25 Cdo 3547/2021-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Česká republika – Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, IČO 75151481, se sídlem Na Baních 1535, 156 00 Praha 5, proti žalovanému: M. V., narozený XY, trvale bytem XY, t. č. Věznice Jiřice, Ruská cesta 404, 289 22 Lysá nad Labem, zastoupený Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, 286 01 Čáslav, o 328 961 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 238/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 51/2021-105, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 25 Co 51/2021-105, potvrdil v napadených výrocích I a III rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 11. 2020, č. j. 8 C 238/2020-72, kterým tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 328 961 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do příslušenství za den 7. 7. 2020 (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III); odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný dne 22.
1. 2017 napadl nožem policistu J. C. (dále jen „poškozený“) při výkonu služby a způsobil mu bodná a bodnořezná zranění v oblasti hlavy, dopustil se tak mimo jiné pokusu zločinu vraždy, za což byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 6 T 45/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 7 To 123/2017, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 let. V adhezním řízení byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobkyni částky, jež vyplatila poškozenému na bolestném a náhradě za ztrátu na služebním příjmu po dobu pracovní neschopnosti za období od 23.
1. 2017 do 16. 2. 2017. Poškozený byl pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost vykonávat službu, jež vznikla v příčinné souvislosti s napadením žalovaným, propuštěn ze služebního poměru. Kromě částek přiznaných žalobkyni v adhezním řízení, vyplatila žalobkyně poškozenému 557 489 Kč (náhradu za ztrátu na služebním příjmu po dobu další pracovní neschopnosti za období od 22. 2. 2017 do 22. 1. 2018, bolestné a jednorázové odškodnění v souvislosti s ukončením služebního poměru v důsledku služebního úrazu), přičemž regres v této částce byl žalobkyni přiznán rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 26.
9. 2019, č. j. 11 C 157/2019-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 25 Co 8/2020-124. Poškozenému byla počínaje dnem 18. 12. 2018 přiznána náhrada za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě [§ 101 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů] ve výši 25 317 Kč měsíčně (pravděpodobný hrubý příjem 37 517 Kč mínus minimální mzda za rok 2018, jež činila 12 200 Kč). Na této náhradě žalobkyně poškozenému za období od 18.
12. 2018 do 31. 12. 2018 zaplatila 9 845 Kč a za období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 částku 319 116 Kč, celkem 328 961 Kč (žalovaná částka). Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný tím, že napadl příslušníka policie při výkonu služby, porušil povinnost stanovenou zákonem a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni škoda představující žalovanou částku, kterou žalobkyně poškozenému vyplatila. Žalovaný proto podle § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“) za takto žalobkyni vzniklou škodu odpovídá.
Odvolací námitku žalovaného ohledně nedostatku příčinné souvislosti neshledal důvodnou, neboť bylo zjištěno, že poškozený pozbyl zdravotní způsobilost vykonávat službu příslušníka policie v důsledku přetrvávající posttraumatické stresové poruchy, jež byla vyvolána útokem žalovaného. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu především v otázce skutkových zjištění. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a sp. zn. 33 Cdo 3189/2008, namítá, že soudy obou stupňů nedostatečně zkoumaly vznik a výši uplatněného nároku.
Spokojily se pouze s tvrzeními uvedenými v žalobě, jež neobsahuje žádné konkrétní údaje týkající se skutečných příjmů poškozeného po propuštění ze služebního poměru a za rozhodné období, ani tvrzení, jak byla ztráta na služebním příjmu vypočtena. Domnívá se rovněž, že k propuštění poškozeného ze služebního poměru nedošlo v příčinné souvislosti se zraněním, které mu svým jednáním způsobil, neboť nezasáhl žádný vnitřní orgán poškozeného. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhla potvrzení rozsudku odvolacího soudu, neboť v řízení bylo lékařskou zprávou prokázáno, že zdravotní způsobilost k výkonu služby ztratil poškozený v důsledku služebního úrazu způsobeného žalovaným. Náhrada pak byla stanovena i vyplácena v souladu s příslušnými právními předpisy. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné. Dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu nedostatečných skutkových podkladů pro závěr o výši škody. Avšak zpochybnění skutkových zjištění včetně hodnocení důkazů soudem, jež se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze považovat za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1.
1. 2013 k dispozici nemá.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že byť skutkové závěry odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nemohl přezkoumávat, je z obsahu spisu zřejmé, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům na základě provedeného dokazování a nikoli jen na základě nekriticky převzatých tvrzení žalobkyně. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávný závěr o výši škody, neodkazuje v této souvislosti na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož by se měl odvolací soud odchýlit. Sluší se však dodat, že výše náhrady v částce 25 317 Kč měsíčně odpovídá rozdílu mezi hrubým příjmem poškozeného před vznikem újmy (37 517 Kč měsíčně) a minimální mzdou (12 200 Kč měsíčně) stanovenou ke dni prvního zařazení poškozeného do evidence uchazečů o zaměstnání (k tomu došlo ke dni 18.
12. 2018) a byla tak stanovena v souladu s § 130 odst. 2 věta první a odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb. Měl-li žalovaný za to, že poškozený v průběhu roku 2019 dosahoval příjmů ze zaměstnání, jež mohly ovlivnit výši náhrady, měl tuto skutečnost v řízení tvrdit a navrhnout důkazy k jejímu prokázání. To však žalovaný neučinil a ani v odvolacím řízení tuto skutečnost nenamítal. V dovolacím řízení již tvrdit nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy nelze. K námitce dovolatele o neexistenci příčinné souvislosti dovolací soud poznamenává, že odvolací soud se touto námitkou žalovaného zabýval.
Jeho závěru, že rozvinula-li se posttraumatická stresová porucha u poškozeného jako následek zranění, jež mu způsobil žalovaný, a k ukončení služebního poměru ze zdravotních důvodů došlo právě v souvislosti s tímto onemocněním, vznikla ztráta na služebním příjmu poškozeného v příčinné souvislosti s protizákonným jednáním žalovaného, nelze ničeho vytknout. Je proto zcela nerozhodné, že žalovaný při útoku nezasáhl nožem vnitřní orgány poškozeného. Nejvyšší soud, který může dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumat jen z důvodů v dovolání vymezených (§ 242 odst. 3 věta prvá o.
s. ř.), shledal, že odvolací soud se od dovolatelem namítané judikatury dovolacího soudu neodchýlil, a proto dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je pak vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).