl pracovní úraz, tak podle občanského zákoníku, protože újma byla způsobena provozem dopravního prostředku (§ 2927 o.
z.). Žalobce ale pracovní úraz neutrpěl a nárok podle zákoníku práce mu tak nevznikl. Dále je třeba poukázat na to, že Ústavní soud v bodě 52 svého nálezu uvádí: „Uzavřením pracovní smlouvy (nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) dochází ke vzniku specifického právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se řídí především zákoníkem práce. Důsledkem této zvláštní úpravy vycházející z principu zvýšené ochrany zaměstnance je také to, že podmínky potřebné ke vzniku povinnosti k náhradě té které újmy mohou být upraveny odchylně od obecné (občanskoprávní) úpravy, stejně tak rozsah náhrady dané újmy.“ Připouští-li Ústavní soud, aby byly podmínky vzniku povinnosti k náhradě újmy, případně rozsah nahrazované újmy, stanoveny výhodněji ve vztazích mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ve srovnání s občanskoprávními vztahy, tím spíše lze připustit, aby za stejnou újmu zaměstnanec obdržel vyšší náhradu, než kdyby se tatáž újma nahrazovala pouze v občanskoprávním režimu.
Ústavní soud pak v bodě 58 svého rozhodnutí nařízení vlády č. 276/2015 Sb. kritizuje, neboť „opomíjí premisu civilního práva o volné soudní úvaze při stanovování konkrétních částek odškodnění, nerespektuje systém náhrad dle metodiky a pevnou částkou fixuje hodnotu bodu (…).“ Z uvedených důvodů se odvolací soud od dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu neodchýlil, pokud při stanovení výše náhrady za ZSU nařízení vlády č. 276/2015 Sb. neaplikoval.
6. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud mechanicky převzal závěry znaleckého posudku, čímž se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 878/2014, 8 Tdo 190/2017 a 25 Cdo 272/2024. Ani tato námitka není důvodná, neboť odvolací soud postupoval v souladu s těmito rozhodnutími. Za základ úvahy o výši náhrady vzal procentní pokles aktivit a participací v jednotlivých doménách stanovený revizním znaleckým posudkem s přihlédnutím k tomu, že již znalecký ústav v posudku vzal v úvahu další specifické okolnosti případu, zejména předchorobí žalobce (předchorobím v dané souvislosti se rozumí trvalé zdravotní obtíže, kterými trpěl poškozený již před škodní událostí a které nevznikly nebo se výrazně nezhoršily v příčinné souvislosti se škodní událostí, tedy nemohou jít k tíži žalovaného a projevit se vyšší částkou náhrady). Výši náhrady pak soud stanovil sám (bod 27 napadeného rozsudku) a zohlednil věk žalobce. Nelze proto přisvědčit dovolateli, že „odvolací soud s vypočtenou částkou dále nepracoval a pouze popisoval principy a postupy, jež jsou obsaženy v metodice.“ Lze poznamenat, že dovolatel ani sám neuvádí, které konkrétní okolnosti nebo faktory zohlednit měl a nezohlednil.
7. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
9. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 18. 6. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu