USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: A. Č.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem
Za Hřištěm 1141/2, České Budějovice, proti žalovanému: M. B., soudní exekutor
se sídlem XY, zastoupený JUDr. Davidem Řezníčkem, Ph.D., LL.M., advokátem se
sídlem U Černé věže 66/3, České Budějovice, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 164/2010, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2018, č. j.
19 Co 609/2018-450, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního
stupně rozhodoval ve věci opětovně po zrušení svého původního rozsudku nálezem
Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4489/12. Vyšel opět ze
zjištění, že proti žalobci byla nařízena exekuce vyklizením bytu ve prospěch
oprávněného Bytového družstva XY (dále jen "bytové družstvo"). Provedením
exekuce byl pověřen žalovaný, který vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ve
výši 15.692 Kč. Za účelem vymožení těchto nákladů vydal příkaz k provedení
exekuce srážkami z důchodu žalobce, který byl určen České správě sociálního
zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) jakožto správci invalidního důchodu žalobce.
Vymáhaná částka byla dalšími exekučními příkazy postupně navýšena na 19.694,50
Kč. ČSSZ sdělila, že začala provádět srážky z důchodu žalobce; platby se však z
účtu žalovaného vracely zpět. Žalovaný popřel, že by tyto platby od ČSSZ
obdržel, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že na jeho účet nebyla
připsána žádná platba s příslušným variabilním symbolem. Poté, co bylo
rozsudkem krajského soudu č. j. 13 Cm 96/2004-85 obnoveno členství žalobce v
bytovém družstvu, vydal žalovaný exekuční příkaz k provedení exekuce postižením
členských práv a povinností žalobce. Na základě tohoto příkazu vyplatilo bytové
družstvo žalovanému z vypořádacího podílu žalobce 19.694,50 Kč a žalobce
obdržel zbývajících 17.704,50 Kč. Žalobce v řízení dovozoval, že žalovaný
postupoval v rozporu s povinností uloženou mu § 47 odst. 1 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "exekuční řád"), neboť měl povinnost zvolit takový způsob exekuce,
který nebyl zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů žalobce a
ceny předmětu, z něhož má být splnění jeho dluhů dosaženo. Postižením členských
práv v družstvu byl žalobce připraven o družstevní byt, jehož tržní hodnota
činila přibližně 1.400.000 Kč, a vznikl mu nárok toliko na vypořádací podíl v
hodnotě mnohonásobně nižší. To vše za situace, kdy ČSSZ prováděla za účelem
vymožení téže pohledávky srážky z jeho invalidního důchodu, které mu byly
posléze jako přeplatek vráceny. Dle názoru žalobce odpovídal za vzniklou škodu
žalovaný dle § 32 odst. 1 exekučního řádu. Soud prvního stupně určil tržní
hodnotu členského podílu žalobce v bytovém družstvu na základě znaleckého
posudku částkou 1.624,800 Kč a žalobě (kterou žalobce rozšířil na zmíněnou
částku) zcela vyhověl. Námitku promlčení, vznesenou žalovaným, posoudil soud
prvního stupně jako nedůvodnou, neboť počátek objektivní odpovědnosti zahrnuje
nejen událost vedoucí ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné. Ke vzniku
škody přitom došlo až v okamžiku, kdy byl žalobcův dřívější družstevní byt
převeden 13. 11. 2008 bytovým družstvem manželům Š. Tříletá objektivní
promlčecí lhůta nezačala běžet již vydáním exekučního příkazu k postihnutí
členských práv žalobce, neboť v té době nemohla být žalobci známa výše škody.
Vědomost žalobce o vzniklé škodě nastala až přijetím dopisu dne 13. 1. 2010, ze
kterého se žalobce dozvěděl přesnou výši vypořádacího podílu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16.
8. 2018, č. j. 19 Co 609/2018-450, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žaloba na zaplacení 1.624.800 Kč se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky a vůči státu před soudy všech stupňů. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením
námitky promlčení. Dle odvolacího soudu je žalobcem uplatněný nárok promlčen v
tříleté objektivní promlčecí lhůtě, která počala běžet dne 28. 9. 2006 (den
následující po vzniku škody) a uběhla dne 28. 9. 2009. Žalobce podal žalobu až
dne 7. 5. 2010, tedy zhruba 7 měsíců po promlčení nároku. Škoda zde spočívá v
tom, že v důsledku postižení členského podílu žalobce v bytovém družstvu
exekučním příkazem došlo k zániku jeho členství v družstvu a v důsledku toho k
pozbytí možnosti užívat družstevní byt. Událostí, z níž škoda vznikla, je
vydání exekučního příkazu, neboť podle § 231 odst. 1 obchodního zákoníku zaniká
členství v bytovém družstvu vydáním exekučního příkazu po právní moci usnesení
o nařízení exekuce. V daném případě byl exekuční příkaz vydán v době, kdy
nařízení exekuce již bylo v právní moci, členství v bytovém družstvu zaniklo
tedy již dnem vydání exekučního příkazu, tj. 27. 9. 2006. Již v tomto okamžiku
vznikla žalobci škoda spočívající v tom, že přestal být členem bytového
družstva, tím pozbyl právní možnost užívání družstevního bytu a současně mu
vznikl nárok na vypořádací podíl v částce řádově nižší, než je hodnota bytu. K
vědomosti žalobce o výši škody se přitom nepřihlíží, neboť se jedná o
subjektivní kategorii. Relevantní není ani okolnost předání družstevního bytu
družstvem jinému družstevníku, neboť tato okolnost se již žalobce nedotýká.
Žalovaný jednal z nedbalosti, nikoliv s úmyslem způsobit škodu, tudíž se v dané
věci neuplatní desetiletá objektivní promlčecí lhůta. Vznesená námitka
promlčení dle odvolacího soudu není ani v rozporu s dobrými mravy, neboť
žalovaný se nedopustil žádného jednání, se kterým konstantní judikatura spojuje
takový rozpor.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z § 237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení
věci. Má za to, že v dané věci je třeba uplatnit desetiletou objektivní
promlčecí lhůtu dle § 106 odst. 2 obč. zák., jelikož dle konstantní judikatury
dovolacího soudu (odkazuje zde na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2702/2012) lze hrubou
nedbalost považovat za zavinění rovnocenné úmyslu. Jde o nedbalost nejvyšší
intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností.
Takové nedbalosti se dle dovolatele dopustil žalovaný. Pokud by se ve věci
přesto uplatnila tříletá objektivní promlčecí lhůta, souhlasí dovolatel s
právním posouzením soudu prvního stupně, který spojil vznik škody až s
okamžikem obdržení oznámení o vypořádacím podílu namísto bytu, který byl prodán
družstvem jiné osobě. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal Nejvyšší soud
o odklad vykonatelnosti nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ a jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,
avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při právním
posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se podle dosavadních
předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly
běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro
uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou
běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2014).
Právo na náhradu škody se promlčí nejpozději za tři roky, jde-li o škodu
způsobenou z nedbalosti, popř. o škodu, za kterou se odpovídá objektivně, nebo
za deset let, jde-li o škodu způsobenou úmyslně (nerozhoduje, jde-li o úmysl
přímý či nepřímý - eventuální). Počátek běhu objektivní promlčecí lhůty (§ 106
odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tím se míní nejen
protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovaná událost, které vedly ke vzniku
škody, nýbrž i vznik škody samotné. Objektivní promlčecí lhůta nemůže totiž
začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo (srov. např. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 20/90). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní
lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (§ 106 odst. 1 obč. zák.) je rozhodné,
kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním
úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená,
že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze
natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně
uplatnit u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp.
zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 1168).
Z výše uvedeného vyplývá, že pro uplatnění desetileté objektivní promlčecí doby
nepostačuje, je-li škoda způsobena z nedbalosti (byť i hrubé), jak se nesprávně
domnívá dovolatel, nýbrž musí jít o škodu způsobenou úmyslně. Rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, na který
dovolatel odkazuje, sice konstatuje, že za zavinění rovnocenné úmyslu je podle
práva České republiky třeba považovat hrubou nedbalost, činí tak ale pouze pro
účely výkladu a aplikace ustanovení čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Úmluvy o
přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Předpokládá-li
zmíněná úmluva existenci úpravy zavinění rovnocenného úmyslu, byl Nejvyšší soud
při absenci takové právní úpravy, která by v českém právním řádu obecně či v
případě přepravní smlouvy výslovně kladla jinou formu zavinění na roveň úmyslu,
postaven před dvě možnosti – buď pojem zavinění rovnocenného s úmyslem ponechat
v českém právním prostředí „prázdný“, nebo jej naplnit obsahem mu nejbližším –
tedy pojmem hrubá nedbalost, jako nedbalosti nejvyšší intenzity. Dospěl přitom
k závěru, že přijetí první možnosti by vedlo k významnému vychýlení úpravy
odpovědnosti ve prospěch dopravce, odchýlení se od rozhodovací praxe běžné v
jiných evropských státech, a to vše v rozporu s účelem čl. 29 Úmluvy CMR, neboť
ten předpokládá širší okruh důvodů pro odepření omezení odpovědnosti dopravce,
než jen pro případy úmyslného jednání. Nejvyšší soud se proto přiklonil k
možnosti druhé, aniž by zmíněný výklad zamýšlel vztáhnout pro obecné
občanskoprávní účely. Závěry zmíněného rozhodnutí proto na projednávanou věc
nedopadají.
Naopak v souvislosti s posouzením promlčení práva podle § 106 odst. 2 obč.
zák., jenž desetiletou promlčecí lhůtu výslovně spojuje pouze s úmyslným
způsobením škody, ustálená judikatura mezi úmyslným a nedbalostním způsobením
škody důsledně rozlišuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2011, sp. zn. 25 Cdo 3550/2009, a ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011,
uveřejněné v Souboru pod C 13865 a C 10433, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2904/2016, uveřejněný pod číslem 7/2018 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Nesprávná je i námitka žalobce, že počátek běhu objektivní promlčecí lhůty je v
dané věci třeba vázat na vědomost žalobce o vzniklé škodě, jež nastala až
přijetím dopisu dne 13. 1. 2010, ze kterého se žalobce dozvěděl přesnou výši
vypořádacího podílu. Jak vyplývá z výše uvedené konstantní judikatury
dovolacího soudu, vědomost poškozeného o vzniklé škodě je relevantní pro
stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní lhůty. Pro počátek běhu objektivní
promlčecí lhůty ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. je relevantní vznik škody
samotné. Ten odvolací soud správně stanovil k okamžiku, kdy žalobce přestal být
členem bytového družstva, tím pozbyl právní možnost užívání družstevního bytu a
současně došlo ke vzniku jeho nároku na vypořádací podíl v částce řádově nižší,
než je hodnota bytu, tedy k okamžiku vydání exekučního příkazu postihujícího
žalobcova členská práva k družstvu po právní moci usnesení o nařízení exekuce.
Z uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněných dovolacích důvodů nejsou
předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. splněny. Nejvyšší soud
proto postupoval podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání žalobce
jako nepřípustné odmítl.
O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze
uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Za situace,
kdy Nejvyšší soud bez zbytečných odkladů po předložení věci dovolání odmítl,
nerozhodoval již samostatně o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu