25 Cdo 4330/2014

25 Cdo 4330/2014

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci

žalobkyně VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY ČESKÉ REPUBLIKY, se sídlem v Praze 3,

Orlická 4, IČO 41197518, zastoupené JUDr. Janem Gallivodou, advokátem se sídlem

v Plzni, Nerudova 5, proti žalovanému AEROKLUBU PLZEŇ – LETKOV, pobočnému

spolku se sídlem v Plzni, Letiště Letkov, IČO 00477761, P. O. BOX 5, Plzeň,

zastoupenému JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Purkyňova 43, o

564.443,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp.

zn. 12 C 124/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni

ze dne 15. května 2014, č. j. 14 Co 60/2014-399, takto:

Dovolání se zamítá.

Okresní soud Plzeň-město mezitímním rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, č. j. 12 C

124/2011-354, vyslovil, že základ žalobního nároku je v plném rozsahu

opodstatněn. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 4. 2000 při havárii kluzáku SUPER

BLANÍK, typ L 23, nad letištěm Letkov, okres Plzeň-jih, byla zraněna cestující

I. H., nyní O. (dále též jen „poškozená“), která je pojištěncem žalující

zdravotní pojišťovny; ta za její léčení zaplatila náklady a domáhá se po

žalovaném náhrady podle § 55 dost. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném

zdravotním pojištění. V době nehody bylo vlastníkem a provozovatelem kluzáku

podle Leteckého rejstříku ČR občanské sdružení (nyní pobočný spolek) AEROKLUB

PLZEŇ – LETKOV (žalovaný), které za škodu způsobenou provozem letounu odpovídá

podle § 427 obč. zák. Pilot havarovaného kluzáku Ing. M. N. byl v té době jeho

členem a zároveň předsedou. Trestní stíhání vedené pod sp. zn. 1 T 82/2000 u

Okresního soudu Plzeň-jih proti Ing. N. pro skutek spočívající v tom, že

nezvládl techniku pilotáže, přivedl stroj ke střetu podvozku se silnicí a

způsobil tím přepravované osobě ublížení na zdraví (§ 224 odst. 1, 2 trestního

zákona), bylo podmíněně zastaveno. Při šetření nehody bylo zjištěno, že pilot

měl pro let odpovídající kvalifikaci a byl zdravotně způsobilý, kluzák byl k

letu připraven, počasí pro let plně vyhovovalo a letiště nemělo na vznik nehody

vliv; hlavní příčinou nehody byla chybná technika pilotáže. Podle vyšetřovací

komise pilot sice neměl povolení k tomuto letu s dalšími osobami, jelikož se

však jednalo o rekreační let s cizí osobou na palubě, mohl povolení vydat

aeroklub sám, a to buď prostřednictvím vedoucího letového provozu, když toto

povolení se následně zapíše do deníku AFIS, nebo je povolení k letu na palubě. Soud vzal za prokázané, že pilot sám nabídl poškozené možnost letu, informoval

vedoucího letového provozu F. N. o vyhlídkovém letu s osobou na palubě, od něj

dostal povolení ke vzletu, kluzák prohlédl a provedl zápis do letového deníku. Námitku žalovaného, že pilot neměl k provozování rekreačních letů oprávnění,

soud prvního stupně odmítl poukazem na § 77 zákona č. 48/1997 Sb., o civilním

letectví, ve znění účinném do 11. 6. 2000, podle nějž bylo možné provozovat

rekreační a sportovní létání bez povolení. Pilot navíc běžně podobné lety

prováděl a podle závěrů trestního řízení měl odpovídající kvalifikaci. Provozovatel kluzáku (žalovaný) je subjektem, který provozuje leteckou činnost,

rekreační či vyhlídkové lety patří do jeho působnosti, nabízí je na

internetových stránkách i na nástěnkách na letišti a běžně je provádí. O

předmětném letu věděl, povolil jej a bylo smluveno, že poškozená za let uhradí

náklady na pohonné hmoty ve výši 100,- Kč. Místní, časový i věcný vztah

počínání pilota k činnosti žalované je proto dán. Soud prvního stupně tak

dospěl k závěru, že žalovaný je ve sporu pasivně legitimován a jelikož nebylo

prokázáno, že by se na straně pilota jednalo o exces, dovodil povinnost

žalovaného plnit podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. ve spojení s § 420 odst. 2

obč. zák. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, č. j.

14 Co 60/2014-399,

potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že vyšel z jeho skutkových

zjištění a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje

z ustanovení § 237 o.s.ř., a které odůvodňuje ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. tím, že soudy obou stupňů chybně posoudily hmotněprávní předpoklady excesu z

běžných činností právnické osoby, jakož i odpovědnost dovolatele za následky

jednání třetí osoby v kontextu ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb. Soudy obou

stupňů také porušily ustanovení § 132 o.s.ř. tím, že nehodnotily provedené

důkazy v jejich vzájemné souvislosti, nepřihlédly k tomu, co v řízení vyšlo

najevo, a důkazy hodnotily zcela izolovaně bez přihlédnutí k jiným. Dovolatel

pochybuje o správnosti posouzení své „primární“ pasivní legitimace v této věci. Ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb. stanoví regresní právo zdravotní

pojišťovny výhradně proti osobě, která svým zaviněným jednáním způsobila újmu

pojištěnci. Byť si je dovolatel vědom praxe dovolacího soudu, podle které je

regres možný i vůči právnické osobě, navrhuje dovolacímu soudu, aby tuto otázku

opětovně zvážil. Zákon č. 48/1997 Sb. je předpisem speciálním, který jasně

stanoví, že odpovědnou osobou má být jen ten, kdo sám zaviněně a protiprávně

jednal. Takový výčet se jeví jako taxativní a analogii iuris, navíc u

veřejnoprávního předpisu, považuje dovolatel za nepřípustně extenzivní výklad. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že se v daném případě nejednalo o exces

pilota. Ten totiž jednal pouze ve svém zájmu a nikoli v zájmu spolku, který

takové lety třetích osob de iure provozovat zkrátka nesměl (neměl k tomu

povolení Úřadu civilního letectví - srov. § 73 - 74 zákona č. 49/1997 Sb., což

soudy nižších stupňů pominuly) a neprováděl, což má dokazovat i soudem

provedený důkaz veřejnou listinou – závěrečná zpráva AKČR a ÚCL č. 006/2000 ze

dne 15. 5. 2000, str. 4 bod. 2. a protokol o výslechu K. M. Jednotlivé důkazy,

z kterých soudy nižších stupňů dovodily, že lety s třetí osobou byly běžnou

činností spolku, dovolatel rozporuje, popř. z nich dovozuje, že podobné lety

prováděl Ing. N. ryze na svůj účet a sledoval tím své zájmy. Do vzduchu toho

dne vzlétl nikoliv pro zisk a plnění úkolů aeroklubu, ale proto, aby měl

pokryty náklady na vytáhnutí kluzáku tažným letadlem, které by jinak musel

aeroklubu zaplatit ze svého. Dovolatel také připomíná, že je neziskovým

nepodnikatelským subjektem, seskupujícím amatérské zájmové letce. Vznikl za

účelem umožnění jeho členům dosáhnout jejich zálib v létání a prováděné lety

nejsou činností aeroklubu, nýbrž vždy toho kterého člena, a činností klubu není

ani přeprava osob; Ing. N. ostatně nebyl v tomto směru pověřen žádnými

pracovními ani jinými úkoly. Dovolatel zpochybňuje i skutkový závěr, že Ing. N. dostal povolení ke vzletu, což považuje za zásadní pro posouzení excesu pilota. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba

zamítá, a že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před soudy

všech stupňů.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s právním

názorem dovolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně. Námitky proti skutkovým

zjištěním považuje vzhledem k § 241a odst. 1 o.s.ř. za právně bezvýznamné. K

pasivní legitimaci žalovaného uvádí, že regresní nárok podle § 55 odst. 1

zákona č. 48/1997 Sb. (byť jde o veřejnoprávní normu) zakládá mezi žalobcem a

žalovaným vztah soukromoprávní, a odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, ze

které plyne, že § 106 obč. zák. a § 420 odst. 2 obč. zák. jsou ve vztahu

subsidiarity k § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. (33 Cdo 1826/1999, 25 Cdo

279/2001, 25 Cdo 1098/2004, 25 Cdo 1442/2008, 25 Cdo 670/2005). Žalobkyně

navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 5. 2014,

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) postupoval podle občanského

soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno

včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),

zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání

žalovaného je přípustné pro dosud neřešenou otázku pasivní věcné legitimace ve

sporu o náhradu nákladů zdravotní pojišťovny podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. ve specifické skutkové situaci úrazu vzniklého při vyhlídkovém letu pilotovaném

členem občanského sdružení, provozovatele bezmotorového kluzáku. Dovolání není

důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího

soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými

dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li

dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení

uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,

stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v

dovolání uplatněny. Existence takových vad z obsahu spisu nevyplývá. Námitky dovolatele proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, o něž opřel

odvolací soud své rozhodnutí, nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť s

výjimkou vad popsaných v předchozím odstavci může dovolatel uplatnit pouze

námitky nesprávného právního posouzení věci (srov. § 237 o.s.ř. ve spojení s §

241a odst. 1 o.s.ř. a § 242 odst. 3 o.s.ř.). Výhradami, že soudy obou stupňů

porušily ustanovení § 132 o.s.ř. tím, že nehodnotily provedené důkazy v jejich

vzájemné souvislosti, nepřihlédly k tomu, co v řízení vyšlo najevo, a důkazy

hodnotily zcela izolovaně bez přihlédnutí k jiným, napadá dovolatel správnost

zjištění o skutkovém stavu věci ohledně toho, zda lety s třetí osobou byly

běžnou činností spolku a zda Ing. N. měl povolení ke vzletu. Správnost

skutkových zjištění ovšem vzhledem k charakteru dovolání jako mimořádného

opravného prostředku nepodléhá dovolacímu přezkumu.

Nesprávné právní posouzení věci, které lze uplatnit jako důvod dovolání [§ 241a

odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil

podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis

nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně

aplikoval. Podle § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním

pojištění, příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu

těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného

protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Zákonným předpokladem vzniku tohoto nároku je, že pojišťovna uhradila ze

zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako

důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Povinnost

zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu partnerovi (poskytovatel

zdravotní péče, dříve zdravotnické zařízení) náklady péče poskytnuté jejímu

pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez ohledu na to,

z jakého důvodu byla léčebná péče pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení

následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním

jednáním třetí osoby nebo následkem jiné události. Ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb. jako speciální norma ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku o

náhradě škody zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo postižního

charakteru (tzv. regres) požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady na

péči hrazenou zdravotním pojištěním, pokud ovšem vznikly v důsledku jejich

zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěncům zdravotní pojišťovny. Nejde tedy o nárok na náhradu škody podle občanského zákoníku (srov. též

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97,

publikovaný pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též

jen „Sbírka“), nýbrž o zvláštní postižní právo, jehož podmínky se řídí

především citovaným ustanovením. Protože jde ale o úpravu dílčí, je na vztahy,

které jí nejsou výslovně pokryty, nutno použít podpůrně ustanovení občanského

zákoníku o náhradě škody (tak je tomu například v otázce promlčení). Stejně tak

i při určení odpovědného subjektu v situaci, kdy činnost, z níž vzešla škoda,

vykonával zaměstnanec či jiným způsobem zmocněná osoba, musí soud aplikovat

příslušná ustanovení občanského zákoníku. Podle ustálené judikatury dovolacího

soudu může být tzv. „třetí osobou“ ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., vůči

níž má zdravotní pojišťovna právo na náhradu nákladů vynaložených na léčebnou

péči o jejího pojištěnce, i právnická osoba, jejíž zaměstnanec (či jiná

pověřená osoba) způsobil jinému škodu na zdraví, avšak za podmínky, že jeho

jednání bylo zaviněné, tj. nedbalostní či úmyslné. Jestliže jednání toho, kdo

způsobil škodu při plnění pracovních či služebních úkolů nebo v souvislosti s

tím, bylo zaviněné, přičítá se zavinění jeho zaměstnavateli, který namísto něho

odpovídá za škodu takto způsobenou, a který je tak povinen i k náhradě nákladů

zdravotní pojišťovny ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. např.

rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 670/2005, č. 49/2007

Sbírky). Pro rozhodnutí v této věci je proto významné, zda pilot, který zavinil

kolizi letounu nezvládnutým letovým manévrem, vykonával při tomto letu činnost

svěřenou mu provozovatelem letounu, tj. občanským sdružením věnujícím se

letecké činnosti, nebo zda jednal pouze sám za sebe. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,

účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc po občanskoprávní stránce podle

dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve

znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k porušení

právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014. Podle § 420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou nebo

fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této

činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona

neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím

dotčena. Klasický institut odpovědnosti subjektu, který ke své činnosti použil osobu

přímého škůdce, se uplatní v případech, kdy škůdce je v určitém právním

(obvykle smluvním) vztahu vůči právnické, popřípadě fyzické osobě, a škodu

způsobil při činnosti, která spadá do působnosti této osoby. Zpravidla jde o

vztah zaměstnance a zaměstnavatele, dále se ovšem režim § 420 odst. 2 obč. zák. uplatní i u těch, kdo plní úkoly na základě dohod o pracích konaných mimo

pracovní poměr, případně jako zástupce ve smyslu § 22 obč. zák. nebo jako

osoba, kterou právnická osoba použila ke své činnosti na základě smlouvy nebo i

na základě jednorázového příkazu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M.,

Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,

2009, str. 1208 až 1210). Obdobný vztah lze dovodit i v posuzované věci, kdy

člen (předseda) občanského sdružení vykonával činnost, kterou lze přičíst

sdružení samotnému, neboť při ní realizoval leteckou činnost aeroklubu navenek,

tj. vůči zájemcům o vyhlídkový let za využití letadel, jejichž je sdružení

provozovatelem. Do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby obecně spadá výkon zaměstnání,

plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních

vztahů, úkony s tím přímo související ale i další činnost, která nepostrádá

místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti

právnické (fyzické) osoby. Kriteriem pro rozlišení, zda určitá činnost tzv. použité osoby spadá do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby, která jiného k

výkonu této činnosti využívá, není samotná okolnost, zda toto jednání naplnilo

skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž automaticky, že každá činnost,

která je zároveň trestným činem, musí být excesem (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, publikovaný pod C 4022 v

Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Byla-li ovšem škoda

způsobena při činnosti, kterou škůdce jinak figurující v postavení použité

osoby, sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se tzv.

exces, a v takovém případě odpovídá za škodu sám. Podle skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud a jejichž správnost

dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), byl v den

havárie vlastníkem a provozovatelem kluzáku žalovaný aeroklub, do jehož

působnosti patří i letecká činnost, která může zahrnovat též příležitostnou

přepravu jiných osob, zájemců o rekreační či vyhlídkové lety. Žalovaný svěřil

dopravní prostředek svému členu (dokonce ve funkci předsedy sdružení) pilotu

Ing. N. a dal mu také prostřednictvím osoby k tomu pověřené (F. N.) povolení ke

vzletu. Bez ohledu na to, zda měl aeroklub oficiální povolení k vyhlídkovým

letům se třetími osobami, bylo prokázáno, že takové lety žalovaný nabízel

veřejnosti jak na internetových stránkách, tak na nástěnce na letišti, a že je

i fakticky běžně prováděl, vždy samozřejmě za pilotáže členů klubu, mezi něž

patřil v době letu i Ing. N. Ten přistoupil k vyhlídkovému let způsobem, který

se dosavadní praxi nikterak nevymykal a z nějž mohla poškozená předpokládat, že

se účastní letu organizovaného žalovaným, který ostatně v osobě řídícího

letového provozu o této akci věděl a dal k ní souhlas. Dovolatelem tvrzená

motivace pilota dosáhnout finančního pokrytí nákladů na vytáhnutí kluzáku

tažným letadlem má pouze vedlejší význam ve vztahu k hlavnímu charakteru jeho

činnosti a nezakládá tzv. exces, tedy situaci, že by pilot let prováděl čistě

za účelem dosažení svých vlastních zájmů zcela odlišných od zájmů aeroklubu. Tím, že Ing. N. jako člen žalovaného sdružení použil jeho letoun k vyhlídkovému

letu objednanému zájemkyní v rámci propozic sdružení, naplňoval při předmětném

letu zájmy aeroklubu, a měl tak postavení osoby použité ve smyslu § 420 odst. 2

obč. zák., které vylučuje jeho osobní odpovědnost za způsobenou škodu. Jelikož

nebylo prokázáno, že by se v daném případě okolnosti, za nichž Ing. N. provedl

let, vymykaly běžné praxi žalovaného (pilot vyhlídkové lety s jinými osobami s

letouny aeroklubu běžně vykonával), nelze tak uvažovat o excesu pilota. Pro posouzení povinnosti k náhradě nákladů léčení vynaložených žalující

zdravotní pojišťovnou není významné, že žalovaný byl provozovatelem letadla ve

smyslu § 427 obč. zák. a nositelem objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou

povahou provozu dopravního prostředku. U této skutkové podstaty odpovědnosti

totiž není protiprávnost (taktéž ani zavinění) rozhodným kritériem oproti

podmínkám, za nichž vzniká nárok podle § 55 zákona č. 47/1998 Sb. Vzhledem k

výsledkům šetření letecké nehody i výsledku trestního stíhání Ing. N. je však

nesporné, že zaviněné (postačuje i tzv. nevědomá nedbalost) porušení právní

povinnosti z jeho strany spočívající ve vadné technice pilotáže bylo příčinou

zranění poškozené bez ohledu na to, že přichází v úvahu i objektivní

odpovědnost provozovatele letadla. Pak ovšem se zaviněná protiprávnost použité

osoby ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. přičítá osobě, která přímého škůdce

využila ke své činnosti, a je tak povinna i k náhradě nákladů zdravotní

pojišťovny podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. (srov.

již citovaný rozsudek

Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 670/2005). Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska použitelného uplatněného

dovolacího důvodu věcně správný, Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle

§ 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť rozhodnutím o

dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání

proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně, se řízení nekončí a o všech

dosavadních i dalších nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 31. května 2016

JUDr. Petr V o j t e k

předseda senátu