25 Cdo 3578/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) F. K.,
zastoupenému advokátem, a 2) V. Č., o 71.788,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 267/2004, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2006, č. j. 53 Co
79/2006-96, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2006, č. j. 53 Co 79/2006-96, se
ve výroku, jímž byl změněn rozsudek prvního stupně vůči žalovanému 1) F. K.
ohledně částky 55.361,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do
zaplacení, a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a
žalovaným 1) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu
řízení; jinak se dovolání odmítá.
úrokem z prodlení od 3. 4. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) jako řidič automobilu ve vlastnictví
žalovaného 2) způsobil dne 5. 12. 2000 dopravní nehodu, při níž došlo k
poškození automobilu I. W. Celková škoda (po zaokrouhlení na koruny ve výši
71.788,- Kč) je tvořena náklady vynaloženými na opravu vozidla ve výši 55.361,-
Kč, na odtah vozidla ve výši 2.000,- Kč, na půjčení náhradního vozidla ve výši
6.992,- Kč, poplatkem za provedení likvidace ve výši 6.435,30 Kč a paušální
částkou za provedená šetření a další úkony nutné k pověření pojišťovny a
likvidaci pojistné události ve výši 1.000,- Kč. Jelikož žalovaný 2) neměl
sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
svého vozidla, poskytla žalobkyně v souladu s § 24 odst. 2 písm. b) zákona č.
168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o
změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „zákon“), prostřednictvím svého smluvního partnera K. p., a. s., vlastníku
poškozeného automobilu náhradní plnění ze svého garančního fondu. Proto má
podle § 24 odst. 7 téhož zákona právo na náhradu tohoto plnění proti oběma
žalovaným, kteří za škodu odpovídají – žalovaný 1) jako řidič vozidla a
žalovaný 2) jako provozovatel vozidla.
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2006, č.
j. 53 Co 79/2006-96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči
žalovanému 1) zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
mezi žalobkyní a žalovaným 1). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně, která však odlišně právně posoudil. Dospěl k závěru, že na
posuzovanou věc dopadá zákon č. 168/1999 Sb., ve znění účinném k 14. 1. 2002,
kdy žalobkyně vyplatila žalovanou částku K. p., a. s., podle jehož ustanovení §
24 odst. 7 má kancelář právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2
písm. a) a b) (téhož ustanovení), na náhradu toho, co za něho plnila. Žalobkyni
tak vznikl regresní nárok podle citovaného ustanovení pouze vůči žalovanému 2)
jako provozovateli vozidla. Žalovaný 1) nemůže být solidárním dlužníkem
žalovaného 2), jelikož ke změně ustanovení § 24 odst. 7 (v pozdějším znění
odst. 8) zákona v tom smyslu, že řidič vozidla je solidárním dlužníkem tehdy,
pokud za způsobenou škodu odpovídá, došlo až zákonem č. 377/2005 Sb. s
účinností od 29. 9. 2005. Ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. ve
znění zákona č. 377/2005 Sb. však nelze na tento případ aplikovat, neboť ke
vzniku škody došlo před nabytím účinnosti uvedené novely. Z těchto důvodů
odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný 1) není v této věci pasivně věcně
legitimován.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že žalovaný 1) jako řidič nepojištěného vozidla není osobou
bez pojištění odpovědnosti ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona a že tedy
žalobkyně nemá proti žalovanému 1) nárok na náhradu toho, co za něho plnila.
Zákon č. 377/2005 Sb., jenž novelizoval zákon č. 168/1999 Sb., pouze odstranil
výkladový problém. Za vzniklou škodu odpovídá nejen provozovatel vozidla, jehož
odpovědnost za škodu způsobenou provozem vozidla vyplývá z ustanovení § 427 a
násl. obč. zák., nýbrž i řidič vozidla, který způsobenou škodu zavinil (§ 420
obč. zák.); tyto dva druhy odpovědnosti vzájemně nekonkurují a mohou stát vedle
sebe. Výplatou plnění z garančního fondu pak žalobkyni vzniklo právo na jeho
náhradu vůči každému, kdo za způsobenou škodu odpovídá, tedy jak vůči
žalovanému 2) (provozovateli), tak i vůči žalovanému 1) (řidiči nepojištěného
vozidla, který způsobil škodu svým zaviněným protiprávním jednáním).
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení
zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je zčásti přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a v tomto rozsahu je důvodné, jinak dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3
tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi
žalobkyní a žalovaným 1) jedním výrokem, rozhodoval o několika samostatných
nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobkyní požadovaná částka (bez
příslušenství) je totiž souhrnem částek představujících plnění poskytnuté K.
p., a. s., za náklady vynaložené touto pojišťovnou na náhradu škody na vozidle
poškozené I. W. (55.361,- Kč), dále náklady vynaložené na odtah vozidla
(2.000,- Kč), na půjčení náhradního automobilu (6.992,- Kč) a na poplatek za
provedení likvidace pojistné události (6.435,30 Kč) a konečně paušální částku
za provedená šetření a další úkony nutné k pověření pojišťovny a k likvidaci
pojistné události (1.000,- Kč); jde o nároky se samostatným skutkovým základem,
byť mají původ v totožné škodné události. Rozhodnutí odvolacího soudu má proto
ohledně každého z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je též třeba zkoumat samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly
uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže
tedy rozsudkem odvolacího soudu ohledně nároku na náhradu žalobkyní uhrazených
nákladů na odtah vozidla ve výši 2.000,- Kč, na půjčení náhradního automobilu
ve výši 6.992,- Kč, na poplatek za provedení likvidace pojistné události ve
výši 6.435,30 Kč a ohledně nároku na náhradu paušální částky za provedená
šetření a další úkony nutné k pověření pojišťovny a likvidaci pojistné události
ve výši 1.000,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících
20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku dovoláním
napadeného rozsudku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž
by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech
samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč.
Dovolání tak v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je
proto ohledně částek 2.000,- Kč, 6.992,- Kč, 6.435,30 Kč a 1.000,- Kč, všech s
příslušenstvím, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu (tj. co do nároku na náhradu plnění poskytnutého K. p.,
a. s., za náklady vynaložené touto pojišťovnou na náhradu škody na vozidle
poškozené I. W. ve výši 55.361,- Kč) je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř., a je důvodné, neboť odvolací soud vyřešil otázku postižního
práva žalobkyně vůči řidiči vozidla, který způsobil škodu, v rozporu s
judikaturou i hmotným právem.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 4 věty první zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném ke dni 5. 12. 2000
(den, kdy došlo ke škodné události), tj. před novelou č. 47/2004 Sb., účinnou
od 1. 5. 2004, uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti (dále jen
„pojistná smlouva“) je povinen vlastník nebo spoluvlastník tuzemského vozidla
nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle § 6 odst. 1 zákona pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu,
která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné
smlouvě.
Podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona K. (tj. Č. k. p.) poskytuje z garančního
fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou
odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti.
Podle § 24 odst. 7 věty první zákona K. má právo proti tomu, kdo odpovídá za
škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Nejvyšší soud již v rozhodnutích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007,
ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, a ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25
Cdo 990/2008, vyjádřil na základě uvedené právní úpravy názor, že osobou bez
pojištění odpovědnosti [ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona], je nikoli
osoba, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 zákona,
nýbrž osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, ohledně něhož
nebyla taková pojistná smlouva uzavřena. K tomuto závěru dospěl podle právní
úpravy účinné před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. Vychází přitom z
toho, že odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou jeho provozem
podle § 427 a násl. obč. zák. nevylučuje souběžnou (solidární) odpovědnost
řidiče tohoto vozidla podle § 420 odst. 1 obč. zák., který způsobil škodu při
téže škodní události zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ
uvedený v ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek NS SSR ze dne 27.
9. 1977, sp. zn. 1 Cz 101/77, publikovaný pod č. 29 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, případně výše citované rozsudky
Nejvyššího soudu). Č. k. p. (žalobkyně) má proto podle § 24 odst. 7 ve spojení
s § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo postihu vůči každému, kdo odpovídá za
způsobenou škodu a za koho plnila. Bylo by proti smyslu daného ustanovení,
kdyby postih nebyl možný proti osobě, která za škodu odpovídá na základě
zavinění. Opačný výklad by možnost postihu nepřiměřeně zúžil. Má-li tedy Č. k.
p. (žalobkyně) podle § 24 odst. 7 a § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo postihu
vůči každému, kdo odpovídá za škodu a za koho plnila, svědčí jí toto právo vůči
řidiči (nepojištěného) vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za škodu vzniklou při
provozu tohoto vozidla. Dovolací soud neshledal důvod pro odchýlení se od
tohoto závěru ani v posuzované, skutkově i právně zcela obdobné věci. Dovoláním
zpochybněný závěr odvolacího soudu proto dovolací soud považuje za nesprávný a
dovolání za opodstatněné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, pokud
jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba ve
vztahu k žalovanému 1) ohledně částky 55.361,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od
3. 4. 2002 do zaplacení, zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení,
a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení,
včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu