25 Cdo 3629/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně: VŠEOBECNÁ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA ČESKÉ REPUBLIKY, se sídlem v Praze 3,
Orlická 2020/4, IČO 41197518, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna,
a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, IČO
63998530, o 923.076,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Prachaticích pod sp. zn. 8 C 17/2015, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2015, sp. zn. 7 Co
853/2015, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2015, sp. zn.
7 Co 853/2015, se mění tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.
Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. EPR
51512/2015-3, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci
místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Ve sporu, v němž se žalobkyně
domáhá výplaty plnění podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů, proti žalované pojistitelce odpovědnosti škůdce, dospěl
soud k závěru, že se nejedná o nárok na náhradu škody, není proto možné učinit
volbu místní příslušnosti podle § 87 písm. b) o.s.ř.; místně příslušným je
obecný soud žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20.
4. 2015, sp. zn. 7 Co 853/2015, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že
místní nepříslušnost se nevyslovuje a věc se nepostupuje Obvodnímu soudu pro
Prahu 8. Nárok, který je předmětem tohoto řízení, není nárokem podle zákona č.
168/1999 Sb., a nejde tak ve vztahu mezi účastníky o pojistné plnění. Odvolací
soud tak dovodil, že volba místní příslušnosti podle § 87 písm. b) o.s.ř. je
možná.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná má za to, že ve vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a pojistitelem
škůdce nejde o spor o náhradu škody, nýbrž o přímý nárok na plnění proti
pojistiteli škůdce podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Vzhledem k tomu,
že nejde o spor o náhradu škody, žalobci nesvědčí právo volby místní
příslušnosti. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle § 237 o.s.ř. a je
důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 1 o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval; může přitom jít i o předpis práva procesního.
Podle § 87 písm. b) o.s.ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle
soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo
ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Podle § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), pojištěný má právo, aby pojistitel
za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na
náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního
pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže
zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou
poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou
pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby
jeho přerušení.
Podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, příslušná
zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na péči
hrazenou ze zdravotního pojištění, které vynaložila v důsledku zaviněného
protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty
první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.
Ve vztahu k přímému nároku poškozeného proti pojistiteli odpovědnosti škůdce
podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb. je judikatura ustálena na závěru, že je třeba
rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci a
specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce. Právo
poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce je originárním právem založeným
zvláštními právními předpisy, které – byť je odvozeno od právního vztahu mezi
pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na náhradu škody.
Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění
pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za
škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný,
nýbrž pojistným plněním (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12.
2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn 32 Cdo
4765/2010, a v posuzovaných procesních souvislostech zejména usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 21 Co 139/2009, publikované pod č.
81/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Obdobně je třeba nahlížet i na nárok zdravotní pojišťovny na plnění podle § 6
odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. Jsou-li splněny podmínky vymezené v § 55 zákona
č. 48/1997 Sb., má zdravotní pojišťovna regresní nárok na náhradu nákladů
vynaložených na léčení svého zdravotního pojištěnce, a to proti škůdci. I když
tento speciální nárok nese určité znaky nároku na náhradu škody a lze na něj
subsidiárně uplatnit příslušná ustanovení občanského zákoníku, svou povahou má
charakter nároku regresního; má-li pak zdravotní pojišťovna možnost
odpovídající plnění požadovat přímo proti pojistiteli škůdce, nemůže jít o
nárok na náhradu újmy, jak jej má na mysli procesní ustanovení § 87 písm. b)
o.s.ř., nýbrž jde i v tomto případě o pojistné plnění (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, či ze dne 18. 8.
2015, sp. zn. 25 Cdo 2773/2015). Uplatňuje-li tedy zdravotní pojišťovna uvedený
nárok proti pojistiteli odpovědnosti škůdce, nelze uplatnit volbu soudu místně
příslušného podle místa, kde došlo ke skutečnosti zakládající nárok na náhradu
újmy (dříve škody) podle § 87 písm. b) o.s.ř., a místně příslušným je tak
obecný soud žalované (§ 84 o.s.ř.), tj. v dané věci s ohledem na sídlo žalované
Obvodní soud pro Prahu 8.
Z těchto důvodů je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§ 243d písm
b) o.s.ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, že usnesení soudu
prvního stupně se potvrzuje.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o nákladech řízení nebylo
rozhodováno, neboť v řízení se dále pokračuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu