USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: F. T. A., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 36 C 273/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. 9. 2022, č. j. 59 Co 17/2022-382, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení 768.751 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout tím, že žalovaný porušil povinnost pečovat jako řádný hospodář o nemovitost vydanou v restitučním řízení (pozemek p. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY) v době od účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), do předání nemovitosti matce žalobce (nechal vzlínat zemní vlhkost do zdi budovy a jejího okolí).
Shodně se soudem prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalovaný povinnost pečovat o předmětnou nemovitost žalobou vytýkaným jednáním neporušil, neboť nebylo jeho povinností (v intencích závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 853/2003) přijmout stavebně technické řešení spočívající ve vybudování vodorovné hydroizolace budovy (jak požadoval žalobce). Účelem ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě totiž není zhodnocení vydávané věci povinným nebo odstranění zhoršujícího se stavu věci, má-li původ ve stáří předmětné věci či v povětrnostních vlivech, ale jen zabránění nadměrného poškození vydávané věci povinným jejím (ne)užíváním.
Pro odpovědnost za škodu podle § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou proto rozhodné jen stavební úpravy provedené v období od jeho účinnosti dne 24. 6. 1991 do 18. 1. 2018; vlhkost z podloží však vzlínala do zdí budovy již před účinností zákona. Za této situace bylo povinností žalovaného jen zabránit případnému zhoršení poškození budovy v důsledku vzlínání vlhkosti, tj. zabránit případnému nárůstu znehodnocení, což podle závěrů znalce doc. Ing. Jaroslava Solaře, Ph.D., a odborného vyjádření V. V. žalovaný splnil.
Žalovaný naopak řadou oprav nemovitost zhodnotil (zajištění statiky budovy v letech 2011 až 2012, rekonstrukce služebního bytu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky porušení péče řádného hospodáře žalovaným ve smyslu § 5 odst. 3 zákona o půdě, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pod pojem péče řádného hospodáře patří nepochybně i povinnost zdržet se nevhodných a zejména nepovolených zásahů do budovy a jejího okolí nerespektujících stavebně technický stav a stáří budovy, neboť i ty mohou vést k jejímu znehodnocení, ačkoliv navenek působí efektně.
Bylo prokázáno, že předmětná nemovitost byla vydána v restitučním řízení v dezolátním stavu oproti stavu, ve kterém byla v roce 1991, a to z důvodů jednak vadných a stavebně nepovolených zásahů ze strany žalovaného, jednak z důvodů zanedbané údržby. Soudy zcela nekriticky vyšly ze znaleckého posudku znalce doc. Ing. Jaroslava Solaře, Ph.D., jestliže uzavřely, že jedinou příčinou nadměrné vlhkosti zdí, která má za následek naprostou nemožnost užívání celého 1. podlaží budovy, je chybějící vodorovná izolace, tudíž žalovaný neporušil povinnost péče řádného hospodáře.
Ignorovaly však, že tento závěr je významně zpochybňován dalšími důkazními prostředky, a to technickými zprávami B. a Č., které jako svědky nevyslechl. Přípustnost dovolání podle dovolatele zakládá i chybné posouzení otázky procesního práva, zda byl soud povinen z důvodu neskončeného dědického řízení přerušit řízení, či zda mohl v řízení pokračovat a provádět dokazování; odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3576/2006 a sp. zn. 25 Cdo 2393/2000).
Dovolatel považuje dovolání za přípustné i pro hrubé porušení práva na spravedlivý proces tím, že soud prvního stupně jednal dne 14. 9. 2021 v nepřítomnosti dovolatele, aniž k tomu byl zákonný důvod, a znemožnil tak dovolateli přístup k soudu a možnost činit odpovídající důkazní návrhy. Dovolatel trvá na tom, že v poštovní zásilce obsahující znalecký posudek nebylo založeno předvolání k soudu, a že po něm nelze žádat předložení důkazu, který by nemohl na jeho místě předložit nikdo. Dovolání považuje za přípustné i v otázce přiznání náhrady nákladů soudního řízení.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné podle § 237 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z této úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2.
2021, sp. zn. 25 Cdo 276/2020). Dovolací soud je instancí toliko přezkumnou a nikoliv nalézací, jeho přezkum se proto podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky § 241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad, avšak nepřísluší mu přezkoumávat správnost skutkových zjištění. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval. Námitky dovolatele se týkají převážně tvrzených vad dokazování (odmítnutí dovolatelem navržených důkazů ke zjištění stavu nemovité věci a míry jejího znehodnocení, včetně návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, pro nadbytečnost), z čehož dovozuje, že soudy učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu.
Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu.
V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Jinak řečeno, dovolatel na odlišném skutkovém stavu (že předmětná nemovitost byla vydána v roce 2018 v dezolátním stavu oproti stavu, ve kterém byla v roce 1991, tj. na počátku účinnosti zákona o půdě) buduje své vlastní
(od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení, že žalovaný porušil péči řádného hospodáře podle § 5 odst. 3 zákona o půdě, a odpovídá tak za škodu, ačkoliv odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že stav nemovitosti se v rozhodném období nezhoršil, takže o porušení této povinnosti nelze hovořit. Dovolatel tak uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2037/17). Dovolání není přípustné ani pro posouzení otázky procesního práva, zda měl soud vyčkat skončení dědického řízení po matce žalobce a řízení přerušit, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na jejím řešení (a řešení případné aktivní legitimace). Závěr odvolacího soudu o potvrzení zamítnutí žaloby je založen na závěru, že žalovaný neporušil povinnost péče řádného hospodáře podle § 5 odst. 3 zákona o půdě, bez ohledu na to, kdo je dědicem po osobě oprávněné (matce žalobce), tj. kdo vystupuje na straně žalobce. Vytýká-li dovolatel soudům, že jednaly v jeho nepřítomnosti, neboť nebyl obeslán s předvoláním k jednání před soudem prvního stupně dne 14. 9. 2021, jedná se o námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Žalobce napadl dovoláním výslovně též výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Protože námitky uplatněné v dovolání nepředstavují důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2023
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu