Nejvyšší soud Usnesení občanské

25 Cdo 4183/2008

ze dne 2011-02-24
ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4183.2008.1

25 Cdo 4183/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona v právní věci

žalobkyně České kanceláře pojistitelů, IČ 700 99 618, se sídlem Praha 4, Na

Pankráci 1724/129, zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem, se sídlem Praha

1, Malá Štupartská 6, proti žalovaným 1) J. M., zastoupenému JUDr. Vilémem

Králem, advokátem, se sídlem Šternberk, Olomoucká 89, a 2) J. Č., zastoupené

JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem, se sídlem Olomouc, Riegrova 12, o zaplacení

51.287,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.

17 C 9/2006, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě –

pobočky v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č.j. 69 Co 164/2008-112, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 5.166,- Kč k rukám JUDr. Pavla Novického, advokáta, se sídlem

Praha 1, Malá Štupartská 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Žalobkyně se domáhala zaplacení 51.287,- Kč jako náhrady plnění, které poskytla

z garančního fondu na likvidaci škodní události – dopravní nehody, jíž způsobil

žalovaný 1) jako řidič nepojištěného vozidla, jehož vlastnicí a provozovatelkou

byla žalovaná 2).

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č.j. 17 C 9/2006-80,

uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 51.287,- Kč s 2%

úrokem z prodlení z této částky od 28. 5. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) jako řidič způsobil dne

25. 9. 2002 dopravní nehodu, při níž byl poškozen osobní automobil třetí osoby.

Vlastnicí vozidla řízeného žalovaným 1) byla ke dni dopravní nehody žalovaná

2). Jelikož toto vozidlo nebylo pojištěno pro případ vzniku odpovědnosti za

škodu způsobenou jeho provozem, vyplatila žalobkyně dne 11. 3. 2004 z

garančního fondu podle ustanovení § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.

Allianz pojišťovně, a. s., částku 51.287,- Kč představující věcnou škodu na

osobním automobilu poškozeného ve výši 43.199,- Kč, náklady na zapůjčení

náhradního vozidla ve výši 3.425,- Kč a náklady Allianz pojišťovny, a. s.,

vynaložené v souvislosti s likvidací škodní události ve výši 4.663,- Kč.

Žalobkyně má vůči žalovaným solidárně odpovídajícím za vzniklou škodu tzv.

regresní nárok, založený podle zvláštního hmotněprávního předpisu, který však

neobsahuje ustanovení o promlčení. Promlčení tohoto nároku se proto posuzuje

podle ustanovení § 101 obč. zák. Plnění z garančního fondu žalobkyně poskytla

11. 3. 2004, tříletá promlčecí doba počala běžet 12. 3. 2004. Jelikož žaloba

byla u soudu podána dne 17. 2. 2006, k promlčení nároku nedošlo.

K odvolání žalované 2) Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze

dne 24. 4. 2008, č.j. 69 Co 164/2008-112, rozsudek soudu prvního stupně ve

vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů

odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního

stupně, dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila právo postihu podle § 24 odst.

8 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění platném do 30. 4. 2004, které představuje

samostatný originární nárok vyplývající ze zvláštní právní úpravy, odlišný od

nároku z odpovědnosti za škodu, jehož promlčení je nutno posuzovat podle

ustanovení § 101 obč. zák. Tříletá promlčecí doba počala běžet 12. 3. 2004.

Žalobkyně svůj nárok vůči žalované 2) uplatnila dne 2. 6. 2006, když při

jednání před soudem učinila návrh na přistoupení žalované 2) do řízení; právo

žalobkyně tak bylo uplatněno před uplynutím promlčecí doby.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 2) dovoláním, jehož přípustnost

dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen

„o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dle

dovolatelky zaujaly soudy obou stupňů nesprávný právní názor, když dovodily, že

tříletá promlčecí doba počala běžet až 12. 3. 2004, tedy v den následující

poté, co žalobkyně poskytla plnění z garančního fondu. Všechny skutečnosti

rozhodné pro uplatnění nároku na náhradu škody byly známy již v den, kdy došlo

k dopravní nehodě, hned následujícího dne, tedy 26. 9. 2002, tak mohl být tento

nárok uplatněn. Počátek běhu promlčecí doby je proto třeba odvozovat od 26. 9.

2002. Na podporu svého tvrzení dovolatelka odkazuje na stanovisko Nejvyššího

soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1971 a

na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1836/99 a sp. zn. 25 Cdo

279/2001. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu,

případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení.

Dle vyjádření žalobkyně je dovolání žalované 2) bezdůvodné, právní názor soudů

obou stupňů považuje za správný, odpovídající konstantní judikatuře i právní

teorii. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž se dovolatelka odvolává, se týkají

odlišné právní problematiky. Navrhuje, aby dovolání žalované 2) bylo odmítnuto,

popř. zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu

s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního

řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že

bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné

podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak

směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek

přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1.

2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.)

pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání

nepřípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí

ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle §

237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť

napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl sice jeho

druhým rozhodnutím v dané věci, avšak žaloba byla v obou případech zamítnuta.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy,

jde-li o řešení právních otázek zásadního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dle ustálené judikatury není právo žalobkyně na tzv. postih (regres) nárokem na

náhradu škody, proto jeho vznik nelze odvozovat od škodní události, nýbrž až od

okamžiku, kdy bylo poskytnuto plnění z garančního fondu. Právo pojišťovny (i

České kanceláře pojistitelů) vůči pojištěnému (či osobě bez pojištění

odpovědnosti) na náhradu částek, které zaplatila poškozenému z titulu zákonného

pojištění odpovědnosti, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §

101 obč. zák., jejíž běh počíná následující den po dni, kdy bylo plněno

poškozenému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn.

25 Cdo 1468/2007, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek

Nejvyššího soudu pod C 7226, či rozsudek téhož soudu ze dne 22. 4. 2008, sp.

zn. 25 Cdo 799/2006, publikovaný tamtéž pod C 6076). Lze přisvědčit žalobkyni,

že judikatura, na kterou poukazuje dovolatelka, se týká promlčení jiných nároků.

Právní názor odvolacího soudu napadený dovoláním odpovídá ustáleným

judikatorním závěrům, dovolání žalované 2) tak nesplňuje předpoklady

přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto

podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,

§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalované 2),

jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na

náhradě nákladů řízení částku 5.166,- Kč včetně 20 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 4 ve

spojení s § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky

č. 484/2000 Sb., v platném znění, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v

platném znění, a § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat

návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. února 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu