25 Cdo 272/2024

25 Cdo 272/2024-203

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: M. P., zastoupený Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem se sídlem náměstí Míru 142/88, 568 02 Svitavy, proti žalovanému: M. T. P., zastoupený JUDr. Tomášem Tintěrou, advokátem se sídlem Olomoucká 26, 568 02 Svitavy, o zaplacení 386 771 Kč, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 131/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 4. 2023, č. j. 18 Co 229/2022-163, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 4. 2023, č. j. 18 Co 229/2022-163, vyjma té části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku okresního soudu, spolu s rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. 5. 2022, č. j. 6 C 131/2020-115, vyjma výroku II, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

(výrok I), co do částky 193 385,50 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV, V a VI) a o soudním poplatku (výrok VII).

2. Okresní soud tak rozhodl poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek ve věci ze dne 10. 11. 2020, č. j. 6 C 131/2020-44, jímž bylo žalobě zcela vyhověno, zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 4. 2021, č. j. 18 Co 70/2021-69, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Krajský soud ve zrušujícím usnesení aproboval právní závěr okresního soudu, že v daném případě nelze náhradu škody snížit podle ustanovení § 2953 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též „o. z.“, neboť žalovaný způsobil žalobci škodu úmyslným trestným činem. Důvodem zrušení prvního rozsudku bylo, že se okresní soud nijak nezabýval možným posouzením věci podle § 2918 o. z., tedy možným spoluzpůsobením škody žalobcem.

3. Okresní soud vyšel ve svém rozhodnutí z následujícího závěru o skutkovém stavu. Dne 3. 9. 2017 přišla za žalobcem k jeho chatě paní L., přítelkyně žalovaného, řešit rozbitý ohradník. Tito dva se začali hádat a došlo i na strkání, které chtěl žalobce ukončit tím, že dal paní L. facku. Když to viděl žalovaný, vyběhl paní L. na pomoc. Po následných vzájemných slovních útocích žalobce žalovaného udeřil, žalovaný mu ránu opětoval a začali se prát; přitom oba nakonec spadli na zem. V důsledku pádu došlo ke zranění žalobce, zejména k vykloubení pravého akromioklavikulárního kloubu, podle Tossyho klasifikace III. stupně, a zlomenině V. žebra vpravo bez úlomku. Za tento skutek byl žalovaný uznán vinným spácháním přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, dále jen „tr. zákoník“. Zranění žalobce zanechalo i po skončení léčení trvalé následky, poškozený kloub se nevrátil do původního stavu, a žalobce tak může jen omezeně upažovat, zapažovat a připažovat pravou paží a má sníženou svalovou sílu pravé ruky. Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, ohodnotila ztížení společenského uplatnění žalobce v důsledku těchto trvalých následků na 366 771 Kč. Za vyhotovený posudek žalobce zaplatil znalkyni 20 000 Kč.

4. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 18 Co 229/2022-163, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku VII (výrok I), změnil výrok VII rozsudku okresního soudu o soudním poplatku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

5. Odvolací soud převzal v plném rozsahu skutkové závěry okresního soudu. K právnímu posouzení věci odvolací soud uvedl, že je ve smyslu § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též „o. s. ř.“, vázán závěry trestního rozsudku ohledně otázek protiprávního jednání žalovaného, újmy na zdraví žalobce, příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a újmou žalobce, a zavinění žalovaného. Tím je podle § 2951 a § 2958 o. z. dán základ nároku žalobce na náhradu za nemajetkovou újmu v podobě ztížení společenského uplatnění. K výši náhrady byl podán znalecký posudek z příslušného oboru vycházející z Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, dále jen „Metodika k § 2958 o. z.“, přičemž znalkyně své závěry při výslechu soudem přesvědčivě odůvodnila. Nebyl tak důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku, jak požadoval žalovaný.

6. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se na způsobené újmě spolupodílel ve smyslu § 2918 o. z. Při hodnocení okolností, které se při vzniku škody přičítají poškozenému, není soud v občanském soudním řízení vázán trestním rozsudkem odsuzujícím škůdce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99). Při hodnocení míry účasti žalobce na způsobené újmě odvolací soud vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, publikovaného pod č. 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále též „Sb. rozh. obč.“, a dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu k výkladu dřívějšího ustanovení § 441 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, které upravovalo danou otázku do 31. 12. 2013, a to obdobně jako současný § 2918 o. z. Odvolací soud uvedl, že žalobce si měl počínat tak, aby zabránil vyhrocení situace, a předešel tím vzniku možné újmy. Tak si ovšem žalobce nepočínal. Prvotní příčinou fyzického konfliktu mezi žalobcem a žalovaným bylo to, že žalobce fyzicky napadl paní L. Teprve v reakci na to žalovaný přiběhl paní L. na pomoc a chtěl ji z místa odvést, nicméně to byl opět žalobce, kdo jako první udeřil žalovaného, čímž spustil rvačku. Žalobce si tak své zranění spoluzpůsobil, protože sám napadení ze strany žalovaného vyprovokoval. Tímto chováním žalobce porušil povinnost uloženou mu § 2900 o. z., tedy počínat si tak, aby nedošlo k újmě (zde na zdraví). Mezi tímto protiprávním jednáním žalobce a jeho újmou je příčinná souvislost. Po zvážení všech okolností, jež přispěly ke způsobení újmy, pak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce si újmu spoluzpůsobil v rozsahu 50 %.

7. Proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen vyhovující výrok I rozsudku okresního soudu, podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání odůvodnil jednak tím, že odvolací soud se při posouzení otázky spoluúčasti žalobce na způsobené škodě odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, dále tím, že rozsudek odvolacího soudu je založen mj. na vyřešení otázky posouzení jednání v nutné obraně a v pomoci při nutné obraně, konkrétně otázky, jak aplikovat ustanovení § 2918 o.

z. v případě, že byly podmínky nutné obrany u poškozeného splněny, která nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, dále tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury týkající se revizních znaleckých posudků, zejména od nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2221/22, nevypořádal se v odůvodnění rozsudku řádně s argumentací žalovaného ve vztahu k závěrům znalkyně v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 919/09 a další judikaturou Ústavního soudu, kterou žalovaný označil, a konečně tím, že odvolací soud bez dalšího převzal závěry zjištěné znalkyní pomocí Metodiky k § 2958 o.

z., a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1010/22.

8. Jako dovolací důvod dovolatel uvedl nesprávné právní posouzení věci. K otázce spoluúčasti na způsobené škodě žalobce uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je založen na vázanosti trestním rozsudkem, kterým byl žalovaný odsouzen. Tento rozsudek byl vyhotoven bez odůvodnění. Odvolací soud pak svá skutková zjištění formuloval tak, že příčinou celého incidentu bylo chování žalobce vůči paní L., zejména jeho fyzický útok vůči ní. Žalovaný se nejprve snažil paní L. z místa odvést, avšak žalobce fyzicky zaútočil i na něj a při rvačce pak oba upadli. Žalovaný poukázal na to, že žalobce byl vzhledem k rozměrům a hmotnosti své postavy ve zjevné fyzické převaze nejen vůči paní L., ale i vůči žalovanému. Takto (správně) zjištěný skutkový stav příliš nekoresponduje s výrokem o vině v trestním řízení. Na tento skutkový stav pak odvolací soud neaplikoval správně závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2216/2019. Podle žalovaného je třeba při posuzování míry spoluzpůsobení škody přihlédnout i ke společenské nebezpečnosti jednotlivých jednání, nikoli jen k nastalým následkům. Jednání, kterého se dopustil žalobce, je podle žalovaného závažnější, škodlivější a celkově zavrženíhodnější, na čemž nic nemění skutečnost, že řízení skončilo odsuzujícím rozsudkem jen vůči žalovanému, protože bylo dílem náhody, že při rvačce utrpěl zranění právě jen žalobce, který byl agresorem.

9. Dále žalovaný uvedl, že ani vázanost soudu odsuzujícím trestním rozsudkem nevylučuje možnost přihlédnout k okolnostem, které protiprávnost či zavinění škůdce umenšují, a to dokonce tak, že náhrada újmy bude poškozenému přiznána jen v malé míře nebo nebude přiznána vůbec, anebo bude náhrada ještě dále moderována podle § 2953 odst. 1 o. z. či důslednou aplikací zásady vyjádřené v § 6 o. z., že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého či protiprávního činu. Odvolací soud k této námitce nepřihlédl a pouze konstatoval, že se žalovaný měl více bránit v trestním řízení.

10. Odvolací soud také pochybil, pokud přes návrh žalovaného nenechal vypracovat revizní znalecký posudek k výši újmy žalobce, a nijak se nevypořádal s námitkou žalovaného, že znalkyně vycházela při stanovení výše náhrady do značné míry pouze ze subjektivních sdělení žalobce, bez opory v objektivním nálezu. Přitom v řízení vyšlo najevo, že žalobce ohledně jiných okolností opakovaně a účelově měnil svá tvrzení či výpověď, takže jej soudy vyhodnotily jako nevěrohodného např. v otázce průběhu konfliktu mezi účastníky. Znalecký posudek, z nějž soudy vycházely, si přitom žalobce nechal vypracovat sám před zahájením řízení; takovou možnost pak žalovaný neměl.

11. Konečně nesprávné právní posouzení věci žalovaný spatřoval i v tom, že napadený rozsudek bez dalšího přebírá závěry znalkyně zjištěné pomocí tzv. Metodiky, přičemž soud měl nad rámec zjištěné újmy podle znaleckého posudku do svých úvah včlenit další okolnosti, zejména promítnutí zásady slušnosti. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek, případně i rozsudek okresního soudu, a věc vrátil k dalšímu řízení.

12. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., má všechny zákonné náležitosti, a nejde o žádnou z věcí vyjmenovaných v § 238 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání v smyslu § 237 o. s. ř.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalovaného, že odvolací soud se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, resp. že právní závěry tohoto rozhodnutí neaplikoval na zjištěný skutkový stav správně. Uvedené rozhodnutí řešilo otázky výkladu a aplikace ustanovení § 2918 a § 2953 odst. 1 o. z.

16. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

17. Podle § 2953 odst. 1 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

18. Z dikce ustanovení § 2953 odst. 1 o. z. je zřejmé, že jeho aplikace je v této věci vyloučena tím, že žalovaný způsobil újmu na zdraví žalobce úmyslně. V tomto směru je soud v občanském soudním řízení vázán odsuzujícím trestním rozsudkem ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., protože přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 t. z. je trestným činem úmyslným. Prokázaný úmysl žalovaného je tedy jedním ze znaků skutkové podstaty přečinu, který žalovaný spáchal a pro který byl odsouzen. Dovoláním napadený rozsudek se sice touto otázkou výslovně nezabýval, to však jen proto, že k případné aplikaci § 2953 odst. 1 o. z. se vyjadřoval okresní soud v prvním rozsudku v této věci se závěrem, že úmyslné zavinění žalovaného vylučuje aplikaci uvedeného zákonného ustanovení. Tento závěr okresního soudu o nemožnosti aplikace § 2953 odst. 1 o. z. byl odvolacím soudem aprobován. V dovolatelem odkazované věci vedené pod sp. zn. 25 Cdo 2216/2019 sice byl předmětem řízení nárok na náhradu újmy na zdraví způsobené také přečinem ublížení na zdraví, ovšem spáchaným z vědomé nedbalosti, takže aplikace § 2953 odst. 1 o. z. z tohoto důvodu vyloučena nebyla. V tomto směru se tedy rozsudek odvolacího soudu nemohl od závěrů uvedeného rozsudku odchýlit, neboť vycházel z odlišného skutkového stavu.

19. Ani při výkladu a aplikaci ustanovení § 2918 o. z. se odvolací soud neodchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 2216/2019 (a další judikatury v tomto směru) a naopak z nich důsledně vycházel. I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr, že úprava spoluzpůsobení škody poškozeným patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2020).

20. Nejvyšší soud se setrvale vyslovuje k otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným tak, že úvaha, nakolik se na způsobení újmy podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese újmu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku újmy jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněného pod číslem 24/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020). Účast poškozeného na vzniku újmy ve smyslu § 2918 o. z. lze dovodit jen tehdy, jsou-li okolnosti na jeho straně prokazatelně jednou z příčin újmy. Přihlíží se k nim zejména v případech, kdy poškozený svým protiprávním jednáním trestný čin proti své osobě vyprovokoval, nebo tam, kde pachatel odvracel útok poškozeného, aniž byly splněny podmínky nutné obrany.

21. Ve věci sp. zn. 25 Cdo 2216/2019 nebylo shledáno, že by si poškozený spoluzpůsobil újmu na svém zdraví tím, že třetí osobě v přítomnosti škůdce vulgárně nadával, a tím škůdce vyprovokoval k fyzickému útoku. „Pouhé“ slovní útoky poškozeného na třetí osobu nebyly omluvitelným důvodem k tomu, aby škůdce poškozeného fyzicky napadl, a nebyly shledány příčinou újmy, která poškozenému vznikla. Naopak v této věci odvolací soud shledal příčinu, která se podílela na vzniku újmy na straně žalobce v rozsahu 50 %, ve skutečnosti, že žalobce jako první napadl fyzicky paní L. a pak i žalovaného, a vyvolal tak rvačku. Tyto závěry odvolacího soudu odpovídají i další judikatuře k otázce spoluzpůsobení újmy poškozeným, zejména pak rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4228/2007, publikovaného pod č. 76/2010 Sb. rozh. obč. Úvahy a závěry odvolacího soudu tedy nepochybně nebyly nepřiměřené.

22. Přípustnost dovolání dále nemůže založit ani námitka, že rozsudek odvolacího soudu je založen na vyřešení otázky, jak aplikovat ustanovení § 2918 o. z. v případě, že byly podmínky nutné obrany u poškozeného splněny, která podle žalovaného nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Na vyřešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nezávisí. Pokud má žalovaný za to, že u něj byly splněny podmínky nutné obrany proti jednání žalobce spočívajícího ve fyzickém útoku proti paní L. a následně i proti žalobci, pak je zjevné, že se mýlí. Byly-li by u žalovaného splněny podmínky nutné obrany, nemohl by být uznán vinným spácháním přečinu, neboť jednání v nutné obraně vylučuje trestnost, resp. dokonce i protiprávnost jednání (§ 29 tr. zákoníku a § 2905 o. z.). Pokud tedy žalovaný shora uvedený přečin spáchal (a v tomto směru je soud v občanském soudním řízení vázán odsuzujícím trestním rozsudkem ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř.), pak nemohl jednat v mezích nutné obrany.

23. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury týkající se revizních znaleckých posudků. Ve věci posuzované Ústavním soudem v nálezu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 2221/22, se obecné soudy přes opakované zásadní námitky stěžovatele spokojily při zjišťování skutkového stavu s písemným znaleckým posudkem a znalce nevyslechly, nedaly tak stěžovateli možnost znalci tyto námitky předestřít, a tento svůj postup nijak neodůvodnily. V této věci okresní soud výslech znalkyně k posudku předloženému v řízení žalobcem provedl, a žalovaný tak měl možnost znalkyni konfrontovat se svými námitkami proti závěrům posudku (viz odstavec 15 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Okresní soud také řádně uvedl, proč považoval výpověď znalkyně za přesvědčivou, a proč tedy nepřistoupil k vypracování revizního znaleckého posudku (odstavec 27 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Odvolací soud pak vysvětlil, proč tento postup okresního soudu aproboval (odstavec 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Postup prvostupňového i odvolacího soudu se tedy od závěrů vyslovených v nálezu Ústavního sp. zn. I. ÚS 2221/22 neodchýlily a odůvodnění obou rozsudků obstojí i ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 919/09 a další judikatury Ústavního soudu, kterou žalovaný označil.

24. Dovolání je však přípustné pro otázku převzetí závěrů o výši náhrady nemajetkové újmy zjištěné znalkyní pomocí Metodiky k § 2958 o. z. soudem, neboť v této otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je v tomto směru i důvodné.

25. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

26. Podle § 2957 o. z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

27. Odvolací soud opodstatněně vyšel při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění z Metodiky k § 2958 o. z., která je podle ustálené soudní judikatury i nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 27/23, způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z.). Soud při použití této doporučující výkladové pomůcky k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků má postupovat tak, že na základě znaleckého posudku zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, pak vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit nebo okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z. (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, č. 90/2022 Sb. rozh. obč.).

28. Při práci se znaleckým posudkem platí, že znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví (od 1. 1. 2021 odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví), nepřísluší, aby na základě Metodiky k § 2958 o. z. sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši podle předem daných kritérií. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného ze životních činností definovaných v Metodice k § 2958 o. z. tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, publikované pod č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní). Mechanické převzetí závěrů znalce o částce náhrady za ztížení společenského uplatnění je nesprávným použitím Metodiky k § 2958 o. z., vedoucím k nesprávnému výkladu tohoto ustanovení a k nesprávnosti rozhodnutí, jestliže soud závěry znalce nedoplní vlastní úvahou, zda a nakolik je třeba upravit (modifikovat, personalizovat) výslednou částku podle konkrétních poměrů poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020).

29. Odvolací soud výše uvedené judikatorní závěry nerespektoval. Předně jako skutková zjištění učiněná ze znaleckého posudku a výslechu znalkyně přebíral i její vyjádření k otázkám, které nemají povahu odborných medicínských otázek, a znalkyni proto nepříslušelo se jimi zabývat (např. s kým žalobce bydlí, co jsou koníčky žalobce a jakými činnostmi se zabýval před úrazem). Naopak odvolací soud ani okresní soud neučinily ze znaleckého dokazování žádný závěr o tom, v jakých doménách, jakým způsobem a do jaké míry je žalobce omezen následky úrazu a jaké je celkové procento vyřazení žalobce ze zapojení do životních činností definovaných v Metodice k § 2958 o. z. Zejména pak oba soudy neprovedly přepočet uvedeného procenta ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, nezohlednily intenzitu předchozího zapojení žalobce do společenských aktivit ani okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z. a v podstatě bez jakékoli modifikace převzaly částku vyčíslenou znalkyní. K intenzitě předchozího zapojení žalobce do společenských aktivit a okolnostem vyjmenovaným v § 2957 o. z. oba soudy neprovedly v podstatě žádné dokazování a neučinily k nim žádná skutková zjištění (mimo toho, co o nich uvedla znalkyně, které však, jak je výše uvedeno, nepříslušelo činit o nich závěry). Konstatování odvolacího soudu, že znalecký posudek i výslech znalkyně byly pouhou pomůckou ke stanovení výše nemajetkové újmy (viz odstavec 33 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) za těchto okolností nemá žádný význam. Faktické pouhé převzetí výpočtu provedeného znalcem – lékařem bez dalšího odůvodnění, zda a nakolik odpovídá kritériím uvedeným v § 2958 a § 2957 o. z., znamená rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou úvahu náležející právě pouze soudu, a v konečném důsledku tak znamená nesprávné právní posouzení.

30. Protože je dovolací důvod týkající se stanovení výše náhrady opodstatněný, Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též odpovídající část rozsudku soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.); v obou případech se zrušení netýká těch částí rozsudků, jimiž byla žaloba zčásti zamítnuta a proti nimž dovolání žalovaného nesměřovalo.

31. Podle § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř. jsou soud prvního stupně i odvolací soud vázány právním názorem dovolacího soudu. V konečném rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

32. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, a odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4987/2017, uveřejněného pod číslem 47/2019 Sb. rozh. obč.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 9. 2024

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu