25 Cdo 4199/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobců
a) K. B., b) K. B., c) P. B., d) V. B., e) I. F., f) V. M., g) S. K., h) J. K.,
i) J. K., j) S. K., k) O. K., l) A. F., m) T. K., n) L. K., o) P. Š., p) H. P.,
q) Z. P., r) P. Š. a s) S. P., všech zastoupených JUDr. Vlastou Miklušákovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, proti žalované České
pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o pojistné
plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 132/2008, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č.
j. 15 Co 92/2013-236, takto:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013, č. j. 15 Co
92/2013-236, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce a) ve výši 44.732,- Kč,
žalobkyně h) ve výši 11.916,- Kč a žalobce s) ve výši 17.973,- Kč, se odmítá;
ve zbývajícím rozsahu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2013,
č. j. 15 Co 92/2013-236, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8.
2012, č. j. 22 C 132/2008-209, zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 8. 2011, č. j. 22 C 132/2008-168,
uložil žalované pojišťovně (pojistiteli odpovědnosti provozu motorového
vozidla), aby zaplatila žalobcům (pozůstalým příbuzným či osobám žijícím ve
společné domácnosti s poškozenými M. B., J. K. a T. Š.) částky odpovídající
náhradě škody na zdraví, spočívající v jednorázovém odškodnění pozůstalých a
účelně vynaložených nákladech pohřbu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel
ze zjištění, že dne 14. 1. 2007 v obci Libeň zavinil řidič F. H. dopravní
nehodu tím, že pod vlivem alkoholu, pervitinu, marihuany a extáze nepřizpůsobil
rychlost jízdy svým schopnostem, v pravotočivé zatáčce vyjel s vozidlem mimo
komunikaci, kde narazil do betonové konstrukce vjezdu na pozemek. Při této
nehodě usmrtil sebe i poškozené, přičemž ve vozidle jelo celkem šest osob, s
výjimkou řidiče nepřipoutaných bezpečnostními pásy. Soud dospěl k závěru, že
poškození, kteří byli také pod vlivem alkoholu, nemuseli rozpoznat stav řidiče,
a že počet osob ve vozidle ani nepřipoutání bezpečnostními pásy neměly vliv na
rozsah zranění. Jejich jednání proto nebylo příčinou vzniku škody, ke které by
došlo v každém případě, a to i tehdy, pokud by bezpečnostními pásy připoutáni
byli, neboť připoutaný řidič zraněním podlehl, zatímco nepřipoutaný
spolucestující D. Č. nehodu přežil. Protiprávní jednání poškozených tak není v
příčinné souvislosti se vznikem škody a jejich spoluzavinění proto ve smyslu §
441 obč. zák. není dáno, a žalovaná je povinna poskytnout pojistné plnění podle
§ 6 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
z provozu vozidla.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2012, č. j. 15 Co 1/2012-194, k
odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně zrušil, věc mu vrátil k dalšímu
řízení a uložil mu doplnit dokazování k otázce spoluzavinění, zejména zda si
spolujezdci byli vědomi toho, že vstupují do vozidla řízeného nezpůsobilou
osobou.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 8. 2012, č. j. 22 C 132/2008-209,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování dospěl
k závěru, že škoda byla sice primárně způsobena protiprávním jednáním řidiče,
zároveň se však na jejím vzniku podíleli i poškození, a to v rozsahu 50 % tím,
že nebyli připoutáni bezpečnostními pásy a v rozsahu dalších 30 % tím, že v
počtu převyšujícím počet povolených přepravovaných osob přisedli do vozidla k
řidiči, který byl prokazatelně pod vlivem alkoholu a omamných látek. Jejich
spoluzavinění je proto ve smyslu § 441 obč. zák. dáno z 80 % a vzhledem k tomu,
že žalovaná již 20 % požadované náhrady škody žalobcům uhradila, byla žaloba o
zaplacení zbývající částky zamítnuta.
Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 15
Co 92/2013-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Za prvotní příčinu vzniku škody
označil požití omamných látek řidičem, ovšem poškození o tom museli mít
vědomost, protože tato skutečnost musela být před jízdou viditelná, ostatně
všichni v průběhu večera společně popíjeli alkohol. Jednání poškozených bylo
lehkovážné, dále porušili zákonem stanovenou povinnost použít bezpečnostní pás
a tím, že do vozidla nastoupil větší než povolený počet osob, zvýšili riziko
ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Zhodnocení jednotlivých
složek spoluzavinění poškozených soudem prvního stupně je proto správné s tím,
že 50 % představuje vědomé absolvování jízdy s nezpůsobilým řidičem a 30 %
nepřipoutání bezpečnostními pásy a překročení počtu povolených přepravovaných
osob.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují
z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které odůvodňují tím, že odvolací soud na
zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 441 obč. zák. nesprávně (§ 241a
odst. 1 o.s.ř.). Soudy obou stupňů nezkoumaly otázku příčinné souvislosti mezi
porušením právní povinnosti a škodou, jakožto jeden z obecných předpokladů
odpovědnosti za škodu, v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že poškození o
stavu řidiče věděli či měli a mohli vědět, nebylo zjištěno, jakým způsobem
nepřipoutání bezpečnostními pásy ovlivnilo následky škody na zdraví, a pokud
odvolací soud uvádí, že vyšší počet osob zvýšil riziko ohrožení bezpečnosti
provozu, jde jen o obecnou proklamaci. Nebylo tak zjištěno, zda jsou vůbec
splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu a tím i předpoklady pro
založení spoluodpovědnosti poškozených. Dovolatelé dále namítají, že poměr
odpovědnosti za škodu nebyl stanoven v souladu se zákonem a judikaturou, ze
které plyne, že podíl poškozeného se může limitně blížit až jedné polovině,
není možné, aby byl tento limit překročen. V rozhodnutí odvolacího soudu nebyla
respektována skutečnost, že hlavní a přímou příčinou škody bylo protiprávní
jednání škůdce, bez něhož by ke škodě vůbec nedošlo. Navrhují proto, aby byl
rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušen.
Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že ustanovení § 441 obč. zák. bylo aplikováno
správně, protože jak vliv alkoholu na řidiče, tak nepoužití bezpečnostních pásů
i počet cestujících byl v řízení postaven najisto. Co se týče poměru míry
účasti poškozených na vzniku škody, z judikatury neplyne obecné limitní
spoluzavinění ve výši 50 %. Tak tomu je v případě, kdy poškozený nasedne do
vozidla řízeného podnapilým řidičem, zde je však třeba vzít v úvahu, že navíc
nebyly použity bezpečnostní pásy a v automobilu bylo více osob, než bylo
přípustné. Poškození měli povinnost chránit své zdraví a život, a jestliže tak
nečinili, musí za to nést citelné důsledky. Ostatně i 80% spoluzavinění
znamená, že poškozený nese škodu poměrně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami
k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými
advokátem ve smyslu ustanovení § 241 o.s.ř., a je zčásti přípustné podle
ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je ve své přípustné části důvodné. Vzhledem k
tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 5. 2013, Nejvyšší
soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2013 – srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. –
dále též jen „o.s.ř.“).
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu mj. ve výroku, jímž bylo
rozhodnuto o nároku žalobce a) na náhradu nákladů pohřbu ve výši 44.732,- Kč,
žalobkyně h) na náhradu nákladů pohřbu ve výši 11.916,- Kč a o nároku žalobce
s) na náhradu nákladů pohřbu ve výši 17.973,- Kč, tedy ohledně částek
nepřevyšujících zákonný limit, a to bez ohledu na to, že v součtu peněžité
plnění, o němž bylo rozhodnuto, převyšuje částku 50.000,- Kč. Jde totiž o
několik dílčích nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69,
publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání
je proto v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř.
nepřípustné, a muselo být podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o.s.ř.
odmítnuto.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (účinný
od 1. 1. 2014), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z
nich vzniklé, včetně porušení smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto
zákona, podle dosavadních právních předpisů. Posuzovaná věc se tedy řídí
zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále též jen „obč. zák.“), neboť povinnost žalované pojišťovny poskytnout
plnění za škůdce vznikla před 1. 1. 2014.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o
tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce,
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních
norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn.
21 Cdo 4059/2007).
Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného, je v tomto
rozsahu vyloučena odpovědnost škůdce. Chybí totiž jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody
a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za niž škůdce
odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, publikovaný pod C 6063 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Při
úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení
vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech
skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které
vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen
takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná
úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v
jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po
porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně
poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo
1054/2007, Soubor C 7228). Nejde přitom o spoluzavinění poškozeného v užším
smyslu (zaviněné porušení právní povinnosti), nýbrž přesněji řečeno o
spoluzpůsobení vzniku škody (spolupřispění) z jakýchkoliv důvodů, které jsou na
straně poškozeného.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že míra spoluzpůsobení si
škody poškozeným spolujezdcem může dosáhnout až jedné poloviny, jestliže vědomě
podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem alkoholu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007, Soubor
C 7833). Rozhodující příčinou vzniku škody ovšem stále zůstává nezodpovědné
počínání řidiče vozidla, proto nepůjde o nadpoloviční rozsah ani v případě, kdy
spolupřispění poškozeného bude značné, např. tehdy, jestliže kromě zásadního
podcenění situace s ohledem na vědomost o ovlivnění schopností řidiče alkoholem
či jinými návykovými látkami k tomu přistoupí další okolnosti, jako například
jeho vědomost, že řidič vozidla nemá řidičské oprávnění nebo že hrozí
nezvládnutí řízení za špatných povětrnostních podmínek (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, v němž byla
spoluúčast poškozeného vyjádřena poměrem 35 %, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409, v němž byla míra
spoluzavinění shledána právě ve výši jedné poloviny, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013).
Odvolací soud v posuzované věci dovodil 80% rozsah spoluzpůsobení si škody
poškozenými, kteří absolvovali vědomě cestu s řidičem, který byl vlivem
omamných látek k řízení zcela nezpůsobilý (výhrady dovolatelů ke skutkovým
zjištěním v tomto směru nepředstavují uplatnitelný dovolací důvod a nemohou
tyto skutkové závěry zpochybnit), a snížil tak neodpovídajícím způsobem podíl
řidiče na smrtelném následku. Učinil tak zřejmě proto, že za dílčí příčinu
usmrcení poškozených (uvedl 30 %) považoval okolnost, že nebyli při jízdě
připoutáni bezpečnostními pásy a že ve vozidle jel vyšší než povolený počet
osob. To je v obecné rovině samozřejmě relevantní důvod, který může
spoluzpůsobení si škody poškozeným zvýšit, musí být ovšem doloženo, že právě
nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke zhoršení jeho důsledků a v jakém
rozsahu. Ačkoliv se znalecký posudek Ústavu soudního lékařství Fakultní
nemocnice Královské Vinohrady, vypracovaný v řízení, k této otázce výslovně
vyjadřuje tak, že pro výraznou deformaci karoserie vozidla nemělo nepřipoutání
vliv na rozsah zranění poškozených (zraněny by byly i osoby připoutané),
odvolací soud tento závěr nevzal v úvahu (na rozdíl od soudu prvního stupně v
jeho prvním rozhodnutí) a bez náležitého odůvodnění automaticky uzavřel, že
nepoužití bezpečnostních pásů zvýraznilo podíl poškozených na vzniku újmy.
Totéž platí pro nadměrný počet cestujících osob. Právní posouzení otázky míry
spoluzpůsobení vzniku škody poškozenými není proto správné a dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o.s.ř. je naplněn.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu odpovídajícím
nárokům na jednorázové odškodnění pozůstalých zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.), a
protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu