USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: A. H.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se
sídlem Přímětická 1185/8, Praha 4, proti žalovaným: 1) J. K., narozený XY,
bytem XY, zastoupený Mgr. Michalem Trkalem, advokátem se sídlem Plzeňská
168/27, Praha 5, a 2) V. V., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Martinou
Čejkovou, advokátkou se sídlem Václavské náměstí 828/23, Praha 1, za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalovaných Česká kancelář pojistitelů, se sídlem
Milevská 2095/5, Praha 4, IČO 70099618, zastoupená Mgr. Jiřím Gregůrkem,
advokátem se sídlem Husovo náměstí 82, Beroun, a vedlejšího účastníka na straně
žalovaného 1) Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem
Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, o zaplacení 11.176.823 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 116/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020,
č. j. 20 Co 390/2019-1417, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 22.506 Kč k rukám advokátky JUDr. Martiny Čejkové do
tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení
vedlejšímu účastníku na straně žalovaného 1) 300 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem, žalovaným 1) a Českou kanceláří pojistitelů
jako vedlejším účastníkem na straně žalovaných nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 5. 6. 2019, č. j. 11 C 116/2012-1324,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7. 8. 2019, č. j. 11 C 116/2012-1343,
výrokem I řízení zastavil co do částky 4.962 Kč s příslušenstvím představující
náklady za pobyt v Janských Lázních za období od 10. 1. 2011 do 21. 2. 2011;
výrokem II uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně
částku 188.406,90 Kč s úrokem z prodlení od 30. 8. 2012; výrokem III zamítl
žalobu co do úroku z prodlení z částky 188.406,90 Kč za dobu od 15. 8. 2012 do
29. 8. 2012 a co do částky 10.988.416,10 Kč s úrokem z prodlení od 15. 8. 2012
a výroky IV až IX rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi všemi
účastníky a o odměně a náhradě výdajů ustanoveného zástupce. Žalobce požadoval
částku 11.176.823 Kč představující náhradu škody na zdraví, a to konkrétně
bolestné ve výši 49.200 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši
592.800 Kč, náhradu za mimořádné ztížení společenského uplatnění ve výši
8.000.000 Kč, ušlý zisk 2.400.000 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti za období od 12. 9. 2010 do 30. 6. 2011 ve výši 103.663
Kč, náklady spojené s léčením a hotové výdaje v celkové částce 31.160 Kč. Dne
29. 8. 2010 utrpěl žalobce újmu na zdraví, když se jako člen komparzu při
natáčení vojenského filmu v rozporu s bezpečnostními pokyny štábu postavil do
cesty těžké vojenské technice a poté byl bojovým vozidlem zachycen a zraněn. Obvodní soud vyhodnotil počínání žalobce jako nebezpečné, nepochopitelné a jako
prvotní příčinu nehodového děje. Současně byl vázán pravomocným trestním
rozsudkem proti žalovanému 1), který rovněž porušil prevenční povinnost, neboť
žalobce viděl již při prvním průjezdu kolony bojových vozidel a bez přiměřených
důvodů spoléhal, že žalobce mine. Proto soud určil 30% zavinění na straně
žalovaného 1), který odpovídá za škodu jako řidič podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) a
70% zavinění žalobce na vzniku škody (§ 441 obč. zák.). Solidárně zavázal k
náhradě v rozsahu povinnosti žalovaného 1) rovněž žalovaného 2) jako
provozovatele vozidla podle § 427 obč. zák. Na základě předložených znaleckých
posudků shledal obvodní soud důvodný nárok na bolestné v částce 14.760 Kč, na
náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 154.800 Kč, přičemž na
rozdíl od znalce nepřistoupil k navýšení ohodnocení podle § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky č. 440/2001 Sb. účinné do 31. 12. 2013 (dále jen „vyhláška“) pro
nespolupráci žalobce při léčbě. K mimořádnému zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění dle § 7 odst. 3 vyhlášky obvodní soud nepřistoupil pro
nedostatek žalobních tvrzení a absolutní nesoučinnost žalobce při znaleckém
zkoumání. Ani závažnost zdravotních následků žalobce neodůvodňuje požadované
odškodnění, které odpovídá výrazně těžším následkům utrpěným v podstatně nižším
věku. U žalobce nebylo prokázáno ani výrazné sportovní či kulturní zapojení,
natož zapojení na mimořádné úrovni. Nárok na ušlý zisk žalobce nijak nedoložil. Na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti přiznal soud z
důvodu spoluzavinění 30 % z doložené částky, tj. 31.099 Kč. Z celkem uplatněné
částky 31.160 Kč na náhradě účelných nákladů spojených s léčením a hotových
výdajů soud přiznal 9.348 Kč představujících 30 % uvedených nákladů. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 20 Co 390/2019-1417,
výrokem I odmítl odvolání žalobce proti výroku o zastavení řízení a
vyhovujícímu výroku ve věci samé, výrokem II potvrdil rozsudek obvodního soudu
v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a výroky
III a IV rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně
ztotožnil se všemi závěry obvodního soudu učiněnými na základě obsáhlého
dokazování. Odmítl námitky žalobce, neboť provedení znaleckého posudku za
účelem ohodnocení tvrzeného zhoršení zdravotního stavu a ztížení společenského
uplatnění zmařil výlučně svým jednáním a jeho dodatečné omluvy shledal ryze
účelovými. Zcela se ztotožnil také s posouzením míry zavinění na vzniku škody a
připomenul, že každému člověku s průměrným rozumem musí být zřejmé, že se nemá
stavět do dráhy jedoucího vozidla, a to zvláště těžké bojové techniky.
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v „odchýlení od ustálené rozhodovací praxe“ a z důvodu, že
„právní otázka má být posouzena jinak“ s ohledem na mimořádné okolnosti
případu. Dovolatel má za to, že nezmařil provedení znaleckého zkoumání, neboť
by jej cesta do Olomouce traumatizovala a trpí velkými a těžko snesitelnými
obtížemi. Dovolatel má za to, že § 415 obč. zák. byl ve věci vyložen v rozporu
s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu 4
Tdo 852/2013 týkající se projednávané věci. Na provozovatele vozidla BVP mají
být kladeny vyšší nároky, což má vyplývat z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2315/15 týkající se náhrady újmy na zdraví chodce zraněného na chodníku. Dovolatel tvrdí rozpory ve svědeckých výpovědích, nedostatečné posouzení
znaleckých posudků, nesprávné posouzení rozsahu zavinění žalovaného 1), který
byl pro toto jednání odsouzen trestním soudem, a spoluzavinění žalobce, který
neměl na vznik nehody vliv. Dovolatel má za to, že bylo na místě aplikovat §
432 obč. zák. o provozu zvlášť nebezpečném. Za vadu řízení označil neprovedení
důkazu znaleckým posudkem znaleckého ústavu MBL Crash expert s. r. o. z
trestního řízení. Dále dovolatel namítá, že jej měl obvodní soud poučit o
možnosti uplatnit nárok na náhradu budoucí ztráty na výdělku místo náhrady
ušlého zisku, neboť mohl pracovat na pozici automechanika s předpokládanou
mzdou až 50.000 Kč měsíčně. Z výše uvedených důvodů dovolatel označil rozsudek
odvolacího soudu rovněž za nepřezkoumatelný. Navrhl proto, aby dovolací soud
zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil
obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 2) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že v dané věci bylo provedeno
rozsáhlé dokazování, na jehož základě předchozí soudy správně rozhodly. Další
dokazování zmařil svým jednáním žalobce a odsouzení žalovaného 1) v trestním
řízení neznamená, že v civilním řízení nelze shledat spoluzavinění poškozeného
podle rozhodnutí 25 Cdo 818/2004. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání
odmítl. Vedlejší účastník na straně žalovaného 1) uvedl, že dovolání žalobce ani po
jeho doplnění advokátem neobsahuje právní námitky, nýbrž pouze polemiku se
skutkovými zjištěními soudů. Proto navrhl dovolání odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
není však přípustné. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v
řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený
výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí
a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o
pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, a ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25
Cdo 2245/2017, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, jakož i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i
po změně formulace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s
účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018). Byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ohledně bolestného ve výši 34.440 Kč, náhrady nákladů léčení ve výši
13.132 Kč a náhrady nákladů na znalecké posudky ve výši 8.680 Kč (k
příslušenství se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska peněžního
limitu podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nepřihlíží), nepřesahuje ani jeden
z těchto dílčích nároků 50 000 Kč, proto je dovolání v tomto rozsahu
nepřípustné. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného
od 1. 1. 2014, se věc v rozsahu přípustnosti dovolání posuzuje podle
dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť ke škodní
události došlo před 1. 1. 2014. Již vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, které je podle § 241a odst. 2
o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání, neodpovídá znění § 237 o. s. ř.,
přesto se zřetelem k celému obsahu dovolání nepovažoval Nejvyšší soud tento
nedostatek za důvod pro odmítnutí dovolání, když lze dovodit, že dovolatel
namítá rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu při výkladu ustanovení § 415, § 441 a § 432 obč. zák. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také spoluzaviněním poškozeného,
nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Ustanovení § 415 a § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o
tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného,
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních
norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např.
rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007). Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného (žalobce), v
tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalovaného). Chybí totiž jeden
ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi
vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za
niž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Rozhodnutí odvolacího soudu ve shodě se soudem prvního stupně spočívá na
závěru, že jak v trestním řízení, tak v civilním řízení bylo prokázáno, že
převažující příčinou vzniku škody bylo nepochopitelné, nebezpečné, riskantní až
hazardérské jednání dovolatele. Rovněž bylo dokázáno, že všichni komparzisté
včetně dovolatele byli poučeni, kde se mají a nemají zdržovat. Ani z dovolatelem citovaného rozhodnutí v trestní věci nevyplývá opačný závěr. Dovolací soud uzavřel, že žalovaný 1) při natáčení reklamního filmu řídil
bojové vozidlo pěchoty (BVP) a poté, co minul kolejnice, na nichž se nacházela
kamera, zachytil o otevřené dveře vozidla XY a boční částí XY k němu přimáčkl
vedle stojícího dovolatele. V důsledku této nehody došlo k těžkému poranění
dovolatele s dlouhodobým léčením a trvalými následky. Předmětný skutkový děj se
odehrál na účelové komunikaci, kde v místě projíždějících bojových vozidel
neměl nikdo stát. Všichni účastníci natáčení byli řádně poučeni, kde se mají
nacházet při natáčení konkrétních scén, a pokud dovolatel stál na zcela
nevhodném a nebezpečném místě (když si natáčel průjezd vozidel na mobilní
telefon), jak vyšlo v řízení najevo, není pochyb o jeho výrazné spoluvině. V
projednávané věci bylo soudy nižších stupňů zjištěno, že významnou příčinou
vzniku těžkého ublížení na zdraví dovolatele bylo nezodpovědné až riskantní
jednání žalovaného 1), jež bylo v příkrém rozporu s pravidly obecné opatrnosti. Proto ani výše deklarovaná značná míra spoluzavinění dovolatele na způsobeném
následku nemohla být důvodem, aby žalovanému 1) nebyla přičítána trestní
odpovědnost za způsobení těžké újmy na zdraví dovolatele (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 4 Tdo 852/2013). Konkrétní
posouzení rozsahu spoluzavinění žalobce a žalovaného na vzniku škody záviselo
na zhodnocení všech okolností případu a nelze je hodnotit jako zjevně
nepřiměřené. Podle § 432 obč. zák. za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného
odpovídá provozovatel stejně jako provozovatel dopravního prostředku. Podle ustálené judikatury za provoz zvláště nebezpečný se považuje takový
provoz, s nímž je spojena možnost zvýšeného nebezpečí vzniku závažných škod;
zdrojem zvýšeného nebezpečí mohou být i věci, jejichž užívání má za určitých
okolností vedlejší škodlivé účinky, které nejsou plně ovladatelné člověkem a s
nimiž je spojen vysoký stupeň pravděpodobnosti vyvolání újmy, např.
rámová pila
umístěná v neodpovídajících geologických podmínkách (rozsudek Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 31. 5. 1983, sp. zn. 1 Cz 13/83, uveřejněný pod číslem 24/1986
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pevný jez sloužící ke vzdouvání vody
v toku v nadjezí za účelem jejího odběru (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 31. 10. 1995, sp. zn. 6 Cdo 52/94), pravidelné a opakované průjezdy těžkých
stavebních a nákladních mechanizmů způsobující nadměrné zatížení pozemní
komunikace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo
972/2000), lom používající trhaviny k odstřelům (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3095/2005), skladování významného množství
hořlavých látek v prostorách, kde je umístěn zdroj ohně (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5588/2017). Naproti tomu za provoz
zvlášť nebezpečný nebyla judikaturou uznána předstartovní fáze automobilového
závodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1923/2002)
nebo provoz mlátičky (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 9. 1955, sp. zn. Cz 332/55, uveřejněný pod č. 3/1956 Sbírky rozhodnutí československých soudů). Pokud provoz bojového vozidla pěchoty užitého k natáčení reklamy neposoudil
odvolací soud jako provoz zvláště nebezpečný, nelze jeho rozhodnutí z tohoto
důvodu považovat za rozporné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Kromě
toho lze dodat, že ze znění ustanovení § 432 obč. zák. zřetelně vyplývá, že
předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným jsou
shodné s odpovědností provozovatele dopravního prostředku dle § 427 a násl. obč. zák, dle něhož byla věc odvolacím soudem ve vztahu k provozovateli BVP
posouzena, takže případné posouzení věci dle § 432 obč. zák. nemohlo vést k
jinému rozhodnutí a přinést dovolateli jakýkoli prospěch. Ačkoli dovolatel uvedl, že napadá právní závěr odvolacího soudu, ve skutečnosti
zpochybňuje také skutková zjištění a závěry znaleckých posudků. Obsahem
dovolání je polemika se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů, jakož i
citace nálezů Ústavního soudu požadující náležité odůvodnění přijatých závěrů,
avšak bez jakéhokoli přesahu do judikatury dovolacího soudu. Dovolatel
odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a domáhá se
jiného hodnocení důkazů, které by vedlo k odlišnému skutkovému závěru o průběhu
nehody, jejím viníku a míře spoluzavinění dovolatele na ní. S právním
posouzením své spoluúčasti na vzniku škody nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné
aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav,
s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a
proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího
přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Rozsudek odvolacího soudu je logicky a srozumitelně odůvodněn a nelze jej
považovat za nepřezkoumatelný; není tak dána ani vada řízení, která by beztak
byla uplatnitelná pouze v případě přípustnosti dovolání.
K námitce neposouzení nároku na náhradu ušlého zisku jako ztráty budoucího
možného výdělku dovolatele jako automechanika lze doplnit, že se jedná jednak o
nepřípustné uplatnění nových skutečností dle § 241a odst. 6 o. s. ř. (dovolatel
původně uplatnil nárok na měsíční přivýdělek 10.000 Kč za tzv. „melouchaření“),
jednak tento nárok neodpovídá povaze nároku na náhradu ušlého zisku podle § 442
odst. 1 obč. zák. (dovolatel byl v době nehody zaměstnán u společnosti C. P. jako technik, po nehodě pokračoval na pozici prodejce jízdenek další tři roky
za stejnou mzdu a propuštěn byl v důsledku ukončení smlouvy o prodeji jízdenek,
nikoli z důvodu svého úrazu). Je tak zřejmé, že dovolací námitky nesplňují zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání ani nezakládají jediný způsobilý dovolací důvod, tj. nesprávné právní
posouzení věci.
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud neshledal při úvaze o náhradě nákladů dovolacího řízení další
důvod pro uplatnění § 150 o. s. ř., neboť již v řízení před obvodním soudem
byly náklady řízení navyšovány obstrukcemi dovolatele, který již z trestního
řízení věděl, že je u něj dána přinejmenším poloviční spoluvina na vzniku
škody, avšak přesto uplatnil nároky v celkové výši 12.000.000 Kč, tj. ve 100%
výši. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným
2) bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst.
3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaný 2) vůči žalobci právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů
zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) byla vypočtena podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 9 odst.
4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění pozdějších předpisů a činí 18.300 Kč (tj. je vypočtena z tarifní hodnoty
2.534.376 Kč, která je součtem částky 50.000 Kč připadající na nemajetkovou
újmu a částky 2.494.376 Kč připadající na majetkovou újmu). K tomu náleží
paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4
vyhlášky a náhrada 21% DPH ve výši 3.906 Kč, celkem tedy výše náhrady nákladů
dovolacího řízení činí 22.506 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším
účastníkem na straně žalovaného 1) bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Vedlejší účastník má právo na
paušální náhradu nákladů za své vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč podle § 151
odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Ve vztahu mezi žalobcem, žalovaným 1) a Českou kanceláří pojistitelů jako
vedlejším účastníkem na straně žalovaných nemá žádný z nich právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení, neboť jim žádné náklady v tomto stádiu řízení
nevznikly.
Poučení: Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu