25 Cdo 1063/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobců: a) J. Ř., b) J. Ř. a c) J. Ř., všichni zastoupeni JUDr. Marií
Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti žalovaným: 1)
město Šumperk, se sídlem úřadu nám. Míru 364/1, Šumperk, IČO 00303461,
zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem Blahoslavova 1165/4,
Šumperk, 2) Šumperská provozní vodohospodářská společnost, a. s., se sídlem
Jílová 2769/6, Šumperk, IČO 47674911, zastoupená Mgr. Pavlem Švestákem,
advokátem se sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, a 3) Vodohospodářská zařízení
Šumperk, a. s., se sídlem Jílová 6, Šumperk, IČO 47674954, zastoupené JUDr.
Kamilem Andree, advokátem se sídlem Dolní náměstí 22/43, Olomouc, za účasti:
Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 45272956, jako
vedlejší účastnice na straně prvního žalovaného, a Kooperativa pojišťovna, a.
s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617,
jako vedlejší účastnice na straně druhé žalované, o náhradu újmy na zdraví,
vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 88/2006, o dovolání
prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 6. 2014, č.
j. 12 Co 74/2014-597, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
240.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho
původní zamítavý rozsudek ze dne 20. 4. 2010, č. j. 16 C 88/2006-336, Krajský
soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 3. 2011, č. j. 12 Co
293/2010-394, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění, že
původní žalobkyně A. Ř. dne 4. 10. 2005 při sekání trávy ztratila rovnováhu a
spadla do nezabezpečeného lapače splavenin ve tvaru vybetonované kanalizační
vpusti (dále též jen „lapač“). Na následky těžkého úrazu krční páteře 26. 7.
2006 zemřela a do řízení na její místo vstoupili manžel a oba synové. Lapač
splavenin se nachází na pozemku ve vlastnictví prvního žalovaného, okrajové
plochy u městského rekreačního lesa, v blízkosti domů a dvou komunikací. Vpusť
obdélníkového tvaru je 5,5 metru dlouhá, v nejhlubší části měří 1,6 metru a
ohraničena je pouze z jedné strany zábradlím. Na druhé straně je lapač
nezabezpečen, svah nad ním je trvale zarostlý vysokou trávou a v tomto prostoru
se nachází malý dolík s kovovým hrotem, vyústění šoupátkové soustavy náležející
k vodovodní přípojce blízkého domu. Původní žalobkyně na stav lapače a
nebezpečí z něj plynoucí bezúspěšně prvního žalovaného upozorňovala. Ačkoli byl
lapač vybudován jako součást městské kanalizace, soud dospěl k závěru, že jde o
samostatný vodárenský objekt, který se sice nenachází v inventárních seznamech
druhé nebo třetí žalované, ale který byl roku 1965 předán do provozování
Okresní vodohospodářské správě Šumperk, jejich právní předchůdkyni. Jeho
vlastníkem je třetí žalovaná, provozuje jej druhá žalovaná. Obě zanedbaly jeho
údržbu a porušily tak povinnost podle § 8 (resp. § 9) zákona č. 274/2001 Sb., o
vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů
(zákon o vodovodech a kanalizacích). Odpovědnost prvního žalovaného vyplývá
podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12.
2013 (dále též jen „obč. zák.“), ze skutečnosti, že jako vlastník pozemku a
vodovodní přípojky neučinil pro zabezpečení lapače a šoupátkové soustavy žádné
opatření, ačkoli k několika úrazům zde již došlo a ačkoli na to byl opakovaně
upozorňován. Všichni žalovaní v otázce odpovědnosti za údržbu a provozování
lapače pouze odkazovali jeden na druhého. Případná spoluodpovědnost původní
žalobkyně podle § 441 obč. zák. je naopak vyloučena tím, že jako jediná si
nebezpečí jasně uvědomovala a v rámci generální prevence prováděla sekání trávy
i na tomto pozemku, aby lapač byl alespoň dobře viditelný. Příčinou jejího pádu
bylo stoupnutí do nezajištěného dolíku s kovovým hrotem, avšak ke stejně
devastujícímu zranění by došlo i tehdy, pokud by pád následoval po ztrátě
rovnováhy jen na základě couvání při sekání trávy, jak sama před svou smrtí
vypověděla. Protože ke smrti Ř. došlo v bezprostřední příčinné souvislosti s
úrazem, který utrpěla pádem do lapače, každému z žalobců soud podle § 444 odst.
3 písm. a) a b) obč. zák. přiznal jednorázové odškodnění za škodu usmrcením
osoby blízké.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci k odvolání všech žalovaných
rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 12 Co 74/2014-597, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková
zjištění soudu prvního stupně a jejich hodnocení jsou správná, odpovídají
obsahu spisu a tvoří logicky nerozpornou řadu. Odvolací soud v celém rozsahu
akceptoval závěr, že předmětný lapač splavenin byl ve vlastnictví Okresní
vodohospodářské správy Šumperk a vzhledem k jeho charakteru a historii se stal
majetkem druhé žalované. Třetí žalovaná pak na základě smlouvy s druhou
žalovanou vykonává jeho správu a obě dohromady zanedbaly jeho údržbu, v
příčinné souvislosti s tím pak došlo ke smrtelnému úrazu původní žalobkyně.
Odvolací soud také souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti
prvního žalovaného podle § 415 obč. zák., neboť věděl, že se na jeho pozemku
nachází nezabezpečený lapač, ale neučinil žádná opatření, která by předešla
škodám. Vlastník sice nemá povinnost zajistit úpravu pozemku, který není
chodníkem, k bezpečné chůzi, ale nebezpečná místa, např. nezakryté jámy, musí
odpovídajícím způsobem zabezpečit před přístupem, což v daném případě neučinil.
Tím porušil svou prevenční povinnost, což platí nejen ve vztahu k pozemku, ale
i k nezajištěné šoupátkové soustavě náležející vodovodnímu potrubí, jež se
nachází na místě dolíku s kovovým hrotem, do nějž poškozená šlápla a který
způsobil ztrátu její rovnováhy a pád do lapače. Ani odvolací soud neshledal
spoluzavinění A. Ř. podle § 441 obč. zák., neboť žádné protiprávní jednání z
její strany v průběhu řízení prokázáno nebylo. Soud prvního stupně vzal v úvahu
všechny okolnosti případu, včetně důvodů, které ji ke vstupu na pozemek vedly,
proto je závěr o společné a nerozdílné odpovědnosti všech žalovaných za
vzniklou škodu usmrcením ve smyslu § 438 odst. 1 obč. zák. správný.
K dovolání prvního žalovaného změnil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10.
2015, č. j. 25 Cdo 244/2015-649, rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek
soudu prvního stupně se mění tím způsobem, že žaloba se vůči všem žalovaným v
rozsahu 48.000,- Kč pro každého z žalobců zamítá. Dovolací soud na podkladě
skutkových zjištění, jimiž byl vázán, dovodil 20% spoluzavinění poškozené a
částku náhrady škody tak o tuto část snížil. Dovolání druhého žalovaného bylo
pro nesplnění předpokladů § 237 o. s. ř. odmítnuto. Dovolací soud zrušil výroky
o náhradě nákladů řízení mezi všemi účastníky a vrátil věc v tomto rozsahu
soudu prvního stupně.
Rozsudek Nejvyššího soudu byl žalobci napaden ústavní stížností a následně
nálezem ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, zrušen ve výroku o změně
rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud dospěl
ohledně prokázání protiprávního jednání poškozené k opačnému závěru než soud
nalézací a soud odvolací, aniž by tuto otázku učinil předmětem kontradiktorní
diskuse stran, čímž porušil požadavky spravedlivého procesu plynoucí z čl. 38
odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Věc je po zrušení výše uvedeným nálezem Ústavního soudu vrácena Nejvyššímu
soudu. Jelikož dovolání druhého žalovaného bylo Nejvyšším soudem již pravomocně
odmítnuto (daný výrok nebyl nálezem Ústavního soudu dotčen), zůstává k
projednání dovolání prvního žalovaného.
První žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje ve smyslu § 237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.) spatřuje v závěru, že první žalovaný prevenční povinnost
neporušil a poškozená naopak ano, a v závěru, že vodovodní přípojka se zemní
šoupátkovou soustavou je ve vlastnictví vlastníka domu, ke kterému vede.
Pozemek, na němž se nachází lapač, je určen k plnění funkcí lesa, není nutno na
něj z žádného důvodu vstupovat a nebylo prokázáno, že by byl užíván. Vzhledem k
jeho umístění mezi dvěma komunikacemi to ani nebylo předpokládatelné, a první
žalovaný tak nemohl prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. porušit. Ř.
poměry na pozemku znala dobře, vstupovala na něj a pohybovala se na něm léta a
o nezabezpečené vpusti i jamce s hrotem věděla. Prokazatelně si tak byla vědoma
hrozícího nebezpečí, měla tedy možnost předejít vzniku škody tím, že by na něj
vůbec nevstoupila, případně se po něm pohybovala s náležitou opatrností.
Jestliže tak neučinila, svoji prevenční povinnost porušila. Kromě toho v řízení
nebylo vůbec prokázáno, jak poškozená do dané vpusti spadla, skutková zjištění
odvolacího soudu tak neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Nakonec
první žalovaný s odkazem na judikaturu dovolacího soudu namítá, že vlastníkem
vodovodní přípojky, jejíž součástí je i šoupátková soustava, musí být vlastník
domu, který je na ni napojen, neboť byla zřízena už před rokem 1964. Na tom
ničeho nemění ani skutečnost, že je zcela nefunkční. Není navíc zřejmé, na
základě čeho odvolací soud dospěl k závěru, že jejím vlastníkem je první
žalovaný. Navrhuje proto, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu změněno
tak, že se žaloba vůči prvnímu žalovanému zamítá.
Žalobci ve svém vyjádření označili dovolání za nedůvodné, protože i když
formuluje právní otázky, je v nich především rozporováno hodnocení provedených
důkazů. První žalovaný namítá, že původní žalobkyně se na vzniku škody sama
podílela, byla to však právě ona, kdo prvního žalovaného na nebezpečí
několikrát upozorňoval. Daný pozemek je sice určen k plnění funkcí lesa,
přiléhá však těsně k obydlené části města, nachází se hned vedle pozemní
komunikace, a je zde proto zapotřebí počítat s větší frekvencí pohybu osob.
Žalobci také nesouhlasí s námitkou, že vodovodní přípojka má být v majetku
vlastníka domu, který je na ni připojen. Účelem zákona nepochybně není
považovat za vlastníka toho, kdo přípojku nepoužívá, v tomto případě je
nefunkční a k danému domu byla zřízena přípojka nová. Také závěr o vlastnictví
lapače splavenin považují za správný. Navrhovali proto, aby dovolání bylo
zamítnuto, jestliže bude shledáno přípustným.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl.
II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání prvního
žalovaného je přípustné, neboť otázka odpovědnosti a spoluodpovědnosti za škodu
usmrcením na základě porušení obecné prevenční povinnosti ještě nebyla za
daných skutkových okolností v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Při
posouzení podmínek tzv. spoluzavinění poškozené se pak odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil
porušením právní povinnosti.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. je založena na
současném splnění čtyř podmínek – porušení právní povinnosti, vznik škody,
vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a dále
presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala či opomenula
jednat, a tím, jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem. Vedle porušení
povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální
prevence) ukládající každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na
zdraví, na majetku a na jiných hodnotách. Nedodržení této povinnosti je rovněž
porušením právní povinnosti ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., a tedy jedním ze
základních předpokladů odpovědnosti za škodu.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem
předcházení tomu, aby byla ohrožována a porušována subjektivní občanská práva,
tj. práva, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v
objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve
stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i
nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či
porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle § 415 obč. zák. povinen
zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm
vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který –
objektivně posuzováno – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit
riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však
neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Prevenční
povinnost, kterou zákon v § 415 obč. zák. ukládá každému ve vztahu ke všem
subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost užívat a
spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i
o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující
možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již
škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný pod
C 1021 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též
jen „Soubor“).
Na vlastníka pozemku jistě nelze v rámci prevenční povinnosti klást nepřiměřené
nároky, přenášet na něj odpovědnost za vznik všech možných újem na životě,
zdraví či majetku, takový požadavek by se rovnal objektivní odpovědnosti za
škodu. Jde-li o pozemek, který není komunikací, i když je k pohybu osob
fakticky využíván, není ani povinen jej upravovat a přizpůsobovat bezpečné
chůzi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz
25/86, publikovaný pod č. 36/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
též jen „Sbírka“). Vždy je ale povinen postupovat při správě svého majetku
natolik obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně
požadovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25
Cdo 2819/2011, a ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, Soubor C 12509 a
C 13635). Tato povinnost je zvýrazněna, jde-li o obec, tedy o veřejnoprávní
korporaci, jejímž účelem je mj. péče o obyvatele na daném území, ochrana a
rozvoj jejich zdraví [srov. § 2 odst. 2 a § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.,
o obcích (obecní zřízení)].
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že na lesním pozemku ve vlastnictví
prvního žalovaného se nacházel lapač splavenin (vybetonovaná kanálová vpusť)
větších rozměrů, který byl pouze z jedné strany zabezpečen zábradlím, zatímco z
druhé strany pozemek zarůstal travou, která nebezpečnou vpusť zčásti zakrývala.
Předmětný pozemek, ačkoli šlo o okrajovou plochu u městského rekreačního lesa,
se rozkládal mezi dvěma komunikacemi v bezprostřední blízkosti zastavěné části
města a lidé se po něm mohli pohybovat. K několika zraněním kvůli špatně
viditelnému lapači zde již došlo, ale první žalovaný byl i přes opakované
upozorňování zcela nečinný. Neučinil v zásadě nic, čím by vzniku škody
předešel, ačkoli ji mohl vzhledem k daným okolnostem předpokládat. Neučinil-li
tedy první žalovaný žádná opatření, jimiž by alespoň zamezil v přístupu ke
kanálové vpusti ze všech stran, aniž by pozemek musel jinak dále upravovat pro
jeho obecné používání občany města, nepočínal si vzhledem ke konkrétním
okolnostem dostatečně obezřetně, nedostál své povinnosti péče a ochrany
obyvatelstva v městském území a odvolací soud správně dovodil porušení
generální prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. (srov. též obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2413/2012, Soubor
C 13874). Na tomto závěru nic nemění ani okolnost, že Ř. se ujala výkonu
preventivních opatření spočívajících v sečení trávy dobrovolně, o své vůli a
bez domluvy s prvním žalovaným. V tomto směru tedy nejsou dovolací námitky
opodstatněné.
Dovolateli však lze přisvědčit v jeho výhradách proti správnosti posouzení tzv.
spoluzavinění poškozeného podle § 441 obč. zák. Škoda totiž nemusí být pouze
výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se
sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za
škodu odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za
škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním
škůdce. Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi
jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke
způsobení škody. Zvažují se přitom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o
spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí
jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady
casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej
postihla, neboť se mu přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly
ke škodlivému následku, bez nichž by nedošlo ke škodě tak, jak se stala (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003,
Soubor C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo
3434/2009, Soubor C 10425). O správnosti tohoto pojetí svědčí i výstižnější
dikce použitá v § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od
1. 1. 2014, který se sice na projednávanou věc nepoužije, nicméně zakotvuje i
do budoucna popsaný judikatorní trend (podle této úpravy vznikla-li škoda nebo
zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému,
povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží).
Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel poškozený, a tedy v
jakém rozsahu nese s ohledem na rozsah a závažnost jemu přičitatelných
okolností škodu on sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po
porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně
poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn.
25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Vzhledem k tomu, že ustanovení § 441 obč.
zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám,
jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává
soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je
dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu
se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její
zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409).
Odvolací soud při posuzování spoluzavinění poškozené podle § 441 obč. zák.
zdůraznil, že Ř. neporušila žádnou právní povinnost (ani povinnost generální
prevence podle § 415 obč. zák.), avšak nevzal v úvahu všechny podstatné
okolnosti případu a nezvážil všechny skutečnosti. Původní žalobkyně si na
rozdíl od žalovaných nebezpečí plynoucí z nezabezpečené vpusti uvědomovala a
snažila se je poté, co na opakovaná upozornění první žalovaný nijak nereagoval,
řešit tím, že chodila na pozemek sekat trávu, aby kanálová vpusť byla pro
ostatní alespoň dobře viditelná. Nelze přitom přehlédnout, že tuto činnost
vykonávala dobrovolně a bez dohody s kterýmkoliv ze žalovaných, přičemž nešlo o
její pozemek ani o její lapač splavenin. Pohybovala se zde sama, bez patřičného
zajištění a s plným vědomím, že se zde nachází prohlubeň, a měla tedy být při
svém pohybu velmi obezřetná. Úraz vzniklý pádem do více než jeden metr hluboké
vpusti tak byl nakonec zčásti též důsledkem jejího podcenění neschůdnosti
terénu a blízkosti nebezpečného místa. Právní závěr odvolacího soudu, že
spoluzpůsobení si smrti poškozenou je ve smyslu § 441 obč. zák. vyloučeno tím,
že při svém počínání neporušila žádnou právní povinnost, je v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu k výkladu tohoto ustanovení, a je tedy
věcně nesprávný. S přihlédnutím ke všem dosud v řízení najevo vyšlým okolnostem
se jednání poškozené (byť nebylo v rozporu se zákonem) na škodlivém následku
nepochybně zčásti podílelo, to však v rozsahu maximálně kolem 20 %, nikoliv
zcela, jak dovozuje dovolatel.
Naopak námitka, že vlastníkem vodovodní přípojky, k níž náleží šoupátková
soustava, musí být vlastník domu, který je na ni napojen, ačkoli ji vzhledem k
její nefunkčnosti neužívá, není pro posouzení odpovědnosti prvního žalovaného
podstatná. V řízení bylo sice prokázáno, že příčinou pádu poškozené do kanálové
vpusti bylo stoupnutí do blízkého mělkého dolíku s kovovým hrotem, nacházejícím
se v místě šoupátkové soustavy, avšak zároveň bylo zjištěno, že stejné zranění
by utrpěla i tehdy, pokud by ke ztrátě rovnováhy došlo pouze při couvání v
průběhu sekání trávy, jak nakonec vyplývá z její výpovědi učiněné ještě před
úmrtím. Není tak v tomto případě rozhodné, jaká konkrétní příčina vedla k pádu
do lapače, neboť odpovědnost za škodu usmrcením se vztahuje až k úrazu, který
původní žalobkyně utrpěla, a protiprávnost na straně prvního žalovaného spočívá
v porušení prevenční povinnosti zanedbáním péče o terén v blízkosti lapače a
jeho celkovém nezabezpečení.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud při posuzování spoluzavinění
původní žalobkyně rozhodl nesprávně, a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. je tak naplněn ve vztahu k výroku o platební povinnosti dovolatelky. I
když je nadále přesvědčen o podmínkách pro změnu rozsudku odvolacího soudu
podle § 243d písm. b) o. s. ř., neboť výklad ustanovení § 441 obč. zák. je
otázkou právní, k níž již měli účastníci možnost se opakovaně vyjádřit,
respektuje Nejvyšší soud princip vázanosti právním názorem Ústavního soudu o
povinnosti umožnit účastníkům „kontradiktorní diskusi“ k otázce spoluzavinění.
Nejvyšší soud si dovoluje upozornit, že nedospěl k závěru o protiprávním
jednání poškozené, jak mu vytkl Ústavní soud v bodu 22. zrušovacího nálezu,
tedy není zřejmé, v čem byla dotčena kontradiktornost řízení. Vzhledem k tomu,
že v ústavním nálezu nejsou uvedeny konkrétní podmínky či povaha takového
postupu, nemůže Nejvyšší soud, jemuž náleží pouze právní posouzení věci
(nikoliv skutkové), rozhodnout jinak, než napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. S ohledem na ustanovení § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přitom Nejvyšší
soud nebyl vázán rozsahem dovolání prvního žalovaného a rozsudek zrušil i ve
vztahu ke druhé a třetí žalované, neboť byla-li všem žalovaným uložena
povinnost k náhradě škody podle § 438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně,
jde o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání ve
vztahu mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.
zn. 3 Cdon 117/96, č. 27/1999 Sbírky).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud umožní
účastníkům kontradiktorní diskuzi k otázce spoluzavinění poškozené a zváží její
přesnou míru. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů
nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu