25 Cdo 3810/2018-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci
žalobce: G. W., narozený XY, bytem XY, proti žalované: UNIQA pojišťovna, a. s.,
IČO 49240480, se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, o 24 416 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 112 C 30/2017, o
dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2018,
č. j. 112 C 30/2017-27, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 112 C 30/2017-18,
vyslovil svou místní nepříslušnost. Ve sporu o zaplacení pojistného plnění ve
výši 24 416 Kč za újmu, kterou žalobce utrpěl při dopravní nehodě a kterou
požaduje nahradit od žalované pojistitelky odpovědnosti provozu motorového
vozidla, soud uvedl, že není místně příslušným soudem, protože není obecným
soudem účastníka, proti němuž návrh směřuje podle § 84 o. s. ř. V projednávaném
případě jím je Obvodní soud pro Prahu 6, v jehož obvodu má sídlo žalovaná
pojišťovna.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 7. 2018, č. j.
112 C 30/2017, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že místně příslušným
soudem je Okresní soud v Opavě, v jehož obvodu má žalovaná organizační složku
svého závodu, a je tak dána místní příslušnost na výběr daná podle § 87 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
procesního práva, u nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Za prvé se jedná o otázku, zda je při určení místní
příslušnosti soudu podle § 87 písm. c) o. s. ř., tedy příslušnosti soudu, v
jehož obvodu je umístěna organizační složka závodu žalované fyzické nebo
právnické osoby, nutné splnění podmínky, aby se spor týkal této organizační
složky. Druhou otázkou je, zda k založení místní příslušnosti soudu postačí bez
dalšího samotná skutečnost, že žaloba byla podána u daného soudu, aniž by byl
výběr soudu podle uvedeného ustanovení v důvodech žaloby zmíněn. Po podrobném
rozboru obou otázek dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení místně příslušnému soudu, jímž je
Obvodní soud pro Prahu 6.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že se v plném rozsahu ztotožňuje s
usnesením odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 7. 2018,
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Shledal, že dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za kterou
jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm.
b) o. s. ř. Dovolání není přípustné.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání
rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč,
včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na jehož uplatnění nemá účastník
automatický nárok, neboť nejde o třetí stupeň obecného soudnictví, ve kterém by
dovolací soud musel věc vždy projednat (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11.
2016, sp. zn. II. ÚS 743/16). Záleží tak na zákonodárci, jaké stanoví podmínky
pro možnost jeho uplatnění. To vyplývá mimo jiné i z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny
základních práv a svobod, který účastníku garantuje právo domáhat se jeho práva
u soudu stanoveným způsobem, přičemž podmínky a podrobnosti stanoví zákon.
Takovou podmínkou může být i určení objektivní přípustnosti dovolání, tedy
vymezení, proti kterým rozhodnutím je dovolání přípustné (pozitivní vymezení
objektivní přípustnosti) a proti kterým nikoliv (negativní vymezení objektivní
přípustnosti). Zákonodárce je ve svém legislativním oprávnění omezen pouze
požadavkem, aby přijatá úprava byla natolik předvídatelná, že přípustnost
dovolání musí být zřejmá každému potenciálnímu dovolateli ještě předtím, než
tento opravný prostředek využije (nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp.
zn. Pl. ÚS 29/11). Jedním ze způsobů limitace přípustnosti dovolání je
nastavení hranice pomocí peněžité částky, o níž je rozhodováno, případně je
předmětem řízení; to je odůvodněno logickou a racionální úvahou, že tzv.
bagatelní spory nemají zatěžovat dovolací soud, byť by potenciálně mohly
skrývat prostor pro sjednocování judikatury.
Zatímco podle procesní úpravy dovolání účinné do 29. 9. 2017 bylo z hlediska
tzv. bagatelnosti rozhodující, zda o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč
bylo rozhodnuto přímo dovoláním napadeným výrokem, podle úpravy stávající je
významný i předmět řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Při novelizaci
provedené zákonem č. 296/2017 Sb. bylo podle důvodové zprávy úmyslem
zákonodárce odbřemenit dovolací soud. V souladu s tím pak ze současného znění §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. plyne, že dovolání není nově přípustné proti
rozhodnutím odvolacího soudu, která byla vydána v rámci sporu, jehož předmětem
je zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, aniž však rozhodují o peněžitém
plnění. Zákonodárce uvedenou novelou sleduje rozšíření okruhu případů, ve
kterých není dovolání přípustné, a to tak, že k případům, kdy je napadeným
výrokem rozhodováno o nižší částce, přidává nově i případy, kdy se dotčený
výrok samotného plnění netýká, je však vydán v řízení, které podle toho, jak je
vymezen jeho předmět, může skončit jen výrokem o podlimitní částce (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, a ze
dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2877/2018).
V posuzované věci žalobce požaduje pojistné plnění ve výši 24 416 Kč, předmětem
řízení je tedy částka nepřesahující zákonný limit přípustnosti dovolání. Nejde
přitom o spor z pracovněprávního vztahu ani ze spotřebitelské smlouvy (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3180/2014,
publikované pod C 14283 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck), u nichž se uvedené omezení (tzv. majetkový census)
neuplatní. I když nejde o rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno o peněžitém
plnění, je podstatné, že rozhodnutí odvolacího soudu o místní příslušnosti bylo
vydáno v řízení, které se vede o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a z
tohoto důvodu je proti němu dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nepřípustné. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
dovolání žalované odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť o všech nákladech
řízení rozhodne soud v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s.
ř.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu