25 Cdo
4195/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: N. Š., zastoupený JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze
5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované: Kooperativa, pojišťovna, a.s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČ 47116617,
zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné
brány 3, o 420.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C
180/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.
ledna 2007, č. j. 20 Co 419/2006-114, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 20 Co 419/2006 -
114, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 2. 2007, č. j. 20 Co
419/2006-118, se v měnícím výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně
částky 420.000,- Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním
poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
uplatnění částku 1.779.000,- Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalované zaplatit státu soudní
poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 16. 4. 2001 utrpěl závažná poranění
při dopravní nehodě zaviněné V. B. (pojištěnou u žalované pojišťovny), která
byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 2 T
93/2001, uznána vinnou za způsobení těžké újmy na zdraví žalobce; žalovaná již
zaplatila žalobci 441.000,- Kč (3.675 bodů x 120,- Kč). Po dalším dokazování
vyšel soud z posudku znalce z oboru ortopedie Doc. MUDr. Václava Smetany, který
ztížení společenského uplatnění z hlediska ortopedicko-traumatologického
ohodnotil po navýšení o 50% podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001
Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen
„vyhláška“), na 3.500 bodů (2.250 + 1.125 bodů), když u žalobce došlo k omezení
pohyblivosti pravého kyčelního a kolenního kloubu středního stupně, pravého
hlezenního kloubu lehkého stupně, zkrácení pravé dolní končetiny o 4 - 6 cm, k
poúrazovému omezení hybnosti páteře středně těžkého stupně a ke keloidním
jizvám, přičemž rozvoj obtíží bude vždy v příčinné souvislosti s úrazem a
kombinace postižení žalobce, již s ohledem na jeho věk, významně mění jeho
uplatnění v životě; k tomu soud přičetl 1.250 bodů z hlediska psychiatrického
postižení, celkem tedy 4.625 body. Soud prvního stupně přihlédl k okolnosti, že
somatické i psychické poškození je nevratné a bude mít progradující tendenci,
že poškození vedla u žalobce také k omezení ve všech životních sférách, a to
jak v možnosti jeho dalšího uplatnění, tak v osobním životě při navazování
kontaktů s osobami opačného pohlaví či v oblasti sportovního života (před
úrazem byl velmi aktivní, úspěšně hrál fotbalovou ligu za Viktorii Žižkov,
tenis, hokej a lyžoval). S poukazem na skutečnost, že žalobce utrpěl těžké
poškození zdraví ve věku 13 let, tedy na počátku svého života, dospěl k závěru,
že jsou dány podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, které stanovil v rozsahu čtyřnásobku
základního bodového ohodnocení po navýšení o 50% podle § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky, celkem ve výši 1.779.000,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 20
Co 419/2006-114, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 2. 2007, č. j. 20
Co 419/2006-118, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci
samé změnil tak, že žalobu ohledně částky 825.000,- Kč zamítl, ohledně částky
840.000,- Kč jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů mezi účastníky i náhradě nákladů řízení vůči státu včetně povinnosti
žalované zaplatit soudní poplatek. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně
o splnění podmínek pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, když z hlediska výjimečnosti vzal soud
prvního stupně správně v úvahu věk žalobce, v němž došlo k poškození zdraví,
avšak nedostatečně hodnotil rozsah tohoto poškození ve vztahu k následkům, pro
něž je žalobce do budoucna trvale omezen. Zdůraznil, že výrazné zvýšení náhrady
za ztížení společenského uplatnění je vyhrazeno případům, kdy pro následky
úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady k uplatnění ve
společnosti jsou téměř ztraceny (např. je trvale upoután na lůžko, není schopen
sám se obsloužit atd.) a že závažnost poškození je zohledněna již samotným
základním bodovým ohodnocením promítnutým do výše odškodnění; znalec MUDr.
Smetana přitom charakterizoval omezení žalobce, vyjma středně těžkého omezení
hybnosti páteře, v zásadě jako omezení středního stupně. Podle odvolacího soudu
následky poškození zdraví nepochybně znamenají pro žalobce výrazné omezení v
budoucím životě v porovnání s jeho předpoklady pro rozvoj zejména sportovních,
ale i jiných aktivit před vznikem škody, avšak rozsah poškození zdraví je dán
bodovým ohodnocením na podkladě znaleckého posudku a z hlediska přiměřenosti
odškodnění nelze přihlédnout k případným změnám zdravotního stavu poškozeného,
které by mohly nastat v budoucnu. Vzhledem k výše uvedenému shledal
odpovídajícím navýšení o dvojnásobek základní výměry odškodnění určené podle §
3 odst. 1 vyhlášky (2 x 3.500 bodů x 120,- Kč), tj. 840.000,- Kč, tuto částku
pak s již žalovanou vyplaceným odškodněním ve výši 441.000,- Kč a odškodněním
již pravomocně přiznaným ve výši 114.000,- Kč, celkově tedy 1.395.000,- Kč,
považoval za přiměřenou náhradu za zdravotní postižení žalobce i při
stávajících ekonomických relacích a s přihlédnutím k jejich budoucímu vývoji.
Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku v rozsahu 420.000,- Kč podal žalobce
dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí s výší přiznaného odškodnění a
domáhá se přiznání dalších 420.000,- Kč. Namítá, že následky utrpěného úrazu
jej výrazně omezují v některých sférách života, z některých je zcela vyřazen. V
době poškození zdraví mu bylo pouhých 13 let a jedná se tak o značné ztížení
života na jeho počátku, kterému bude vystaven po celý svůj život, tedy
minimálně 60 let. Bude výrazně omezen při výběru zaměstnání, je u něj
vyloučeno, aby pracoval manuálně, a rovněž dlouhé sezení či delší stání a
chození je z důvodů bolesti kloubů a páteře zcela vyloučeno. Dále je vyloučen
zcela ze sportovní činnosti, což je pro něj zvláště výrazné omezení, neboť byl
od mládí velmi aktivní, o čemž mimo jiné svědčí to, že do úrazu hrál kopanou za
klub Viktoria Žižkov, kde působil v základní sestavě, a dále se účastnil
soutěží v atletických disciplínách, lyžoval, hrál tenis a bruslil. Nemožnost
provozování těchto aktivit jej vyřazuje z kolektivu, cítí se méněcenný a nemůže
se s tím vyrovnat, zvláště, když uvažoval o tom, že by se sportu věnoval
profesionálně. Následky pociťuje i v oblasti kulturní a bude jistě hendikepován
i při výběru životního partnera a výchově dětí, kdy s nimi nebude moci
absolvovat řadu aktivit. V daném případě jde o nezvratné a trvalé poškození a
dovolatel je přesvědčen, že přiznaná výše náhrady není přiměřená takovému
poškození. Závěrem dovolatel argumentuje též obsahem Úmluvy o právech dítěte,
jíž je Česká republika vázána. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř.,
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., je důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán
dne 25. 1. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony).
Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení
jeho společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 obč. zák.). Ministerstvo
zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí
vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení
společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (§
444 odst. 2 obč. zák.).
V posuzovaném případě se určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění
řídí vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění. Pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení
základním počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů,
které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou
následkem úrazu omezeny nebo ztraceny.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu
bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 7 odst.
1 vyhlášky). Náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje jednorázové
odškodnění, jež se poskytuje za trvalé následky vyvolané škodou na zdraví,
které nepříznivě ovlivňují možnosti poškozeného uplatnit se v jeho dalším
životě a ve společnosti (§ 3 odst. 1 vyhlášky). Zásadně se vychází z toho, že
již samotná náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená podle
základního bodového ohodnocení (§ 7 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že
poškozený je vlivem následků zranění trvale omezen ve svých možnostech, např.
volby povolání, životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v
možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách
společenského uplatnění, přitom platí, že toto odškodnění musí být přiměřené
povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou
omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Zvýšení
náhrady až o 50 % podle § 6 odst.1 písm. c) vyhlášky, předpokládá takový stav,
kdy v důsledku škody na zdraví poškozeného postihly zvlášť těžké následky,
přitom zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které
poškozeného s ohledem na jeho věk i jeho předpokládané uplatnění v životě
podstatně omezují nebo významně mění jeho uplatnění v životě a ve společnosti
anebo jeho další uplatnění v životě znemožňují. Zvýšení náhrady podle § 7 odst.
3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či
zcela ztraceny ve srovnání s vysokou úrovní jeho kulturních, sportovních či
jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Je přitom přenecháno na úvaze soudu, aby
v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“. Při této úvaze
soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před
poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005).
Tato úvaha však není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově
stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského
uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke
kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v
jednotlivých případech řídí. Vždy však platí, že mezi výší přiznané náhrady a
způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti (srov. též rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006).
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že u žalobce došlo k
trvalému těžkému poškození zdraví ve věku 13 let v době, kdy se úspěšně na
žákovské ligové úrovni věnoval fotbalu, aktivně provozoval i jiné sporty. V
důsledku poškození zdraví byla jeho závodní kariéra ukončena a také v dalších
sportovních aktivitách i v možnosti dalšího životního uplatnění, zejména pokud
své budoucí uplatnění spojoval s profesionálním sportem, včetně ostatních sfér
života, je již trvale omezen přetrvávajícími následky s předpokladem
prograduální tendence poškození.
Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu přisvědčit, že při odškodnění
ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky je přiměřenou
náhradou za ztížení společenského uplatnění částka odpovídající dvojnásobku
základního bodového ohodnocení (celkově 1.395.000,- Kč). S důsledky úrazu, kdy
utrpěl vážná poranění s trvalými následky (trvalé omezení pohyblivosti pravého
kyčelního, kolenního a hlezenního kloubu, zkrácení pravé dolní končetiny o
zhruba 5 cm, středně těžké omezení hybnosti páteře, keloidní zjizvení kůže), se
bude žalobce vyrovnávat celý život, počínaje od školního věku přes dospívání do
dospělosti, jsou proto dlouhodobě a výrazně zkomplikovány všechny jeho možnosti
uplatnit se ve společnosti, např. při hledání partnera a založení rodiny, při
výběru zaměstnání, provozování sportu, zálib i jiných možností, které by se mu
v životě naskytly. Ačkoliv předpoklady jeho dalšího společenského, rodinného a
pracovního (s výjimkou profesionálně provozovaného sportu) uplatnění nejsou
zcela ztraceny, je zejména významné, že žalobce přišel o možnost dalšího
pokračování v úspěšně se rozvíjející fotbalové kariéře a že především v této
oblasti se již nemůže prosadit a profesionálně se uplatnit. I když tedy
možnosti jeho společenského uplatnění nejsou zcela ztraceny, nelze přehlédnout
právě rozsah ztráty životních příležitostí v oblasti sportu, který byl pro
poškozeného významnou životní hodnotou (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2497/2004, publikovaný v časopise
Soudní rozhledy, 8/2007, str. 298). I s přihlédnutím k nízkému věku, kdy
poškozený postižení utrpěl, jde o tak závažný následek, s nímž je třeba
spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, než k
jakému v konečném výsledku dospěl odvolací soud. Proto i vzhledem k zásadě
proporcionality je namístě uvažovat o poněkud vyšším než dvojnásobném zvýšení
základního bodového ohodnocení.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem při zvažování
rozsahu zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky není správné a uplatněný
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž naplněn. Dovolací
soud, vázán rozsahem dovolání, proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, pokud
jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 420.000,- Kč, a v
závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku zrušil a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem,
odst. 3, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Petr
Vojtek, v. r.
předseda
senátu