ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Robert Waltra a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: J. K., narozená
XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem Dlouhá
705/16, 110 00 Praha 1, proti žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO
45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o zaplacení 750 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 78/2018,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12.
2019, č. j. 18 Co 344/2019-50, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 Co
344/2019-50, se v části výroku I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žaloba co do částky 367 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 %
ročně z této částky od 24. 4. 2018 do zaplacení zamítá, mění tak, že se
rozsudek Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2019, č. j. 30 C 78/2018-26,
v uvedeném rozsahu potvrzuje.
II. Dovolání žalobkyně proti výrokům II a III rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 Co 344/2019-50, se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudy prvního a druhého stupně 20 570 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám advokátky JUDr. Michaely Šubrtové.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky
JUDr. Michaely Šubrtové.
V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na soudním poplatku
částku 50 720 Kč a na svědečném částku 210 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu
1 do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
domáhala zaplacení částky 15 600 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Soud prvního stupně zjistil
následující skutkový stav. Žalobkyně žila do roku 2016 v bytě v XY se svým
synem AAAAA (pseudonym), narozeným XY, a jeho otcem L. Š., narozeným XY. Zhruba
rok před škodní událostí žila v bytě se synem sama. Dne 16. 7. 2017 řídil L. Š. starší automobil tovární značky XY, registrační značky XY, ve kterém s ním jel
i jeho v té době sedmiletý syn. Z nezjištěných příčin došlo k nehodě, při níž
oba následkům svých zranění podlehli. Provoz osobního vozidla byl pro případ
odpovědnosti za škodu z provozu pojištěn u žalované. Podle odůvodnění usnesení,
jímž bylo odloženo trestní řízení proti L. Š. staršímu z důvodu jeho úmrtí,
přejel řidič se svým vozidlem z nezjištěných důvodů vlevo mimo vozovku, kde
přední částí vozidla narazil v plné rychlosti do vzrostlého stromu. Řidič
vozidla byl v době smrti ovlivněn pervitinem, který si musel aplikovat před
jízdou, a nezletilý AAAAA nebyl při jízdě připoután bezpečnostními pásy. Policie České republiky příčinu dopravní nehody neobjasnila. Pouze uvedla, že
existuje několik možných příčin, a to únik tlaku v pneumatice, nebo vypadnutí
pravého kulového čepu, anebo skutečnost, že vozidlo řídil usmrcený řidič pod
vlivem pervitinu. Vztah žalobkyně k synovi byl standardní, o syna příkladně
pečovala. V den dopravní nehody policisté žalobkyni na schodech domu sdělili,
že její syn se svým otcem zemřel při dopravní nehodě. Žalobkyně se zhroutila,
byla v nemocniční péči a po návratu byla tlumena léky, nebyla schopna ani vstát
a chodit do práce, v bytě si udělala oltář, po bytě vylepila fotografie syna,
všude byly plyšové hračky a svíčky. Po nějaké době se z bytu odstěhovala,
protože jí připomínal syna. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc
podle § 2957 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 6 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Výši nemajetkové újmy stanovil dle judikatury jako dvacetipětinásobek průměrné
hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním
hospodářství za rok 2017. Navýšení základní částky o další pětinásobek
odůvodnil především nízkým věkem syna žalobkyně a intenzivním vztahem mezi
rodičem a dítětem. Soud prvního stupně neshledal důvody pro postup podle § 2918
o. z. (poměrné snížení náhrady újmy pro spoluúčast na vzniku újmy na straně
poškozeného). Nezletilému AAAAA nelze přičítat jeho nepřipoutání bezpečnostními
pásy. Krácení pojistného plnění neodůvodňuje ani porušení povinností otcem
dítěte, neboť žalobkyně je sekundární obětí, na nehodovém ději se nepodílela a
nemohla ovlivnit ani jeho průběh. 2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 Co 344/2019-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba co do částky 367 200 Kč s příslušenstvím
zamítá, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky II až IV). Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně.
Ztotožnil se s jeho závěry ohledně výše stanoveného odškodnění a
nemožnosti přičítat jakékoliv zavinění nezletilému. Doplnil, že základ nároku
vychází z ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Nárok žalobkyně ale na rozdíl
od soudu prvního stupně krátil o 50 % s odkazem na § 2918 o. z. a na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3552/2014 s odůvodněním, že žalobkyni i řidiči
vozidla v době dopravní nehody svědčila rodičovská odpovědnost ve smyslu § 858
o. z., byť nad nezletilým v daném okamžiku vykonával dozor pouze otec. Tato
péče v daném případě nebyla ze strany rodičů dostatečná, neboť nezletilý nebyl
připoután bezpečnostními pásy, což fatálním způsobem přispělo ke vzniku újmy,
kterou žalobkyně (matka a nositelka rodičovské odpovědnosti) nyní požaduje
odškodnit. Otec nezletilého (a řidič vozidla) proto zásadním způsobem zanedbal
dohled nad nezletilým. Při uplatněném nároku na náhradu újmy druhého z rodičů
proto nelze toto porušení rodičovské odpovědnosti nevzít na zřetel. Nad rámec
výše uvedeného lze dodat, že žalobkyně věděla, že otec běžně požíval pervitin a
opíjel se. Z těchto důvodů se s ním rozešla. Ani proto nelze přitakat jejímu
tvrzení, že byla pouhou sekundární (a náhodnou) obětí dopravní nehody. 3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku I, jíž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně, a výroků II a III napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla
řešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci,
které spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl o její spoluvině v situaci, kdy
neporušila žádnou konkrétní povinnost a ani nemohla jakkoli průběh škodového
děje předpokládat, ovlivnit nebo mu zabránit. Namítá, že judikatura aplikovaná
odvolacím soudem na posuzovaný případ vůbec nedopadá. Naopak za zcela správné a
bezvadné považuje rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelka s L. Š. starším
nežila, ale nezletilého AAAAA, svěřeného do její péče, většinou jednou za 14
dní, předávala otci, kterému styk ani péče o syna nebyly opatrovnickým soudem
omezeny nebo zakázány, a bylo její povinností styku otce se synem nebránit (§
889 o. z.). Dovolatelka předala otci nezletilého AAAAA v sobotu 15. 7. 2017
ráno a od té doby nebyla ani s ním, ani s jeho otcem v kontaktu. Byli pouze
domluveni, že syna v neděli večer vrátí, což se již nestalo. Dovolatelka je
přesvědčena, že její možná spoluodpovědnost by byla dána tehdy, pokud by dítě
svěřila otci, u kterého by mohla jednoznačně rozpoznat, že je pod vlivem
alkoholu nebo jiné návykové látky, anebo by viděla otce s dítětem nasedat do
automobilu bez dětské sedačky. Nic takového se ale nestalo a ani neprokázalo.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
5. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a
proto se zabýval jeho přípustností.
6. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není
přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
7. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky
(v dovolání sice výslovně neformulované, avšak z jeho obsahu dovoditelné), zda
lze přičíst porušení rodičovské povinnosti jedním z rodičů rodiči druhému a v
důsledku toho krátit rozsah nahrazované újmy způsobené usmrcením dítěte z
důvodu spolupodílení se na jejím vzniku podle § 2918 o. z., která dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolání je důvodné.
8. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal a dovolatelka ani žádné nenamítala.
9. Podle § 858 o. z. rodičovská odpovědnost zahrnuje práva a povinnosti
rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví,
jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování
osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa
jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením
dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah
rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.
10. Podle § 865 odst. 1 o. z. rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma
rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven.
11. V § 858 o. z. je vymezen pojem rodičovské odpovědnosti tak, že vedle
péče o zdraví dítěte zahrnuje i péči o jeho všestranný tělesný, rozumový,
mravní i citový vývoj. Zákon pojem rodičovské odpovědnosti tedy chápe široce
tak, aby zahrnovala zajištění všech nejen základních, ale se zřetelem na
harmonický vývoj dítěte i dalších významných potřeb. Při výkonu uvedených
povinností jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho
jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo
užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost
dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní
vývoj (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1293/2018).
12. Podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu
způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném ke dni dopravní
nehody, pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za
škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě (odst. 1).
Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj
uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému mimo jiné
způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením (odst. 2 písm. a/).
13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. poškozený má právo uplatnit
svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele.
14. Citovaná ustanovení zakládají poškozenému vůči pojistiteli škůdce
přímý nárok na pojistné plnění, jehož rozsah se řídí ustanoveními občanského
zákoníku o náhradě újmy.
15. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také
následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit
škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné
či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
16. Vzhledem k dikci § 2918 o. z. je při posouzení základu nároku rovněž
třeba zkoumat i otázku spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Jde-li o poměrné
snížení povinnosti škůdce nahradit škodu, vznikla-li nebo zvětšila-li se také
následkem okolností, které se přičítají poškozenému, vychází nová úprava i přes
rozdíly ve formulaci § 2918 o. z. a § 441 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění
účinném k 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) z obdobných principů odškodnění,
a lze tak i nadále přiměřeně vycházet z dosavadní judikatury. Dosavadní právní
úprava § 441 obč. zák. užívala nepřesný výraz spoluzavinění poškozeného, což
navozovalo dojem, že nedopadá na případy objektivní odpovědnosti, popřípadě na
okolnosti nezaviněně způsobené poškozeným. Nejvyšší soud ale opakovaně
potvrdil, že použití daného ustanovení je univerzální a má širší dopad (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002; Hrádek
Jiří, komentář k § 2918, in: Švestka Jiří, Dvořák Jan, Fiala Josef aj. Občanský
zákoník: Komentář, Svazek VI, Wolters Kluwer, 2014, dostupné též v systému
ASPI.). Nová právní úprava hovoří přiléhavěji o okolnostech, které se přičítají
poškozenému. Je tedy dnes třeba hovořit spíše o spoluzpůsobení si újmy
poškozeným či o jeho spoluúčasti na škodní události nebo na vzniku újmy (viz
rozsudek Nejvyššího soudu nebo ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019).
17. I za současné právní úpravy tedy platí, že v rozsahu, v jakém se sám
poškozený podílel na způsobení škody (újmy), není dána odpovědnost toho, kdo za
škodu odpovídá, a chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za
škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním
škůdce. Újma totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být
vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela
nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu
mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z
nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u
poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z
příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny.
Existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování
spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti
poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí
jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus
poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 2593, či rozsudky
téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425, nebo
ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3807/2014). Konečná úvaha o tom, nakolik se
na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu
sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora
uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228, nebo rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp.
zn. 25 Cdo 1063/2017).
18. V posuzovaném případě založil odvolací soud své částečně zamítavé
rozhodnutí na závěru, že otec při jízdě automobilem nepřipoutal svého syna,
nezletilého AAAAA, čímž porušil svou rodičovskou odpovědnost ve smyslu § 858 o.
z. Jelikož v inkriminovanou dobu náležela rodičovská odpovědnost i dovolatelce
(matce), byť v daném okamžiku nad nezletilým vykonával faktický dohled jeho
otec (řidič vozidla), krátil s odkazem na § 2918 o. z. a rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 3552/2014 její nárok na náhradu nemajetkové újmy o 50 %. S
odvolacím soudem lze souhlasit, že L. Š. starší porušil svou rodičovskou
odpovědnost (zejména povinnost dohledu nad nezletilým), když při jízdě
automobilem svého syna nepřipoutal bezpečnostními pásy do autosedačky, což
podstatným způsobem přispělo k fatálnímu následku spočívajícímu v jeho úmrtí.
Nesprávný je ale jeho závěr, že toto porušení právní povinnosti lze přičíst
dovolatelce, která se v projednávané věci jako druhotná oběť domáhá náhrady
nemajetkové újmy za usmrcení syna podle § 2959 o. z., a odůvodnit jím krácení
jejího nároku. Dovolatelce nutno přisvědčit, že měla povinnost umožnit styk
otce s nezletilým AAAAA a podle skutkových zjištění, jejichž správnost
nepodléhá dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), neměla důvod se
domnívat nebo předpokládat, že L. Š. starší poruší tak fatálním způsobem svou
rodičovskou odpovědnost. Dovolatelka se žádným způsobem nepodílela na vzniku
újmy, a proto není v projednávaném případě prostor pro aplikaci § 2918 o. z.,
jak nesprávně učinil odvolací soud. Přiléhavý nebyl ani jeho poukaz na vědomost
dovolatelky o užívání pervitinu a požívání alkoholu L. Š. starším již proto, že
v řízení se neprokázalo, že by řízení vozidla pod vlivem pervitinu bylo
příčinou dopravní nehody. Nebylo-li zjištěno, že si újmu přivodil sám usmrcený
syn (zanedbání péče ze strany otce spočívající v nepřipoutání nezletilého syna
bezpečnostním pásem není okolností na straně syna podle § 2918 o. z.), není
opodstatněné náhradu snižovat.
19. Přisvědčit lze dovolatelce i v tom, že odvolací soud nesprávně
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3552/2014. V tomto
případě se zdravotní pojišťovna domáhala po otci náhrady nákladů vynaložených v
rámci systému veřejného zdravotního pojištění na léčení dítěte v situaci, kdy
újmu na jeho zdraví zavinil tento rodič porušením povinnosti náležitého dohledu
nad dítětem. Jedná se proto o zcela skutkově i právně odlišný případ, a proto
závěry uvedeného rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadají. Z výše uvedeného
vyplývá, že porušení rodičovské odpovědnosti jedním z rodičů nelze bez dalšího
přičíst rodiči druhému a odůvodnit jím krácení nároku na náhradu újmy podle §
2918 o. z. Samotná skutečnost, že rodičovská odpovědnost náleží oběma rodičům,
totiž neznamená, že následky porušení povinnosti jedním z nich automaticky
ponese i rodič druhý. Žalovaná je tudíž povinna nahradit dovolatelce vzniklou
újmu v celém rozsahu.
20. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné
rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí
v měnícím výroku o platební povinnosti žalované v částce 367 200 Kč s úrokem z
prodlení tak, že v tomto rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
21. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem
odvolacím bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. a ve
věci zcela úspěšné žalobkyni bylo vůči neúspěšné žalované přiznáno právo na
náhradu nákladů řízení sestávající z odměny advokáta za pět úkonů právní služby
po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění
se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé,
účast při jednání soudu dne 30. 4. 2019 a dne 11. 12. 2019) z tarifní hodnoty
50 000 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), spolu s náhradou hotových výdajů
za pět úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu (celkem 17
000 Kč). Po připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §
137 odst. 3 o. s. ř. činí celková náhrada zastoupení advokátem 20 570 Kč. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dovolací soud zastává názor, že i spor o plnění
pojišťovny na náhradu nemajetkové újmy způsobené úmrtím osoby blízké je věcí
osobnostních práv ve smyslu § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, v níž se
za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 12. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 169/2021).
22. Žalovaná je dále podle § 243c odst. 3 o. s. ř. povinna nahradit
žalobkyni náklady dovolacího řízení, které sestávají z odměny advokáta za jeden
úkon v dovolacím řízení (podání dovolání) ve výši 3 100 Kč, což spolu s
náhradou hotových výdajů za tento úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13
advokátního tarifu činí 3 400 Kč, po připočtení náhrady za daň z přidané
hodnoty ve výši 21 % je pak celková náhrada 4 114 Kč.
23. Částky náhrad nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit podle §
149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o? s. ř. k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
24. Stát má ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledků řízení
právo, aby mu žalovaná zaplatila náhradu svědečného přiznaného svědkyni C. ve
výši 210 Kč.
25. Žalovaná je též povinna zaplatit podle § 2 odst. 3 zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudní poplatek za žalobu podle § 4 odst.
1 písm. a) zákona o soudních poplatcích [vypočítaný z částky přiznané žalobkyni
podle položky 1 bodu 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků] v částce 36. 720
Kč a za dovolání podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích
(stanovený podle položky 23 bodu 2 sazebníku soudních poplatků) v částce 14 000
Kč, celkem 50 720 Kč.
26. Lhůta k zaplacení náhrady nákladů řízení státu a soudního poplatku
byla stanovena podle § 160 odst. 1 o? s. ř. rovněž na tři dny od právní moci
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu