25 Cdo 4215/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným a) P. Š., a b) H. Š., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Č. k. p., za kterou jedná Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 182/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2007, č.j. 57 Co 779/2006-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl dne 10. 10. 1999 při dopravní nehodě, při níž byl sražen vozidlem, jehož provozovatelem je žalovaný b), a které řídil žalovaný a).
Mezitímním rozsudkem Okresní soud v Opavě ze dne 17. 1. 2005, č.j. 182/2001-123, pravomocně rozhodl tak, že základ žalobcem uplatněného nároku je opodstatněný v rozsahu 70 %. V průběhu následujícího řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu částečně zpět a o zbývajícím nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 266.000,- Kč rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č.j. 17 C 182/2001-178, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 9. 2006, č.j. 17 C 182/2001-187, a doplňujícího usnesení ze dne 22. 11. 2006, č.j. 17 C 182/2001-198, tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 76.639,- Kč a úrok z prodlení ve výši 3,5 % z částky 31.523,- Kč od 1. 12. 2002 do 25. 6. 2003 a ve výši 8,5 % z částky 8.337,- Kč od 1. 11. 2001 do 25. 6. 2003, a co do částky 189.361,- Kč
žalobu zamítl; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. a vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění platném ke dni vzniku škody (dále jen „vyhláška“), dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada ve výši sedminásobku základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jež dle znaleckého posudku MUDr. D. Č. činí 729,9 bodů (při sazbě 30,- Kč za jeden bod). Soud prvního stupně po zohlednění 30 % zavinění žalobce na vzniku škody a po odečtení částky 11.760,- Kč zaplacené žalobci ještě před podáním žaloby a částky 18.896,- Kč uhrazené žalobci v říjnu 2004 uložil žalovaným k úhradě částku 76.639,- Kč s příslušenstvím. Při úvaze o zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce utrpěl úraz ve věku 36 let a je v jeho důsledku výrazně omezen v osobním i pracovním životě, což má negativní vliv na jeho psychiku. Zejména zohlednil nepříznivou prognózu vývoje zdravotních potíží žalobce předvídanou znaleckým posudkem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č.j. 57 Co 779/2006-208, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž byl zamítnut návrh na zaplacení částky 189.361,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými, se ztotožnil rovněž s jeho právními závěry. Podle odvolacího soudu je navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění zcela přiměřené všem okolnostem týkajícím se osoby žalobce a jiné okolnosti, jako např. doba od vzniku škody do poskytnutí odškodnění, nejsou z hlediska navýšení náhrady ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky právně významné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání vymezuje dvě otázky, jež mají dle jeho názoru zásadní právní význam, a to 1) jaké okolnosti jsou rozhodující při aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky a 2) zda mohou být z tohoto hlediska právně významné i okolnosti nevztahující se přímo k osobě poškozeného, např. míra inflace, délka doby uplynulé od vzniku škody na zdraví do rozhodnutí soudu o výši nároku na její náhradu. Názor odvolacího soudu, že při rozhodování o výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky nelze zohlednit jiné okolnosti než vztahující se výhradně k poškozenému, považuje dovolatel za nesprávný a výklad uvedeného ustanovení, jak jej provedl odvolací soud, je dle dovolatele nedůvodně restriktivní. V této souvislosti dovolatel poukazuje na skutečnost, že o výši náhrady bylo rozhodnuto soudem prvního stupně téměř po pěti letech od podání žaloby a sedmi letech od škodní události. Během této doby došlo k výrazným změnám ekonomického charakteru, i změnám v nazírání společenských hodnot, o čemž svědčí i výrazné navýšení hodnoty jednoho bodu ve vyhlášce č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Pokud soudy obou stupňů při posuzování výše odškodnění dovolatele k těmto okolnostem nepřihlížely, nelze výši náhrady škody považovat za přiměřenou a spravedlivou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby v případě, že dovolání shledá nedůvodným, rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů; odškodnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji (§ 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je pak vyhrazeno případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 1, pod C 3129). Je přitom přenecháno na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“. Při této úvaze soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005).
V posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění [skutkový stav není dovolatelem zpochybňován, ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu], že žalobce utrpěl úraz ve věku 36 let, a je v jeho důsledku omezen v osobním i pracovním životě, přičemž prognóza vývoje jeho zdravotního stavu není příznivá. Odvolací soud tedy vzal v úvahu skutečnosti, jež odpovídají hlediskům formulovaným ustálenou soudní praxí, a požadavek žalobce, aby dovolací soud obecně vymezil hlediska relevantní při úvaze o zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění, nemůže představovat otázku zásadního právního významu, neboť na řešení této otázky dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá.
Pokud dovolatel namítá, že při úvaze o zvýšení náhrady měla být brána na zřetel také společensko-ekonomická hlediska, zejména měla být zohledněna doba, která uplynula od škodní události do rozhodnutí soudu, a skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy, přičemž hodnota jednoho bodu byla navýšena z 30,- Kč na 120,- Kč, není ani tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání. Vztah příslušných právních předpisů, tedy aktuálně platné vyhlášky č. 440/2001 Sb. a vyhlášky č. 32/1965 Sb., řeší přechodné ustanovení obsažené v § 9 vyhlášky č. 440/2001Sb. Soudu pak nepřísluší, aby na základě oprávnění zvýšit odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, tato přechodná ustanovení obcházel či aby v rozporu s nimi obsah nové právní úpravy vztahoval k nárokům, které se řídí úpravou dosavadní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2005, sešit 1, pod C 2991).
Jak vyplývá z uvedeného, odvolací soud vyřešil dovolacímu přezkumu předložené právní otázky v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Není tedy dán podklad pro závěr o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], dovolání žalobce tudíž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaným a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu