25 Cdo 410/2024

25 Cdo 410/2024-249

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: J. D., zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti žalované: Nemocnice sv. Zdislavy, a.s., se sídlem Mostiště 93, Velké Meziříčí, IČO 25542681, zastoupená JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Velkopřevorské náměstí 644/1a, Praha 1, o 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 146/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2023, č. j. 17 Co 148/2021-208, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Viktora Paka.

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 4. 6. 2021, č. j. 6 C 146/2018

-168, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 6. 2021, č. j. 6 C 146/2018-173, uložil žalované zaplatit žalobkyni 211 925 Kč s příslušenstvím na náhradě bolestného, 788 075 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a 9% úrok z prodlení z částky 1 000 000 Kč od 10. 10. 2018 do zaplacení, a

rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Ve sporu o náhradu újmy na zdraví, která měla být způsobena provedením zákroku bez informovaného souhlasu a prodlením při operační revizi, vyšel soud ze zjištění, že žalobkyně byla dne 26. 9. 2016 přijata do zdravotnického zařízení provozovaného žalovanou a téhož dne dala souhlas s provedením roboticky asistované sleeve gastrektomie (chirurgické odstranění části žaludku) pomocí systému da Vinci a pro případ zjištění chorobných změn v dutině břišní dala souhlas i pro převedení operace v klasický operační řez.

Následující den podstoupila operační zákrok, který byl proveden laparoskopicky, nikoliv ovšem roboticky. Dne 29. 9. 2016 u ní byla zaznamenána hypotenze, bolest břicha a zvýšení zánětlivých markerů. Při operační revizi byla zjištěna komplikace v podobě úniku žaludečního obsahu z žaludečního pahýlu, proto následovala série dalších operačních zákroků vynucených septickým stavem, hnisavou peritonitidou a multiorgánovým selháním. Výsledkem provedené operace tak byla tříměsíční hospitalizace žalobkyně a rozvoj oboustranné absolutní hluchoty po ototoxické léčbě pooperačních komplikací antibiotiky.

Do domácího léčení byla žalobkyně propuštěna dne 2. 1. 2017 s doporučením dalšího došetření hluchoty. Soud z obsahu písemného informovaného souhlasu zjistil, že žalobkyně nebyla dostatečně poučena o nejčastějších rizicích chirurgických zákroků, jimiž jsou rozpad švu a infekce v ráně. Z účastnického výslechu žalobkyně dále soud zjistil, že jiný než roboticky asistovaný zákrok by v žádném případně nepodstoupila, a z dalších důkazů vyplynulo, že bez zamýšlené operace jí nehrozilo bezprostřední ohrožení na životě, ale jeho zkrácení a zhoršení jeho kvality.

Ač při výběru zdravotnického zařízení mohlo hrát roli, že žalobkyně znala lékaře, který byl jejím spolužákem a je spolupracujícím lékařem žalované, měl soud za to, že tato skutečnost měla význam právě ve spojitosti s tím, že pracoviště žalované provádí právě roboticky asistované operace; žalobkyně pečlivě vybírala pracoviště podle prováděných metod a využila přitom rady svého známého odborníka. Soud shledal žalobu důvodnou již s ohledem na to, že písemný informovaný souhlas pokrýval použití jiné metody, přičemž neprovedení daného zákroku nepředstavovalo pro žalobkyni bezprostřední riziko poškození zdraví.

Ta by je při řádném poučení nepodstoupila, šlo jí pouze o zlepšení životního standardu. Text písemného souhlasu je nadto velmi strohý, pokud se týká rizik zákroku, a není zde zmíněn rozpad švu či infekce v ráně. Soud tak měl podle § 28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a dále podle § 2638 odst. 1, § 2645 a § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), za důvodné požadavky žalobkyně na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši stanovené podle znaleckého posudku.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j.

17 Co

148/2021-208, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; usnesením z téhož dne č. j. 17 Co 149/2021-214, pak potvrdil usnesení o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud označil za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná se dopustila protiprávního jednání spočívajícího v provedení zákroku za použití operační metody, kterou písemný informovaný souhlas žalobkyně nepokrýval.

Zejména však v informaci předcházející souhlasu nejsou zmíněna rizika infekce v ráně či rozpadu švu, k nimž u žalobkyně došlo. Při řádném a dostatečném poučení o prováděném zákroku a jeho případných rizicích by jej žalobkyně nepodstoupila. Odvolací soud odmítl tvrzení žalované, že provedení zákroku laparoskopicky a roboticky je zcela totožné, neboť je to v rozporu s tím, co sama žalovaná prezentovala na svých webových stránkách. Pro rozdílnost zákroků hovoří rovněž to, že informovaný souhlas měla žalovaná na dvou samostatných formulářích.

Poskytnutý souhlas žalobkyně nelze pojímat tak, že souhlasila obecně s provedením sleeve gastrektomie, nýbrž jen s provedením sleeve gastrektomie roboticky asistované. I kdyby bylo pravdivé tvrzení žalované, že z lékařského hlediska není mezi oběma metodami rozdíl, pak by stejně obstál závěr, že žalovaná pochybila, neboť žalobkyni řádně neinformovala o rizicích zákroku. Rizika infekce v ráně nebo rozpadu švu, která jsou podle soudního znalce MUDr. Stanislava Černého relativně častá, totiž v poučení obsaženém v podepsaném informovaném souhlasu chyběla, a žalobkyně o nich tudíž nevěděla.

Současně bylo zjištěno, že žalobkyně by při řádném a dostatečném poučení o těchto rizicích zákrok nepodstoupila, neboť jeho neprovedení pro ni nepředstavovalo větší riziko poškození zdraví. Odvolací soud tedy uzavřel, že provedením zákroku bez souhlasu žalobkyně vysloveného bez náležitého poučení o jeho rizicích, porušila žalovaná svou povinnost, a je proto povinna nahradit jí újmu na zdraví tím vzniklou. Nároky žalobkyně jsou důvodné, výše náhrad stanovených znaleckým posudkem je přiměřená a naplňuje zákonný princip slušnosti ve smyslu § 2958 o.

z. i požadavek legitimního očekávání podle § 13 o. z.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z právní otázky doposud neřešené, jakož i otázky, jež by měla být řešena jinak, totiž zda pacient musí být písemně poučen o všech detailech postupu zdravotního zákroku, tedy nejen o rozsahu zásahu do tělesné integrity, ale též o způsobu provedení tohoto zákroku a nástrojů při něm použitých. Nejvyšší soud by se měl vyslovit, zda je dána odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za újmu vzniklou pacientovi při poskytnutí péče lege artis, pokud přes řádnou péči utrpěl pacient újmu, a to pouze proto, že konkrétní riziko nebylo výslovně zmíněno v informovaném souhlasu podepsaném pacientem, byť současně veškerá rizika zákroku byla sdělena pacientovi ústně ošetřujícím lékařem.

Napadený rozsudek je v tomto ohledu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka současně vytýká soudům extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu s provedenými důkazy, a to ve vztahu k závěru, že žalobkyně by nepodstoupila daný zákrok při dostatečném poučení o něm a o jeho rizicích, a tedy závěr o příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti a vznikem újmy. Chybou je též, že soudy dovodily odpovědnost žalované i na základě důvodu v žalobě neuplatněného, tedy absence popisu rizika selhání staplerové linie v informovaném souhlasu.

Soud tak přesáhl meze přezkumu jednání žalované vymezené podanou žalobou. Dovolatelka zdůraznila, že žalobkyně s ohledem na těžkou obezitu (váha 115 kg při 165 cm), která jí způsobovala značné psychické i zdravotní problémy, se před zákrokem obrátila na svého známého lékaře, který jí před zákrokem vysvětlil, že bude provedena laparoskopická operace – sleeve gastrektomie, i rizika s touto operací spjatá. Následně však žalobkyně podepsala – v důsledku nedopatření žalované – formulář na provedení roboticky asistované sleeve gastrektomie.

I roboticky asistovaný zákrok je však zákrokem laparoskopickým, rozdílem je jen to, že část operačního výkonu provádí robotický systém, ale vlastní resekce žaludku a následné šití se provádí u obou zákroků totožně. Dovolatelka tedy pokládá za nezbytné, aby se Nejvyšší soud vyslovil, zda je nezbytné popisovat v informovaném souhlasu, jakými nástroji a za použití jakého materiálu bude zákrok prováděn, nebo zda stačí uvést podstatu zásahu do tělesné integrity. Měla by přitom postačovat druhá z uvedených variant, neboť v opačném případě by informovaný souhlas musel obsahovat podrobný popis zdravotnického výkonu s uvedením všech detailních informací a stal by se pro laika nepřehledným a nepochopitelným.

Formuláře dovolatelky pro operaci s robotem Da Vinci i pro laparoskopickou operaci bez něj jsou shodné, toliko s odlišným nadpisem. Dovolatelka dále poukázala na rizika operace výslovně zmíněná v informovaném souhlasu, včetně rizika úmrtí, která jednoznačně hovoří proti závěru, že při výslovném poučení o riziku selhání staplerové linie a možné infekci, by žalobkyně zákrok nepodstoupila.

Komplikace zapříčiněná selháním staplerové linie by nebyla žádným způsobem limitována, ani pokud by část zákroku byla provedena s asistencí robota da Vinci. Dovolatelka dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, přiklánějící se k tomu, že nedostatek informovaného souhlasu je odčinitelný prostředky ochrany osobnosti, a poukazující na to, že rozsah poučení by měl odrážet závažnost možného nepříznivého následku a jeho pravděpodobnost. Odvolací soud dále při závěru o nedostatcích poučení nevzal v úvahu, že průběh infekce byl zcela nestandardní a vedl k multiorgánovému selhání.

Trvalý následek, sužující žalobkyni, v podobě hluchoty není vysvětlen infekcí, ale ototoxickou antibiotickou léčbou. Tyto účinky antibiotik však nemají žádnou příčinnou souvislost ani s provedeným operačním zákrokem, ani selháním staplerové linie. Nebyl tak důvod pro zahrnutí těchto rizik do informovaného souhlasu. Závěr, že při řádném poučení by se žalobkyně zákroku nepodrobila, není ničím podložený než jen tvrzením žalobkyně a jejího manžela. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobkyně trpěla morbidní obezitou, která jí způsobovala obtíže, prakticky nevycházela z domu, a výrazné snížení hmotnosti docílené provedenou operací její obtíže odstranilo.

Nejednalo se o zákrok kosmetický, ale zachraňující psychické i fyzické zdraví žalobkyně, její zdravotní problémy spojené s morbidní obezitou by se do budoucna jen zvětšovaly. Nemůže být proto mezi protiprávním jednáním a utrpěnou újmou příčinná souvislost. Žalovaná napadá i usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno uložení povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek ve výši 50 000 Kč. Jelikož předmětem sporu je náhrada nemajetkové újmy v penězích, měla by výše soudního poplatku v souladu s položkou 3 písm. b) přílohy k zákonu o soudních poplatcích činit 1 % z žalované částky, tedy 10 000 Kč. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně označila dovolání za nepřípustné, neboť námitky jsou svojí povahou pouhou polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, dílem jsou založeny na objektivně nepravdivých tvrzeních, jež byla v řízení vyvrácena. První dovolací argument nesprávného posouzení obsahu informovaného souhlasu je irelevantní už jen proto, že podstata sporu nespočívala v tom, zda musí být pacient poučen o všech detailech postupu zdravotního zákroku, tj. též o způsobu (metodě) provedení tohoto zásahu a o nástrojích při něm použitých, ale v tom, že důvodem, proč žalobkyně k zákroku svolila, bylo její přesvědčení, založené na žalovanou nepravdivě prezentovaných skutečnostech, že robotický zákrok je pro ni šetrnější, a především v tom, že žalobkyně nebyla žalovanou poučena o obecně zcela nejčastějších a u ní konkrétně nejpravděpodobnějších rizicích ať již robotického či laparoskopického zákroku.

Absence jakéhokoli poučení o takových rizicích ze strany žalované byla v řízení jasně prokázána, jakož i to, že se žalobkyni jednoznačně mělo takového poučení dostat s ohledem na závažnost takových rizik a jejich vysokou pravděpodobnost. Stejně tak bylo prokázáno, že pokud by žalobkyně s riziky seznámena byla, zákrok by nepodstoupila, a to i proto, že neprovedení uvedeného lékařského zákroku nepředstavovalo větší riziko poškození zdraví žalobkyně než jeho provedení. Žalobkyně dodává, že vyčerpávající poučení o všech hypotetických, extrémně vzácných rizicích či komplikacích zcela nezávažných, se samozřejmě pacientům z logiky věci dostat nemůže.

Zásadní ale je, aby se pacientům dostalo poučení přinejmenším o rizicích nejzávažnějších a současně častých, jež je mohou ohrozit na životě, jako byla v daném případě infekce v ráně a rozpad operačního švu, aby se mohl pacient se znalostí věci svobodně rozhodnout, zda zákrok podstoupí, či nikoli. Argumentace dovolatelky tak není ničím jiným, než v dovolacím řízení nepřípustnou polemikou se skutkovým zjištěním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1336/2020), které přípustnost dovolání podle § 237 o.

s. ř. založit nemůže. Druhou dovolací námitkou je domněnka, že není dána odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za újmu vzniklou pacientovi při poskytnutí péče lege artis, pokud přes veškerou řádně poskytnutou péči utrpěl pacient újmu pouze proto, že toto konkrétní riziko nebylo výslovně zmíněno v informovaném souhlasu podepsaném pacientem, pokud byla veškerá rizika zákroku sdělena pacientovi ústně ošetřujícím lékařem. Tato námitka ignoruje výsledky provedeného dokazování, z nějž vyplynulo, že s klíčovými vysoce pravděpodobnými a zhusta nejčastějšími a současně život ohrožujícími riziky ať již robotického či laparoskopického zákroku nebyla žalobkyně seznámena, a to ani písemně ani ústně; žalovaná neunesla důkazní břemeno k údajnému poučení o takových rizicích.

Z výslechu znalce bylo přitom zjištěno, že rozpad švu či infekce v ráně, k nimž u žalobkyně došlo, patří k nejčastějším komplikacím chirurgických zákroků.

Dovolatelka tedy brojí proti skutkovým zjištěním soudu odvolacího kritikou závěru, že žalobkyně by při obdržení řádné informace zákrok v žádné formě nepodstoupila. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže tedy přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání, srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř. Dovolacímu soudu pak jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky § 241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů.

8. Převážná část dovolací argumentace spočívá v nesouhlasu žalované s tím, k jakým skutkovým závěrům (zejména na základě provedených důkazů znaleckým posudkem MUDr. Stanislava Černého a výslechy svědků) dospěly soudy obou stupňů. Žalovaná z nich dovozuje odlišné skutkové závěry a namítá tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy obou stupňů vyslovenými skutkovými závěry.

9. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, body 54 a 55). O takovou situaci v daném případě nejde. Pouhý nesouhlas dovolatelky s hodnocením důkazů extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy nezakládá, nehledě k tomu, že dovolatelka neoznačila ani v čem má uvedený extrémní rozpor s provedeným dokazováním spočívat, ani rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit.

10. Rozsudek odvolacího soudu je v obecné rovině v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za újmu na zdraví v případě nedostatečného poučení o možných rizicích a alternativách zákroku, ač jinak byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis, nastupuje jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí (srov. zejména rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, publikovaný pod č. 81/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Pacientovi poskytnutá informace má zahrnovat údaj o aktuálním zdravotním stavu, o navrženém léčebném postupu (jeho povaze a účelu), o předpokládaném výsledku, o rizicích, s nimiž je provedení zákroku spojeno, a o jiných možnostech řešení zdravotních obtíží pacienta. Tyto kategorie informací, které se vzájemně mohou prolínat, jsou z pohledu zákona rovnocenné a měla by jim být věnována srovnatelná pečlivost. To se týká i poučení o rizicích zákroku, které však na druhou stranu není bezbřehé. Rozličných rizik lze totiž pro každý zákrok vyjmenovat velmi široké množství, takže kdyby se poučovací povinnost měla vztahovat na všechna, informovaný souhlas by byl prakticky nedosažitelný a v konečném důsledku by byl potlačen samotný jeho smysl. Při úvaze, o čem poučit, tedy vychází soudní judikatura z kombinace pravděpodobnosti rizika určitého možného nepříznivého vývoje či nepříznivých následků zákroku a závažnosti takových následků pro celkový zdravotní stav pacienta. Čím závažnější budou nepříznivé následky v případě naplnění rizika, tím menší pravděpodobnost bude stačit ke vzniku povinnosti o nich pacienta poučit.

11. Postup odvolacího soudu při posuzování tohoto konkrétního případu odpovídá judikatorním požadavkům na zjištění, zda pacient udělující souhlas k zásahu do své tělesné integrity disponoval dostatečným rozsahem informací významných pro to, aby mohl uvážit, zda se navrhovanému lékařskému zákroku podrobí či nikoliv, zejména s ohledem na účel a povahu zákroku a rizika s ním spojená. Rozsah a obsah informace, kterou je poskytovatel zdravotní péče povinen pacientovi poskytnout, je individuální a liší se zejména podle zdravotního stavu pacienta a předpokládaného výkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.

1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021). V situaci, kdy bylo nalézacími soudy zjištěno, že žalobkyni se nedostalo poučení o rizicích spočívajících v negativním následku rozpadu švu, který právě u ní nastal a který přivodil zánětlivé komplikace vyžadující opakované zákroky a masivní ototoxickou léčbu, která vedla k trvalé poruše sluchu, není pro rozhodnutí o uplatněném nároku podstatné (a rozhodnutí odvolacího soudu na tomto závěru nestojí), zda a jak byl vysvětlen rozdíl mezi laparoskopickým a robotickým způsobem zákroku ani zda byl použit odpovídající předtištěný formulář obsahující poučení pacienta a jím stvrzený souhlas s výkonem či zda došlo k bezvýznamné technické chybě při jejich záměně.

Klíčová je absence informace o rizicích, nikoliv řešení otázky, zda a nakolik má být pacient poučen o technických detailech provedení zákroku. Závěr soudu o obsahu informace podané poskytovatelem zdravotní péče pacientovi má povahu skutkového zjištění, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu. Jestliže bylo zároveň znalecky podloženo, že rozpad švu a infekce v ráně jsou jednou z nejčastějších komplikací tohoto typu operací, představuje nedostatek takové informace důvod k závěru, že pacientka nevyslovila souhlas s výkonem na základě řádné informace.

12. Rovněž tak závěr odvolacího soudu o souvislosti vadného poučení, respektive provedení zákroku bez řádného souhlasu, s nastalými komplikacemi a vzniklou újmou, odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž odpovědnost za újmu na zdraví v případech vadného či nedostatečného poučení nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. V mnoha případech (zejména tam, kde neprovedení zákroku představuje větší riziko poškození zdraví než jeho provedení) totiž bude platit, že i kdyby pacient býval onu chybějící informaci před zákrokem měl, rozhodl by se zcela stejně, tedy že výkon podstoupí.

Pak je ovšem spravedlivé, aby důsledky lege artis provedeného zákroku i riziko jeho případného nezdaru nesl sám. To je v souladu s tradiční zásadou, že poškozený nese následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, a již zmíněný pod č. 81/2015 Sb. rozh. obč.). Je tedy třeba vyjít z toho, zda je reálné, že by chybějící informace, které se pacientu měly dostat, mohly zvrátit jeho rozhodnutí, a to v době, kdy je učinil, tedy ex ante, před zákrokem a jeho provedením.

Vyslovení tohoto úsudku se přitom neobejde bez zvážení významu informací, které se pacientu měly a mohly před zákrokem dostat nad rámec informací skutečně obdržených, závažnosti zdravotního stavu pacienta a jeho perspektiv či rizik a obtíží pro pacienta při neprovedení zákroku, případně dalších skutečností významných v kontextu dané situace. Nelze přitom odhlédnout od toho, že řadu zákroků (i rizik s nimi spjatých) pacienti běžně podstupují nejen při bezprostředním ohrožení života a zdraví, ale též v zájmu potenciálního prodloužení života či zvýšení jeho kvality (například výměny kloubů, některé stomatochirurgické zákroky), nebo zvýšení šance na jeho prodloužení eliminací rizik jeho zkrácení.

Soudy uvažovaná bezprostřednost ohrožení na životě či okamžité zhoršení zdraví sice jsou přesvědčivé okolnosti hovořící pro to, že by se pacient zákroku podrobil, i kdyby měl chybějící informace, nejsou však jediné. Zvýšení kvality života či jeho prodloužení mohou být též významné momenty, pro něž se pacient rozhodne podstoupit rizika spojená s operací. V tomto směru nezbývá než se zabývat konkrétními obtížemi, stavem a rozpoložením daného pacienta před operací, důvody, pro něž se rozhodne zákrok podstoupit, a odrazovací efekt, který na něj v době před zákrokem mohly reálně mít informace, jež měl obdržet a neobdržel.

13. Úvaha, že žalobkyně by při znalosti rizika prasknutí švu, vzniku nitrobřišní infekce a těžké sepse spojené s bezprostředním ohrožením života ke zdravotnímu výkonu souhlas nedala, není nepřiměřená, jestliže odvolací soud na jedné straně zvážil nepříznivý stav morbidní obezity žalobkyně, který sice nebyl život bezprostředně ohrožující, ale nebyl již řešitelný méně invazivními metodami, na druhé straně však nepřehlédl pečlivý přístup žalobkyně, která i za pomoci odborných konzultací hledala nejefektivnější a nejbezpečnější způsob řešení. Pak je to právě absence informace o riziku závažné komplikace, která měla podstatný vliv na rozhodnutí pacientky absolvovat zákrok. Jestliže se soudy za této situace přiklonily k závěru, že tento moment byl v době rozhodnutí způsobilý zvrátit rozhodnutí žalobkyně podrobit se zákroku, nepostupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, neboť každý konkrétní případ je pro velkou různosrodost situací třeba posuzovat individuálně. Neobsahuje-li úvaha soudu zjevnou nelogičnost či nevychází-li z nepodložených údajů, není zde důvod k zásahu dovolacího soudu.

14. Nelze přisvědčit ani výtce dovolatelky, že soudy pochybily, dovodily-li odpovědnost žalované na základě důvodu v žalobě výslovně neuplatněného (absence popisu rizika selhání staplerové linie v informovaném souhlasu). Soudy nejsou vázány právní kvalifikací účastníků, takže přestože žalující strana nehodnotí určitý moment jako porušení právní povinnosti, zákon soudu nebrání zaujmout při svém posouzení jiný názor.

15. Z uvedeného je zřejmé, že žádný z uplatněných dovolacích důvodů nenaplňuje podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Protože je dovolání nepřípustné rovněž proti výrokům o povinnosti zaplatit soudní poplatek [srov. § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.], Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu odmítl.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 2. 2025

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu