25 Cdo 420/2024-1039
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: H. Š., zastoupená JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem Na Slupi 134/15, Praha 2, proti žalovanému: Mgr. Petr Brož, IČO 71471766, se sídlem U Zátiší 545/3, Praha 4, zastoupený Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, o 1 057 422 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 157/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 58 Co 186,187/2023-994, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2023, č. j. 58 Co 186,187/2023-994, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2023, č. j. 30 C 157/2014-903, ve spojení s usnesením ze dne 10. 5. 2023, č. j. 30 C 157/2014-944, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit úrok z prodlení z částky 269 607,30 Kč ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,50 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013, 8,05 % ročně od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2017, 8,50 % ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, 9 % ročně od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, 9,75 % ročně od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, 10 % ročně od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, 8,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, 8,50 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, 11,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, 15 % ročně od 1. 7. 2022 do 27. 3. 2023 a za dobu od 28. 3. 2023 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o osm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušeného kalendářního pololetí, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 3. 2023, č. j. 30 C 157/2014-903, ve spojení s usnesením ze dne 10. 5. 2023, č. j. 30 C 157/2014-944, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 269 607,30 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení od 1. 7. 2010 do zaplacení a 79 275,96 Kč s úrokem z prodlení, zamítl žalobu co do zaplacení částek 527 987,70 Kč, 149
339,34 Kč a 31 212 Kč, vše s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V pořadí již třetím rozsudkem (naposledy poté, co k ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 644/18, zrušil usnesení dovolacího soudu i rozsudek odvolacího soudu, neboť bylo porušeno základní právo stěžovatelky na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a vyslovil, že klientovi nelze přičítat k tíži, jestliže neposkytne součinnost advokátovi, který jej dostatečně nepoučil o významu úkonů či postupů v soudním řízení) shledal částečně důvodným nárok žalobkyně na náhradu škody, kterou jí žalovaný advokát způsobil při poskytování právních služeb, tj. v souvislosti s výkonem jeho advokátní činnosti.
Zastupoval ji v řízení vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 107/2011, v němž žalobkyně požadovala po zhotoviteli na základě smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce rodinného domu, částku 797 595 Kč z titulu vrácení uhrazené ceny díla po odstoupení od smlouvy. Zhotoviteli na zálohách na cenu díla uhradila 1 009 592 Kč s tím, že mu za provedené práce na rozpracovaném díle náležela částka 212 297 Kč představující rozdíl mezi cenou řádně provedeného díla a náklady na řádné dokončení díla zjištěné znalcem.
V důsledku profesního pochybení žalovaného (v žalobě a jejích následných doplněních) byla žaloba proti zhotoviteli zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, neboť na radu žalovaného postoupila tuto pohledávku na jiný subjekt a okolnost, že neposkytla dostatečnou součinnost ke zpětnému převodu, nemá podle citovaného nálezu Ústavního soudu význam pro dovození odpovědnosti žalovaného za škodu. Ta podle žalobkyně spočívá ve ztrátě nároku vůči zhotoviteli ve výši 797 595 Kč s příslušenstvím a v nákladech řízení, které musela uhradit zhotoviteli k rukám jeho zástupce na základě pravomocného rozsudku (116 582,30 Kč), v uhrazených soudních poplatcích za řízení před soudy obou stupňů (2 x 39 880 Kč), v nákladech žalobkyně za vypracování znaleckých posudků (11 900 Kč za posudek Ing.
Holečka a 9 400 Kč za posudek Ing. Brože) a v částkách uhrazených žalovanému za poskytnuté právní služby (9 912 Kč a 21 061 Kč). Soud při řešení předběžné otázky úspěchu v předchozím sporu dovodil, že po odstoupení od smlouvy o dílo ve smyslu § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), připadala na práce vykonané zhotovitelem i při zohlednění některých nekvalitně provedených prací vykazujících vady částka 740 284,76 Kč. Za situace, kdy žalobkyně zhotoviteli uhradila cenu díla ve výši 1 009 892 Kč, byl by zhotovitel povinen vrátit jí rozdíl, tedy částku 269 607,30 Kč. V tomto rozsahu by tedy soud žalobě vyhověl a zamítl ji co do 527 987,70 Kč s příslušenstvím.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně u Okresního soudu v Mělníku požadovala 797 595 Kč, byla by neúspěšná v částce 527 987,70 Kč (797 595 Kč – 269 607,30 Kč), což by znamenalo 34% úspěch (úspěch žalovaného zhotovitele činí 66 %), takže by byla povinna hradit zhotoviteli náklady řízení ve výši 32 %. Pokud 100 % nákladů uvedeného řízení na straně zhotovitele představuje částka 116 582,30 Kč, byla by žalobkyně, nebýt pochybení žalovaného advokáta, povinna zaplatit na nákladech pouze 37 306,34 Kč, tedy jí vznikla škoda ve výši 79 275,96 Kč. Ve zbývajícím rozsahu (co do částky 37 306,34 Kč s příslušenstvím) soud žalobu ohledně tohoto nároku jako nedůvodnou zamítl.
V ostatních položkách náhrady škody za náklady vynaložené žalobkyní na soudní řízení se zhotovitelem, tj. co do uhrazených soudních poplatků za prvostupňové i odvolací řízení, nákladů žalobkyně za vypracování znaleckých posudků a v částkách uhrazených žalobkyní žalovanému za právní služby, které žalobkyni vyfakturoval, shledal soud žalobu nedůvodnou a v rozsahu tomu odpovídajícím ji rovněž zamítl.
2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 58 Co 186, 187/2023-994, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně postupoval v intencích usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2018, č. j. 58 Co 458/2016-480, jehož závěry vycházely ze závěrů Ústavního soudu vyslovených ke stížnosti žalobkyně v nálezu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 644/18.
Soudem zjištěný skutkový stav nedoznal v odvolacím řízení žádné změny, okresní soud jej posoudil zcela správně i po stránce právní tak, že je dána odpovědnost žalovaného podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť neposkytl klientce vysvětlení a poučení ohledně významu zpětného postoupení pohledávky a obnovení aktivní legitimace pro výsledek původního řízení. Škoda žalobkyně v příčinné souvislosti s pochybením žalovaného spočívá ve ztrátě pohledávky za J. B. jako zhotovitelem díla v původním sporu (tzn. původní nárok), vzniklé žalobkyni z jejího odstoupení ze dne 20.
7. 2009 od smlouvy o dílo ze dne 24. 10. 2008. Hodnotu prací provedených zhotovitelem, kterou je třeba odečíst od peněžitého plnění žalobkyně na cenu díla byla zjištěna ze znaleckého posudku. Námitku proti úrokům z prodlení z pohledávky za zhotovitelem neshledal odvolací soud důvodnou, neboť z obsahu spisu se nepodává, že by žalovaný vznesl námitku promlčení.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného a o nákladech
řízení, spolu se závislými nákladovými výroky, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil porušení povinnosti advokáta v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu tím, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 121/2010, jestliže zcela ignoroval argumentaci žalovaného, kterou zaujímal ve věci řešené u Okresního soudu v Mělníku. Žalovaný zákon neporušil, neboť z celkového kontextu dokazování je zřejmé, že činil kroky směřující k tomu, aby mu byl od žalobkyně předán dokument obsahující zpětné postoupení pohledávky, avšak žalobkyně to odmítla (resp. současně tvrdila, že takový dokument žalovanému předala, avšak se správným datem jeho podpisu – toto ovšem v rámci řízení nebylo nikdy spolehlivě prokázáno).
I kdyby v souvislosti s názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 644/18 nebylo možno klást žalobkyni k tíži, že odmítla žalovanému předat antedatovaný dokument o zpětném postoupení pohledávky, pak stále zůstává otázkou, zda právě tato skutečnost byla jedinou příčinou neúspěchu žalobkyně v dané věci. Dále dovolatel poukazuje na to, že v rámci svého odvolání upozorňoval na chybný postup soudu prvního stupně při výpočtu částky, jež byla žalobkyni nakonec přiznána. Odvolací soud sice jeho argumentaci citoval ve svém rozsudku (viz bod 14), avšak nijak na ni nereagoval.
Protože dovolatel neví, proč jeho odvolací námitce nebylo vyhověno, nemůže podle požadavku rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 blíže rozvést svou argumentaci stran výše nároku přiznaného soudem; rozsudek odvolacího soudu je v tomto směru nepřezkoumatelný. Dále má dovolatel za to, že žaloba měla být zamítnuta již z toho důvodu, že je nereálné, aby se žalobkyně za původním dlužníkem domohla celé své pohledávky (míněno v rozsahu, v jakém dosud byla soudem prvního stupně přiznána), protože pro jeho majetkový stav nebylo možno pohledávku vymoci.
Je tedy nepřijatelné, aby se pozice žalobkyně coby věřitelky v tomto řízení zlepšila oproti řízení, v němž pohledávku vymáhala za původním dlužníkem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2789/2006). Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí neodstranitelnou vadou spočívající v přehlédnutí námitky promlčení, kterou žalobce ohledně úroku z prodlení z částky 269 607,30 Kč vznesl ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně. I přesto odvolací soud v bodě 24 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalovaný v souvislosti s požadovaným příslušenstvím nevznesl námitku promlčení.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel nevymezuje žádnou konkrétní otázku, na jejímž vyřešení by spočíval rozsudek odvolacího soudu a která by byla řešena v rozporu s ustálenou judikaturou, nebo která by byla v judikatuře řešena nejednotně. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 o. s. ř.) a zabýval se nejdříve přípustností dovolání.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, a ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). O pouhé hypotetičnosti předestřené otázky lze uvažovat i tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Ostatně i Ústavní soud pokládá za nepřijatelné, aby dovolatel usiloval o založení přípustnosti dovolání prostřednictvím tzv. zastřené skutkové otázky, tedy vymezením právní otázky na základě vlastní skutkové verze, na což lze nahlížet jako na obcházení smyslu a účelu § 241a o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1171/20).
8. Ve sporu o náhradu škody způsobené klientce advokátem vychází rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou z toho, že úprava odpovědnosti advokáta za škodu v souvislosti s výkonem advokacie je odpovědností bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost), která je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný pod C 1743v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“).
9. V řízení, v němž dovolatel jako advokát zastupoval žalobkyni proti zhotoviteli díla J. B., vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 11 C 107/2011, byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala vrácení plnění ze smlouvy o dílo, zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně, kterou vyvolal postup v důsledku profesního pochybení dovolatele (žalovaného). V tomto směru je závazný závěr Ústavního soudu v citovaném nálezu, takže dovolací polemika na toto téma je zde bezpředmětná. Odvolací soud v souladu s tím založil své rozhodnutí na závěru, že pokud advokát žalobkyni neposkytl vysvětlení a poučení ohledně významu zpětného postoupení pohledávky a obnovení legitimace pro výsledek původního řízení, v důsledku čehož vznikla jeho klientce majetková újma, pak za takto vzniklou škodu nese odpovědnost podle § 24 zákona o advokacii. Nelze mu tedy vytýkat odklon od ustálené judikatury při posouzení porušení povinnosti advokáta v souvislosti s výkonem advokacie. V dovolání označené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 121/2010 řeší odpovědnost advokáta při výkonu advokacie na podkladě jiných skutkových okolností, vychází však ze stejných obecných předpokladů odpovědnosti advokáta podle zákona o advokacii, jak je posuzoval v nyní projednávané věci odvolací soud.
10. Přípustnost dovolání nezakládá ani žalovaným formulovaná otázka, zda právě odmítnutí předání antedatovaného dokumentu o zpětném postoupení pohledávky žalovanému ze strany žalobkyně bylo jedinou příčinou neúspěchu žalobkyně v dané věci. Otázka příčinné souvislosti je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů (že žalobkyně neprokázala vznik škody ani příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a tvrzeným porušením povinnosti žalovaným) nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014, Sb. rozh. obč.). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil. Zpochybňuje-li dovolatel závěr o dobytnosti pohledávky poukazem na nesprávné zjištění majetkového stavu tehdejšího žalovaného, neformuluje právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit, nýbrž svůj závěr o důvodu ztráty pohledávky staví na odlišném skutkovém stavu. Obdobné platí i pro tvrzení, že soud nesprávně vyhodnotil závěry znaleckého posudku o stanovení výše náhrady. 11. Z těchto důvodů je zřejmé, že dovolání proti výrokům o platební povinnosti (s výjimkou úroku z prodlení z částky 269 607,30 Kč), není podle § 237 o. s. ř. přípustné, proto je odvolací soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. zčásti odmítl. 12. Dovolání je ovšem přípustné pro řešení otázky promlčení úroku z prodlení z částky 269 607,30 Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení, neboť v tomto rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud konstatoval, že se z obsahu spisu nepodává, že by žalobce námitku promlčení uplatnil, ač je ve spise založen písemný závěrečný návrh žalobce, který námitku promlčení úroku z prodlení obsahuje a který byl předložen soudu při jednání dne 23. 2. 2023, kdy byl následně vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně. Ten námitku promlčení zřejmě nezaznamenal a nezabýval se jí, a stejně tak ji odmítl řešit k odvolání žalobce i odvolací soud. Nejde přitom o případ námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení a založené na nepřípustně uplatněných nových skutečnostech a důkazech, k nimž odvolací soud nemůže přihlížet (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, č. 45/2024 Sb. rozh. obč.), neboť námitka byla vznesena v rámci řízení před soudem prvního stupně. Pak ovšem je právní posouzení důvodnosti uvedené části uplatněného (a přisouzeného) nároku neúplné, a tudíž nesprávné. 13. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). 14. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu