25 Cdo 2919/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem
Bolzanova 1615/1, 110 00 Praha 1, proti žalované České pojišťovně a. s., se
sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, IČO 45272956, adresa pro doručování: Na
Pankráci 1720/123, 140 00 Praha 4, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 88/2008, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2011, č. j. 51 Co 183/2011-165, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2011, č. j. 51 Co
183/2011-165, ve výroku I., s výjimkou nároku na náhradu věcné škody v částce
6.750 Kč a znalečného v částce 3.275 Kč, jakož i usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 17. 4. 2012, č. j. 30 C 88/2008-203 ve výrocích II. a III. a
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 51 Co 288/2012-222,
se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, č. j. 30 C 88/2008-121,
žalobu co do částky 1.976.000 Kč zamítl, žalované uložil povinnost zaplatit
žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 561.600 Kč s
příslušenstvím a dalších 8.424.000 Kč (výrok I.), náhradu za cestovné 172.305
Kč a ubytovné 35.120 Kč s příslušenstvím (výrok II.), znalečné 3.275 Kč,
náhradu nákladů za léky a zdravotnické potřeby 3.342 Kč, za rehabilitaci 41.435
Kč (výrok III.), věcnou škodu 6.750 Kč (výrok IV.), náhradu za ztrátu na
výdělku po dobu pracovní neschopnosti 120.744 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti 115.950 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a
měsíční rentu 9.907 Kč od 1.4.2008 do budoucna (výrok VI.), náhradu nákladů za
péči 342.370,- Kč (výrok VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak
poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 21. 7. 2009, č. j. 30 C
88/2008-52, Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2010, č. j. 51 Co
572/2009-65, zrušil a vrátil se závazným právním názorem, že bude zapotřebí
určit poměr odpovědnosti jednotlivých účastníků dopravní nehody, protože
spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody nepředstavuje 100 % a je naopak nutno
dovodit větší podíl u řidiče vozidla, který nehodu zavinil. Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že dne 14. 4. 2006 se žalobkyně stala jako spolujezdkyně na
zadním sedadle automobilu účastnicí dopravní nehody, kterou zavinil řidič
druhého vozu, pojištěný u žalované, jenž byl poté za to pravomocně odsouzen. Žalobkyně nebyla připoutána bezpečnostními pásy; kdyby byla, nedošlo by k
fraktuře krčních obratlů, která vedla k ochrnutí všech končetin žalobkyně. Před
úrazem byla žalobkyně zcela zdravá, s druhem plánovala druhé dítě a stavbu
rodinného domu, chovala psy, hodně sportovala a byla společensky aktivní. V
důsledku utrpěného zranění je bezmocná, druh s dcerou se o ni musí starat ve
všech oblastech života včetně chodu domácnosti, je labilní a bere silné léky na
bolesti. Soud s odkazem na objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozem
dopravních prostředků podle § 427 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
též jen „obč. zák.“), dospěl k závěru, že žalovaná je podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o
změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla), povinna nahradit žalobkyni za pojištěného provozovatele vzniklou újmu
na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění v podobě poúrazové
kvadruplegie a vážných duševních poruch. Přiznané odškodnění, jehož bodové
ohodnocení bylo kvůli zvlášť těžkým následkům podle § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky č. 440/2001 Sb. znalcem zvýšeno na celkem 5.850 bodů, soud s ohledem
na mimořádné okolnosti případu podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil na patnáctinásobek. Dále žalobkyni přiznal náhradu znalečného, náhradu
účelných nákladů spojených s léčením (jež zahrnují kromě nákladů za léky a
zdravotnické potřeby a nákladů za každodenní poúrazovou péči také cestovné,
ubytovné a náklady za rehabilitaci), náhradu věcné škody na oblečení a náhradu
za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i po jejím skončení. Protože
žalobkyně nebyla na zadním sedadle připoutána, soud podle § 441 obč. zák. shledal přiměřenou míru, kterou by se měla podílet na vzniklé škodě, ve výši 20
%, když prvotní příčinou vzniku škody byla nebezpečná jízda řidiče druhého
vozidla; proto v tomto rozsahu odškodnění krátil. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 5. 9. 2011, č. j. 51
Co 183/2011-165, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících
výrocích ve věci samé potvrdil, ohledně částky 342.370 Kč a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (poté Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 4. 2012, č. j.
30 C 88/2008-203, zastavil řízení o zaplacení částky 342.370 Kč (výrok I.);
výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení v
částce 1.432.172 Kč a výrokem III. povinnost zaplatit soudní poplatek 403.160
Kč a náklady státu 6.450 Kč; usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2013, č. j. 51 Co 288/2012-222, byl změněn výrok II. shora citovaného usnesení
tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1.156.468 Kč, jinak byl tento výrok
potvrzen a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení). Odvolací soud
rozsudek ve věci samé potvrdil s tím, že si soud prvního stupně opatřil
dostatečné podklady, na jejichž základě učinil správné závěry. Vzhledem k
zásadní devastaci života žalobkyně, která jí znemožňuje další uplatnění jak v
oblasti rodinné, pracovní, tak zájmové, je na místě mimořádné zvýšení
odškodnění ztížení společenského uplatnění, přičemž jeho výše přiznaná soudem
prvního stupně odpovídá kritériu přiměřenosti a všem okolnostem daného případu. Soud prvního stupně také správně při posouzení rozsahu spoluzavinění žalobkyně
vyšel z porovnání závažnosti porušení právní povinnosti jak na straně viníka
dopravní nehody, tak na straně poškozené, která nebyla připoutána
bezpečnostními pásy.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s tím,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací
soud nesprávně aplikoval ustanovení § 441 obč. zák. na zjištěný skutkový stav,
neboť míra spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody byla stanovena v hrubém
rozporu se skutkovými zjištěními. V řízení bylo prokázáno, že kdyby poškozená,
sedící na zadním sedadle, byla připoutána bezpečnostním pásem, nevznikla by u
ní žádná vážná zranění s trvalými následky. Z časového hlediska je navíc její
porušení povinnosti připoutat se prvotní, až po určité době přistoupilo
působení porušení právní povinnosti ze strany pojištěnce žalované, proto mezi
jeho jednáním a vznikem škody na zdraví žalobkyně je v rozsahu těch zranění,
které by v případě připoutání se neutrpěla, přerušena příčinná souvislost. Navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že dovolání je nedůvodné, neboť hlavní
příčinou vzniku škody bylo jednání viníka nehody. Výlučné zavinění poškozené
není možné, neboť pokud by viník do vozidla, v němž jela žalobkyně, nenarazil,
ke škodě na zdraví by vůbec nedošlo. Žalobkyně se na vzniku škody podílela jako
spolujezdec pouze pasivně, dopravní nehodě nemohla jakkoli zabránit, její
porušení povinnosti je nepoměrně nižší, než míra viny řidiče, který nehodu
způsobil, a nesouhlasí s názorem, že míra spoluúčasti by se měla hodnotit s
ohledem na závažnost následku. Míra její spoluúčasti v rozsahu 20 %, je
přiměřená a odpovídá skutkovým zjištěním daného případu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání vzhledem k
datu napadeného rozhodnutí podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas (§
240 odst. 3 o. s. ř.), osobou oprávněnou – účastnicí řízení, zastoupenou
pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b), odst. 4
o. s. ř.] a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným
rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým soud prvního stupně rozhodl ve
věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Avšak v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání se zkoumá
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2236, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013).
Žalovaná
napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o více
nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu, mimo jiné o věcné
škodě ve výši 6.750 Kč a o znalečném ve výši 3.275 Kč. Tyto nároky nepřevyšují
limit stanovený v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; proto je dovolání proti
rozhodnutí o těchto nárocích nepřípustné a dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní názor na míru spoluúčasti
žalobkyně na vzniku škody. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
opět jen „obč. zák.“).
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy
(např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007,
nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). V rozsahu, v jakém byla
škoda způsobena také jednáním poškozeného, je vyloučena odpovědnost škůdce,
neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to
příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006,
Soubor C 6063, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo
1500/2006). Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným se
zvažují všechny skutečnosti, jež přispěly ke způsobení škody, a stejně jako u
škůdce, lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo
alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na
způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám,
odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku
škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228).
Nejde přitom o spoluzavinění poškozeného v užším smyslu (zaviněné porušení
právní povinnosti), nýbrž o spoluzpůsobení vzniku škody (spolupřispění) z
jakýchkoliv důvodů, které jsou na straně poškozeného.
Podíl poškozeného na způsobení vlastní škody může být značný, např. jestliže
spolujezdec vědomě podstoupí jízdu s řidičem, o němž ví, že je pod vlivem
alkoholu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25
Cdo 2451/2007, Soubor C 7833), avšak rozhodující příčinou stále zůstává
nezodpovědné počínání řidiče vozidla, jenž zaviní dopravní nehodu (např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C
9409, nebo ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013). Proto nepůjde o
nadpoloviční rozsah spoluúčasti poškozeného ani v případě, kdy jeho
spolupřispění bude spočívat ve značně riskantním chování, např. tehdy, jestliže
kromě nevyužití povinného bezpečnostního pásu k tomu přistoupí další okolnosti,
jako například jeho vědomost, že řidič vozidla nemá řidičské oprávnění nebo že
hrozí nezvládnutí řízení za špatných povětrnostních podmínek (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4199/2013, Soubor C 13869).
V projednávané věci, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů,
bylo prokázáno, že žalobkyně, která jela jako spolujezdkyně na zadním sedadle,
ležela při jízdě na levém boku, obličejem dopředu k sedadlu řidiče a nebyla za
jízdy připoutána bezpečnostním pásem. Nepřipoutání je v obecné rovině
relevantní důvod, který spoluodpovědnost poškozeného za vlastní škodu zvyšuje,
pokud je doloženo, že právě nepřipoutání vedlo při havárii k úrazu či ke
zhoršení jeho důsledků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp.
zn. 25 Cdo 4199/2013, Soubor C 13869, obdobně rozsudek ze dne 21. 8. 2008, sp.
zn. 21 Cdo 3797/2007, a rozsudek ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 969/2014).
Žalobkyně při dopravní nehodě, kterou zavinil provozovatel pojištěný u
žalované, utrpěla závažná zranění, a to zlomeniny a posun obratlů C4 a C5 s
těžkým poškozením krční míchy a v důsledku těchto zranění zůstala ochrnutá na
všechny čtyři končetiny. Ze znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, forenzní
biomechaniky, zpracovaného znalcem prof. PhDr. Jiřím Strausem, DrSc., bylo
zjištěno, že skutečnost, že žalobkyně nebyla v době dopravní nehody připoutána
bezpečnostním pásem, měla podstatný vliv na vznik jejích zranění. V případě
připoutání pásem, by při dopravní nehodě bylo tělo zadrženo a nedošlo by k
nárazu hlavou na přední část vnitřku vozidla - přední sedačku, nevznikly by
podmínky pro mechanické působení na krční páteř a nedošlo by tedy k závažnému
poranění krčních obratlů žalobkyně.
Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o spoluzavinění žalobkyně v
rozsahu 20 % vzhledem k cestování vleže a nepřipoutání se bezpečnostním pásem
jako k okolnostem, které při dopravní nehodě vedly k mimořádně závažnému úrazu
s trvalými následky, zatímco řidič a spolujezdkyně na předním sedadle, kteří
byli připoutáni, utrpěli jen banální zranění. Avšak vzhledem k průběhu
nehodového děje a mechanizmu úrazu a s ohledem na to, že zásadní a
nejzávažnější trvalé následky nastaly právě v důsledku úrazu krčních obratlů,
je zřejmé, že na závažnost a rozsah odškodňovaných následků mělo výrazný vliv
jednání žalobkyně, takže i její podíl na vzniku škody je vyšší než 20 %, a to i
za situace, že nehoda byla způsobena riskantním způsobem jízdy řidiče druhého
vozidla. Pro odškodnění nároků, jež jsou předmětem řízení, jsou podstatné
příčiny vzniku následků úrazu, nikoliv jen příčiny vzniku dopravní nehody. Z
hlediska úrazového děje a rozsahu poškození zdraví žalobkyně je nepochybné, že
pokud by byla při jízdě v souladu s dopravními předpisy připoutána
bezpečnostním pásem, k tak závažným následkům na jejím zdraví by nedošlo.
Určení míry spoluzavinění poškozené ve výši 20 % je zjevně nepřiměřené
okolnostem daného případu, neboť její spolupřispění ke vzniku vlastní škody
svým značně riskantním chováním, v jehož důsledku došlo k úrazu s mimořádně
závažnými trvalými následky na jejím zdraví, je dáno ve větším rozsahu. Při
posouzení míry spoluzavinění žalobkyně odvolací soud tyto okolnosti
nezohlednil, byť zřejmě v daném případě nepůjde o nadpoloviční podíl, neboť
rozhodující příčinou vzniku škody stále zůstává nezodpovědné počínání řidiče
vozidla, jenž dopravní nehodu zavinil. Z těchto důvodů je dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v daném případě naplněn.
Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným,
proto jej v potvrzujících výrocích (s výjimkou nároku na zaplacení věcné škody
v částce 6.750 Kč a znalečného v částce 3.275 Kč) zrušil (§ 243b odst. 2 o. s.
ř.).
Po vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1
usnesením ze dne 17. 4. 2012, č. j. 30 C 88/2008-203, mimo jiné o náhradě všech
nákladů řízení včetně nákladů vzniklých státu a i o povinnosti zaplatit soudní
poplatek. Toto usnesení bylo pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky napadeno odvoláním, o němž Městský soud v Praze rozhodl
usnesením ze dne 7. 2. 2013, č. j. 51 Co 288/2012-222. Tato rozhodnutí jsou
závislá na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243c odst. 1 o. s. ř.),
proto dovolací soud zrušil i tato rozhodnutí.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2017
JUDr. Marta Š k á r o v á
předsedkyně senátu