ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců a) Ing. J. M. a b) Ing. M. V., obou zastoupených JUDr. Janem Zůbkem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Radhošťská 2, proti žalované České kanceláři
pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 129, IČO 70099618, zastoupené
Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 82/10, za
účasti A. K., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 240.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 138/2011,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března
2014, č. j. 53 Co 512/2013-190, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 53 Co
512/2013-190, ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o
platební povinnosti žalované vůči každému z žalobců, se mění tak, že rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. července, č. j. 55 C 138/2011-132, ve
výrocích, jimiž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni a) 72.000,-
Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 30. 4. 2011 do zaplacení a
žalobci b) 72.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 7. 2011
do zaplacení, se mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2014, č. j. 53 Co
512/2013-190, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 4. července 2013, č. j. 55 C 138/2011-132, ve výrocích o
náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek ve výši
7.200,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu
4 k dalšímu řízení.
zamítl; o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna nahradit
každému z žalobců náklady řízení ve výši 9.147,60 Kč a vedlejší účastník na
straně žalované je povinen nahradit každému z žalobců náklady řízení ve výši
9.147,60 Kč, konečně byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice
soudní poplatek ve výši 7.200,- Kč. Soud vyšel ze zjištění, že dne 23. 10. 2008
kolem 17:00 hod. při dopravní nehodě na přímém úseku silnice III. třídy č. 1546
mimo obec Chvalkov A. K. (v době nehody řidič a vlastník vozidla Opel Vectra RZ
CBJ 38-51 bez zákonného pojištění pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem motorového vozidla) srazil chodce M. M., čímž mu způsobil smrtelné
zranění. Bylo zjištěno, že A. K. jel rychlostí 72,8–80,4 km/h a přibližoval se
k místu, kde v opačném směru u krajnice stála dvě vozidla. Na tuto situaci
řidič reagoval tak, že sundal nohu z plynu, svoji rychlost výrazně nesnížil. Z
bližšího vozidla (Citroen AX) vystoupil M. M., obešel zezadu automobil,
posunkem poděkoval řidiči zadního vozidla a vkročil do vozovky v místech mezi
oběma stojícími vozidly s úmyslem přejít na druhou stranu, aniž by se rozhlédl,
a dostal se tak do kolize s vozidlem A. K., které bylo v daný okamžik od něj
vzdáleno 18,2–20,1 m, ke střetu došlo za cca 0,9 s. Řidič na pohyb chodce
reagoval, ale vzhledem k poměrně krátké vzdálenosti uvedenou rychlostí (72,8–
80,4 km/h) narazil do chodce levou přední částí vozidla. Oba účastníci nehody
byli dobře viditelní, mohli se navzájem zpozorovat na vzdálenost minimálně 60–
70 m, ani jeden nebyl pod vlivem alkoholu. Řidič mohl srážce předejít, jestliže
by snížil rychlost zhruba na 40 km/h. Z toho soud dovodil, že řidič porušil § 4
písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o
změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“), přičemž ve smyslu § 441
obč. zák. je na straně poškozeného spoluzavinění ve výši 70 %, neboť porušil §
54 odst. 2 silničního zákona. Soud proto shledal jen částečnou odpovědnost
řidiče za škodu podle § 420 i § 427 obč. zák. v rozsahu 30 %. Dále vzal za
prokázané, že žalobkyně a) je matkou poškozeného a s žalobcem b) žijí spolu od
roku 2006 jako druh a družka ve společné domácnosti, společně financují svoje
výdaje a tento stav nadále trvá, s poškozeným měli pěkný vztah, proto jsou oba
žalobci aktivně legitimovaní podle § 444 odst. 3 písm. c) a f) obč. zák., neboť
žalobkyně je matkou poškozeného a žalobce b) je osobou blízkou. Mají tak nárok
na plnění ve výši 30 % ze zákonem stanovené částky 240.000,- Kč (každý ze
žalobců požadoval 120.000,- Kč) z garančního fondu vůči České kanceláři
pojistitelů podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 53
Co 512/2013-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé
potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalovaná a
vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni je každému z žalobců zaplatit
společně a nerozdílně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Uvedl, že soud
prvního stupně z náležitě zjištěného skutkového základu vyvodil odpovídající
závěry právní. Ztotožnil se s tím, že aktivní legitimace obou žalobců byla
doložena (žalobce v rozhodné době žil se zemřelým a jeho matkou ve společné
domácnosti) i s tím, že podstatnou část viny na nehodě nese sám poškozený,
který bez rozhlédnutí vkročil do vozovky takovým způsobem, že řidič, s ohledem
na povolenou rychlost, kterou jel, už nedokázal nehodě zabránit. Řidič přesto
mohl vzhledem k neobvyklé dopravní situaci, na kterou měl dostatečný výhled,
zpozornět a zpomalit jízdu, pak by při pomalejší jízdě mohly být následky
nehody méně intenzivní. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok o platební
povinnosti ve věci samé, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu §
237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky,
která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Tato otázka
spočívá v posouzení míry účasti chodce na způsobení škody na jeho zdraví,
jestliže vstoupí do jízdní dráhy vozidla jedoucího rychlostí 70-80 km/h v
okamžiku, kdy je vozidlo od něj vzdáleno pouze 18-20 m, a současně v posouzení,
zda je řidič motorového vozidla jedoucího po rovném a přehledném úseku pozemní
komunikace mimo obec za jasného počasí a nesnížené viditelnosti povinen na
základě § 4 písm. a) silničního zákona a § 18 odst. 1 silničního zákona povinen
snížit rychlost jízdy (až na 40 km/h), pokud před sebou vidí v protisměrném
jízdním pruhu dospělého chodce stojícího mezi dvěma za sebou stojícími vozidly. Dovolatelka namítá, že soudy nesprávně dovodily porušení silničního zákona
vedlejším účastníkem, a odvolává se na usnesení policejního orgánu č. j. ORCB-5251-54/TČ-2008-71-SOL, podle nějž vedlejší účastník žádnou z povinností
uložených mu zákonem neporušil, neboť od řidiče, který řídil osobní vozidlo
rychlostí povolenou a přiměřenou povětrnostním podmínkám, stavu vozovky, apod.,
nelze žádat, aby omezil rychlost svého vozidla tak, aby mohl včas zastavit
vozidlo tehdy, vyskytne-li se nepředvídaná situace způsobená tím, že sám chodec
hrubě poruší pravidla silničního provozu. Vůči těmto závěrům se podle
dovolatele odvolací soud postavil přehlíživě, neboť přestože není rozhodnutí
orgánů činných v trestním řízení pro soud závazné, základním východiskem
právních úvah obou rozhodujících orgánů je posouzení souladu jednání vedlejšího
účastníka s ustanoveními silničního zákona. Podle názoru dovolatele vedlejší
účastník za škodu neodpovídá, neboť k úmrtí poškozeného došlo výlučně v
důsledku protiprávního jednání samotného poškozeného, není tak splněn
předpoklad vzniku nároku na plnění z garančního fondu podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., žaloba měla být tudíž zamítnuta. Dovolatelka také
namítá, že v řízení nebyla prokázána existence společné domácnosti žalobců a
poškozeného, protože nelze dovodit, že by společně uhrazovali náklady na své
potřeby ve smyslu § 115 obč. zák. Vyslechnutí svědci se vyjádřili pouze ke
společnému bydlení zúčastněných, nikoliv již k jejich finančnímu hospodaření.
Odvolací soud vedení společné domácnosti žalobců a poškozeného dovodil, chybí
ovšem jakékoliv vysvětlení, jakými úvahami se řídil, jaké konkrétní důkazy
hodnotil a jak z nich dovodil naplnění znaků společné domácnosti. Napadené
rozhodnutí je podle dovolatelky v tomto ohledu nepřezkoumatelné a představuje
porušení práva na soudní ochranu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání odkázali na argumenty ze svých jednotlivých
podání z předchozích částí řízení. Zdůrazňují, že jednání poškozeného by bez
přispění vedlejšího účastníka nemělo žádný následek. Následek vznikl až ve
vzájemné souvislosti jednání obou osob. Se vzájemným poměrem účasti se soudy
vypořádaly dostatečně. Řidič sice nepřekročil rychlostní limit, porušil však
generální klauzuli § 18 odst. 1 silničního zákona tím, že nepřizpůsobil
rychlost svým schopnostem, stavu komunikace a jiným okolnostem, které bylo
možno předvídat. Pohyb poškozeného byl sice náhlý, ale nikoliv nepředvídatelný. Z provedeného dokazování a znaleckých posudků je také zřejmé, že mezi bokem
stojících vozidel a bokem vozu projíždějícího zůstala vzdálenost pouze 47,5 mm
(při srovnání se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zřejmě míněno cm),
přičemž bezpečná vzdálenost při rychlosti 60-100 km/h činí 1,18 m, řidič tedy
nezachoval ani dostatečný boční odstup. S tím, jak soudy věc posoudily, se
jinak ztotožňují. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. 3. 2014,
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že
dovolání je přípustné pro otázku tzv. spoluzavinění poškozeného chodce
přecházejícího vozovku mimo přechod na střetu s vozidlem, která byla vyřešena v
rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; dovolání je z tohoto důvodu
opodstatněné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013
(dále též jen „obč. zák.“), neboť ke škodní události došlo před 1. 1. 2014. Soudy obou stupňů správně dovodily, že odpovědnost za škodu způsobenou
motorovým vozidlem při dopravní nehodě se řídí ustanovením § 420 obč. zák. v
případě porušení právní povinnosti (zákonem stanovených pravidel silničního
provozu) ze strany řidiče vozidla a ustanovením § 427 obč. zák., zakládajícím
odpovědnost provozovatele vozidla, vznikla-li škoda v důsledku projevů zvláštní
povahy provozu vozidla. V obou případech se uplatní i ustanovení § 441 obč. zák. o tzv. spoluzavinění škody samotným poškozeným, jestliže přispěl svým
počínáním ke škodlivému následku. Závěr odvolacího soudu, že míra účasti
usmrceného chodce činí jen 70 %, není správný. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Spoluzavinění poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení (terminologicky spíše
přesněji spolupůsobení si škody poškozeným – srov. též výstižnější dikci
ustanovení § 2918 o. z., účinného od 1. 1. 2014) znamená, že jednání
(opomenutí) poškozeného bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho
škody, nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. Škoda totiž nemusí být pouze
výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se
sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za
škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za
škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním
škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi
jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke
způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o
spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí
jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady
casum sentit dominus poškozený dokonce nese následky všech okolností, které
nastaly na jeho straně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované pod C 2593 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či rozsudek téhož
soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425).
Konečná
úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v
jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po
porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně
poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Tento právní institut se uplatní jak v
případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu porušení právní povinnosti
(obecná odpovědnost podle § 420 odst. 1 obč. zák.), tak u případů
odpovědnostních typů objektivních (tzv. odpovědnost bez protiprávnosti a
zavinění, jakou je například i § 427 obč. zák.). Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti. Podle § 4 písm. a) silničního zákona při účasti na provozu na pozemních
komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým
jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní,
aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je
povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní
komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních
komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle § 18 odst. 1 silničního zákona musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy
zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému
stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a
třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat;
smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost,
na kterou má rozhled. Podle § 54 odst. 2 silničního zákona mimo přechod pro chodce je dovoleno
přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí
přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky
provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s
ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich
řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Nejvyšší soud se ve své judikatuře konstantně staví k výkladu § 18 silničního
zákona tak, že při posuzování vzdálenosti, na kterou má řidič rozhled, je
potřeba brát v potaz nejen povětrnostní a terénní podmínky, ale rovněž dopravní
situaci. Je-li v jízdní dráze řidiče překážka nebo je předvídatelné, že se do
jeho jízdní dráhy může dostat, je řidič povinen na takovou situaci reagovat a
přizpůsobit jízdu okolnostem; toto pravidlo se typicky aplikuje například při
dodržování bezpečné vzdálenosti nebo jízdě v místech, kde lze očekávat vstup
chodce, popř. jiných účastníků silničního provozu do vozovky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 9/2012, nebo ze dne
26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014). Tato judikatura ovšem řeší případy
týkající se pohybu vozidla v obci v blízkosti přechodu pro chodce či autobusové
zastávky, kde bylo třeba předpokládat riziko vstupu chodce do vozovky. Podobně
se lze stavět k situacím, kdy je rozhled řidiče blokován jinými vozidly nebo
objekty.
Součástí povinné ohleduplnosti řidiče vůči chodcům je i povinnost
předvídat, že se chodec náhle objeví z míst, která jsou – zejména ve městě –
různým způsobem zakryta, např. zaparkovanými vozidly, vozidly hromadné dopravy
stojícími v zastávkách, ale také pomaleji jedoucími vozidly, jež jsou
předjížděna. Pokud rychlost jízdy neumožní řidiči zastavit na vzdálenost jeho
rozhledu a pokud mu tato rychlost zároveň neumožní včas reagovat na přítomnost
chodce, který vystoupí z prostoru, do něhož řidič nemá rozhled, je namístě
uvažovat o tom, že jde o rychlost nepřiměřenou (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 7 Tz 247/2000, v němž šlo ovšem o situaci v
obci, kde řidič srazil chodce při předjíždění cyklisty). Závěr o přiměřené rychlosti se musí vždy odvíjet od posouzení individuálních
skutkových okolností a měl by dbát obecných zásad přiměřenosti, jakož i
zohlednit plynulost silničního provozu, jež má na bezpečnost také vliv. Přestože je provoz motorového vozidla z podstaty věci spojen se zvýšeným
rizikem, nelze po řidičích formalisticky vyžadovat natolik úzkostlivé chování,
jež by fakticky znemožnilo plynulý provoz motorových vozidel. Klíčové je, zda
řidič na zvýšené riziko reagoval, a to způsobem, který lze považovat za
adekvátní s přihlédnutím ke všem významným okolnostem, a to zejména k dopravní
situaci a k senzorickým, kognitivním a motorickým schopnostem řidiče. Nelze automaticky vinit řidiče automobilu z nepřiměřené rychlosti, jestliže
(jakkoli nestandardní chování chodců ve vozovce předvídá a počíná si s
maximální opatrností) nemůže střetu nijak zabránit. Zaviněné porušení právní
povinnosti je nutno posuzovat také s ohledem na tzv. princip omezené důvěry v
dopravě, jehož podstatou je předpoklad, že se řidič při pohybu na pozemních
komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla
provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude
vyplývat opak (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS
2065/15, a též rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 7. 1981 sp. zn. 3 Tz 20/81, publikované pod č. 43/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část trestní). Podle tohoto principu nelze po účastníkovi
silničního provozu spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal veškerá
možná porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky, tedy i chodci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 5 As 32/2008,
publikovaný pod č. 1707/2008 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Důvodně spoléhat na to, že ostatní účastníci silničního provozu dodrží pravidla
silničního provozu, může řidič pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností
neplyne obava, že tomu tak nebude; může-li řidič rozpoznat, že jde o osoby
nezletilé, zjevně fyzicky nebo duševně postižené nebo osoby vyššího věku, musí
dbát zvýšené opatrnosti a naopak předpokládat jiný způsob chování (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 9. 1994, sp. zn. 7 To 288/94,
publikované v časopise Soudní rozhledy pod číslem 5/1995).
Z porovnání konkrétních skutkových okolností v posuzované věci s popsanými
případy, kdy ustálená soudní judikatura klade zvýšené nároky na pozornost
řidiče a přizpůsobení rychlosti a způsobu jízdy ve vztahu k chodci
vyskytujícímu se v obci v jízdní dráze či v její blízkosti, je zřejmé, že
požadavek odvolacího soudu na řidiče není přiměřený. V posuzovaném případě vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění (jeho
správnost podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu
přezkumu), že řidič při jízdě na přímém úseku mimo obec při dobré viditelnosti
sledoval situaci v provozu a na výskyt dvou za sebou stojících vozidel při
krajnici v opačném směru reagoval nezvyšováním rychlosti jízdy, takže obě
vozidla míjel ve svém jízdním pruhu nikoliv maximální povolenou rychlostí,
nýbrž poněkud sníženou (zjištěno rozpětí 72,8–80,4 km/h), přičemž v okamžiku
(0,9 s před střetem), kdy se od místa střetu nacházel ve vzdálenosti 18,2–20,1
m, vstoupil poškozený chodec nenadále do vozovky. Stojící vozidla ve výhledu
nepřekážela, protože podle znaleckých posudků se řidič s chodcem mohli vidět na
vzdálenost minimálně 60-70 m. Řidič na kritický pohyb chodce reagoval, ale
vzhledem ke krátké vzdálenosti již nemohl střetu zabránit. Dvě vozidla
odstavená u krajnice, tj. mimo místa, kde vozidla běžně zastavují, s osobou
pohybující se v jejich blízkosti, lze považovat za nestandardní situaci v
silničním provozu, jež si vyžaduje řidičovu reakci. Klíčovou je zde proto
otázka, zda bylo v dané situaci adekvátní, že řidič reagoval pouze sundáním
nohy z plynu a zda dosažená rychlost byla rychlostí přiměřenou. Jak vyplývá ze
zjištěného skutkového stavu, chodec vstoupil do jízdní dráhy řidiče náhle a bez
rozhlédnutí, ačkoliv při běžné pozornosti musel vozidlo dostávající se do již
bezprostřední blízkosti vidět. Nebylo zároveň prokázáno, že by svůj záměr
přejít silnici (navíc v místě, které k tomu není standardně určeno) dal
jakkoliv najevo. Podle znaleckého posudku bylo možno za těchto okolností střetu
zabránit jen při rychlosti vozidla cca 40 km/h. Tak výrazné snížení rychlosti
při jízdě mimo obec jen pro míjení stojících vozidel, mezi nimiž se pohybuje
osoba, nevykazující známky úmyslu vstoupit do vozovky, nelze ovšem považovat za
opodstatněné, neboť po řidiči nelze vyžadovat, aby fakticky na sebe převzal
veškerou zodpovědnost za dění na silnici, a přizpůsobil svoji jízdu nejhoršímu
možnému scénáři, jestliže nic nenasvědčovalo, že by mohl nastat. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu dále vyplývá, že poškozený vstoupil náhle
do vozovky, a to bez rozhlédnutí, aniž zřejmě registroval přijíždějící vozidlo,
neboť těsně před vkročením do vozovky gestikulací komunikoval směrem k řidiči
za ním stojícího vozidla, tedy se těsně před vstupem do vozovky díval zcela
opačným směrem (z jeho pohledu vlevo, nikoliv vpravo, kam byl povinen se
rozhlédnout). Tím vytvořil zcela neočekávanou překážku, kterou řidič, s ohledem
na princip omezené důvěry vyložený ve vztahu k této konkrétní situaci, nemohl
předpokládat a nemohl střetu předejít.
Nelze za této situace vytýkat řidiči, že
preventivně nesnížil rychlost či úplně nezabrzdil, aby mohl chodec přejít, a že
neprovedl výrazný brzdný manévr, jehož potřeba se do okamžiku necelé jedné
sekundy před střetem nejevila být nutnou. Pak nelze dovodit, že rychlost jeho
jízdy byla nepřiměřená dané situaci, kterou ke kritickému momentu dovedl
neuvážený pohyb chodce. Porušení § 18, popř. § 4 silničního zákona a z toho
plynoucí odpovědnost podle § 420 obč. zák. na straně řidiče A. K. proto nelze
dovodit; k podobnému závěru dospěl i policejní orgán, když usnesením ze dne 31. 3. 2009, č. j. ORCB-5251-34/TČ-2008-71, věc podezření ze spáchání trestného
činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona odložil. Neporušil-li řidič právní povinnost, není založena jeho odpovědnost za škodu
podle § 420 odst. 1 obč. zák. Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu
odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla,
motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla. Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy
či dopravního prostředku je odpovědností založenou na tom, že se z hlediska
podmínek vzniku odpovědnostního vztahu nepředpokládá porušení právní
povinnosti. Rozhodující je, zda škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozu
zařízení, jež jsou souhrnně označena jako dopravní prostředky. Jde o
odpovědnost objektivní, kdy se odpovědná osoba (provozovatel) nemůže zprostit
odpovědnosti tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena
jen při splnění liberačních důvodů (§ 428 obč. zák.); zákon tím poskytuje
zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky
představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny
zvýšené nároky na jejich ovládání, pohybují se zpravidla vyšší rychlostí, a
vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz
zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je
výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na
místo a přepravovat přitom osoby či věci. Tato odpovědnost je pak vztažena
nikoliv k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí),
nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která prostředek buď vlastní, či
má k němu taková práva a oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho
využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti. Při aplikaci ustanovení o objektivní odpovědnosti pak není vyloučeno použití
společných ustanovení k odpovědnosti za škodu (§ 438–450 obč. zák.), která se
vztahují ke všem typům odpovědnosti podle občanského zákoníku a mezi něž patří
i shora vyložené ustanovení § 441 obč. zák. Byla-li škoda způsobena výlučně
jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to
nikoliv z důvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle §
428 věty druhé obč.
zák., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi
okolností, za niž provozovatel objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně
poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo
431/2008, Souboru C 8671). Soudy obou stupňů správně dovodily, že v posuzované věci by se povinnost
žalované České kanceláře pojistitelů poskytnout plnění z garančního fondu mohla
odvinout i od objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla, byla-li
škoda vyvolána zvláštní povahou provozu automobilu, při střetu s nímž utrpěl
poškozený chodec smrtelné poranění. Jízda vozidla je typická pro provoz
silničních vozidel a je charakteristickou vlastností silničního provozu, tedy
právě jeho zvláštní povahou; střet vozidla s chodcem, při němž se projeví
rychlost, hmotnost i kinetická energie vozidla způsobilá přivodit poškození
zdraví, je pak projevem této zvláštní povahy a zakládá odpovědnost
provozovatele za škodu podle § 427 obč. zák., pokud není naplněn liberační
důvod uvedený v § 428 obč. zák. nebo není účinek provozu vyvolán jednáním či
opomenutím poškozeného chodce ve smyslu § 441 obč. zák. Popsané jednání chodce, který bez rozhlédnutí vstoupil zcela neočekávaně a
nenadále do cesty přijíždějícímu vozidlu necelou sekundu před střetem, lze
důvodně považovat za takové počínání, které zcela a v plném rozsahu bylo
příčinou nepříznivého účinku plynoucího z provozu motorového vozidla na osobu
chodce. Jde o natolik neodvratitelné jednání (z pohledu provozu vozidla), které
je srovnatelné s případy vstupu chodce pod kola již projíždějícího vozidla na
přechodu pro chodce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2800/2007, Soubor C 8347) nebo sklouznutí pod kola
míjejícího vozidla (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25
Cdo 482/2008, Soubor C 7224, spolu s usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2010/09). Ve všech těchto případech dovolací soud dovodil
plný podíl na straně poškozeného chodce (§ 441 obč. zák.), a lze proto uzavřít,
že závěr odvolacího soudu o pouhém 70% spoluzavinění chodce v posuzované věci
neodpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu při aplikaci § 441 obč. zák. na
případy střetů chodce s kolemjedoucím vozidlem. Ze všech těchto důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčené části
nesprávné. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné
rozhodnout [§ 243d písm b) o. s. ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí
tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o platební povinnosti
žalované mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.
Dovolací soud nevyužil zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené
rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, proto nákladové výroky
rozsudku krajského soudu i rozsudku soudu prvního stupně spolu s výrokem o
povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným
usnesením o náhradě nákladů původního řízení, stejně jako o náhradě nákladů
dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. srpna 2016