ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců a) E. K., a b) Z. K., obou zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou,
advokátkou, se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Nemocnici Pelhřimov,
příspěvkové organizaci, IČ 005 11 951, se sídlem Pelhřimov, Slovanského
bratrství 710, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, se sídlem
Praha 1, Veleslavínova 3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 16/2010, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. června
2011, č.j. 15 Co 325/2011-161, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se po žalované domáhali náhrady nákladů spojených s léčením svého
nezletilého syna, který v důsledku pochybení žalované při poskytování léčebné
péče v průběhu porodu utrpěl těžkou újmu na zdraví. Uplatněný nárok spočívá v
nákladech představovaných hodnotou celodenní osobní péče žalobkyně a) o
poškozeného a v nákladech obou žalobců souvisejících s dopravou syna do
speciální základní školy v Černovicích.
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 28. 1. 2011, č.j. 1 C 16/2010-119,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 386.200,- Kč s příslušenstvím a
co do částky 25.000,- Kč s příslušenstvím žalobu žalobkyně a) zamítl, dále
žalované uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 30.917,- Kč s
příslušenstvím a co do částky 26.026,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že nezletilý syn žalobců
Z. K., utrpěl újmu na zdraví, za níž odpovídá žalovaná, v důsledku poškození
zdraví je zcela nesoběstačný, trvale odkázaný na péči jiných osob, v úvahu
připadají jen zcela nevýznamné pokroky. Žalobkyně a) o svého syna, který není
schopen žádného běžného úkonu, neumí se sám najíst, obléci, trpí častými
epileptickými záchvaty, celodenně pečuje, péči mu poskytuje i v nočních
hodinách. Nárok žalobkyně a) posoudil podle ustanovení § 449 odst. 1 a 3 obč.
zák. Konstatoval, že soudní praxe zahrnuje pod účelně vynaložené náklady
spojené s léčením i výdaje na pomoc třetí osoby, přičemž náklady se hradí tomu,
kdo je vynaložil, a přiznal žalobkyni a) právo na náhradu těchto nákladů ve
výši 25.000,- Kč/měsíc za období od 1. 9. 2008 do 1. 8. 2009 a ve výši 24.000,-
Kč/měsíc za období od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2009. Při ocenění poskytované péče
vycházel z právních předpisů upravujících cenu sociálních služeb a zohlednil
výši přiznaného příspěvku na péči. Opodstatněným shledal rovněž požadavek
žalobců na úhradu nákladů spojených s dopravou syna do speciální školy v
Černovicích jejich společným automobilem.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
rozsudkem ze dne 16. 6. 2011, č.j. 15 Co 325/2011-161, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovující části výroků tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního
stupně hodnotil jako dostatečná a odpovídající provedenému dokazování,
nesprávným však shledal výklad ustanovení § 449 obč. zák. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, 25 Cdo 2365/2008 a 28 Cdo
1358/2010 konstatoval, že ustanovení § 449 obč. zák. nezakládá nárok na náhradu
nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech
poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k
trvalým následkům poškození nemůže sám vykonávat. Okolnost, že žalobkyně osobně
poskytuje svému synovi péči, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449
odst. 3 obč. zák. Ocenění její péče peněžní částkou by fakticky znamenalo
poskytování odměny za práci spojenou s péčí o poškozeného, přičemž podstatná je
skutečnost, že nutnost poskytování péče nesouvisí s léčením, ale s již
ustáleným zdravotním stavem syna žalobkyně a). Stejně tak docházku do speciální
základní školy, ač je nepochybně ku prospěchu vývoje nezletilého, nelze
považovat za léčení, nýbrž za určitou formu vzdělávání. Výdaje rodičů spojené s
dopravou syna do školy proto rovněž nelze odškodnit podle § 449 odst. 1 obč.
zák. Odvolací soud dále uvedl, že – stejně jako žalobci – považuje péči o
zdravotně postižené osoby v rodinném prostředí za nejvhodnější řešení, podotkl
však, že k zajištění takové péče jsou žalobcům vypláceny dávky ze systému
státní sociální podpory a skutečnost, že se poškozený neobejde bez trvalé péče
ze strany třetích osob, byla zohledněna také v rámci rozhodování soudu o výši
náhrady za ztížení společenského uplatnění, která byla poškozenému přiznána v
jiném soudním řízení.
Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
tak, že se žaloba na zaplacení 386.200,- Kč s příslušenstvím zamítá, napadla
žalobkyně a) dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího
důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní
posouzení spatřuje ve výkladu ustanovení § 449 odst. 1 a 3 obč. zák., zejména
ve výkladu pojmu „účelné náklady spojené s léčením“ a „vynaložení nákladů“.
Domnívá se, že u těžce zdravotně postižených osob je léčením třeba rozumět
všechny úkony směřující i jen k udržení jejich zdravotního stavu. Takový výklad
odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák., neboť úmyslem
zákonodárce jistě nebylo omezit možnost odškodnění výdajů spojených s léčbou
jen na skupiny mající naději na úplné nebo částečné vyléčení. Právě těžce
zdravotně postižení jsou zpravidla doživotně závislí na péči třetích osob,
lécích a zdravotnických pomůckách, jejichž užívání nevede ke zlepšení jejich
zdravotního stavu, pouze k udržení stavu stávajícího. Za účelně vynaložené
náklady spojené s léčením je tedy třeba považovat i nezbytnou ošetřovatelskou
péči potřebnou k udržení zdravotního stavu poškozeného. Za nesprávný a
nespravedlivě formalistický považuje názor, že náklady na péči o poškozeného
lze odškodnit jen, byly-li skutečně vynaloženy. Připomíná, že ustálená soudní
praxe – až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2456/2008 a 25
Cdo 2365/2008 – vykládala ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák tak, že osobám
poskytujícím ošetřovatelskou péči se má jako aktivně legitimovaným dostat
peněžního ekvivalentu jimi vykonávané činnosti. Obdobný názor zaujaly ve svých
rozhodnutích i soudy nižších stupňů a rovněž v praxi mimosoudního odškodňování
ze strany pojišťoven se lze setkat s úhradou za péči poskytovanou rodinnými
příslušníky poškozeného, kdy k vynaložení nákladů fakticky nedochází. Za
nepřípadný označuje odkaz odvolacího soudu na skutečnost, že poškozenému synovi
žalobců byla přiznána nemalá částka jako náhrada za ztížení společenského
uplatnění. Poukazuje na to, že k závislosti poškozeného na péči jiných osob je
soudy v rámci úvah o výši odškodnění ztížení společenského uplatnění přihlíženo
pouze sporadicky a okrajově. Přehlédnout v této souvislosti nelze ani fakt, že
k uplatnění nároku na náhradu nákladů spojených s léčením (v daném případě
poskytováním ošetřovatelské péče) je zásadně ten, kdo náklady vynaložil
(poskytl péči), zatímco odškodnění ztížení společenského uplatnění náleží pouze
poškozenému. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Otázkou aplikace § 449 obč. zák. v případě, kdy poškozený bezúplatně přijímá
péči osob blízkých se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval.
Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z nároků ze škody na
zdraví upravených v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. - nárok na náhradu
nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení
zdravotního stavu poškozeného po úrazu. K náhradě účelných nákladů spojených s
léčením, které se hradí podle § 449 odst. 1 obč. zák., patří např. náklady
spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s
přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších
příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o
náklady účelné a prokazatelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2991). Protože v době léčení poškozeného se
na činnostech směřujících ke zlepšení jeho zdravotního stavu mohou podílet i
jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení § 449 odst. 3 tyto osoby výslovně
legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení
je tedy možno přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo má přímý nárok na
jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, a odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25
Cdo 2365/2008, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 9042).
Zároveň platí, že úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou
podřaditelné pod § 449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením
poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod C 903, nebo již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2365/2008).
Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost
platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobkyně osobně
poskytuje péči poškozenému, tak nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §
449 odst. 3 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011,
sp. zn. 25 Cdo 4576/2008). Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla
odmítnuta usnesením ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, v němž Ústavní
soud uvedl, že „soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu
škody, který není upraven v zákoně. Tím je v tomto případě míněn nárok
stěžovatele, který není přímo osobou poškozenou a nárok uplatňuje s odkazem na
§ 449 odst. 3 obč. zák., který zakládá možnost uplatnit nárok jiné osobě než
poškozenému vůči subjektu odpovědnému za škodu jako samostatný nárok jen tehdy,
jde-li o náklady léčení a náklady pohřbu, pokud je vynaložil. Ve vztahu k
souzené věci, aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být
splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by
být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy. O takovou situaci v daném
případě nešlo, a proto nelze soudům vytýkat, že by se svým rozhodnutím dostaly
do rozporu s kogentním ustanovením zákona.“
Toto pojetí odpovídá i právnické literatuře, která tradičně dovozuje, že
dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně
(uzavřeným výčtem) vymezený komplex práv na její náhradu, respektive zmírnění,
jejichž úprava je obsažena v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. (srov.
např. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3.
vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449, 483-484). Vzhledem k tomu, že uvedený závěr
nepovažuje ani Ústavní soud v citovaném usnesení za „extrémně formalistický“ a
má za to, že je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, lze mít rovněž
napadené rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a souladné i s
ustálenou judikaturou.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí
poukázal na to, že skutečnost, že syn žalobců je trvale a doživotně odkázán na
péči jiných osob, byla zohledněna v rámci rozhodování o výši odškodnění ztížení
společenského uplatnění, které bylo poškozenému přiznáno v jiném soudním
řízení, je nutno připomenout, že závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti
uplatněného nároku na uvedené úvaze nespočívá, odvolací soud tuto okolnost
pouze připomněl v podstatě nad rámec důvodů svého rozhodnutí. Nejvyšší soud k
dané problematice dodává, že odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že k
nesoběstačnosti poškozeného a k míře jeho závislosti na okolí při běžných
životních úkonech vyvolané poškozením zdraví, je přihlédnuto již při stanovení
výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v rámci základní výměry
odškodnění (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a při rozhodování o
mimořádném zvýšení odškodnění (§ 7 odst. 3 cit. vyhlášky).
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně a) ze shora uvedených důvodů
neopodstatněným, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.
s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ostatním účastníkům náklady, na jejichž
náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu