25 Cdo 3971/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. R. S., zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 4, proti žalovanému JUDr. D. D., zastoupenému JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 117 C 83/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2011, č.j. 20 Co 143/2011-124, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Tomáše Skoumala, advokáta se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo nám. 737, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky 371.127,- Kč představující škodu, jež mu měla vzniknout v důsledku vad podaného dovolání, které žalovaný jako advokát zastupující žalobce v zákonem stanovené lhůtě nedoplnil, a proto bylo dovolání odmítnuto a žalobcův nárok nebyl uspokojen.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č.j. 117 C
83/2009-98, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako advokát zastupoval žalobce v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 72/2004, ve kterém se žalobce jako postupník domáhal na J. Ř. jako dlužníkovi zaplacení částky 210.000,- Kč. Pohledávka měla vzniknout společnosti TORFIN SW, s.r.o., z důvodu odměny za daňovou a účetní dohlídku za rok 1999 pro objednatele J. Ř., který však předmětnou částku nezaplatil. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007, č.j. 1 Cmo 329/2006-254, se shodným závěrem, že smlouva o dílo nebyla mezi J. Ř. a společností TORFIN SW, s.r.o., uzavřena, a to zejména z důvodu absence podstatné náležitosti smlouvy - dohody o ceně díla; navíc žalobce neunesl důkazní břemeno. Žalovaný advokát podal jménem žalobce dovolání, jež však nemělo potřebné náležitosti podle § 241a o. s. ř. a žalovaný je doplnil až po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání; Nejvyšší soud proto dovolání usnesením ze dne 23. 4. 2008, č.j. 32 Cdo 5135/2007-284, odmítl. Soud prvního stupně spatřoval v jednání žalovaného jako zástupce žalobce porušení povinnosti advokáta ve smyslu ustanovení § 16 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Zabýval se dále otázkou, zda by v případě včasného doplnění dovolání byl žalobce v řízení úspěšný, tedy dosáhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně, vyhovění žalobě a vymožení přisouzené pohledávky. Soud v této souvislosti uzavřel, že takový předpoklad zde není a ani nebyl, neboť soudy prvního i druhého stupně provedly řádné řízení, věc zhodnotily správně po stránce skutkové i právní. Soud dospěl k závěru, že přestože došlo k pochybení žalovaného advokáta, tak toto pochybení nebylo rozhodující příčinou tvrzené majetkové újmy na straně žalobce, neboť i pokud by k tomuto pochybení žalovaného nedošlo, žalobce by uspokojení jím tvrzené pohledávky nedosáhl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 6. 2011, č.j. 20 Co 143/2011-124, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že soudy obou stupňů v původním řízení hodnotily zjištěný skutkový stav přiléhavě podle správně aplikovaných právních norem. Za tohoto stavu nebylo možné předpokládat, že by dovolání žalobce bylo vyhověno. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud byl názoru, že žalobci by za daných okolností náleželo alespoň právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, pokud by jejich vynaložení prokázal, což se mu však nepodařilo, když odvolací soud neshledal dostatečně věrohodným důkazem o úhradě nákladů žalobcem předložené potvrzení JUDr. Josefa Neštického, advokáta tehdejšího žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, současně má dovolatel za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí s tím, že soudy jako předběžnou otázku posuzovaly správnost rozhodnutí soudů v původním řízení a navíc se zabývaly i tím, zda by bylo podané dovolání v případě jeho včasného doplnění úspěšné. Má za to, že otázka vyřešená Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2789/2006 má být posouzena jinak. Namítá, že posuzování dovolání přísluší výhradně Nejvyššímu soudu, neboť žádný jiný subjekt ani orgán nemá právo předjímat či dovozovat výsledek rozhodnutí jiného soudu. Vytýká soudům obou stupňů, že v jejich rozhodnutí absentuje odůvodnění, proč v původním řízení ve věci vymožení pohledávky od dlužníka (J. Ř.) soudy věc hodnotily po právní a skutkové stránce správně. Podává též argumenty, jimiž zpochybňuje závěr soudů v původním řízení, podle něhož byla předmětná smlouva o dílo neplatná z důvodu absence dohody o ceně či způsobu jejího určení (strany smlouvy o dílo projevily vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny v souladu s § 536 odst. 3 obch. zák., i pro případ, že nebylo prokázáno platné uzavření smlouvy o dílo, měl být nárok žalobce posouzen podle hmotněprávních norem, o bezdůvodném obohacení). Soudy se v řízení o náhradu škody nevypořádaly podle dovolatele též se skutečností, že žalovaný ujišťoval žalobce o úspěchu v dovolacím řízení, aniž by ho upozornil na rizika spojená s dovolacím řízením, zejména hrazení nákladů řízení, což považuje dovolatel ze strany žalovaného za protiprávní jednání. V této souvislosti vytýká odvolacímu soudu, že neakceptoval důkaz žalobce v podobě potvrzení o zaplacení nákladů dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu. Má za to, že soud zjistil skutkový stav správě a úplně, na takto zjištěný skutkový stav poté správně aplikoval odpovídající právní předpis a to i s ohledem na současnou judikaturu. Žalovaný se dále domnívá, že žalobce v řízení neprokázal příčinnou souvislost mezi údajným pochybením žalovaného a škodou, která mu měla z důvodu podání neúplného dovolání vzniknout. Navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání jako bezdůvodné odmítl, v případě jeho přípustnosti zamítl, a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je součástí právního řádu, a dovolací soud proto podle něj přípustnost dovolání posuzuje.) Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovoláním napadá žalobce závěr odvolacího soudu, že jednáním žalovaného, který neodstranil ve lhůtě vady podaného dovolání, nebyla žalobci způsobena škoda. Nesouhlasí tedy se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi opomenutím žalovaného a neuspokojením žalobci postoupené pohledávky, respektive marným vynaložením nákladů na její vymáhání.
Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost dovolání, podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, založit nemohou. Z téhož důvodu nelze přihlížet k námitkám zpochybňujícím skutková zjištění, na nichž je založen závěr o správnosti rozhodnutí vydaných v řízení sp. zn. 38 Cm 72/2004, a skutková zjištění (hodnocení důkazů) ohledně zaplacení náhrady nákladů dovolacího řízení žalobcem.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil.
K odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozsudcích ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1743), a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, v nichž mimo jiné uvedl, že příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu advokacie a vznikem škody je dána, pokud nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient v soudním řízení úspěšný. Důkazní břemeno je na žalobci. Advokát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. V projednávané věci by tak dovolatel jako klient musel prokázat, že neodstranění vad dovolání, kterým chtěl žalobce docílit zrušení obou předchozích rozsudků soudů, bylo příčinou, která mu znemožnila domoci se zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím, a že při řádném výkonu advokacie žalovaným by byl naopak úspěšný. Pokud odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že výsledek dovolacího řízení - i při odstranění předmětných vad - by nevedl ke zrušení rozsudků soudů nižších instancí, a tedy ke zvrácení pro něj nepříznivého rozhodnutí, nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi pochybením advokáta a neuspokojením nároku žalobce. Odvolací soud se tedy neodchýlil od právních názorů vyslovených v citované judikatuře.
Za situace, kdy pochybení advokáta spočívá v tom, že jím podané dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti (srov. § 241a o. s. ř.), musí tedy být předběžně posouzen výsledek dovolacího řízení – pokud by dovolání bylo podáno řádně ? a případného řízení následujícího po zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Tomu nebrání ani skutečnost, že o dovolání podaném proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu přísluší rozhodovat výlučně dovolacímu soudu; zde totiž nejde o dovolací přezkum, jehož předpokladem je právě podané dovolání, nýbrž o řešení předběžné otázky v rámci sporu o náhradu škody proti advokátovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 5244, nebo citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006). Od názorů vyslovených v citovaných rozhodnutích nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Námitky žalobce takovým důvodem nejsou, když neobsahují přesvědčivé argumenty k vyvrácení uvedených judikatorních závěrů ani nenabízejí odpověď na otázku, jak jinak by bylo možné posoudit existenci příčinné souvislosti mezi jednáním advokáta a vzniklou škodou jakožto nezbytného předpokladu odpovědnosti.
Dovodil-li odvolací soud v této věci, že v řízení sp. zn. 38 Cm 72/2004 bylo rozhodnutí soudů obou stupňů založeno na závěru, že žalobce neprokázal ani existenci smlouvy ani poskytnutí jakéhokoli plnění ve prospěch tehdy žalovaného (J. Ř.), pak s přihlédnutím k tomu, že tehdejší dovolání mohlo být přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a tedy jediným způsobilým dovolacím důvodem mohlo být nesprávné právní posouzení věci, zatímco skutkové námitky úspěšně uplatněny být nemohly, nelze ani v tomto směru dovolací námitky směřující proti závěru, že žalobce nemohl mít v dovolacím řízení úspěch bez ohledu na pochybení žalovaného, považovat za způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Při uvedených skutkových východiscích jsou totiž žalobcovy úvahy o sjednání smlouvy o dílo bez určení ceny a o nutnosti posoudit věc z hlediska ustanovení o bezdůvodném obohacení bezpředmětné.
Není-li přípustnost dovolání založena zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, k vadám řízení, jež dovolatel uplatňuje, aniž by je blíže konkretizoval, rovněž přihlížet nelze (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. srpna 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu