25 Cdo 2544/2020-251
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D. B.,
narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem se
sídlem Staré náměstí 67, Rychnov nad Kněžnou, proti žalované: Nemocnice
Pardubického kraje, a.s., se sídlem Kyjevská 44, Pardubice, IČO 27520536, za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: ČSOB Pojišťovna, a.s. člen
holdingu ČSOB, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Pardubice, IČO 45534306,
zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15,
Praha, o 1.015.200 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C
36/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 341/2019-220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2.
2020, č. j. 22 Co 341/2019-220, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne
26. 6. 2019, č. j. 11 C 36/2017-188, s výjimkou zamítavého výroku II tohoto
rozsudku ohledně 484.800 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
částky 484.800 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně se ve dnech 7. až 10. 5. 2013 léčila v Orlickoústecké
nemocnici, provozované žalovanou společností, kam se dostavila s bolestmi
hlavy, mžitky před očima, světloplachostí a nestabilitou při chůzi. Po
propuštění z této nemocnice s nesprávnou diagnózou cervikokraniálního syndromu
se dne 11. 5. 2013 podrobila dalším vyšetřením na neurologické klinice Fakultní
nemocnice v Hradci Králové, kde absolvovala léčení vedoucí ke stabilizaci
potíží, ovšem její stav si vyžádal další léčbu na oční klinice Ústřední
vojenské nemocnice v Praze. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že žalobkyně
trpěla tzv. pseudotumorem cerebri (zvýšený nitrolební tlak bez prokazatelné
příčiny, vedoucí k atrofii zrakových terčů a nervů), což je vzácná diagnóza per
exclusionem, tj. zjistitelná jen vyloučením všech jiných možných příčin obtíží. Kdyby byla již v Orlickoústecké nemocnici stanovena správná diagnóza a byla
včas zahájena odpovídající léčba, bylo možné zabránit poškození zraku
žalobkyně, spočívajícímu v tak výrazném omezení vidění, že zraková funkce
hraničí prakticky se slepotou. Soud dovodil, že postup žalované nebyl tzv. lege
artis (§ 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), neboť žalobkyni byla provedena vyšetření pouze v
den hospitalizace a přes přetrvávající potíže nebyla činěna další vyšetření,
potřebná ke stanovení správné diagnózy. Čtyřdenní prodlení se zahájením správné
léčby přitom mělo zásadní vliv na poškození zraku žalobkyně. Ač nelze
objektivně stanovit poměr vratného a nevratného poškození zraku v té které fázi
onemocnění, je jisté, že včasnější stanovení správné diagnózy by vedlo k
lepšímu klinickému výsledku – lepší zrakové ostrosti a menšímu postižení
zorného pole, byť rozvoji onemocnění již nebylo možno zabránit vzhledem k tomu,
že žalobkyně byla hospitalizována s již probíhajícím onemocněním. Soud podle §
444 odst. 1 obč. zák. shledal opodstatněným nárok na náhradu za ztížení
společenského uplatnění a znalcem stanovené ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil na trojnásobek s přihlédnutím k věku žalobkyně i tomu, že
se na její straně jedná o zvláště těžké následky; v tomu odpovídající částce
žalobě vyhověl, ve zbývajícím rozsahu ji zamítl. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 22 Co 341/2019-220, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované a o náhradě nákladů
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že podle
znaleckých posudků nevyužila žalovaná všech možností k vyloučení závažného
onemocnění typu zvýšení nitrolebečního tlaku, a to rutinního vyšetření očního
pozadí a vyšetření mozkomíšního moku, přičemž zejména nevyšetření zraku lze mít
za nesprávný postup žalované. I čtyřdenní zpoždění se správnou léčbou přitom
mohlo mít neopomenutelný vliv na následné trvalé poškození zraku žalobkyně, byť
nelze jednoznačně určit, do jaké míry by včasným zahájením léčení byly zmenšeny
trvalé následky.
Zpoždění léčby bylo tedy podstatnou příčinou současných
trvalých následků na zdraví žalobkyně a nelze jí klást k tíži, že nelze přesně
určit, zda a jaké následky by měla při správném dřívějším postupu. Odvolací
soud nepřisvědčil žalované ani v tom, že by si žalobkyně část trvalých následků
zavinila sama (tvrzena byla pozdní návštěva lékaře a předčasný odchod z
nemocnice), neboť nebylo prokázáno, že by porušila nějakou povinnost, aby bylo
možno podle § 441 obč. zák. uvažovat o jejím spoluzavinění na vzniku škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve
smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje předně v tom, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe reprezentované například rozhodnutími Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, 30 Cdo 2218/2017 či 32 Cdo 4700/2010,
nevypořádal-li se s jedním z hlavních odvolacích důvodů, týkajících se rozsahu
odpovědnosti žalované za způsobenou újmu na zdraví. Rozhodnutí odvolacího soudu
podle dovolatelky dále spočívá též na doposud neřešené otázce prokázání rozsahu
odpovědnosti za újmu na zdraví při souběhu dvou příčin vzniku újmy (porušení
povinnosti a náhody) a při objektivní neschopnosti určit přesně míru podílu
jednotlivých příčin. Předestřenou otázku lze přitom rozdělit na dvě podotázky,
a to, zda při souběhu dvou a více příčin vzniku újmy (z nichž je jednou i
porušení povinnosti na straně žalovaného) nese důkazní břemeno k prokázání
konkrétní míry zavinění žalobce nebo žalovaný, a dále, zda může soud, nelze-li
objektivně určit přesnou míru, kterou se různé příčiny podílejí na vzniku újmy,
uzavřít, že odpovědnost za celou újmu nese žalovaný, ačkoliv je nepochybné, že
jeho jednání není jedinou příčinou újmy. Dovolatelka zdůraznila, že žalobkyně
trpěla onemocněním nazývaným „pseudotumor cerebri“ nebo taky „benigní
intrakraniální hypertenze“, jež je charakterizováno zvýšenými hodnotami
intrakraniálního tlaku bez prokazatelné příčiny a v jehož důsledku dochází
téměř vždy k poškození zraku. V řízení přitom bylo prokázáno, že i při správném
postupu by s pravděpodobností blížící se jistotě došlo k poškození zraku
žalobkyně, byť v menším rozsahu. Krajský soud zcela opomenul námitku, že
okolnost, že znalec není schopen jednoznačně kvantifikovat míru, kterou se
různé příčiny podílejí na poškození zraku, neopravňuje soud uzavřít, že za
celou újmu odpovídá žalovaná. Toto opomenutí vedlo nejen k nesprávným právním
závěrům odvolacího soudu, ale též k porušení práva žalované na spravedlivý
proces. Bylo-li porušení povinnosti ze strany žalované jen jednou z příčin
vzniku škody, pak žalobkyni tížilo důkazní břemeno stran toho, v jaké míře je
žalovaná odpovědná za vzniklou újmu; unesení důkazního břemene je předpokladem
úspěchu ve věci a bylo by nespravedlivé jej přenášet na žalovanou. Dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s podaným dovoláním a navrhl
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jednající pověřeným
zaměstnancem s právnickým vzděláním (§ 241 o. s. ř.) a je přípustné pro otázku
odpovědnosti poskytovatele zdravotní péče za utrpěnou újmu na zdraví, na níž se
podílelo více příčin, ohledně níž je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu. Rozhodné hmotné právo se v dané věci podává z ustanovení § 3079 odst. 1 zákona
č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1.
2014, věc se tudíž
posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“). Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Zákonnými předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle tohoto ustanovení jsou
porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením
právní povinnosti a vznikem škody (objektivní okolnosti, které musí tvrdit a
prokazovat žalující poškozený – k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3934/2014, a judikaturu v něm odkazovanou) a
presumované zavinění (subjektivní prvek, umožňující škůdci, aby ve sporu uspěl,
prokáže-li, že škodu nezavinil). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně,
tedy jen při jejich současném naplnění vzniká poškozenému nárok na náhradu
škody; absentuje-li byť jen jedna z těchto podmínek, žaloba nemůže být úspěšná. Posouzení podmínky příčinné souvislosti po právní stránce pak předpokládá
stanovit, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
což u odlišných nároků bývá různé. Zvažují se veškeré příčiny, které se na
vzniku té které újmy podílely, přičemž příčinou vzniku škody může být jen ta
okolnost, bez níž by ke škodnému následku nedošlo, i když jde jen o jednu z
příčin, která se spolupodílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo
1442/2018). Je-li příčinou škody na zdraví diagnostické pochybení (opožděné či
nesprávné stanovení diagnózy) poskytovatele zdravotní péče, které představuje
porušení právní povinnosti (právní závěr odvolacího soudu o nesprávnosti
léčebného postupu žalované stanovením diagnózy se čtyřdenním zpožděním není
dovoláním napaden, a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), vzniká odpovědnostní
vztah pouze tehdy, je-li toto pochybení doloženou příčinou újmy na zdraví
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017,
či ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 978/2019), jinak řečeno, je-li možné
učinit závěr, že by správně zvolený postup při stanovení diagnózy negativním
následkům zabránil nebo je přinejmenším zmírnil. Zjištěné pochybení při péči o
pacienta musí být alespoň jednou z příčin zásadního a trvalého zhoršení jeho
zdravotního stavu, a to příčinou natolik podstatnou, že by bez ní k takovému
následku nedošlo. Poskytovatel zdravotní péče naopak nemůže odpovídat za
poškození zdraví pacienta v rozsahu, v němž k nepříznivému výsledku došlo zcela
či zčásti z důvodů, které nemohl ovlivnit, respektive na něž neměla nepříznivý
vliv ani nesprávná diagnóza (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, publikovaný pod C 10109 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, nebo ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018, Soubor C 18018).
Pokud by přitom byl postup
poskytovatele zdravotní péče až sekundární událostí, která měla vliv na
výsledný zdravotní stav poškozeného, je třeba rozlišovat, s jakou událostí je v
příčinné souvislosti zhoršení zdravotního stavu poškozeného, případně rozlišit,
jaké následky jsou spojeny s událostí připisovanou poskytovateli (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3097/2012). Jedním z důvodů, který může mít význam pro závěr, zda a nakolik byl postup
poskytovatele zdravotní péče příčinou vzniku utrpěné újmy, jsou i okolnosti
upravené v § 441 obč. zák., podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním
poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho
zaviněním, nese ji sám. Z uvedeného ustanovení se podává, že v rozsahu, v jakém
je škoda způsobena jednáním poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce,
neboť, jak zdůrazňuje ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, za této
situace chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to
příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za niž škůdce odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006,
Soubor C 6063, nebo usnesení téhož soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo
1500/2006). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdce a poškozeného jde
o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech
skutečností, jež přispěly ke způsobení škody (viz dále rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 4286/2011, Soubor C 12892, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4463/2017). Na straně
poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o
spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí
jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus
poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593, a
ze dne ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3315/2013, či rozsudek téhož soudu
ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Nová právní
úprava obsažená v § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, pak již ve zjevné návaznosti na takto formulovanou judikaturu
pregnantněji hovoří o okolnostech přičitatelných poškozenému. Při zvažování,
zda se uplatní § 441 obč. zák., se tedy nelze spokojit toliko s úvahou, zda
poškozený přímo porušil nějakou svou povinnost či nikoliv, ale je třeba
přihlédnout i k tomu, zda na jeho straně nedošlo k náhodě, kterou by mu bylo
možné přičítat. Za náhodu připisovatelnou poškozenému lze přitom nepochybně
pokládat i samovolný, nikým neiniciovaný rozvoj onemocnění u poškozeného (viz
např. situace řešená v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 25
Cdo 2863/2018). Úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp.
i okolnosti
na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od
okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na
straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Vzhledem k tomu,
že ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu
odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílely okolnosti
přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné
nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015). Jak se přitom podává již z výše
uvedeného, nelze předmětnou úvahu redukovat na závěr, že ze strany poškozené
nedošlo k porušení jejích povinností. V daném případě se pak nabízí vyjít
zejména ze závěrů znalců, povahy dané diagnózy a jejího obvyklého průběhu,
specifik, jež mohly ovlivnit její průběh u žalobkyně, případně dalších
relevantních okolností osvětlujících vývoj a dopady choroby, jež postihla
žalobkyni. Odvolací soud konstatoval, že pochybení žalované, jež způsobilo čtyřdenní
zpoždění ve správném léčení, mohlo mít neopomenutelný vliv na následné trvalé
poškození zraku žalobkyně, aniž lze jednoznačně určit, do jaké míry by
včasnějším zahájením léčby byly zmenšeny trvalé následky postihující zrak
žalobkyně. Akceptoval tedy zjevně na základě provedeného dokazování závěr, že
újma na zdraví, jíž je stižena žalobkyně, má více příčin - mimo pochybení
žalované též rozvoj onemocnění, jehož dopady prohloubilo (nikoliv však v plném
rozsahu způsobilo) zpoždění s odpovídající léčbou, když ani dřívější zahájení
správné terapie by poškození zraku žalobkyně zcela nezabránilo. Samovolný
rozvoj nemoci lze přitom pokládat za okolnost připisovatelnou poškozené,
přičemž v rozsahu, v jakém byla újma způsobena samotným propuknutím nemoci, a
nikoliv pochybením žalované, by měla být vyloučena odpovědnost škůdce. Okolnost, že znalci konstatovali nemožnost pregnantního vymezení poměru
reversibilního a ireversibilního poškození zraku v té které fázi onemocnění,
nezbavuje soud povinnosti vymezit v návaznosti na uvážení veškerých
relevantních okolností relativně neurčitou hypotézu § 441 obč. zák. a uvážit
možnou míru přičitatelnosti utrpěné újmy žalobkyni. Aby mohl být vysloven závěr, že žalovaná odpovídá za újmu na zdraví žalobkyně v
plném rozsahu, je nezbytné, aby žalobkyně unesla břemeno tvrzení a břemeno
důkazní ohledně rozhodných skutečností pro vznik svého nároku (vyjma
presumovaného zavinění), tedy i ve vztahu k tomu, že újmu, jejíž kompenzace se
domáhá, způsobilo protiprávní počínání žalované.
I v případě medicínských sporů
se v zásadě uplatní konstantní rozložení důkazního břemene v civilním sporném
procesu, v souladu s nímž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na
tom účastníku řízení, který z existence daných skutečností pro sebe vyvozuje
příznivé následky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3010/2018, a ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3934/2014, v
literatuře pak například Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 75 až 79, 84 až 87 a 194). K tzv. obrácení důkazního břemene oproti těmto pravidlům může dojít pouze výjimečně,
především je-li třeba provést důkaz zdravotnickou dokumentací, s níž disponuje
škůdce (k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017); o takový případ se však v této věci nejedná. Tvrdí-li
žalovaný škůdce, že újmu si zcela nebo zčásti způsobil sám poškozený, že byla
zcela nebo zčásti vyvolána okolnostmi, za něž neodpovídá, nebo že onemocnění
bylo již natolik rozvinuté, že mu ani správný diagnostický či léčebný postup
nemohl zabránit, je povinen tato svá tvrzení prokázat, aby dosáhl alespoň
částečného úspěchu ve sporu. V zásadě tak žalujícího poškozeného stíhá břemeno tvrzení a břemeno důkazní
ohledně porušení právní povinnosti žalovaným škůdcem, vzniku škody a vztahu
příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a škodou (viz dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 765/2015), zatímco
žalovaného tíží tytéž procesní povinnosti ve vztahu k okolnostem, které jeho
odpovědnost vylučují či oslabují. Nastane-li přitom stav důkazní nouze, tedy
vznikne-li neodstranitelná objektivní nejistota o skutečnostech důležitých pro
rozhodnutí věci, jde tento stav k tíži té strany, která z těchto skutečností
vyvozuje pro sebe prospěch (viz obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2318/2019). Konstatoval-li odvolací soud na
základě provedených důkazů, že pochybení žalované mělo neopomenutelný vliv na
následné poškození zraku žalobkyně (nikoliv tedy že by bylo v plném rozsahu
jeho příčinou) a že nedostatek odborných poznatků nelze klást k tíži žalobkyně,
na což navázal závěrem o plné odpovědnosti žalované, zjevně z uvedeného
požadavku na unesení důkazního břemene bez jakéhokoliv právně relevantního
opodstatnění slevil, neboť neodstranitelnou objektivní nejistotu o tom, jaké
následky nemoci žalobkyně jsou v příčinné souvislosti s jednáním žalované, v
podstatě kladl k tíži žalované strany. Spokojil-li se s tím, že nelze
jednoznačně určit, do jaké míry by včasné zahájení léčby zmenšilo trvalé
následky na zdraví žalobkyně a že k aplikaci § 441 obč. zák. není prostor,
jelikož na straně žalobkyně nedošlo k porušení žádné její povinnosti, a bez
dalšího pak žalované uložil povinnost k náhradě škody na zdraví v plném
rozsahu, jeho právní posouzení věci neobstojí jako správné a dovolání bylo
podáno důvodně (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). V
této souvislosti nelze přehlédnout, že i znalci mohou v rámci
pravděpodobnostního závěru vyjádřit odborně podložené rozmezí (srov. bod 63
nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13, publikovaného
pod č. 157/2015 Sbírky nálezů Ústavního soudu), vztahující se k jednotlivým
okolnostem významným pro posouzení předpokladů odpovědnosti, včetně rozsahu
následků spočívajících v poškození zdraví pacienta či nedosažení zamýšleného
zlepšení jeho zdravotního stavu; soud pak vyjde z minimální či maximální
hranice takového rozpětí právě podle rozložení důkazního břemene.
Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl tedy naplněn,
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.);
tyto důvody přitom platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
proto zrušil v příslušném rozsahu i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu
v Pardubicích k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu