23 Cdo 1043/2022-432
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobce L. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Juroškou,
advokátem se sídlem v Praze 5, Žitavského 570, PSČ 156 00, proti žalované
Generali Česká pojišťovna a.s. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16,
PSČ 110 00, IČO 45272956, zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se
sídlem v Praze 7, U studánky 250/3, PSČ 170 00, o zaplacení částky 45 000 EUR,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 71/2017, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. 72
Co 258/2021-392, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. 72 Co 258/2021-392,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2021, č. j. 14 C
71/2017-340, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 3. 2021,
č. j. 14 C 71/2017-340, uložil žalované zaplatit žalobci částku 27 000 EUR
(výrok I), dále žalobu co do částky 18 000 EUR zamítl (výrok II) a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III a IV). Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí
soudu prvního stupně, neboť jeho první rozhodnutí ze dne 10. 5. 2018, č. j. 14
C 71/2017-167, bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 23. 1. 2019, č. j. 72 Co 384/2018-199. Soudy vycházely z následujícího skutkového stavu. Mezi žalobcem (jako
pojistníkem a zároveň pojištěným) a žalovanou (pojistitelem) byla uzavřena dne
13. 12. 2006 pojistná smlouva, podle níž bylo sjednáno také doplňkové pojištění
- pojištění odpovědnosti za škodu v běžném životě, konkrétně občanská
odpovědnost. Součástí pojistné smlouvy byly i všeobecné pojistné podmínky pro
pojištění domácnosti VPPD 2006/02 (dále jen „pojistné podmínky“), podle jejichž
článku 32 odst. 3 je pojištění pojištěním odpovědnosti za škodu pojištěného a
dále uvedených osob, pokud žijí ve společné domácnosti s pojištěným (mj. nezletilé děti pojištěných osob a u zletilých pouze v případě, že jsou svobodné
a bezdětné a nemají vlastní domácnost). Dne 25. 3. 2016 dcera žalobce, N. K.,
narozená XY, způsobila společnosti S. M. se sídlem v XY, IČO XY, škodu na
majetku, když vyvedla na projížďku koně XY, plemeno hannoverský kůň, narozeného
XY, (dále také jen „kůň“), jehož vlastníkem je poškozený, ze stáje jezdeckého
klubu V. P., kde byl kůň ustájen, a to bez svolení poškozeného, jako vlastníka
koně, či jezdeckého klubu V. P. V průběhu vyjížďky kůň špatně došlápl a zranil
se, v důsledku čehož musel být utracen. Průběh události byl zachycen v zápisu o
prohlídce ze dne 8. 8. 2016, z něhož vyplynulo, že se kůň polekal, uskočil do
příkopu a zranil se při špatném došlápnutí; slečna K. podle zápisu vysvětlila,
že se nedopustila při této vyjížďce žádné chyby v obsluze a ovládání koně a
projížďka probíhala jako každá jiná. Ve výpovědi v řízení před odvolacím soudem
N. K. uvedla, že koně XY měla pronajatého cca půl roku, znali se. Kritického
dne jej vyvedla ze stáje bez souhlasu majitele, jela na něm a pravděpodobně se
stoprocentně nevěnovala otěži ve chvíli, kdy kůň špatně došlápl a zranil si
nohu. Na okolnosti, za kterých byl sepsán zápis o prohlídce ze dne 8. 8. 2016,
se již nepamatuje; nevyloučila, že jej podepsala. Žalobce poškozenému uhradil
za utraceného koně částku ve výši 45 000 EUR a po žalované se nyní domáhá
pojistného plnění v téže výši. Soud prvního stupně po právní stránce aplikoval § 2894 odst. 1 ve spojení s §
2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
(dále také jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že N. K. poškozenému odpovídá za
škodu, která mu vznikla utracením koně, neboť její jednání (vyvedení koně ze
stáje bez souhlasu jeho vlastníka) bylo podstatnou příčinou, která se podílela
na škodném následku. Kdyby koně ze stáje nevyvedla, následně by na něm nejela a
nedošlo by ke zranění koně, v jehož důsledku musel být utracen.
Současně její
jednání nelze kvalifikovat jako jednání úmyslné či jako hrubou nedbalost, které
by měly za následek výluku z pojištění. Soud prvního stupně však žalobci
přiznal pouze část požadovaného pojistného plnění ve výši 27 000 EUR, neboť
dospěl k závěru, že je na místě pojistné plnění přiměřeně snížit (v souladu s
čl. 12 odst. 5 pojistných podmínek) z důvodu pozdního nahlášení pojistné
události, neboť žalobce událost nahlásil až po třech měsících ode dne, kdy k ní
došlo. V pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně napadli odvoláním oba účastníci
a Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 72 Co 258/2021-392, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I
rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci 18 000 EUR (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení otázky příčinné
souvislosti mezi jednáním N. K. a vznikem škody, jejíž nesprávné posouzení v
odvolání namítala žalovaná. Shledal však důvodnými námitky žalobce týkající se
snížení pojistného plnění. Podle odvolacího soudu nebylo na místě přistoupit ke
snížení pojistného plnění (§ 17 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné
smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2013),
neboť prodleva žalobce s oznámením pojistné události nemohla mít žádný vliv na
vznik pojistné události, její průběh ani na zvětšení rozsahu jejích následků
ani na určení výše pojistného plnění, neboť v daném případě musel být kůň podle
zjištění veterináře utracen ještě v den nehody a jeho hodnota byla následně
určena znaleckým posudkem. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelčina otázka
se týkala toho, zda lze neoprávněné užívání majetku třetí osoby bez dalšího
považovat za příčinu jakéhokoliv poškození vzniklého na tomto majetku v době
jeho neoprávněného užívání zakládající odpovědnost neoprávněného uživatele za
takové poškození bez ohledu na to, čím bylo způsobeno a za jakých okolností k
němu došlo. Dovolatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je
otázka příčinné souvislosti otázkou skutkovou a právní posouzení příčinné
souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Namítala, že odvolací soud posoudil
otázku příčinné souvislosti příliš široce, neboť z pouhé skutečnosti, že dcera
žalobce vyvedla koně bez souhlasu majitele, dovodil její odpovědnost za zranění
koně. Dovolatelka poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se
posuzování příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vzniklou
škodou, zejména na to, že podle judikatury ne každý následek, kterému lze
přičítat jistou souvislost s předchozím protiprávním jednáním je s ním nutně v
příčinné souvislosti. Podle dovolatelky by extenzivní přístup odvolacího soudu
k posuzování příčinné souvislosti ad absurdum znamenal, že by dcera žalobce
byla odpovědná i za to, kdyby byl kůň během neodsouhlasené projížďky zraněn
padajícím meteoritem. Nelze podle ní shledat příčinnou souvislost se vzniklou
škodou již v tom, že nebýt pochybení dcery žalobce, nacházel by se kůň ve stáji
a nezlomil by si nohu. Podle dovolatelky příčinná souvislost mezi
neodsouhlasenou vyjížďkou a zraněním koně byla přetržena jeho špatným
došlápnutím, které nemělo věcný vztah k počínání škůdce, tedy k tomu, že dcera
žalobce vzala koně na vyjížďku bez souhlasu poškozeného. Dovolatelka proto
navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, neboť odvolací soud se nesprávným právním posouzením
otázky příčinné souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizoval s argumentací žalované a s odkazem
na konkrétní závěry judikatury vysvětloval, proč se podle jeho názoru odvolací
soud svým právním posouzením neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Závěrem navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně aby jej
dovolací soud jako nedůvodné zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího
řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV
a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné a důvodné,
neboť odvolací soud se při posouzení otázky příčinné souvislosti mezi porušením
právní povinnosti dcery žalobce a vznikem škody odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní poměr mezi škůdcem a poškozeným, tedy odpovědnost za škodu, se podle §
3079 odst. 1 o. z. účinného od 1. 1. 2014 řídí právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014, neboť ke škodní události došlo dne 25. 3. 2016, tedy již v době účinnosti
nové právní úpravy (k tomu, že pro aplikaci přechodného ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. je rozhodující okamžik škodní události, viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, či rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018, uveřejněný pod číslem
97/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovoláním pak nebyl
zpochybněn závěr odvolacího soudu, který se v tomto ohledu ztotožnil se soudem
prvního stupně, který vznik pojistné události spočívající v odpovědnosti za
škodu posuzoval podle právní úpravy účinné v době vzniku pojistné události
(tedy podle úpravy účinné od 1. 1. 2014), ačkoli se jednalo o pojistnou
událost, na kterou se vztahovala pojistná smlouva uzavřená mezi účastníky podle
právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Otázka intertemporality ovšem není v
řešené věci natolik významná, neboť dovoláním předestřenou otázku příčinné
souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním by bylo třeba posuzovat shodně
jak v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tak v režimu právní úpravy
účinné od 1. 1. 2014. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou
zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co
tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného
práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu
takového práva. Podle § 2913 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho
vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané
povinnosti zjevně sloužit (odstavec 1). Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí,
prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale
zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle
na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v
době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka,
kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě
nezprostí (odstavec 2). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (a z jejich následného právního
posouzení) není zřejmé, zda k odpovědnosti za škodu přistupovaly jako k
odpovědnosti za škodu vzniklé porušením zákonné či smluvní povinnosti. Uvedené
rozlišování je však v řešené věci pro účely posouzení otázky příčinné
souvislosti irelevantní, neboť podmínka existence příčinné souvislosti mezi
škodou a porušením povinnosti musí být naplněna, ať už půjde o porušení
povinnosti zákonné či smluvní.
Nejvyšší soud se k otázce posuzování příčinné souvislosti jako jednoho z
nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu vyjádřil v řadě svých
rozhodnutí. V poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 například v rozsudku
ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, Nejvyšší soud uvedl, že
zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně
právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve
vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti
otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen
„Soubor“, C 1025, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru
jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti
pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence
vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3334/2006, Soubor C 5514). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost,
odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez
jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu
jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém
následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více,
působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově
překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné,
aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku
škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek
příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou
souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, nebo ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25
Cdo 3585/2007, Soubor C 8673). Řetězec příčin ale nezakládá příčinnou
souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje
jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody
rozhodující (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000). Podle judikatury Nejvyššího soudu je pak nutné, aby soudy zkoumaly danou
příčinu nejprve prostřednictvím teorie podmínky (conditio sine qua non) a až
posléze skrze teorii adekvátnosti kauzálního nexu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1788/2021).
V odkazovaném
rozsudku pak Nejvyšší soud teorii adekvátního kauzálního nexu shrnul tak, že
právně relevantními příčinami nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce
vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty
příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů),
které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti)
a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla
(typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná
souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů
odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého
(přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním
následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Základním kritériem, ze kterého
vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05,
uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). Tato
tzv. teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní
odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil,
ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Základním
kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost
škodního následku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25
Cdo 83/2019). Ústavní soud při objasnění podstaty teorie adekvátní příčinné
souvislosti v nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05 výslovně uzavřel (a Nejvyšší soud
zdůraznil v navazujících rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a v usnesení ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo
382/2011), že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl
pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro
optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že soudy nesprávně
posoudily otázku existence příčinné souvislosti, resp. otázku, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována. Mezi jednáním dcery žalobce, která bez souhlasu poškozeného vzala koně na
vyjížďku, a zraněním koně, kvůli němuž musel být utracen, totiž nelze v
kontextu výše shrnutých judikatorních východisek spatřovat kauzální nexus. Soudy obou stupňů sice odkázaly na výše citovanou judikaturu, ale dovodily z ní
nesprávný právní závěr. Porušení právní povinnosti dcery žalobce spočívající v
tom, že bez souhlasu vlastníka koně (či jezdeckého klubu) vzala koně na
vyjížďku, nemohlo být samo o sobě v příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. s tím, že kůň špatně došlápl, zranil se a musel být utracen.
V řešené věci
zůstává neobjasněno, zda škoda byla způsobena tím, že do děje vstoupila
skutečnost rozhodující pro vznik škody a zároveň nezávislá na vůli škůdce
(nepředvídatelný úlek koně), či zda ke zranění koně došlo v důsledku dalšího
jednání (jiného pochybení) dcery žalobce. O příčinné souvislosti mezi jednáním
dcery žalobce a vznikem škody (zraněním koně) by bylo možno uvažovat v případě,
že by se prokázalo porušení právní povinnosti dcerou žalobce, které by bylo
adekvátní příčinou zranění koně (např. vyjížďka v nevhodném terénu, chyba v
„obsluze“ koně apod.). Za příčinu vedoucí ke zranění koně nelze považovat již
jen to, že jej dcera žalobce vzala bez svolení na vyjížďku. Zůstává však otázkou, zda ke zranění koně došlo pouze v důsledku jeho úleku
(jako skutečnosti nezávislé na vůli škůdce), či v důsledku dalšího jednání
dcery žalobce. Ze skutkových zjištění soudů totiž není zřejmé, zda v řetězci
příčin vedoucích ke zranění koně hrála roli pouze událost nezávislá na vůli
škůdce (nepředvídatelný úlek koně), či zda došlo k nějakému pochybení dcery
žalobce (např. v obsluze koně), které by mělo přímý vliv na škodný následek. Soudy provedly důkaz zápisem o prohlídce ze dne 8. 8. 2016, v němž dcera
žalobce prohlásila, že se nedopustila žádné chyby v obsluze a ovládání koně a
že projížďka probíhala jako každá jiná. Na druhou stranu ve své svědecké
výpovědi provedené odvolacím soudem uvedla, že se pravděpodobně stoprocentně
nevěnovala otěži ve chvíli, kdy kůň špatně došlápl. V dalším řízení bude třeba
učinit dostatek skutkových zjištění k objasnění, zda se kůň zranil pouze v
důsledku leknutí, či zda se dcera žalobce dopustila porušení právní povinnosti,
které vedlo ke zranění koně. Za takové porušení právní povinnosti vedoucí ke
škodné události však v řešené věci nelze považovat pouze to, že dcera žalobce
vyvedla koně na vyjížďku bez souhlasu jeho vlastníka. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčinné
souvislosti jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a odchýlil
se tak od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyššímu soudu
proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušit a
věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť důvody zrušení se
vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Soudy budou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g
odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto
také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu