32 Cdo 4765/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené JUDr.
Janem Bébrem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, PSČ 150 00, proti
žalovanému F. J., zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem, se sídlem v
Praze 5, Na Bělidle 2/830, PSČ 150 00, o zaplacení částky 798.245,-Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 169/2007, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu
2008, č. j. 23 Co 307/2008-237, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října
2010, č. j. 23 Co 307/2008-260, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008, č.
j. 23 Co 307/2008-237, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října 2010, č. j.
23 Co 307/2008-260, se v části směřující do výroku pod bodem II odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008,
č. j. 23 Co 307/2008-237, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října 2010, č.
j. 23 Co 307/2008-260, se v části výroku pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek
Okresního soudu v Kladně ze dne 7. dubna 2008, č. j. 9 C 169/2007-185, ohledně
částky 398.245,- Kč s příslušenstvím a žaloba v této části zamítnuta, jakož i
ve výroku o nákladech řízení pod bodem II, zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 7. dubna 2008, č. j. 9 C 169/2007-185,
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 798.245,- Kč s úrokem z prodlení
tam uvedeným a nahradit jí náklady řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 7. března 2006 došlo k dopravní
nehodě, při níž nákladní vozidlo Mercedes Sprinter, označené registrační
značkou S 5294 a řízené M. S., při jízdě ve směru od Ch. do P. vjelo do
protisměru a střetlo se s protijedoucím nákladním vozidlem Ford Tranzit, v
důsledku čehož došlo ke střetu dalších vozidel, a to vozidel Citroën
Berlingo, Mercedes Benz a Citroën C5. Při této dopravní nehodě M. S. na místě
zemřel, usmrcen byl i spolujezdec ve vozidle Citroën Berlingo J. R. Řidič
vozidla Citroën Berlingo M. P. utrpěl těžká zranění, druhý spolujezdec téhož
vozidla S. F., řidič vozidla Mercedes Benz P. S. a řidič nákladního vozidla
Ford Tranzit M. Š. utrpěli zranění lehká. Věc podezření ze spáchání trestného
činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona M. S. byla v
souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu odložena, protože
pachatel zemřel. Nehoda byla způsobena vozidlem Mercedes Sprinter, k němuž
nebylo k datu dopravní nehody uzavřeno povinné smluvní pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla. V době, kdy došlo k dopravní nehodě, bylo
toto vozidlo opatřeno registrační značkou S 5294, která byla přidělena
žalovanému. K nehodě došlo při převozu vozidla z autobazaru v Německu, kde bylo
dne 7. března 2006 zakoupeno, do České republiky. Allianz pojišťovna, jež byla
žalobkyní pověřena likvidací škodní události, poskytla poškozeným plnění z
garančního fondu v celkové výši 900.002,- Kč, načež jí žalobkyně uhradila jak
toto plnění, tak delegační poplatek ve výši 50.000,- Kč. Rodiče zemřelého M. S. žalobkyni zaplatili regresní náhradu ve výši 151.757,- Kč, která byla určena
jako čistá hodnota dědictví po zemřelém. Se zbývajícím nárokem ve výši
798.245,- Kč se žalobkyně obrátila na žalovaného. Soud prvního stupně nepřitakal procesní obraně žalovaného, že to byl M. S., kdo
vozidlo koupil a byl v době nehody jeho vlastníkem, a vzal za prokázané, že
vlastníkem a provozovatelem vozidla byl žalovaný. Na základě toho dovodil, že
žalovaný podle ustanovení § 427 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
odpovídá za škodu vzniklou při výše označené dopravní nehodě a nárok žalobkyni
v plné výši přiznal. Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 400.000,- Kč s příslušenstvím
potvrdil a ohledně částky 398.245,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že v
tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem I), a rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud poté, co zopakoval zčásti dokazování, dospěl k závěru, že
vlastníky vozidla a tedy i provozovateli byli společně M. S. a žalovaný, a
usoudil, že z tohoto titulu žalovaný spoluodpovídá ve smyslu ustanovení § 427
obč. zák. za škodu způsobenou provozem automobilu.
Dovodil, že pokud
žalobkyně plnila na likvidaci škodních nároků vzniklých při této dopravní
nehodě podle ustanovení § 24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z
provozu vozidla, ve znění účinném do 31. prosince 2007, vznikl jí podle
ustanovení § 24 odst. 8 citovaného zákona nárok na náhradu toho, co plnila,
přičemž ve smyslu věty druhé citovaného ustanovení jsou vůči pohledávce
žalobkyně na tuto náhradu solidárními dlužníky jak žalovaný jako spoluvlastník
vozidla, tak i M. S., resp. jeho dědici, a to jednak z titulu spoluvlastnictví
vozidla, jednak z titulu odpovědnosti řidiče, jenž zavinil nehodu. Pokud dědici
po M. S. plnili v souladu s ustanovením § 470 obč. zák. částkou 151.757,- Kč
odpovídající čisté hodnotě nabytého dědictví, za zbývající částku ve výši
798.240,- Kč solidárně odpovídá žalovaný. Odvolací soud současně v majetkových
poměrech žalovaného a ve skutečnosti, že jeho odpovědnost byla dovozena pouze
ze spoluvlastnictví vozidla, zatímco druhý ze spoluvlastníků vozidla byl
řidičem, který nehodu zavinil, shledal důvody hodné zvláštního zřetele a s
odkazem na ustanovení § 450 obč. zák. náhradu snížil na částku 400.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu v měnící části výroku pod bodem I a ve výroku o
nákladech řízení pod bodem II napadla žalobkyně dovoláním, jež z hlediska
přípustnosti opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu
spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka především brojila proti využití tzv. moderačního práva soudu podle
ustanovení § 450 obč. zák., argumentujíc s poukazem na judikaturu, že jí
uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody, ale regresním nárokem sui
generis, jenž vyplývá ze speciální právní úpravy obsažené v zákoně č. 168/1999
Sb., uvedené ustanovení proto nelze na předmětný nárok aplikovat. Vytkla též
odvolacímu soudu, že nevzal na zřetel skutečnost, že žalovaný umožnil
neoprávněné použití zvláštní registrační značky trvale manipulační, jíž byl
držitelem, a umožnil tak neoprávněné provozování vozidla, a že po nehodě
účelově měnil výpovědi ve snaze přenést odpovědnost na zemřelého řidiče
vozidla. Zdůraznila, že hlavní příčinou, proč muselo být poskytnuto plnění z
garančního fondu, nebyla samotná dopravní nehoda, nýbrž protiprávní jednání
žalovaného, a že krácením náhrad do garančního fondu dochází ke znevýhodnění
občanů, kteří řádně platí pojistné na pojištění odpovědnosti z provozu vozidel. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný koupil vozidlo, jímž byla způsobena škoda,
společně s M. S., nemá podle názoru dovolatelky oporu v provedeném dokazování. Závěrem dovolatelka zpochybnila aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. při
rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. července
2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného
zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání proti napadené části výroku pod bodem I je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací
soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu o nákladech řízení přípustné není. Dovolání v části směřující proti
výroku pod bodem II napadeného rozhodnutí proto podle ustanovení § 243b odst. 5
ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části
výroku pod bodem I z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě
vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3
větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
účinném v době vzniku předmětné pojistné události (dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“) pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která
odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě
(odstavec 1). Nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný nárok, aby
pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle zvláštního právního
předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu a) škody na zdraví
nebo usmrcením, b) škody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož
i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat
(dále jen "věcná škoda"), c) škody, která má povahu ušlého zisku, a d) účelně
vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků
podle písmen a) až c), v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však
jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného
odmítnutí nebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud ke
škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá,
došlo v době trvání pojištění odpovědnosti (odstavec 2, věta první). Podle ustanovení § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb.
poškozený má
právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u
České kanceláře pojistitelů (dále též jen „Kancelář“), jedná-li se o nárok na
plnění z garančního fondu podle § 24. Podle ustanovení § 24 zákona č. 168/1999 Sb. Kancelář poskytuje z garančního
fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou
odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti [odstavec 2 písm. b)]. Výplatou
plnění z garančního fondu vzniká Kanceláři nárok vůči tomu, kdo odpovídá za
škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila včetně
nákladů na jinou osobu pověřenou Kanceláří vyřízením případu a poskytnutím
plnění poškozenému nebo uplatněním nároku. Vůči pohledávce Kanceláře na náhradu
podle věty prvé jsou solidárními dlužníky provozovatel a vlastník vozidla,
jehož provozem byla způsobena škoda; řidič je takovým solidárním dlužníkem,
pokud za tuto škodu odpovídá (odstavec 8, věta první a druhá). Podle ustanovení § 450 obč. zák. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud
náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě
došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji
způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně. V důvodech rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006,
uveřejněném pod číslem 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud vyložil, že právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce
podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je originárním právem
založeným zvláštním právním předpisem, které - byť je odvozeno od právního
vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem - nemá povahu nároku na náhradu
škody. Pojistitel se také nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce. Citované ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti
pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu; to ovšem neznamená, že by do
odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným nastoupil namísto škůdce jeho
pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Jeho povinností je pouze
plnit za pojištěného, jestliže poškozený vůči němu uplatnil své právo na
plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci (§ 420 a
násl. obč. zák.) a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za
pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona) je třeba důsledně rozlišovat. Plnění
pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za
škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný. V
důvodech rozsudku ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008,
uveřejněném pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud dovodil, že tyto závěry platí i v případě, kdy za (nepojištěného) škůdce
poskytuje plnění poškozenému Kancelář ze svého garančního fondu podle
ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. V rozsudku ze dne 27. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1468/2007, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck (dále též jen „Soubor“),
pod číslem C 7226, svazek CD-10/2009, a v časopise Soudní rozhledy, číslo 10,
ročník 2009, str. 397, pak Nejvyšší soud uzavřel, že postižní právo Kanceláře
vůči osobě odpovědné za škodu má povahu originárního nároku (srov. shodně též
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo
2941/99, ze dne 22. dubna 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006, ze dne 27. ledna 2010,
sp. zn. 25 Cdo 4724/2007, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 452/2010,
jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, a z
pohledu ústavněprávního nález Ústavního soudu ze dne 11. března 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06, in www.usoud.cz), jenž se promlčuje podle ustanovení § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době běžící ode dne, kdy právo mohlo být
vykonáno poprvé, a nikoliv podle ustanovení § 106 obč. zák., jež se vztahuje na
nároky poškozeného na náhradu škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá. Odvolací soud tedy v posuzované věci pochybil, jestliže žalobou uplatněný nárok
posoudil nikoliv jako zvláštní postižní nárok založený ustanovením § 24 odst. 8
větou první zákona č. 168/1999 Sb., nýbrž jako právo na náhradu škody, a v
důsledku toho aplikoval ustanovení § 450 obč. zák. opravňující soud ke snížení
náhrady škody (k její moderaci), tedy právní normu, jež na věc nedopadá.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak nesprávné a dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Zkoumání zbývajících dovolacích námitek, jejichž prostřednictvím dovolatelka
kritizuje postup odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 450 obč. zák., by
bylo vzhledem k závěrům dovolacího přezkumu v otázce samotné aplikace tohoto
ustanovení nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu v měnící (zamítavé) části výroku o věci
samé pod bodem I není z uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud je, aniž ve
věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §
243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v této části zrušil, včetně
závislého výroku o nákladech řízení pod bodem II [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s.
ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu