25 Cdo 1694/2020-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. Č.,
narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem
Vídeňská 546/55, Brno, proti žalované: V. N., narozená dne XY, bytem XY,
zastoupená JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem Sokolská třída 936/21,
Ostrava, o 67.711,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 16 C 125/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 16. 1. 2020, č. j. 11 Co 167/2019-148, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) odmítl podle § 243c odst. 1
o. s. ř. pro nepřípustnost dovolání žalované proti rozsudku ze dne 16. 1. 2020,
č. j. 11 Co 167/2019-148, jímž Krajský soud v Ostravě změnil mezitímní rozsudek
Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2019, č. j. 16 C 125/2018-118, tak, že
základ žalobou uplatněných nároků je opodstatněný v rozsahu 75 %. Odvolací soud
vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně dne 20. 12. 2016 šla ve večerních hodinách z práce přes pozemek (areál) ve vlastnictví
žalované po komunikaci, která nebyla ošetřená, byla namrzlá a zledovatělá. Jiná
cesta nebyla k dispozici, neboť pouze sem dopadá světlo z rampy podniku. Měla
zimní obuv se širším podpatkem, šla pomalu a opatrně, po chvíli však uklouzla a
při pádu utrpěla zlomeninu horního konce pažní kosti. Soud dovodil, že nelze
aplikovat ustanovení § 27 odst. 2 zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích (silniční zákon), které se vztahuje pouze na dálnice, silnice,
místní komunikace a chodníky, nikoliv také na účelovou komunikaci, o niž se v
projednávané věci jednalo. Žalovaná ovšem za újmu na zdraví žalobkyně odpovídá,
protože porušila obecnou prevenční povinnost podle § 2900 o. z. tím, že plochu
areálu neudržovala způsobem, aby na něm nedocházelo ke vzniku škod, konkrétně
ji dostatečně neosvětlovala a neošetřovala její povrch. Na rozdíl od soudu
prvního stupně však shledal spoluzpůsobení si újmy žalobkyní ve smyslu § 2918
o. z., neboť znala místní poměry, věděla, že se celá plocha v zimě neudržuje
(udržovala se pouze v prostoru, kudy jezdily kamiony) a je špatně osvětlená. Za
těchto okolností nepostačuje, že žalobkyně zvolila vhodnou obuv a šla zvolna,
neboť se znalostí poměrů mohla jít i jinou cestou, pro lepší osvětlení mohla
použít vlastní svítilnu, aby lépe vyhodnotila povrch cesty, kterou zvolila, a
mohla reagovat na případné namrzlé plochy. Dovolání žalované je zčásti objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Napadený výrok odvolacího soudu se týká tří samostatných nároků, a to
náhrady za bolest ve výši 7.940,10 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku ve výši
59.001 Kč a náhradu výdajů spojených s léčbou ve výši 770 Kč. I když ve věci
bylo prozatím rozhodnuto mezitímním rozsudkem, jsou předmětem řízení tři
samostatné nároky odvíjející se sice od téže škodní události, mající však
odlišný skutkový základ a právní povahu, proto se ve vztahu ke každému z nich
zkoumá finanční limit v tomto ustanovení samostatně (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, uveřejněný pod C
17746 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, dále jen
„Soubor“). Jestliže pouze u náhrady za ztrátu na výdělku přesahuje předmět
řízení částku 50.000 Kč (tzv. limit bagatelnosti), ohledně zbývajících nároků
není dovolání přípustné. Ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku je dovolací soud podle § 242
odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacích důvodů (tzv.
kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu), které dovolatelka formulovala takto:
1) zda znalecký posudek RNDr. Miroslava Vyskočila, CSc., představuje důkaz,
kterým má být zpochybněna věrohodnost svědka, 2) zda tento posudek představuje
důkaz, který nastal po prvním jednání, 3) zda je rozhodnutí soudu
nepředvídatelné, 4) zda neměl být úraz žalobkyně posouzen jako pracovní úraz,
5) zda je odpovědnost vlastníka účelové komunikace přísnější než odpovědnost
vlastníka komunikace místní, a 6) zda odvolací soud posoudil správně otázku
spoluzpůsobení si újmy poškozenou. První tři otázky představují svou povahou námitky vad řízení. Jimi se dovolací
soud nemůže samostatně zabývat, neboť k vadám řízení může přihlédnout pouze v
případě jinak přípustného dovolání; samotná tvrzená vada řízení však
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Vytýká-li
dovolatelka odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke znaleckému posudku, který se
vyjadřoval ke stavu komunikace na základě meteorologických zpráv a měření
oproti popisu očitých svědků, jak komunikace vypadala, fakticky se domáhá, aby
byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak vyplynul z hodnocení důkazů
odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
§ 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Neuplatňuje tedy (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a
odst. 1 o. s. ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci. Odlišné právní
posouzení totiž nelze budovat na jiném skutkovém základě, než z jakého vyšel
při svých právních závěrech odvolací soud. Ani v případě namítaného spoluzpůsobení si újmy poškozenou [otázka 6)] nelze
shledat dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť § 2918 o. z. patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Tehdy je dovolací soud oprávněn
přezkoumat úvahu odvolacího soudu, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo
jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010,
Soubor C 9409). Jestliže bylo zjištěno, že žalobkyně svoji chůzi přizpůsobila
povrchu a měla i vhodné obutí, přičemž odvolací soud shledal její pochybení
pouze v tom, že nepoužila vlastní svítilnu a nezvolila lepší trasu, aniž ovšem
měla k dispozici nějakou významně bezpečnější variantu, bylo porušení prevenční
povinnosti ze strany žalované, která nijak neošetřovala celou plochu, kde se
úraz stal, výrazně závažnější než u žalobkyně a stanovený poměr mezi nimi nelze
označit za zjevně nepřiměřený v neprospěch žalované. Přípustnost dovolání konečně nezakládají ani dovolací námitky 4) a 5), neboť na
řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Namítá-li žalovaná,
že věc měla být posouzena jako pracovní úraz, přehlíží, že nároky vznikající z
pracovního úrazu jsou svou povahou samostatné a nezávislé na nárocích
vznikajících vůči jiným subjektům podle občanského zákoníku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1906/2004, Soubor C 4020). Žalobkyně si tedy mohla zvolit, jaký nárok a vůči komu bude uplatňovat, a
nebyl-li v nyní vedeném řízení zaměstnavatel žalobkyně účastníkem, není namístě
řešit jeho pracovněprávní odpovědnost za pracovní úraz. Rozhodnutí odvolacího
soudu nestojí ani na dovolatelkou požadovaném srovnání přísnosti odpovědnosti
vlastníka pozemní účelové komunikace s odpovědností vlastníků jiných typů
komunikací. Přitom je tomu právě naopak, než dovozuje dovolatelka, neboť ona
jako vlastník účelové komunikace odpovídá pouze podle občanského zákoníku za
zaviněné porušení zákonné povinnosti, zatímco u vlastníků ostatních k tomu
přistupuje i případná objektivní odpovědnost (bez ohledu na protiprávnost a
zavinění, jen s možností liberace) za závadu ve schůdnosti, popř. ve sjízdnosti
podle § 27 odst. 2, 3 silničního zákona (rozhodovací praxe ohledně této otázky
byla sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť ve věci bylo
dosud rozhodnuto jen mezitímním rozsudkem, takže o náhradě všech nákladů řízení
rozhodne soud prvního stupně rozsudkem ve věci samé. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.