25 Cdo 3954/2023-486
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: město Nový Jičín, IČO 00298212, se sídlem Masarykovo nám. 1/1, Nový Jičín, zastoupený JUDr. Tomášem Panáčkem, advokátem se sídlem Sborová 81, Fulnek, proti žalovanému: VOP CZ, s. p., IČO 00000493, se sídlem Dukelská 102, Šenov u Nového Jičína, zastoupený Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem se sídlem náměstí Republiky 679/5, Opava, o 1.797.911,83 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 295/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2023, č. j. 11 Co 73/2023-452, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2023, č. j. 11 Co 73/2023-452, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1.797.911,83 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce tvrdil, že 30. 10. 2013 uzavřel se žalovaným kupní smlouvu ohledně pozemku ve vlastnictví státu, na němž hodlal vybudovat psí útulek. Coby vlastník sousedního pozemku byl žalovaný účastníkem územního i stavebního řízení a nejpozději na počátku územního řízení se dozvěděl, jaký záměr má žalobce s předmětným pozemkem. Rozhodnutí o umístění stavby nabylo právní moci 22. 11. 2016, stavební povolení 14. 2. 2018. Práce na pozemku byly zahájeny 12.
3. 2018. Dopisem z 14. 9. 2018 žalovaný upozornil žalobce, že cca 100 m od plánovaného útulku se na základě kolaudačního souhlasu z 2. 5. 1994 nachází aktivně využívaná střelnice, která způsobuje odpovídající hluk. Jedná se o skutečnost, o níž žalobce nevěděl a žalovaný jej na ni neupozornil. Žalovaný nesplnil svou prevenční povinnost při uzavírání kupní smlouvy, nesdělil příslušné informace ani během územního a stavebního řízení, a nesplnil rovněž svou povinnost vyplývající z § 27 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Toto své pochybení žalovaný napravil teprve na základě výzvy stavebního úřadu podáním z 22. 10. 2018, resp. 16. 11. 2018. S ohledem na nevhodnost umístění psího útulku v blízkosti střelnice byl žalobce nucen práce na jeho budování 23. 1. 2019 zastavit. Žalovaná částka představuje výdaje vynaložené na stavbu útulku, snížené o kupní cenu pozemku a náklady na jeho oplocení.
2. Soud prvního stupně s odkazem na § 3079 o. z. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5640/2017, konstatoval, že v případě práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení zákona platí obecné pravidlo, že rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, je okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Podle žalobních tvrzení mělo dojít ke čtyřem různým porušením povinnosti žalovaného, a sice porušení povinnosti podle § 27 odst. 3 stavebního zákona, podle níž měl žalovaný do 9 měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona, k němuž došlo 1.
1. 2007, sdělit pořizovateli územně analytických podkladů údaje o stavbě střelnice zkolaudované v roce 1994, resp. 1998, dále porušení prevenční povinnosti před uzavřením kupní smlouvy v roce 2013, porušení povinnosti podle § 27 odst. 3 stavebního zákona při opětovném zprovoznění střelnice a během územního a stavebního řízení a konečně porušení prevenční povinnosti během územního řízení. Z těchto čtyř porušení povinnosti soud prvního stupně dovozuje, že na jejich základě byly uplatněny čtyři nároky.
První dva nároky vyhodnotil soud prvního stupně jako promlčené ve smyslu § 106 obč. zák., přičemž k jejich promlčení došlo uplynutím objektivní promlčecí doby – v případě prvního nároku 1. 10. 2010, v případě druhého nejpozději 30. 10. 2016. Ohledně třetího a čtvrtého nároku soud prvního stupně dospěl k závěru, že promlčeny nejsou. Třetí nárok však není po právu vzhledem k tomu, že žalovaný není subjektem, jemuž plyne povinnost z § 27 odst. 3 stavebního zákona, protože je výrobním závodem provozovaným podnikatelským způsobem a nemá žádný jiný předmět činnosti stanovený zvláštním právním předpisem použitelný v řízeních a postupech podle stavebního zákona.
Ani čtvrtý nárok není podle názoru soudu prvního stupně oprávněný, neboť podle § 2900 o. z. je prevenční povinnost uložena pouze při konání, přičemž čtvrtý nárok žalobce je založen na tom, že žalovaný něco nekonal. Jelikož žalovaný neporušil žádnou svou povinnost, soud se nezabýval dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 8. 2023, č. j. 11 Co 73/2023-452, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyslovil právní názor, že nárok žalobce lze posoudit nejen jako odpovědnost za škodu, ale případně též jako nárok na poskytnutí slevy z kupní ceny za skrytou vadu předmětného pozemku. S odkazem na § 3028 odst. 3 větu první a § 3036 o. z. a § 597 odst. 1 a § 599 odst. 1 obč. zák. konstatoval, že právo na slevu z kupní ceny zaniklo prekluzí nejpozději uplynutím šesti měsíců od převzetí věci.
Odvolací soud dále vyložil, že není třeba se v posuzovaném případě zabývat otázkou, zda žalovanému vznikla povinnost ve smyslu § 27 odst. 3 stavebního zákona, neboť nejsou splněny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. obč. zák., resp. podle § 2910 ve spojení s § 2900 o. z., a to pro nedostatek příčinné souvislosti mezi případným porušením povinnosti žalovaným a vznikem škody na straně žalobce. Žalobce nepublikoval svůj záměr vztahující se k budoucímu využití nabývaného pozemku v textu kupní smlouvy.
Přes výzvu soudu prvního stupně nedoplnil skutková tvrzení, z nichž by bylo zřejmé, že žalovaný o jeho záměru věděl. Bylo na žalobci, aby před uzavřením kupní smlouvy aktivně vyšetřil, zda se v daném případě jedná o lokalitu vhodnou ke zřízení psího útulku, a to obzvláště v situaci, kdy se předmětný pozemek nacházel ve vojenském areálu, na sousedním pozemku byla od roku 1994 zkolaudována střelnice a žalobce je veřejnou korporací vybavenou příslušným správním aparátem. Byl to tedy žalobce, kdo měl při respektování prevenční povinnosti vybrat pozemek vhodný ke stavbě psího útulku a dotazem na vlastníka sousedních pozemků tvořících vojenský areál zjistit, zda již zhotovená stavba střelnice na sousedním pozemku není pro jeho záměr překážkou.
Pokud by si totiž před koupí pozemku, resp. před provedením investic do něj tyto důležité informace obstaral a s ohledem na ně pozemek nekoupil, případně stavbu útulku na něm nezahájil, porušením povinnosti dle § 27 odst. 3 stavebního zákona žalovaným (pokud k němu vůbec došlo) by škoda žalobci nevznikla. Opomenutí tvrzené povinnosti na straně žalovaného by totiž nebylo příčinou podílející se na škodlivém následku jako příčina hlavní, významná a rozhodující. Odvolací soud žalobci vytknul, že nebyl při uzavírání kupní smlouvy dostatečně předvídavý a nevymínil si u prodávajícího, aby šlo o pozemek vhodný pro umístění zařízení pro psy.
Jeho tvrzení, že se o střelnici, resp. o jejím opětovném zprovoznění dozvěděl teprve z podání žalovaného ze dne 14. 9. 2018, nepovažoval odvolací soud za právně významné. Žaloba byla rovněž zčásti posouzena jako nedůvodná proto, že žalobce přesvědčivě nevysvětlil, proč bylo do výstavby investováno i poté, co se dozvěděl o nevhodnosti předmětného pozemku pro vybudování psího útulku. S poukazem na § 3079 odst. 1 o. z. a § 100 odst. 1 a § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. pak odvolací soud dospěl k závěru, že dozvěděl-li se žalobce o existenci funkční střelnice z dopisu žalovaného z 14.
9.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a rovněž otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce vyjádřil své přesvědčení, že námitka promlčení měla být posouzena podle příslušných ustanovení nového občanského zákoníku. Žalovaný porušením povinnosti nevyvolal škodní událost, ale protiprávní stav, v jehož důsledku kontinuálně docházelo k porušování povinnosti žalovaného pokaždé, když při aktualizaci územně analytických podkladů neposkytl údaje o území, a který přetrvával až do doby, kdy poskytl kompletní údaje o území.
V kontextu výkladu § 3079 o. z. odkázal dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, uveřejněný pod číslem 6/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, uveřejněný pod číslem 73/2021 Sb. rozh. obč. Podle jeho názoru není možné, aby každé právo vyplývající z porušení povinnosti podle § 27 odst. 3 stavebního zákona, jež stíhá též žalovaného, bylo promlčeno proto, že povinnost vznikla již v roce 2007.
Odvolací soud dle názoru dovolatele též pochybil, když se odmítl vypořádat s námitkou žalobce, že žalovanému jakožto právnické osobě zřízené Ministerstvem obrany vznikla povinnost ve smyslu § 27 odst. 3 stavebního zákona. Jde přitom o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. K otázce existence příčinné souvislosti mezi porušením uvedené povinnosti a vznikem škody na straně žalobce dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1043/2022. Žalovaný neodpovídá žalobci za vzniklou škodu coby strana jimi uzavřené kupní smlouvy, ale coby subjekt povinný poskytovat údaje ve smyslu § 27 stavebního zákona.
Existenci příčinné souvislosti však odvolací soud nesprávně posuzoval primárně ve vztahu ke kupní smlouvě. Dovolatel zdůraznil, že ve věci postupoval pečlivě, avšak nic nenasvědčovalo tomu, že se na sousedním pozemku nachází funkční střelnice, která se zprovoznila až následně, v r. 2018. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Zdůraznil, že rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž žalobce podpořil svou argumentaci, na posuzovaný případ nedopadají. V daném případě se nejednalo o samostatný dílčí útok, nýbrž o trvající porušení povinnosti žalovaného. K porušení jeho povinnosti však mohlo dojít již 2. 10. 2007, tedy za účinnosti starého občanského zákoníku, takže je třeba věc posoudit podle § 106 obč. zák. Stěžejním je pak první den prodlení či jiného porušení povinnosti, i když porušená povinnost trvá i nadále. Žalovaný rovněž zdůraznil, že nemá povinnost podle § 27 odst. 3 stavebního zákona a že žalobce věděl o existenci střelnice na sousedním pozemku. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jde-li o promlčení práva na náhradu škody, jež vznikla následkem porušení trvající povinnosti, pro řešení této otázky je dovolání přípustné a je rovněž důvodné.
9. V rozsudku ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3433/2022, Nejvyšší soud vyložil, že přechodné ustanovení řešící, který z právních předpisů se použije pro posouzení otázky promlčení nároku na náhradu škody, je založeno na principu, že zákon č. 40/1964 Sb. Se použije jednak tam, kde za jeho účinnosti počal běh promlčecí doby (lhůty), jednak u všech nároků na náhradu škody, které se samy řídí úpravou účinnou před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Právní otázka, jaká právní úprava se použije pro posouzení nároku na náhradu škody, jestliže ke škodní události došlo před 1. 1. 2014, byla již dovolacím soudem vyřešena tak, že pro určení rozhodného hmotného práva není podle § 3028 odst. 3 věty první a § 3079 odst. 1 o. z. významný okamžik vzniku škody (újmy), nýbrž okamžik škodní události, jímž může být i porušení zákona (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze ,dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, publikovaný pod č. 97/2019 Sb. rozh. obč.; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 117/19).
10. Pro závěr o promlčení nároku je proto nutné vyřešit, kdy žalovaný porušil (porušoval) zákonem stanovenou povinnost, což může být komplikované s ohledem na jeho delší dobu trvající nečinnost. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu z hlediska promlčení nelze považovat nároky na náhradu škod vznikajících a narůstajících pokračujícím porušováním téže právní povinnosti za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončení porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody, nýbrž za samostatné nároky – srov. zejména rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněný pod č. 28/1975 Sb. rozh. obč., obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99). Tento závěr ovšem platí jen tehdy, nezakládají- li zvláštní okolnosti, zejména problematická zjistitelnost vznikající újmy či její povaha, důvod pro pojetí újmy jako jednoho neoddělitelného nároku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2253/2020; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 2072/21). Za okamžik, kdy se poškozený o škodě dozví, pak lze ve vztahu k právní úpravě účinné před i po 1. 1. 2014 pokládat moment, kdy zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), aniž by bylo třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod č. 91/2020 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1233/2021). Jestliže setrvalé působení škůdce přesahuje i do období účinnosti nového předpisu a lze je považovat za jedinou škodní událost, je nutno aplikovat předpis účinný k době, kdy toto negativní působení skončilo, čímž byla škodní událost dovršena.
11. Obdobně pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1066/2022, vyložil, že povinnost dlužníka podat insolvenční návrh ve smyslu § 98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je povinností trvající (nikoliv jednorázovou). V této věci docházelo k porušování (trvající) povinnosti podat insolvenční návrh jak v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., tak i v době účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., a bylo tedy nutné otázku promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh posoudit podle pozdější právní úpravy, tedy podle zákona č. 89/2012 Sb.
12. V kontextu výše citovaných rozhodnutí dovolacího soudu tak lze uzavřít, že rovněž v posuzovaném případě je žalobcem tvrzeno porušení trvající povinnosti, a sice povinnosti vyplývající z § 27 odst. 3 stavebního zákona. Fakt, že zákonodárce v § 185 odst. 1 stavebního zákona stanovil k poskytnutí údajů o území pro pořízení územně analytických podkladů lhůtu 9 měsíců ode dne nabytí účinnosti citovaného zákona (tedy do 1. 10. 2007), neznamená, že po tomto datu uvedená povinnost zanikla. Bylo tedy třeba zabývat se otázkou, v jakém okamžiku žalovaný svou případnou povinnost splnil, neboť od tohoto okamžiku se odvíjí řešení otázky, zda má být problematika promlčení posuzována podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., nebo zákona č. 89/2012 Sb.
13. V otázce existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a porušením povinnosti žalovaného odvolací soud uvedl, že to byl žalobce, kdo měl v rámci kontraktačního procesu vyvinout větší aktivitu při zjišťování, zda je předmětný pozemek vhodný pro zřízení psího útulku, a že případné porušení povinnosti žalovaného nebylo hlavní příčinou vzniku škody. Odvolací soud tak de facto uzavřel, že tvrzená škoda vznikla výhradně zaviněním poškozeného žalobce a že případné porušení právní povinnosti žalovaným nebylo hlavní příčinou vzniku škody.
14. Žalobce tvrdí, že příčinou vzniku škody je porušení povinnosti vyplývající z § 27 odst. 3 stavebního zákona žalovaným. Pokud by žalovaného taková povinnost skutečně stíhala, bylo by v obecné rovině možné, aby v důsledku jejího nesplnění a z něho vyplývající nevědomosti žalobce například o limitech využití území ve smyslu § 26 odst. 1 stavebního zákona došlo ke vzniku škody. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný je veřejnoprávní korporací s adekvátním úřednickým aparátem, zahrnujícím i stavební úřad, u něhož probíhalo územní řízení završené vydáním územního rozhodnutí. Jsou na něj tudíž kladeny vyšší nároky než na běžného účastníka soukromoprávních vztahů. Podle názoru dovolacího soudu však tato skutečnost není natolik významná, aby zcela vyloučila případnou (spolu)odpovědnost subjektu povinného podle § 27 odst. 3 stavebního zákona. V daném případě bylo posuzováno výhradně počínání žalobce během procesu uzavírání kupní smlouvy, a bylo naopak zcela odhlédnuto od toho, že žalovaný vystupuje nikoliv pouze v roli prodávajícího, ale dle tvrzení žalobce jde též o subjekt povinný podle § 27 odst. 3 stavebního zákona. Odvolací soud pak konstatoval, že není právně významné, že se žalobce podle svých tvrzení o opětovném zprovoznění střelnice dozvěděl teprve z podání žalovaného ze dne 14. 9. 2018, avšak tento svůj závěr žádným způsobem nevysvětlil, a to ani v kontextu toho, že uvedený okamžik považoval za rozhodný pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby.
15. Odvolací soud se ve svém rozsudku na rozdíl od soudu prvního stupně nevyjádřil k otázce, zda má žalovaný povinnost vyplývající z § 27 odst. 3 stavebního zákona. Dovolací soud, který je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak dovolatel vymezí důvod dovolání), nikterak nepředjímá, jak má být uvedená otázka odvolacím soudem posouzena.
16. Pro úplnost lze konstatovat, že zmatečnosti [§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, a dovolatel je ani netvrdí.
17. Z výše vyložených důvodů je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, a proto jej dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušil. V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat především otázkou, zda je právo žalobce na náhradu škody způsobené porušením trvající povinnosti promlčeno či nikoliv a zda je žalovaný subjektem zatíženým povinností ve smyslu § 27 odst. 3 stavebního zákona.
18. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu