25 Cdo 4463/2017-456
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně
nezletilé, zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem Praha 5,
Plzeňská 232/4, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance
Group, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, zastoupené JUDr.
Antonínem Mokrým, advokátem, se sídlem Praha 1, U Prašné brány 1079/3, o
12.316.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 42 C 74/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. 3. 2017, č. j. 28 Co 471/2016-423, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 28 Co
471/2016-423, ve výroku I v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 29. 6. 2016, č. j. 42 C 74/2012-353, v zamítavém výroku o věci
samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 799.200 Kč, se mění
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 88.800 Kč, jinak se v tomto
výroku potvrzuje.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 28 Co
471/2016-423, ve výroku I v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 29. 6. 2016, č. j. 42 C 74/2012-353, ve výroku o soudním
poplatku jen tak, že soudní poplatek ze žaloby činí 285.480 Kč, se mění tak, že
výše soudního poplatku činí 249.960 Kč.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 28 Co
471/2016-423, ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 742.371,30
Kč, se mění jen tak, že výše náhrady těchto nákladů činí částku 675.362 Kč,
jinak se potvrzuje.
IV. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2016, č. j. 42 C
74/2012-353, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
4.910.400 Kč s příslušenstvím, co do částky 7.405.600 Kč byla žaloba zamítnuta
a žalované byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni a vůči
státu. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně utrpěla škodu na zdraví
s trvalými následky při dopravní nehodě zaviněné řidičem vozidla pojištěným pro
případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované. Žalovaná
uhradila mimosoudně žalobkyni částku odpovídající základnímu bodovému
ohodnocení trvalých následků dle znaleckého posudku, avšak k dalšímu
mimořádnému zvýšení odškodnění namítla, že žalobkyně byla v době nehody usazena
v nevyhovující dětské autosedačce a tato skutečnost byla převažující příčinou
vzniku těžkých trvalých následků. Obvodní soud na základě znaleckého posudku
dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně byla usazena v dětské autosedačce,
která sice odpovídala její hmotnosti, nikoli však tělesným rozměrům, a
nesprávný výběr sedačky se projevil v rozsahu utrpěných poranění. V případě
užití odpovídající autosedačky by s největší pravděpodobností nedošlo k žádnému
vážnému poranění. Převažující příčinou vzniku škody však byla samotná
autonehoda, kterou zavinil provozovatel vozidla pojištěného pro tento případ u
žalované. Porušením povinnosti řidiče vozidla přepravovat žalobkyni ve
vyhovující dětské autosedačce vzniklo spoluzavinění zákonných zástupců
žalobkyně na vzniku škody, a to v rozsahu 10 %. Při stanovení výše náhrady za
ztížení společenského uplatnění obvodní soud shledal okolnosti pro její
mimořádné zvýšení. Pro nízký věk žalobkyně a narušení jejího duševního a
osobnostního vývoje již na samém počátku utváření osobnosti zvýšil náhradu za
ztížení společenského uplatnění na sedminásobek základního bodového ohodnocení.
K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č.
j. 28 Co 471/2016-423, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku
a výroku o nákladech státu, změnil jej v zamítavém výroku o věci samé tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 799.200 Kč, ve zbylém rozsahu výrok
potvrdil, a dále změnil výrok o výši soudního poplatku a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým
stavem zjištěným obvodním soudem i právními závěry o převažující odpovědnosti
pojištěnce žalované na vzniku škody a spoluzavinění rodičů žalobkyně v rozsahu
10 %. Po zhodnocení všech skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že pro
nízký věk žalobkyně a rozsah trvalých následků je přiměřená celková náhrada za
ztížení společenského uplatnění ve výši osminásobku základního bodového
ohodnocení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jímž napadá rozhodnutí ve
vyhovujícím výroku ohledně částky 1.420.800 Kč a dále v závislých výrocích o
soudním poplatku a nákladech řízení. Dovolatelka namítá, že napadený rozsudek
závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to do jaké míry
lze přičítat zákonným zástupcům dítěte újmu na zdraví způsobenou dítěti v
důsledku usazení v autosedačce neodpovídající tělesným rozměrům dítěte. Za
přiměřený podíl na způsobené škodě považuje dovolatelka 30 %, neboť žalobkyně
byla dlouhodobě přepravována v nevyhovující autosedačce a byla setrvale
vystavována nepřiměřenému riziku, které nelze přenášet na provozovatele jiných
dopravních prostředků. Kdyby byla žalobkyně usazena v odpovídajícím zádržném
systému, s největší pravděpodobností by nedošlo ke vzniku trvalých následků na
jejím zdraví. Navrhla proto, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak,
že žaloba se v části 1.420.800 Kč zamítá a v odpovídající části změnil rovněž
závislé výroky o soudním poplatku a nákladech řízení, případně napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání uvedla žalobkyně, že současná rozhodovací praxe je v
případech dopravních nehod s trvalými následky ustálena na závěru, že
rozhodující příčinou vzniku škody je jednání osoby zavinivší dopravní nehodu,
rodiče žalobkyně pochybili pouze při volbě zádržného systému, přesto žalobkyně
splňovala váhovou kategorii i tělesné rozměry uváděné výrobcem autosedačky.
Navrhla proto, aby bylo dovolání zamítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší
soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §
241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky
stanovení míry spoluzavinění (spoluúčasti) poškozeného dítěte na vzniku škody
na zdraví v případě, že bylo přepravováno v nevyhovujícím zádržném
bezpečnostním systému, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
Dovolání je důvodné.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti
stanovené právními předpisy došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním
poškozeného, je v tomto rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce. Dle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž chybí jeden ze základních předpokladů
odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a
protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za niž škůdce
odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, publikovaný pod C 6063 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Při
úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení
vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech
skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které
vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen
takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná
úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v
jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po
porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně
poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1054/2007, Soubor C 7228, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013,
sp. zn. 25 Cdo 4286/2011, Soubor C 12892). Nejde přitom o spoluzavinění
poškozeného v užším smyslu (zaviněné porušení právní povinnosti), nýbrž
přesněji řečeno o spoluzpůsobení vzniku škody (spolupřispění) z jakýchkoliv
důvodů, které jsou na straně poškozeného, a to i nezaviněná objektivní
skutečnost, která poškozeného postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 65/2005, Soubor C 4033).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byla již opakovaně řešena otázka podílu
poškozeného spolujezdce, který nebyl připoután bezpečnostním pásem, na vzniku a
rozsahu škody, avšak doposud nebyl řešen případ nezletilé poškozené, jež
vyžadovala připoutání zádržným bezpečnostním systémem ve smyslu § 2 písm. jj)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých
zákonů, a za jejíž připoutání odpovídá dle § 6 odst. 1 písm. c) a d) zákona o
silničním provozu řidič motorového vozidla.
Soud prvního stupně uzavřel, že na vzniku a rozsahu škody na zdraví žalobkyně
se podílel rovněž nesprávný výběr dětského zádržného systému, neboť podle
znaleckého posudku neodpovídal použitý podsedák výšce žalobkyně ani
doporučenému věku. Dle informací výrobce i prodejců je autosedačka typu
podsedák určena pro děti od 15 do 36 kg a odpovídá věku dítěte 4 až 12 let.
Odpovídajícím zádržným systémem pro žalobkyni by byla autosedačka váhové
skupiny I od 9 do 18 kg, či skupiny II v rozmezí 15 až 25 kg, s vlastním
systémem bezpečnostních pásů, z nichž se dítě během jízdy nemůže uvolnit a při
nárazu vozidla nemůže podklouznout pod bezpečnostním pásem. V případě
připoutání v odpovídající autosedačce by u žalobkyně s největší
pravděpodobností nenastaly trvalé následky a došlo by nejvýše k pohmoždění
měkkých tkání břišních či hrudní stěny.
Podle ustálených závěrů dovolacího soudu se při posuzování míry spoluzavinění
či spolupůsobení škody na straně poškozeného berou v úvahu okolnosti rozhodné
pro vznik škody, tedy i rozsah škody. V obdobném případě Nejvyšší soud uzavřel,
že okolnost, že porušení povinnosti zapnout si bezpečnostní pás ze strany
poškozeného nebylo „základním důvodem nehody“, není relevantní, neboť pro
posouzení míry spoluúčasti poškozeného není významný jeho podíl na vzniku
škodní události, nýbrž jeho podíl na vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). V rozsahu, v jakém se na
vzniku škody podílelo (byť i nezaviněné) jednání poškozeného, popřípadě náhoda,
která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor C 2593,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor
C 10425, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
4286/2011, Soubor C 12892).
Vzhledem k odbornému závěru, že v případě užití odpovídající autosedačky s
vlastním systémem bezpečnostních pásů by s největší pravděpodobností nedošlo k
trvalým následkům na zdraví žalobkyně, je stanovení podílu na vzniku újmy na
zdraví žalobkyně v rozsahu 10 % nepřiměřeně nízké, neboť splněním povinnosti
přepravovat žalobkyni v odpovídajícím zádržném bezpečnostním systému by došlo
ke vzniku újmy výrazně menšího rozsahu, tj. menší újmy na zdraví bez trvalých
následků. Námitka nedostatečného zohlednění vlivu nevhodné autosedačky pro
vznik a rozsah škody na zdraví žalobkyně, tedy míry spoluúčasti na straně
poškozené, je proto důvodná.
Pokud žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že splňovala váhové,
výškové i věkové předpoklady pro užití dané sedačky uvedené jejím výrobcem, je
podstatné, že ze závěrů znaleckého posudku vyplynulo, že dítě uvedených
předpokladů nelze bezpečně v dané autosedačce přepravovat. Případnou
nesprávnost informací poskytnutých výrobcem autosedačky však nelze přičítat k
tíži řidiči vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil, a tedy ani žalované.
Míru spoluodpovědnosti za vznik škody v rozsahu 10 % považuje dovolací soud za
nepřiměřeně nízkou. Podíl spoluzavinění zákonných zástupců žalobkyně v rozsahu
30 %, jak navrhla dovolatelka, nebo vyšší by se již blížil míře spoluúčasti
poškozeného v případech neužití bezpečnostních pásů nebo vědomé spolujízdy s
podnapilým řidičem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor C 7833, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, Soubor C 13869, nebo již citovaný rozsudek
sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). Dovolací soud proto určil míru spoluzavinění
připadající na nevhodně užitou autosedačku v rozsahu 20 %. Zohlednil tak i
skutečnost, že jízdu v nevyhovujícím zádržném systému nepodstupovala poškozená
o své vůli, nýbrž se tak stalo z rozhodnutí jejích zákonných zástupců, a že
nešlo o absenci jakéhokoli zádržného systému, nýbrž jen o použití nevhodného
zádržného systému. Ostatně i v případě zvlášť riskantního jednání poškozeného
bezprostředně souvisejícího s rozsahem utrpěných zranění a mírou trvalých
následků lze obvykle uvažovat o spoluzavinění pouze v rozsahu do jedné
poloviny, jestliže rozhodující příčinou vzniku škody bylo nezodpovědné počínání
řidiče vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008, nebo ze dne 6. 9. 2017, sp. zn.
25 Cdo 2919/2016).
Odvolací soud vyšel při stanovení výše náhrady škody ze základního bodového
ohodnocení 7.400 bodů a tomu odpovídající částky 888.000 Kč, kterou zvýšil pro
okolnosti hodné mimořádného zřetele na osminásobek, tedy jako přiměřenou
náhradu za ztížení společenského uplatnění určil částku 7.104.000 Kč. Při
spoluúčasti 20 % na straně žalobkyně je jí žalovaná povinna uhradit částku
5.683.200 Kč. Žalovaná mimosoudně vyplatila žalobkyni částku 684.000 Kč. Celkem
tedy měla žalovaná zaplatit žalobkyni částku 4.999.200 Kč. K náhradě za ztížení
společenského uplatnění ve výši 4.910.400 Kč přiznané soudem prvního stupně
bylo proto třeba přiznat žalobkyni dalších 88.800 Kč, a ve zbytku potvrdit
zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu.
Jelikož zjištěný skutkový stav dává podklad pro konečné rozhodnutí ve věci, jde
o právní posouzení (korekci) rozsahu spoluúčasti na vzniku škody na straně
žalobkyně, které bylo předmětem posuzování soudů prvního i druhého stupně a k
němuž měla žalobkyně možnost se vyjádřit, shledal Nejvyšší soud podmínky pro
změnu napadeného rozsudku ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř.
Vzhledem ke změně výroku ve věci samé a celkové výši přiznaného plnění doznaly
změn i nákladové výroky svou povahou závisející na výsledku sporu ve věci samé.
Výrok o nákladech řízení mezi účastníky před soudy prvního a druhého stupně se
opírá o ustanovení § 224 odst. 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyni náleží
náhrada za zastupování advokátem ve výši 551.850 Kč dle § 6 odst. 1 a § 7
vyhlášky č. 177/1996 Sb. (při částce 28.300 Kč za jeden úkon právní služby), 21
paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky,
tedy 6.300 Kč, a 21 % náhrada DPH ve výši 117.212 Kč, celkem tedy 675.362 Kč.
Soudní poplatek, který činí 5 % z přiznané částky 4.999.200 Kč, měl být správně
stanoven ve výši 249.960 Kč, a žalované na něm tedy bude vráceno 35.520 Kč
(285.480 Kč - 249.960 Kč).
S ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobkyně a na majetkové poměry
na obou stranách sporu jsou v daném případě dány důvody hodné zvláštního
zřetele pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. za použití § 243c odst. 3 věty
první, jež odůvodňují náhradu nákladů dovolacího řízení úspěšnější žalované
nepřiznat.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr.
Robert Waltr
předseda senátu