25 Cdo 4724/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. L., a 2) L. J.,
zastoupené advokátem, o 176.497,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 21 C 267/2004, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 8. 3. 2007, č. j. 22 Co 515/2006-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu proti druhé žalované na zaplacení 176.497,- Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 18. 10. 2000 při
k dopravní nehodě zaviněné druhou žalovanou, která řídila vůz, jehož držitelem
byl první žalovaný, došlo ke škodě na zdraví chodkyně M. V. a na jejích věcech.
K vozidlu nebylo uzavřeno povinné pojištění odpovědnosti za škody způsobené
provozem vozidla podle § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (dále jen „zákon“). Náhrada škody v celkové výši 159.543,-
Kč byla poškozené vyplacena žalobkyní prostřednictvím Č. p., a.s. Soud dovodil,
že žalobkyně má podle § 24 odst. 7 zákona právo na náhradu toho, co za oba
žalované plnila (§ 24 odst. 7 zákona). Oba žalovaní jsou osobami bez pojištění
odpovědnosti podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona, první žalovaný, jenž
provozoval motorové vozidlo bez pojištění odpovědnosti za škodu, je odpovědný
za způsobenou škodu podle § 427 odst. 2 obč. zák. a druhá žalovaná, která vůz
řídila bez dokladu o pojištění (§ 17 zákona), odpovídá za škodu podle § 420
obč. zák., oba společně a nerozdílně. Soud žalobu vůči prvnímu žalovanému
částečně zamítl, neboť na náhradu za tzv. delegační poplatek a za náklady
spojené s likvidací případu dle interních předpisů žalobkyně není zákonný
nárok, a žalobu proti druhé žalované zamítl, když shledal důvodnou námitku
promlčení nároku po uplynutí dvouleté promlčecí doby podle § 106 obč. zák.
K odvolání žalobkyně a prvního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
8. 3. 2007, č.j. 22 Co 515/2006-64, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých
výrocích ve vztahu k oběma žalovaným co do částky 16.954,- Kč potvrdil, ve
vyhovujícím výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému a v zamítavém výroku ve
vztahu k druhé žalované co do částky 159.543,- Kč rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že oba žalované zavázal k zaplacení částky 159.543,- Kč společně a
nerozdílně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že oba žalovaní jsou
osobami bez pojištění odpovědnosti podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č.
168/1999 Sb., oba odpovídají za způsobenou škodu a žalobkyně má proti nim právo
na to, co za ně plnila. Na tom nic nemění námitka žalované, že měla určitý
doklad o pojištění, když auto pojištěno nebylo. Ohledně promlčení nároku proti
druhé žalované však – na rozdíl od soudu prvního stupně - dospěl k závěru, že
se nejedná o nárok na náhradu škody ze strany pojišťovny, ale o originární
nárok podle zákona č. 168/1999 Sb. – tzv. postih, kde platí obecná tříletá
promlčecí doba podle § 101 obč. zák., a k jeho promlčení nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.). Namítá, že není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť není
osobou bez pojištění odpovědnosti podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č.
168/1999 Sb. Poukazuje na okruh osob, které jsou dle zákona povinny uzavřít
pojištění odpovědnosti, zatímco ona nebyla podle tohoto zákona ani oprávněna
uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti, když k tomu je oprávněn pouze
vlastník nebo spoluvlastník vozidla. Právo na náhradu škody se promlčuje podle
§ 106 obč. zák. ve dvouleté promlčecí době ode dne, kdy se poškozený dozví o
škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu
o běhu promlčecí doby ode dne, kdy došlo k první výplatě plnění z garančního
fondu, a poukazuje na judikaturu týkající se počátku subjektivní promlčecí doby
k uplatnění nároku na náhradu škody. Uvádí, že jednala v dobré víře, když byla
přesvědčena, že pojištění vozu bylo uzavřeno. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byly změněny výroky I, III a IV
rozsudku soudu prvního stupně, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že
dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 8. 3. 2007, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č.
7/2009 Sb.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
dovolatelka uplatnila jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Které osoby rozumí zákon pod pojmem „osoba bez pojištění odpovědnosti“, vymezil
dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích. V rozsudcích ze dne 17. 1.
2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, a ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5807,
Nejvyšší soud dovodil, že za osobou bez pojištění odpovědnosti ve smyslu § 24
odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. je třeba považovat tu osobu, která za
způsobenou škodu odpovídá, nikoliv pouze osobu, která nesplní povinnost uzavřít
k provozovanému vozidlu pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 tohoto zákona. Přitom
odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou jeho provozem podle § 427
a násl. obč. zák. nevylučuje souběžnou (solidární) odpovědnost řidiče tohoto
vozidla podle § 420 odst. 1 obč. zák., který způsobil škodu při téže škodní
události zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v
ust. § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudek publikovaný pod č. 29/1979
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li tedy Česká kancelář pojistitelů
(žalobkyně) podle § 24 odst. 7, ve spojení s § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo
postihu vůči každému, kdo odpovídá za způsobenou škodu a za koho plnila, svědčí
jí toto právo vůči řidiči (nepojištěného) vozidla tehdy, odpovídá-li řidič za
škodu vzniklou při provozu tohoto vozidla (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008). Dovolací soud neshledal
důvod pro odchýlení se od tohoto závěru ani v posuzovaném případě a dovoláním
zpochybněný závěr odvolacího soudu považuje za správný.
Rovněž otázka promlčení práva pojišťovny na plnění vůči pojištěnému byla již v
rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a v napadeném rozhodnutí odvolacího
soudu byla vyřešena v souladu s hmotným právem i s judikaturou. Např. v
rozsudku ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006, a v rozsudku ze dne 30.
11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99, Nejvyšší soud uvedl, že postižní právo
pojišťovny vůči pojištěnému má povahu zvláštního, originárního nároku, který se
promlčuje podle ust. § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době, a nikoliv
podle ust. § 106 obč. zák., jež se vztahuje na nároky poškozeného na náhradu
škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá. Pro obecnou promlčecí dobu platí, že
začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno (uplatněno) poprvé, tedy
ode dne, kdy právo bylo možno odůvodněně jako nárok uplatnit u soudu podáním
žaloby. V dané věci je proto rozhodující, kdy žalobkyně mohla své postižní
právo, odvíjející se od toho, že plnila poškozené z garančního fondu, vykonat
poprvé. Odvolací soud správně určil počátek běhu promlčecí lhůty v závislosti
na datu, kdy došlo k výplatě plnění (15. 9. 2001), přičemž s ohledem na datum
podání žaloby (28. 6. 2004) byl nárok proti druhé žalované uplatněn u soudu
včas.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek
v dovolání správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není
naplněn, Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované podle ust. § 243b odst. 2
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
druhá žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobkyni v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Marta
Škárová, v. r.
předsedkyně
senátu
Z